Anglická buržoazie[350]
Pozorujeme-li rostoucí moc buržoazních živlů v Anglii, napadá nás přirozeně myšlenka, že se změněnými okolnostmi se postupně změní i dřívější postoj buržoazie k aristokracii a že dosavadní vztahy mezi těmito dvěma třídami začnou být v praxi neudržitelné. Tuto myšlenku potvrzují některé pozoruhodné události, k nimž došlo za posledních pět let. Asi před pěti lety byl bohatý bankéř Jones Loyd povýšen na peera a dostal titul lord Overstone. Za část svého ohromného jmění si koupil statek v hrabství Northampton. Aristokracie, věrna své staré politice, se rozhodla přijmout ho do svého středu, ale ne proto, že to je milionář, ale protože je „vládcem širých lánů“. Jakou podmínku však stanovila Jonesu Loydovi? Aby přerušil všechny styky s bankovnictvím a obchodem. A Jones Loyd na tuto podmínku přistoupil. Jak je vidět, aristokracic ani trochu neslevila ze svých tradičních názorů na to, co je zapotřebí k tomu, aby se člověk mohl stát peerem. Ale budou všichni představitelé vysoké buržoazie tak ústupní jako Jones Loyd? Pravděpodobně ne. Ba co víc: je znám případ, kdy velmi vysoce postavená osoba po celý svůj život odmítala hodnost peera a zakázala svým synům, aby ji po jeho smrti přijali. Máme na mysli pamětihodný příklad zemřelého sira Roberta Peela. On, syn a vnuk lancashirského průmyslníka a továrníka, aspiroval v posledních letech svého života na to, stát se vůdcem velkoburžoazie, a třebaže se dávno mohl stát peerem, zůstával raději prvním mužem anglické Dolní sněmovny a nepřál si odejít z veřejného života tím, že by zaujal místo ve Sněmovně lordů. Jeho život je výmluvným dokladem toho, že střed přitažlivosti politické moci je kdesi uvnitř buržoazní třídy. Jaký příklad revolučnosti a jaký precedens je to místo v jeho poslední vůli — posuzujeme-li je ve světle událostí z roku 1848, stále ještě živých v paměti národa — kde Robert Peel zakazuje svým dětem přijmout titul peera, bude-li jim nabízen za jeho veřejné zásluhy! Na smrtelné posteli se tak krutě pomstil rodové aristokracii za všechny posměšky, kterými ho zahrnovala za jeho plebejský původ a kterými tak trpěla jeho citlivá duše od chvíle, kdy jako hoch přišel poprvé do Harrow. Také lord John Russell následoval příkladu sira Roberta Peela. Třebaže byl synem a bratrem vévodů z Bedfordu a už dávno se mohl stát peerem, rovněž to odmítal. Celkem nedávno bylo toto jeho rozhodnutí podrobeno vážné zkoušce. Funkce předsedy tajné rady je skoro vždy svěřována peerovi, a když Russell při poslední změně vlády přijal toto místo, všichni byli přesvědčeni, že bude povýšen na peera. Ale kdepak! Zůstal raději občanem bez šlechtického titulu, vzdal se nové funkce, obrátil se na voliče města Londýna a byl znovu jednohlasně zvolen do Dolní sněmovny. Také sir William Molesworth, když se začaly šířit pověsti, že má být přijat do Sněmovny lordů, pokládal to za poskvrnu své politické cti a uveřejnil prohlášení, že to rozhodně odmítá a že naprosto nemá v úmyslu titul peera přijmout.
Ve všech těchto případech šlo o titul peera. Může se ovšem zdát, že rytířský titul, s kterým není spojena politická moc, byl vynalezen na uspokojení ctižádosti buržoazních parvenu. Takto lze vysvětlit povýšení sira Josepha Paxtona, hlavního zahradníka vévody z Devonshiru, a dodavatele sira Johna Foxe. Ale může rytířský titul uspokojit ctižádost buržoazie ve všech případech? Zřejmě ne. Tak třeba inženýr Stephenson s pohrdáním odmítl tuto blýskavou hodnost a zcela nedávno následoval jeho příkladu stavitel železnic Dargan, zřejmě v přesvědčení, že kdyby přijal tento titul, dostal by se do lživého postavení. Marně ho královna navštěvuje v jeho překrásném venkovském sídle a prokazuje mu čest, která byla dříve vyhrazena pouze nejvyšší aristokracii. Ostýchavý mčšťan couvá před nabídnutou rukou Veličenstva, zatímco královna Viktorie bere zdráhajícího se měšťana za ruku a troufá si prohlásit, že feudalismus v přítomné době potřebuje podporu průmyslových vůdců epochy.
Avšak jestliže buržoazie ponenáhlu odnímá moc aristokracii, vynořuje se pochopitelně otázka, jakým způsobem bude nově získaného vlivu využívat. Na tuto věc se nesmíme dívat z třídního hlediska, nýbrž ze širokého lidského hlediska. V této souvislosti se stává nejvážnější tato otázka: Jak se tato přeměna projeví na osudu a sociálních podmínkách miliónů anglických pracujících?
Někteří politikové patřící k takzvané liberální škole toho moc a moc napovídali o „svazku buržoazie s dělnickou třídou“, ale to je nesmyslná a chimérická představa. Dělníka od podnikatele, pána od sluhy odděluje široká propast.
Pokud jde o domácí služebnictvo, poslední Talfourdova sentence mluví sama za sebe:
„Jak neradostné je pomyšlení,“ říká, „že vedle nás žijí mužové a ženy, pečující o naše pohodlí a potřeby a sdílející s námi naše obydlí, a my známe jejich city a povahu tak málo, jako by to byli obyvatelé jiné sféry.“
A aby nebylo možno si splést „obyvatele obou sfér“, buržoazní dámy, zapomínajíce na to, že ještě poměrně nedávno byly samy otrokyněmi, vyžadují na svých služebných, aby nosily „čepce“ jako odznak příslušnosti k nižší sféře, a zřídka dovolují služebným, aby se pěkně strojily, zřejmě ze strachu, aby se neztratily vnější znaky vlastníků, ne-li půdy, pak alespoň peněz.
Pokud jde o nejrůznější druhy námezdních dělníků, je jejich poměr k zaměstnavatelům takovýto: Všichni vědí, jak se podnikatelé bránili zákonu o desetihodinovém pracovním dnu. Toryové, ze vzteku nad ztrátami, které jim způsobilo nedávné zrušení obilních zákonů, pomohli dělnické třídě tento zákon prosadit, používajíce nejrůznějších nestydatých triků a malicherných nepoctivých úskoků, jak o tom svědčí hlášení obvodních inspektorů. V parlamentě přivítali představitelé buržoazie každý další pokus připravit dělnictvu lidštější podmínky existence křikem, že to je komunismus. Pan Cobden si takto počínal nejednou. V továrnách se podnikatelé už po mnoho let snaží prodloužit pracovní hodiny nade všechny meze lidských sil a nesvědomitým využíváním systému smluv a štvaním jedněch dělníků proti druhým snižovat mzdy kvalifikovaných dělníků na úroveň mzdy nádeníků. Tento systém dohnal nakonec sdružení sjednocených strojních dělníků k tomu, aby se vzbouřili. Také hrubé výrazy, kterých si navykli užívat podnikatelé, ukazují, jak málo se lze od nich nadít lidského cítění. Jejich hrubé ignorantství se dále projevuje v tom, že sdružení podnikatelů si najalo jistého pokoutního literáta Sidneyho Smitha, který je měl hájit veřejně v tisku a vést slovní boj proti jejich bouřícím se dělníkům. Styl tohoto námezdního pisálka plně odpovídal úkolu, kterým byl pověřen, a když bylo po boji a pánové už nepotřebovali ani literaturu, ani tisk, dali svému nádeníkovi výhost. Buržoazie se nemíní učit od staré školy, ale nestuduje ani moderní vědu a literaturu. Hlavní kniha, kontoár, obchody — to je dostatečné vzdělání. A třebaže se na vzdělání buržoazních slečen vydává spousta peněz, dostává se jim jen drobtů „kultury“, o skutečném vzdělání rozumu nebo o obohacování ducha znalostmi nemůže být ani řeči.
Skvělá plejáda současných anglických romanopisců, jejichž mistrně napsané a výmluvné stránky ukázaly světu víc politických a sociálních pravd než všichni profesionální politikové, publicisté a moralisté dohromady, vykreslila všechny vrstvy buržoazie od „vysoce elegantních“ rentiérů a vlastníků cenných papírů, kteří shlížejí na jakékoli podnikání jako na něco sprostého, až k malým hokynářům a advokátským písařům. A jak je vykreslili Dickens a Thackeray, Brontëová a Gaskellová? Jako lidi nanejvýš domýšlivé, afektované, malicherné, tyranské a hloupé; a civilizovaný svět potvrdil jejich soud zdrcující epigramatickou charakteristikou této třídy: „Je podlézavá vůči těm, kdo stojí nad ní, a panovačná vůči těm, kdo stojí pod ní.“
Těsnost a omezenost sféry, ve které se buržoazie pohybuje, do jisté míry vyplývá ze sociálního systému, jehož je částí. Podobně jako ruská šlechta pociťuje na jedné straně na sobě tlak cara a na druhé straně strach ze zotročeného davu pod sebou, tak také anglická buržoazie je mezi dvěma mlýnskými kameny: na jedné straně aristokracie a na druhé straně dělnická třída. Od uzavření míru z roku 1815 pokaždé, když buržoazie chtěla něco podniknout proti aristokracii, ujišťovala dělnickou třídu, že příčinou jejích útrap je ta či ona výsada nebo monopol aristokracie. Tak buržoazie pohnula dělnickou třídu, aby jí roku 1832 pomohla vymoci zákon o parlamentní reformě, a když tento zákon o parlamentní reformě pro sebe vymohla, odmítá od té doby pomoci dělnické třídě k podobnému zákonu; a nejen to, roku 1848 vystoupila proti dělnické třídě jako jeden muž, vyzbrojena obuškem zvláštní pořádkové služby. Později zas říkala, že jediným lékem na všechny bolesti dělnické třídy je zrušení obilních zákonů. To se sice podařilo na aristokracii vymoci, ale „dobré časy“ přesto nenastaly. A v minulém roce, jako kdyby šlo o to, znemožnit v budoucnu podobnou politiku, byla aristokracie přinucena dát souhlas k zavedení dědické daně z nemovitého majetku, z kteréžto daně se aristokracie sobecky vyvlékla v roce 1793 tím, že dědickou daň přesunula na movitý majetek. S tímto posledním zbytkem výsad aristokracie zmizela i poslední možnost balamutit dělnickou třídu a tvrdit jí, že jedinou příčinou jejího svízelného postavení jsou zákony, které si vytvořila aristokracie. Dělnické třídě se už otevřely oči a začíná prohlašovat: „Náš Petrohrad je v Prestonu!“ A opravdu v posledních osmi měsících se toto město stalo svědkem nezvyklé podívané: na jedné straně stála armáda 14 000 mužů a žen, podporovaná odbory a továrními dělníky ze všech končin Spojeného království a připravená vybojovat velkou sociální bitvu proti kapitalistům o moc, a na druhé straně prestonští kapitalisté, kterým zase pomáhají kapitalisté z celého Lancashiru.
Ať už tento sociální boj nabude později jakýchkoli forem, viděli jsme zatím jen jeho začátek. Je zřejmě souzeno, aby se rozšířil na celý národ a prošel takovými fázemi, jaké historie ještě nepoznala. Vždyť je třeba mít na paměti, že na dělnickou třídu sice možná čekají dočasné porážky, ale že tu působí velké sociální a ekonomické zákony, které zaručují její konečné vítězství. Táž vlna průmyslového rozvoje, která vrhla buržoazii proti aristokracii, vrhá nyní — zčásti k tomu přispívá a bude přispívat emigrace — dělnickou třídu proti buržoazii. Právě tak jako buržoazie zasazuje rány aristokracii, bude dostávat rány od dělnické třídy. Instinktivní pochopení této skutečnosti už svazuje ruce buržoazii při jejích vystoupeních proti aristokracii. Po nedávné politické akci dělnické třídy buržoazie nenávidí otevřené politické hnutí a bojí se ho. V jejím žargonu bychom řekli: „Pořádní lidé se něčeho takového neúčastní, pane.“ Vyšší vrstvy buržoazie se opičí po aristokracii, napodobují její způsob života a snaží se spojit se s ní příbuzenskými svazky. Následkem toho feudalismus v Anglii nezahyne tím, že jej buržoazie postupně a téměř neznatelně rozleptá; čest zvítězit nad feudalismem je vyhrazena dělnické třídě. Až dozraje čas, aby otevřeně vystoupila na arénu politického boje, budou proti sobě stát tři mocné třídy: jedna z nich bude představovat půdu, druhá peníze a třetí práci. A tak jako druhá nyní vítězí nad první, bude pak muset sama ustoupit svému nástupci v aréně politického a sociálního boje.
Otišteno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“‚
čís. 4145 z 1. srpna 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
350 Článek „Anglická buržoazie“, který Marx odeslal do New Yorku pravděpodobně 31. března 1854, je otištěn v přílohách k tomuto svazku, protože redakce „New-York Daily Tribune“ jej značně pozměnila a otiskla jako úvodník. První část článku je zjevně zkomolena a je v ní řada formulací odporujících Marxovým názorům. Je to zejména tvrzení, že politiku buržoazie je nutno posuzovat nikoli z hlediska třídního, nýbrž všeobecně lidského. Naproti tomu je v článku i řada významných myšlenek a tezí, nesporně Marxových. Je to především charakteristika anglických realistických spisovatelů a část pojednávající o prestonské stávce z let 1853—1854, o níž se Marx zmiňuje v několika jiných článcích (viz např. Marx-Engels, Spisy 9 zde a tento svazek zde).