Indická otázka. — Irské pachtýřské právo

Karel Marx

Indická otázka. — Irské pachtýřské právo

Londýn, 28. června 1853

Rozprava k návrhu lorda Stanleyho o Indii, která byla zahájena 23. t. m., pokračovala 24. a pak byla odročena na 27., stále ještě není uzavřena. Až k tomu konečně dojde, pak se hodlám vrátit ke svým poznámkám o indické otázce.

Protože koaliční vláda je závislá na podpoře irské strany a protože všechny ostatní strany, z nichž se skládá dolní sněmovna, jsou tak pěkně vyváženy, že Irové mohou kdykoli sklonit misku vah, kam se jim zlíbí, chystají se konečně určité ústupky irským pachtýřům. „Zákon o právech na základě pachtu (v Irsku)“, který dolní sněmovna schválila minulý pátek, obsahuje ustanovení, že po vypršení pachtu dostane pachtýř peněžní náhradu za zlepšení provedená na půdě i mimo ni, přičemž je nový pachtýř bude moci, ale nebude muset za jejich hodnotu převzít; pokud však jde o zlepšení provedená přímo na půdě, má být náhrada za ně stanovena smlouvou mezi vlastníkem půdy a pachtýřem.

Pachtýř vloží do pozemku v té či oné formě svůj kapitál a zlepší tak půdu — buď přímo zavlažením, odvodněním nebo hnojením, nebo nepřímo výstavbou hospodářských budov — a tu přijde majitel a žádá zvýšení pachtovného. Jestliže pachtýř na to přistoupí, musí pak majiteli platit úroky ze svých vlastních peněz. Jestliže odmítne, majitel jej bez okolků vyhodí a nahradí novým pachtýřem, který je s to platit vyšší pachtovné právě proto, že jeho předchůdce vložil do půdy svůj kapitál; udrží se ovšem jen tak dlouho, dokud nezačne provádět zlepšení na půdě sám a není stejným způsobem vystřídán nebo mu majitel nezhorší podmínky. Tak si mohla třída nehospodařících pozemkových vlastníků přisvojovat nejen práci, nýbrž i kapitál celých generací, zatímco každá generace irských rolníků klesá na sociálním žebříčku tím níž, čím víc úsilí a obětí vynakládá na zlepšování podmínek vlastních a svých rodin. Byl-li pachtýř pilný a podnikavý, byl zdaňován právě za svou píli a podnikavost. Jestliže se naopak stával netečným a nedbalým, byly mu vytýkány „vrozené nectnosti keltské rasy“. Nezbývalo mu proto nic jiného než se stát žebrákem — buď se ožebračit pílí, nebo se ožebračit nedbalostí. Aby se čelilo tomuto stavu věcí, bylo v Irsku vyhlášeno „Tenant-Right“ — právo pachtýře nikoli na půdu, ale na ta zlepšení, která na této půdě provedl na své útraty a náklady. Podívejme se, jak se „Times“ v sobotním úvodníku^{^[148]} snaží toto irské „pachtýřské právo“ rozbít.

„V podstatě jsou dva systémy zemědělského pachtu. Buď si může pachtýř zpachtovat půdu na určitý počet let, nebo může být jeho držba vypověditelná s určitou výpovědní lhůtou. V prvním případě bude zřejmě s to uspořádat a rozvrhnout své výdaje tak, aby se mu všechen nebo téměř všechen užitek vrátil ještě před vypršením pachtovní lhůty. V druhém případě se zdá neméně zřejmé, že nebude riskovat investice, nebude-li mít patřičně zajištěn užitek z nich.“

Kde mají majitelé půdy co dělat s třídou velkokapitalistů, kteří mohou svůj kapitál libovolně investovat do obchodu, průmyslu nebo zemědělství, tam nelze pochybovat o tom, že tito kapitalističtí farmáři, ať už zpachtovávají půdu na dlouhou dobu, nebo na neurčitou dobu, dokáží si vždy zajistit „patřičný“ užitek ze svých výdajů. Pokud však jde o Irsko, je tento předpoklad naprosto falešný. Na jedné straně je tu nepočetná třída pozemkových monopolistů a na druhé straně velmi početná třída pachtýřů s velmi nepatrným majetkem, který nemohou investovat podle libosti, neboť nemohou investovat do žádného jiného výrobního odvětví než do zemědělství. Jsou proto nuceni stávat se pachtýři bez zaručené pachtovní lhůty (tenants at will). Jakmile se stanou takovýmito pachtýři, vystavují se samozřejmě nebezpečí, že ztratí svůj důchod, nebudou-li investovat svůj skrovný kapitál. Jestliže jej investují, aby si důchod zajistili, riskují, že ztratí i svůj kapitál.

„Někdo může namítnout,“ pokračují „Times“, „že po vypršení pachtovní smlouvy zůstane téměř bez výjimky na půdě v té či oné formě něco, co reprezentuje pachtýřův vlastní majetek, a za to že by se mu měla poskytnout náhrada. Na tom je něco pravdy, ale takto vytvářený nárok by mohl být za patřičných společenských podmínek mezi majitelem půdy a pachtýřem snadno urovnán, neboť by přinejmenším mohl být vyhrazen v původní smlouvě. Tvrdíme, že takové uspořádání by mělo být regulováno společenskými podmínkami, neboť jsme přesvědčeni, že tohoto činitele nemůže účinně nahradit žádné parlamentní opatření.“

Je samozřejmé, že za „patřičných společenských podmínek“ bychom už vůbec nepotřebovali, aby parlament zasahoval do záležitostí irských pachtýřů, právě tak jako bychom „za patřičných společenských podmínek“ nepotřebovali zasahování vojáků, policistů a katů. Zákonodárství, soudnictví a ozbrojená moc to všechno jsou jen výhonky nepatřičných společenských podmínek, zabraňujících takovému uspořádání vztahů mezi lidmi, za jakého by nebylo třeba násilných zásahů třetí svrchované moci. Hodlají snad „Times“ hlásat sociální revoluci? Požadují sociální revoluci, reorganizaci „společenských podmínek“ a tomu odpovídající „uspořádání“ místo „parlamentních opatření“? Anglie rozvrátila životní podmínky irské společnosti. Nejprve konfiskovala půdu, pak potlačila průmysl „parlamentními opatřeními“ a nakonec zlomila aktivitu a energii irského lidu ozbrojenou silou. A tak Anglie vytvořila ony zrůdné „společenské podmínky“, jež umožňují malé kastě chamtivých lordíků diktovat irskému lidu podmínky, za nichž se mu povoluje držba půdy a život na ní. Lid je prozatím příliš slabý, než aby mohl tyto „společenské podmínky“ změnit revolucí, a proto se dovolává parlamentu, aby je alespoň zmírnil a upravil. „Times“ však říkají: „Nikoli, jestliže nežijete v patřičných společenských podmínkách, nemůže vám parlament pomoci.“ A kdyby se irský lid podle pokynu „Times“ zítra pokusil zlepšit své společenské podmínky, pak by „Times“ první volaly po bodácích a chrlily špinavé pomluvy o „vrozených nectnostech keltské rasy“, jíž chybí anglosaská náklonnost k pokojnému pokroku a zákonnému zlepšování.

„Jestliže majitel půdy záměrně ublíží jednomu pachtýři,“ praví „Times“, „bude tím obtížněji hledat druhého; a protože jeho povoláním je pronajímání půdy, bude pak pro něho mnohem obtížnější půdu pronajmout.“

V Irsku je tomu právě naopak. Čím víc majitel půdy ubližuje jednomu pachtýři, tím snáz bude moci utlačovat druhého. Nově nastupující pachtýř se stává prostředkem k ubližování vyhozenému pachtýři a vyhozený pachtýř je prostředkem k potlačení nového. Že postupem času majitel půdy ublíží nejen pachtýři, nýbrž i sobě samému, že ochudí sám sebe, to je nejen pravděpodobné, nýbrž v Irsku je to nepochybná skutečnost, ovšem skutečnost, která je velmi pochybným zdrojem útěchy pro ožebračeného pachtýře.

„Vztahy mezi majitelem půdy a pachtýřem jsou vztahy mezi dvěma obchodníky,“ praví „Times“.

Právě touto petitio principii^{^[a]} je proniknut celý úvodník „Times“. Bědný irský pachtýř patří půdě a půda patří anglickému lordovi. Právě tak byste mohli nazvat vztahem mezi dvěma obchodníky vztah mezi lupičem, který vytáhl z kapsy pistoli, a mezi cestujícím, který vytáhl z kapsy peněženku.

„Vc skutečnosti však,“ říkají „Times“, „budou vztahy mezi irskými majiteli půdy a pachtýři brzy změněny mocnějším činitelem, než je zákonodárství. Irský majetek rychle přechází do nových rukou, a bude-li vystěhovalectví pokračovat dosavadním tempem, nastane stejná změna i v obdělávání půdy.“

V tom konečně mají „Times“ trochu pravdy. Britský parlament odmítá zasahovat ve chvíli, kdy přežilý starý systém přinesl společnou zkázu jak zámožnému statkáři, tak chudému pachtýři. Prvního zničí úder kladívka komise pro správu zadlužených statků, druhého vyžene nucená emigrace. To nám připomíná starou historku o marockém sultánovi. Kdykoli došlo k nějaké při mezi dvěma stranami, neznal nikdy „mocnějšího činitele“ k vyřešení jejich sporu než popravení obou stran.

„Nic by nezpůsobilo větší zmatek,“ uzavírají „Times“ svůj úvodník o pachtýřském právu, „než takovéto komunistické rozdělení majetku. Jedinou osobou, která má právo na půdu, je majitel půdy.“

Zdá se, že „Times“ jako Epimenides prospaly celou první polovinu století, že nezaslechly nic z prudké kontroverze o nárocích majitele půdy, která po celou dobu probíhala nikoli mezi stoupenci sociální reformy a komunisty, nýbrž mezi samými politickými ekonomy britské buržoazie. Ricardo, tvůrce moderní politické ekonomie ve Velké Británii, neupíral majitelům půdy „právo“, protože byl plně přesvědčen, že jejich nároky se zakládají na faktech, a ne na právu, a že politická ekonomie vůbec nemá co dělat s otázkou práva. Zaútočil však na pozemkový monopol méně honosným, zato však vědečtějším, a proto nebezpečnějším způsobem. Dokázal, že soukromé vlastnictví půdy, na rozdíl od nároků zemědělského dělníka a rolníka-pachtýře, je vztah zcela zbytečný a nesrovnávající se s celou strukturou moderní výroby; že ekonomický výraz tohoto vztahu — pozemkovou rentu — si může s velkým prospěchem přivlastňovat stát; a konečně že zájmy majitele půdy jsou v rozporu se zájmy všech ostatních tříd moderní společnosti. Bylo by zdlouhavé vypočítávat všechny závěry, které Ricardova škola z těchto předpokladů vyvodila proti pozemkovému monopolu. Pro náš účel postačí citovat tři britské ekonomické autority z poslední doby.

Londýnský „Economist“, jehož šéfredaktor, pan J. Wilson, je nejen veleknězem svobodného obchodu, nýbrž veleknězem whigovským a není jen whigem, nýbrž i nezbytným přívěskem státní pokladny v každé whigovské nebo koaliční vládě, tento list se snažil v několika článcích dokázat, že přesně řečeno si žádný jednotlivec nebo skupina jednotlivců nemůže z žádného titulu osobovat nárok na výhradní vlastnictví půdy patřící národu.

Pan Newman ve svých „Přednáškách o politické ekonomii“ (Londýn 1851), napsaných se záměrným cílem vyvrátit socialismus, říká:

„Nikdo nemá, ani nemůže mít přirozené právo na půdu, pokud ji nemá v osobní držbě. Jeho právo se týká pouze užívání půdy, a ničeho jiného. Všechna ostatní práva jsou výtvorem umělého zákona“ (nebo parlamentních opatření, jak by to nazvaly „Times“) ... „Jestliže se někdy bude nedostávat půdy k živobytí, pak bude skoncováno s právem soukromých vlastníků držet ji nadále ve svých rukou.“^{^[149]}

Tak je tomu právě v Irsku, a pan Newman výslovně potvrzuje oprávněnost požadavků irských pachtýřů, a to v přednáškách k nejvybranějšímu posluchačstvu z britské aristokracie.

V závěru bych ocitoval několik výňatků z díla pana Herberta Spencera „Sociální statika“, Londýn 1851, které se rovněž vydává za úplné vyvrácení komunismu a je uznáváno za nejzevrubnější propracování moderních anglických doktrín svobodného obchodu.

„Nikdo nesmí používat půdy tak, aby bránil ostatním užívat jí podobně. Spravedlnost proto vylučuje vlastnictví půdy, neboť pak by ostatní žili na zemi jen jako trpění hosté. Bezzemci by pak dokonce mohli být právem vyhnáni ze země vůbec... Nikdy nelze předstírat, jako by dnešní nároky na takovéto vlastnictví byly zákonné. Jestliže si to někdo tak představuje, nechť nahlédne do starých kronik. Původní záznamy byly psány spíš mečem než perem. Neověřovali je právníci, nýbrž vojáci; rány byly běžnou mincí, jíž se platilo, a k pečetím se užívalo víc krve než vosku. Mohly takto vzniknout platné nároky? Sotva. A jestliže ne, jak lze potom pohlížet na nároky všech dalších držitelů statků takto nabytých. Vytváří prodej nebo odkaz právní nárok tam, kde dříve neexistoval?... Jestliže jeden převod nemůže takový nárok vytvořit, změní na tom něco okolnost, že bude takových převodů víc? ... A jakým ročním tempem se stávají neplatné nároky platnými? ... Právo celého lidstva na zemský povrch je stále platné přes všechny dokumenty, obyčeje a zákony. Není možné objevit nějaký způsob, jímž by půda přešla do soukromého vlastnictví ... Každodenně popíráme landlordismus svým zákonodárstvím. Co když má být vystavěn průplav, železnice nebo silnice? Nezdráháme se zabrat tolik akrů, kolik je zapotřebí. Nečekáme na souhlas... Požadovaná změna by znamenala pouhou výměnu vlastníků... Místo aby byla vlastnictvím jednotlivců, mohla by být země vlastnictvím velké korporace — společnosti. Místo aby si farmář propachtovával pozemek od jednotlivých vlastníků, propachtovával by si jej od národa. Místo aby platil pachtovné agentu sira Johna nebo Jeho Jasnosti, platil by je zmocněnci nebo zástupci zmocněnce společnosti. Správci statků by byli veřejnými zaměstnanci místo soukromými a pacht by byl jediným způsobem držby půdy... Doveden do nejzazších důsledků je nárok na výhradní držbu půdy projevem despotismu pozemkových vlastníků.“^{^[150]}

I podle hlediska soudobých anglických politických ekonomů to tedy nejsou uzurpátorští angličtí landlordi, nýbrž irští pachtýři a zemědělští dělníci, kteří jediní mají právo na půdu své rodné země, a „Times“ se svým odporem proti požadavkům irského lidu dostávají do přímého protikladu s vědou britské buržoazie.

Napsal K. Marx 28. června 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3816 z 11. července 1853
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — předpokladem toho, co se má dokázat. (Pozn. red.)

148 Úvodník, který tu Marx kritizuje, vyšel v „Times“ 25. června 1853.

149 F. W. Newman, „Lecturcs on Political Economy“, Londýn 1851, str. 137 a 141.

150 Herbert Spencer, „Social Statics: or The Conditions Essential to Human Happiness Specified, and the First of Them Developed“ [„Sociální statika, čili Podstatné podmínky pro lidské štěstí a podrobný výklad první z nich“], Londýn 1851, str. 114—116, 122, 123, 125.