Karel Marx



Volby. — Finanční komplikace. —
Vévodkyně ze Sutherlandu a otroctví[326]


Londýn, v pátek 21. ledna 1853

Doplňovací volby vzešlé z nových vládních opatření skončily. Vláda utrpěla porážku. Pan Sadleir, jeden z lordů pokladu, dosud považovaný za vůdce „irské brigády“, byl poražen panem Alexanderem, který byl zvolen většinou šesti hlasů. Za své zvolení vděčí pan Alexander koalici oranžistů[327] a katolíků. Naproti tomu zvítězili ministři na oxfordské universitě, kde se volby protáhly na celých čtrnáct dní a boj byl neobyčejně prudký. Gladstone zvítězil většinou 124 hlasů proti Dudley Percevalovi, kandidátu stoupenců vysoké církve[328]. Ctitelům hudibrasovské logiky[329] doporučujeme, aby si přečetli úvodníky dvou listů, jež se utkaly v tomto boji, „Morning Chronicle“ a „Morning Herald“.

Ředitelská rada Anglické banky včera po dlouhém rokování znovu zvýšila minimální diskontní sazbu z 21/2 % na 3 %. To se okamžitě projevilo na pařížské burze, kde znovu klesly všechny druhy cenných papírů. — Ale i kdyby se Anglické bance podařilo udělat přítrž spekulacím v Paříži, zbývá přece ještě jedno řečiště, jímž odplývá zlato, a to je dovoz obilí. Odhaduje se, že poslední úroda obilí v Anglii i na kontinentě byla o třetinu nižší, než je průměr. Kromě toho jsou určité pochybnosti, zda bude dost potravin do příští úrody, poněvadž se pro přílišnou vlhkost půdy zdrželo setí. Proto se připravuje rozsáhlý dovoz obilí, čímž zůstane pro Anglii i nadále nepříznivý devizový kurs. Zlato dovezené loďmi z Austrálie nestačí krýt náhlý růst dovozu obilí.

V jednom ze svých posledních článků jsem se zmínil o spekulaci se železem.[a] V tomto odvětví se už projevilo první zvýšení diskontní sazby Anglické banky ze 2 na 21/2 %. Skotská litina, která se v posledních čtrnácti dnech prodávala za 78 šilinků, klesla 19. t. m. na 61 šilinků. Také obchod s železničními akciemi patrně po zvýšení úrokové sazby ochabne, neboť dojde k nucenému prodeji akcií dosud deponovaných jako záruky za půjčky; takové operace se už začaly provádět. Avšak odliv zlata není podle mého názoru způsoben jen vývozem zlata, ale má na něm velký podíl i oživení vnitřního obchodu, zejména v průmyslových krajích.

V politice se teď zatím nic zajímavého neděje, a tak přišla novinám velmi vhod adresa, kterou poslalo shromáždění žen ve Stafford House sestrám v Americe o černošském otroctví, a „horoucí a křesťanské poselství mnoha tisíců žen ze Spojených států amerických jejich sestrám, anglickým ženám“ proti bílému otroctví. Ani jedny britské noviny se nepozastavily nad tím, že shromáždění ve Stafford House se konalo v paláci vévodkyně ze Sutherlandu a za jejího předsednictví, a přitom jména Stafford a Sutherland přece úplně stačí, abychom si udělali obrázek o lidumilnosti britské aristokracie — o lidumilnosti, která si vybírá své objekty co nejdále od domova a raději na opačné straně oceánu.

Dějiny bohatství rodu Sutherlandů jsou dějinami ruinování a vyvlastňování gaelského obyvatelstva ve Skotsku, dějinami jeho vyhánění z rodné půdy. Už v 10. století se vylodili ve Skotsku Dánové, dobyli Caithnesskou planinu a zatlačili původní obyvatelstvo do hor. Mor-Fear-Chattaibh, což gaelsky znamená „velký muž ze Sutherlandu“, našel vždy spolubojovníky ochotné položit za něj život v boji proti všem nepřátelům, Dánům či Skotům, cizím nebo domácím. Po revoluci, která vyhnala Stuartovce z Británie,[330] ustávaly rodové sváry mezi drobnými skotskými náčelníky klanů a britští králové ve snaze udržet si aspoň zdání moci v těchto odlehlých končinách podněcovali náčelníky klanů, aby vytvářeli rodové vojenské oddíly, což těmto náčelníkům, zvaným lairdové, umožňovalo spojovat moderní vojenskou organizaci se starým klanovým zřízením, a tak jeden systém podpírat druhým.

Abychom si mohli udělat jasný obraz o uzurpaci, ke které později došlo, musíme správně pochopit, co znamená klan. Klan patřil k těm formám společenského života, které stojí v historickém vývoji společnosti o celý stupeň níž než feudální řád, tj. patří k patriarchálnímu společenskému řádu. „Klaen“ znamená gaelsky „děti“. Všechny zvyky a tradice skotských Gaclů vycházejí z předpokladu, že členové klanu náleží k témuž rodu[b]. „Velký muž“, náčelník klanu, má na jedné straně tak neomezenou pravomoc, a na druhé straně je tak omezen ve své moci pokrevním příbuzenstvím atd., jako kterýkoli rodový stařešina. Klanu, rodu, patří území, kde sídlí, právě tak jako v Rusku půda zabraná rolnickou občinou nepatří jednotlivým rolníkům, ale občině. Území tedy bylo společným vlastnictvím rodu. Za takového řádu nemohlo být řeči o soukromém vlastnictví v moderním slova smyslu, jako nelze srovnávat společenské postavení členů klanu s postavením jednotlivců žijících v naší moderní společnosti. Prvotní i další rozdělování půdy se dělo podle vojenských funkcí jednotlivých členů klanu. Náčelník jim svěřoval různě velké příděly podle jejich vojenských schopností, libovolně rušil nebo rozšiřoval držbu jednotlivých stařešinů, a tito stařešinové zase rozdělovali jednotlivé díly půdy svým vazalům a podvazalům. Ale území jako celek zůstávalo vždy vlastnictvím klanu, a třebaže se nároky jednotlivců měnily, podmínky držby zůstávaly stejné; nikdy se také nezvyšovaly dávky na společnou obranu nebo poplatek lairdovi, který byl zároveň vojevůdcem v boji i nejvyšším soudcem v míru. Vcelku obdělávala každý pozemek z pokolení na pokolení stále táž rodina a platila stále stejnou daň. Tyto daně byly nepatrné, byl to spíše poplatek, jímž se uznávala svrchovanost „velkého muže“ a jemu podřízených stařešinů, než pozemková renta v moderním slova smyslu nebo vůbec zdroj příjmu. Stařešinové, kteří byli přímo podřízeni „velkému muži“, se nazývali „taksmen“ a území, které jim bylo svěřeno, „tak“. Těmto stařešinům byli podřízeni starostové stojící v čele každé vesnice a těm podléhali vesničané.

Jak je vidět, není klan nic jiného než po vojensku zorganizovaný rod, a stejně jako v každém rodu neurčují jeho život psané zákony, zato však je přísně vázán tradicemi. Ale půda je v každém případě vlastnictvím rodu, uvnitř něhož ovšem přes pokrevní příbuzenství byly rozhodující rozdíly v hodnostech stejně jako u všech starých rodových pospolitostí v Asii.

K první uzurpaci došlo po vyhnání Stuartovců, když byly vytvořeny rodové vojenské oddíly. Od té doby se stal hlavním zdrojem příjmu „velkého muže“ čili Mor-Fear-Chattaibha plat. Zalíbil se mu rozmařilý život u londýnského dvora, a proto se snažil vyždímat ze svých stařešinů co nejvíc peněz, a oni je zase ždímali ze svých podřízených. Starý tribut se změnil v pevný peněžní plat. Na jedné straně znamenal tento plat pokrok, protože tradiční daň tím dostala pevnou formu; na druhé straně to však byla uzurpace, neboť „velký muž“ teď zaujímal vůči „taksmenům“ postavení landlorda a ti se zase chovali k rolníkům jako pachtýři. A protože „velký muž“ i „taksmeni“ žádali nyní peníze, bylo nutno vyrábět nejen pro přímou spotřebu, ale i na vývoz a pro směnu; musel se změnit systém národní výroby, a pracovních sil, jež se touto změnou staly přebytečnými, bylo třeba se zbavit. A tak začal počet obyvatelstva klesat. Jenže v 18. století se ještě jakžtakž udržoval a člověk ještě nebyl tak bezostyšně obětován zisku, jak vysvítá z jednoho místa u skotského ekonoma Steuarta, jehož dílo vyšlo o deset let dříve než dílo Adama Smitha. Steuart píše (sv. 1, kap. 16):

„Renta z těchto pozemků je vzhledem k jejich rozloze zcela nepatrná, ale kdybychom zkoumali, kolik lidí se musí uživit na každém hospodářství, zjistili bychom možná, že pole na skotské vysočině živí desetkrát víc lidí než stejně velké hospodářství v nejúrodnějších krajích.“[331]

Ještě na počátku 19. století byly poplatky z půdy velmi nízké, jak je vidět z díla pana Locha (1820)[332], správce hraběnky Sutherlandové, který prováděl reformy na jejích statcích. Uvádí například soupis dávek na kintradawellském panství za rok 1811, z něhož vysvítá, že do té doby musela každá rodina platit nejvýš několik šilinků ročně na hotovosti, odvádět pár kusů drůbeže a odpracovat několik dní roboty.

Teprve po roce 1811 byla provedena definitivní, opravdová uzurpace, násilná přeměna klanového vlastnictví v moderní soukromé vlastnictví náčelníka. V čele této ekonomické revoluce stál ženský Muhammad Alí, který nečetl nadarmo Malthuse — hraběnka ze Sutherlandu, jinak markýza ze Staffordu.

Především je třeba říci, že předkové markýzy ze Staffordu byli „velcí muži“ v nejsevernějším kraji Skotska, který zaujímal téměř tři čtvrtiny Sutherlandshiru. Toto hrabství je větší než mnohý francouzský departement či malé německé knížectví. Když hraběnka ze Sutherlandu zdědila tyto statky, které pak přinesla věnem svému manželovi, markýzi ze Staffordu, později vévodovi ze Sutherlandu, snížil se již počet obyvatelstva na těchto statcích na 15 000. Paní hraběnka se rozhodla provést radikální hospodářskou reformu a proměnit celý kraj v pastviny pro ovce. Od roku 1814 do roku 1820 bylo těchto 15 000 obyvatel, tj. na 3000 rodin systematicky vyháněno a vyhlazováno. Všechny jejich vesnice byly rozbořeny a vypáleny a pole přeměněna v pastviny. K této exekuci byli povoláni britští vojáci; došlo přitom k prudkým srážkám s místním obyvatelstvem. Jedna stařena uhořela ve své chatrči, neboť ji odmítla opustit. Takovým způsobem si paní hraběnka přivlastnila sedm set devadesát čtyři tisíce akrů půdy, která od nepaměti patřila klanu. V záchvatu štědrosti přidělila vypuzenému obyvatelstvu asi 6000 akrů půdy — dva akry na rodinu. Těchto 6000 akrů leželo dosud ladem a neposkytovalo vlastníkům žádný výnos. Hraběnka byla tak velkomyslná, že tuto půdu prodala v průměru po 2 šilincích 6 pencích za akr členům klanu, kteří po staletí prolévali krev za její rod. Všechnu půdu klanu, kterou si neprávem přivlastnila, rozdělila na 29 ohromných ovčích farem a na každou z nich usadila jednu jedinou rodinu, většinou anglické zemědělské dělníky. V roce 1821 bylo už 15 000 Gaelů nahrazeno 131 000 ovcí.

Část původních obyvatel byla vyhnána na mořské pobřeží a snažila se tu uživit rybolovem. Stali se z nich obojživelníci a žili, jak píše jeden anglický spisovatel, napůl na souši, napůl ve vodě, ale z obojího byli živi jen napůl.

Sismondi ve svých „Sociálních studiích“ poznamenává o tomto vyvlastnění sutherlandshireských Gaelů — podle tohoto příkladu se mimochodem řídili další skotští „velcí muži“ — toto:

„Rozsáhlé vrchnostenské domény nejsou britskou zvláštností. V celé říši Karla Velikého, na celém evropském západě, uchvátili vojenští pohlaváři celé provincie a dávali si je obdělávat na svůj účet od porobeného obyvatelstva a někdy i od svých vlastních spolubojovníků. V 9. a 10. století bylo každé z hrabství Maine, Anjou a Poitou pro správce těchto provincií spíše velkým soukromým panstvím než knížectvím. Švýcarsko, které v tolika ohledech připomíná Skotsko, bylo v té době rozděleno mezi několik velmožů. Kdyby byli hrabata z Kyburgu, Lentzburgu, Habsburgu a Gruyères požívali ochrany britských zákonů, byli by se asi domohli stejného postavení jako hrabata ze Sutherlandu. Někteří by byli měli možná stejné reformní choutky“ (jako markýza ze Staffordu) „a nejedna republika by asi byla zmizela z Alp a ustoupila stádům ovcí. Něco podobného by si nemohl dovolit ani ten nejdespotičtější monarcha v Německu.“[333]

Ve své obraně hraběnky ze Sutherlandu (1820) na to pan Loch odpovídá takto:

„Proč by se právě v tomto případě měla dělat výjimka z pravidla, jež ve všech ostatních případech platí? Proč by se absolutní moc landlorda nad jeho půdou měla obětovat veřejnému zájmu a pohnutkám, které se týkají jen veřejnosti?“

Proč by však potom otrokáři z jižních států Severní Ameriky měli obětovat své soukromé zájmy filantropickým záchvatům její milosti vévodkyně ze Sutherlandu?

Britská aristokracie, která všude nahradila lidi býky a ovcemi, bude v nepříliš vzdálené budoucnosti sama nahrazena těmito užitečnými zvířaty.

Proces „očišťování statků“, který jsme právě popsali ve Skotsku, probíhal v Anglii v 16., 17. a 18. století.[c] Thomas More si na něj trpce stěžuje už na počátku 16. století. Ve Skotsku byl dovršen na počátku 19. století a nyní je v plném proudu v Irsku. Také urozený vikomt Palmerston vyčistil před několika lety své irské statky od lidí přesně týmž způsobem, jaký jsme popsali.

Jestli kdy o nějakém vlastnictví platilo, že je krádeží, pak to doslova platí o vlastnictví britské aristokracie. Loupež církevních statků, loupež obecní půdy, podvodná přeměna feudálního a patriarchálního vlastnictví ve vlastnictví soukromé, provázená příslušným vražděním — to je právní titul britské aristokracie na její statky. — A jaké služby v tomto dosud živém procesu prokazovala aristokratům podlézavá vrstva právníků, o tom je možno se dočíst u jednoho anglického advokáta z minulého století, pana Dalrympla, který ve svých „Dějinách feudálního vlastnictví“[334] s naivní otevřeností dokazuje, že každý zákon nebo listinu týkající se vlastnictví vykládali právníci v Anglii v době nástupu buržoazie ve prospěch buržoazie — a ve Skotsku, kde bohatla šlechta, ve prospěch šlechty — v obou případech však v duchu nepřátelském lidu.

Zmíněnou tureckou reformu hraběnky ze Sutherlandu by bylo v krajním případě možno obhájit z malthusovského hlediska. Avšak jiní skotští velmožové šli ještě dál. Když vyhnali lidi, aby udělali místo pro ovce, nahradili ovce zvěří a pastviny oborami. V tom se zvlášť vyznamenal vévoda z Athollu.

„Po dobytí Anglie proměnili tu normanští králové rozsáhlé plochy orné půdy v lesy a totéž dělají dnes landlordi na skotské vysočině.“ (R. Somers, „Listy z vysočiny“, l848)[335].

A co se stalo se spoustou lidí, kteří byli vyhnáni, aby udělali místo pro zvěř vévody z Athollu a pro ovce hraběnky ze Sutherlandu, kam se poděli, kde našli domov?

Ve Spojených státech severoamerických.

Nepřátelé britského námezdního otroctví mají právo odsuzovat černošské otroctví, ale vévodkyně ze Sutherlandu, vévoda z Athollu a manchesterští bavlnářští magnáti nikdy ne!



Napsal K. Marx 21. ledna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3687 z 9. února 1853,
a zkráceně v „The Peopleʼs Paper“,
čís. 45 z 12. března 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu v „New-York Daily Tribune“,
porovnaného s textem v „The Peopleʼs Paper“
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde.

b Slovem „rod“ překládáme zde a na dalších místech v tomto článku anglický výraz „family“, který může znamenat „rod“ i „rodina“. (Pozn. čes. red.)

c Tento proces je v anglických dějinách znám též pod názvem „ohrazování“ nebo „scelování“ (enclosures). (Pozn. čes. red.)


326 Materiálu o tom, jak rodina Sutherlandů vyvlastnila půdu rolnického obyvatelstva, použil později Marx ve 24. kapitole I. dílu „Kapitálu“.

327 Řád oranžistů — reakční teroristická organizace; vytvořili ji roku 1795 pozemková šlechta a protestantští kněží k boji proti národně osvobozeneckému hnutí irského lidu. Řád systematicky štval protestanty proti irským katolíkům. Zvlášť silný vliv měl v Severním Irsku, kde žije mnoho protestantů. V době agitace Ligy na ochranu práv pachtýřů (viz poznámku [324]) vznikla v Irsku proti vůli landlordů a vyššího katolického i protestantského duchovenstva koalice řadových oranžistů s katolíky.

328 Viz poznámku [246].

329 Hudibras — hrdina stejnojmenného satirického eposu anglického básníka Samuela Butlera. Hudibras se vyznačuje sklonem k nesmyslným soudům a sporům a schopností dokazovat s pomocí sylogismů nejabsurdnější tvrzení. Butler napsal svůj epos v letech 1663—1678 a tepal v něm licoměrnou morálku a náboženské pokrytectví anglické buržoazie.

330 Míní se tu státní převrat z roku 1688 (viz poznámku [251]), při němž byl vyhnán Jakub II. Stuart a na anglický trůn povolán nizozemský místodržící Vilém III. Oraňský.

331 James Steuart, „An Inquiry into the Principles of Political Economy“ [„Zkoumání zásad politické ekonomie“]. Dva svazky; sv. I, Londýn 1767, str. 104.

332 James Loch, „An Account of the Improvements on the Estates of the Marquess of Stafford, in the Counties of Stafford and Salop and on the Estate of Sutherland“ [„Zpráva o reformách na statcích markýzy ze Staffordu v hrabství Stafford a Salop a na panství Sutherland“], Londýn 1820.

333 Marx tu cituje z knihy J. Ch. L. Simonda de Sismondi „Etudes sur lʼéconomie politique“ [„Studie o politické ekonomii“], sv. I, Paříž 1837, str. 230 až 231, 237.

334 John Dalrymple, „An Essay towards a General History of Feudal Property in Great Britain“ [„Nástin všeobecných dějin feudálního vlastnictví ve Velké Británii“], Londýn 1759.

335 Robert Somers, „Letters from the Highlands; or, the Famine of 1847“ [„Listy z vysočiny aneb Hladomor z roku 1847“], Londýn—Edinburgh— Glasgow 1848, str. 27.