Karel Marx
*Útok na Sevastopol. — Očista statků ve Skotsku
Londýn, v pátek 19. května 1854
„První útok na Sevastopol“, o kterém přinášejí dnešní noviny telegrafickou zprávu, je podle všeho právě tak slavný hrdinský čin jako bombardování Oděsy, při němž zvítězily podle svého tvrzení obě strany. Útok byl proveden — podle popisu v novinách — ostřelováním z „dalekonosných“ děl a byl namířen proti vnějším opevněním. Že útok na sevastopolský přístav nebo město samo nelze provést jen děly, třeba sebevětšího dostřelu, nýbrž že je třeba proniknout do zátoky a přiblížit se až k bateriím chránícím město, a že město vůbec nelze dobýt bez značně velké výsadkové armády, to je zřejmé při prvním pohledu na mapu, a kromě toho to potvrzují všechny vojenské kapacity. Proto je třeba tuto operaci, jestliže k ní vůbec došlo, považovat za akci pro efekt, určenou pro povzbuzení oněch gobe-mouches[a], jejichž patriotismus byl roznícen oděskými vavříny.
Francouzská vláda vyslala pana Bourrée se zvláštním posláním do Řecka. Doprovází ho brigáda pod velením generála Foreye. Má příkaz žádat od krále Oty, aby okamžitě zaplatil veškeré úroky z půjčky sto miliónů franků, kterou Francie poskytla řecké vládě roku 1828. Odmítne-li, mají Francouzi obsadit Atény a jiná místa v Řecku.
Vaši čtenáři si jistě vzpomenou na to, jak jsem popisoval proces očišťování statků v Irsku a ve Skotsku, který v první polovině tohoto století vyhnal tolik tisíc lidí z půdy zděděné po otcích.[135] Tento proces pokračuje dál a je prováděn s energií hodnou ctnostné, jemné, zbožné a lidumilné aristokracie této vzorné země. Domy se zapalují nebo boří přímo nad hlavami nešťastných obyvatel, kteří jsou úplně bezmocní. V Neagaatu v Knoydartu byl loni na podzim z landlordova příkazu přepaden dům Donalda Macdonalda, řádného, poctivého a pracovitého muže. Jeho žena byla upoutána na lůžko a nebyla schopna převozu, ale faktor a jeho pochopové přesto vyhnali Macdonaldových šest dětí, z nichž nejstaršímu nebylo ještě patnáct let, a dům rozbořili, jen nad postelí nemocné ženy nechali kousek střechy.
Macdonald byl tím tak otřesen, že se z toho pomátl. Lékaři ho uznali za duševně chorého, a on nyní bloudí po rozvalinách vypálených a zbořených chatrčí a hledá své děti. Jeho hladové děti chodí s pláčem za ním, ale on je nepoznává. Úřady ho nechávají volně chodit, bez pomoci a bez dozoru, neboť jeho duševní choroba prý není nebezpečná okolí.
Dvěma vdaným ženám ve vysokém stupni těhotenství strhli domovy přímo před očima. Musely spát několik nocí pod širým nebem. Důsledek toho byl, že za strašných bolestí předčasně porodily a zešílely z toho; nyní bloudí z místa na místo s houfem dětí, bez pomoci a bez naděje na uzdravení, jako strašlivé živé svědectví proti třídě nazývající se britská aristokracie.
Strach a štvaní dohání k šílenství i děti. V Doune v Knoydartu se chalupníci vyhnaní ze svých domovů uchýlili do starého skladiště. Protože tam vyhnaní chudáci našli přístřeší, obklíčili landlordovi agenti za hluboké noci skladiště a zapálili je. K smrti vyděšeni vybíhali ubožáci z plamenů a někteří přitom hrůzou zešíleli. Noviny „Northen Ensign“ píší:
„Jeden chlapec se z toho úplně pomátl, takže bylo nutno ho izolovat. Vyskakuje z postele a křičí: ‚Hoří! Hoří!‘ a všechny kolem sebe přesvědčuje, že v hořícím skladišti zůstali muži a děti. Vždycky, když se začne stmívat, bojí se, že uvidí plameny. Strašný obraz v Doune — pohled na hořící skladiště, na požár ozařující všechno kolem a na prchající muže, ženy a děti pološílené strachem — to jím tak otřáslo, že se mu z toho zakalil rozum.“
Takto zachází aristokracie s chudáky, kteří jsou schopni práce a z jejichž mozolů zbohatla. Poslechněte si nyní, jak pečuje o chudé. Příklady, které tu uvádím, jsem vybral z díla pana Donalda Rosse z Glasgowa a z listu „Northen Ensign“:
1. Vdova Mathersonová, 96 let, dostává všeho všudy 2 šilinky 6 pencí měsíčně obecní podpory ve Strathu na ostrově Skye.
2. Murdo Mackintosh, 36 let, stal se naprosto neschopným práce před 14 měsíci, kdy se na něj převrhl vůz. Má ženu a sedm dětí, nejstarší 11 let, nejmladší 1 rok; dostává od strathské obce pouze 5 šilinků měsíčně.
3. Vdova po Samuelu Cambellovi, 77 let, bydlí v Broadfordu, ostrov Skye, v polorozpadlém domě a dostává od strathské obce 1 šilink 6 pencí měsíčně. Stěžovala si, že jí to nestačí, a tak jí obec po dlouhém otálení zvýšila podporu na 2 šilinky měsíčně.
4. Vdova MʼKinnonová, 72 let, dostává od obce ve Strathu, ostrov Skye, 2 šilinky 6 pencí měsíčně.
5. Donald McDugald, 102 let, bytem v Kraydattu. Jeho ženě je 77 let a oba jsou velmi churaví. Dostávají od obce Glenelgu každý po 3 šilincích 4 pencích.
6. Vdova Mary MacDonaldová, 93 let, je trvale upoutána na lůžko. Její muž sloužil na vojně a ztratil tam jednu ruku. Zemřel před dvaceti lety. Paní dostává od glenelgské péče 4 šilinky 4 pence měsíčně.
7. Alexandr McIsaak, 53 let, zcela neschopen práce; má čtyřicetiletou ženu, osmnáctiletého slepého syna a čtyři děti mladší 14 let. Obec Glenelg poskytuje této nešťastné rodině jen 6 šilinků 6 pencí měsíčně — čili ani ne šilink na osobu.
8. Angus McKinnon, 72 let, a jeho 66letá žena stižená kýlou dostávají každý 2 šilinky 1 penny měsíčně.
9. Mary MʼIsaaková, osmdesátiletá, churavá a úplně slepá, dostává od obce Glenelgu 3 šilinky 3 pence měsíčně. Když žádala, aby jí přidali, řekl inspektor: „Není vám hanba žádat víc, když druzí nemají ani tolik?“ A odmítl ji dále poslouchat.
10. Janet MʼDonaldová či McGilliorayová, 77 let, zcela nezpůsobilá práce, dostává všeho všudy 3 šilinky 3 pence měsíčně.
11. Gatherine Gilliesová, 78 let, zcela neschopná práce, dostává od glenelgské chudinské péče pouze 3 šilinky 3 pence.
12. Mary Gilliesová či Grantová, 82 let, posledních osm let připoutaná na lůžko, dostává obecní podporu v Ardnamurchanu 28 liber mouky a 8 pencí měsíčně. Chudinský inspektor ji po celé dva poslední roky nenavštívil, postrádá jakoukoli lékařskou péči, oděv i potravu.
13. John MʼEachan, 86 let, upoután trvale na lůžko, bytem v Auchacraigu, dostává od ardnamurchanské obce libru mouky na den a 8 pencí v penězích měsíčně. Nemá ani šaty, ani nic jiného.
14. Ewan MʼCallum, 93 let, má nemocné oči; zastihl jsem ho, jak žebral na břehu Crinanského průplavu v obci Knapdale v Argyllshiru. Dostává pouze 4 šilinky 8 pencí měsíčně; nemá vůbec co na sebe, nemá na lékaře, na otop, na byt. Je to chodící hromádka hadrů, nejubožejší chuďas, jakého jsem viděl.
15. Kate Macarthurová, 74 let, upoutaná na lůžko, žije sama v Dunardy, obec Knapdale. Má 4 šilinky 8 pencí měsíčně obecní podpory, jinak nic. Lékař k ní nechodí.
16. Janet Kerrová či MʼCallumová, osmasedmdesátiletá vdova, churavá; dostává 6 šilinků měsíčně od glassarské obce. Nemá kde bydlet. Kromě peněžité podpory nic nedostává.
17. Archibald MʼLaurin, 73 let, z appinské obce, zcela neschopen práce; jeho žena rovněž neschopna práce; dostávají každý 3 šilinky 4 pence obecní podpory měsíčně — na otop, oděv a byt nemají. Žijí v polorozbořené barabizně nedůstojné člověka.
18. Vdova Margaret MʼLeodová, 81 let stará; bydlí v Lasgachu, obec Lochbroom; dostává 3 šilinky měsíčně.
19. Vdova po Johnu Makenziovi, 81 let, bytem v Ullapoolu, obec Lochbroom. Je úplně slepá a ve velmi špatném zdravotním stavu; dostává pouze 2 šilinky měsíčně.
20. Vdova Catherine MʼDonaldová, 87 let, bytem na ostrově Luing v obci Kilbrandon; zcela slepá a upoutaná na lůžko. Dostává 7 šilinků měsíčně výživného; z toho si musí platit posluhu. Domek se jí rozpadl nad hlavou, ale obec jí odmítla opatřit přístřeší, a tak leží v otevřeném přístěnku na hliněné podlaze. Inspektor odmítl něco pro ni udělat.
Ale to ještě dávno není konec všech ukrutností. V Strathcarronu došlo dokonce ke skutečnému krveprolití. Skupina žen téměř nepříčetných nad surovostmi, k nimž došlo při násilném vystěhovávání a které se ještě daly očekávat, se sběhla na ulici, když se proslechlo, že přicházejí policisté vyhánět pachtýře. Nebyli to sice policisté, ale výběrčí potravní daně; když uslyšeli, že je lidé považují za policisty, místo aby omyl vysvětlili, začali se za ně vydávat a prohlásili, že přišli vyhánět. Když se ve skupině žen ozvaly protesty, úředníci jim pohrozili nabitou pistolí. Co pak následovalo, je popsáno v dopisu pana Donalda Rosse, který přijel do Strathcarronu z Glasgowa. Dva dny tam sbíral informace a vyšetřoval raněné. Ve svém dopise datovaném v Královském hotelu v Oainu 15. dubna 1854 píše:
„Výpovědi, které jsem sebral, svědčí o tom, že si šerif počínal hanebně. Nevaroval občany, že má v úmyslu poslat proti nim policisty. Nevyzval lid, aby se nesrocoval. Ani jim neposkytl čas, aby se rozešli. Naopak, sotva se přihlížil se svým oddílem, v ruce obušek, zvolal: ‚Z cesty‘ a jedním dechem křičel: ‚Do nich!‘ a hned nato se odehrála scéna, kterou ani nelze popsat. Policisté začali bít nešťastné ženy po hlavách těžkými obušky, povalili jich několik na zem, a tam po nich skákali a dupali a se zvířeckou surovostí je kopali, neohlížjíce se kam. Za chvíli byla zem plná krve. Nářek žen, chlapců a děvčat zalitých krví by byl obměkčil kámen. Některé ženy pronásledované policisty skočily do hlubokého a prudkého Carronu, neboť doufaly, že se nad nimi smiluje spíš řeka než policisté nebo šerif. Některým ženám vyrvaly policejní obušky chumáče vlasů a jedné dívce vyrazila surová rána obuškem ze zad kus masa, sedm palců dlouhý, jeden a čtvrt palce široký a víc než čtvrt palce hluboký. Na jednu dívku, třebaže jen přihlížela, se vrhli tři policisté. Udeřili ji do čela, rozsekli jí lebku, a když upadla, zkopali ji. Doktor odstranil z rány kus čepce, který jí tam zůstal po úderu surového policisty. Na zádech má stále ještě vidět stopy okovaných bot. Třináct z žen, které policie ve Strathcarronu surově zbila, je stále ještě v zoufalém stavu. Tři z nich jsou na tom tak zle, že ošetřující lékař nedává naději, že se uzdraví. Jsem osobně pevně přesvědčen na základě toho, jak tyto ženy vypadají a jaké nebezpečné rány utrpěly, a také na základě lékařských zpráv, které jsem si opatřil, že ani polovina těchto raněných se neuzdraví; a i ty, které budou ještě nějaký čas živořit, ponesou na svých tělech smutné stopy odporné surovosti, jejíž obětí se staly. Mezi vážně raněnými je jedna žena v pokročilém stavu těhotenství. Nebyla ve skupině, která se střetla s šerifem, nýbrž dosti daleko odtud a jen přihlížela; přesto ji policisté surově ztloukli a zkopali a její stav je velice vážný.“
Můžeme doplnit, že napadených žen bylo osmnáct. Šerif se jmenuje Taylor.
To je obraz britské aristokracie v roce 1854.
Místní úřady se dohodly, že soudní stíhání Cowella, Grimshawa a ostatních vůdců prestonské stávky[136] bude zastaveno, bude-li rovněž zastaveno vyšetřování činnosti prestonských smírčích soudců a bavlnářských lordů. To se také stalo.
Zmíněná dohoda prý vysvětluje, proč pan Duncombe o dva týdny odložil svůj návrh na zřízení výboru, který měl vyšetřovat postup prestonských smírčích soudců.
Napsal K. Marx 19. května 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4095 z 2. června 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — prosťáčků. (Pozn. red.)
135 Marxovy články o očistě statků ve Skotsku a Irsku viz Marx-Engels, Spisy 8, zde a Spisy 9, zde.
Dále Marx uvádí faktické údaje, které uveřejnil Ernest Jones v úvodníku listu „Peopleʼs Paper“ z 13. května 1854.
136 Jde tu o jednu z větších stávek anglických dělníků v padesátých letech 19. století. V srpnu 1853 zahájili stávku tkalci a přadláci bavlnářských továren v Prestonu a okolí a žádali zvýšení mezd o 10 %; dělníci jiných oborů je podporovali. Sdružení podnikatelů na to odpovědělo v září 1853 výlukou. Z 30 000 prestonských dělníků nepracovalo na 25 000. Charakteristickým rysem stávkového hnutí z roku 1853 je to, že stávkujícím poskytovali pomoc dělníci z jiných měst, takže stávka trvala 36 týdnů. Výluka byla odvolána v únoru 1854, ale stávka pokračovala. Aby ji zlomili, vozili podnikatelé do Prestonu irské dělníky a lidi z anglických robotáren. V březnu 1854 byli vůdci stávky zatčeni. Jak se postupně vyčerpávaly peněžní zdroje, byli dělníci nuceni vracet se do práce, a tak v květnu stávka skončila. O vypuknutí prestonské stávky viz Marx-Engels, Spisy 9 .