Karel Marx
Situace v Evropě. - Finanční situace ve Francii[211]
Ospalý klid, který od konce války na Východě charakterizoval tvářnost Evropy, rychle ustupuje oživení a dokonce horečné činnosti. Ve Velké Británii se na obzoru rýsuje hnutí za reformu a země má potíže v Indii. Londýnské „Times“ sice vytrubují do světa, že až na ty, kdo mají v Indii přátele,
„britská veřejnost vcelku očekává další zprávy z Indie se stejným zájmem, s jakým bychom očekávali opožděný parník z Austrálie nebo výsledek povstání v Madridu“.
Ale téhož dne tytéž „Times“ odhazují ve svém finančním článku masku povýšené lhostejnosti a prozrazují skutečné pocity Johna Bulla, když píší;
„Trvalá deprese, která nyní vládne na trhu cenných papírů přes nepřetržité zvyšování zásob drahých kovů v bance a přes vyhlídky na dobrou sklizeň, nemá téměř obdoby. Obavy z vývoje událostí v Indii zatlačují do pozadí všechny ostatní úvahy, a kdyby měla zítra dojít nějaká vážná zpráva, vyvolala by velmi pravděpodobně paniku.“
Teď, když každou poštou mohou dojít autentické zprávy, by bylo zbytečné spekulovat o vývoji událostí v Indii. Je však jasné, že v případě vážného revolučního výbuchu na evropském kontinentě by Anglie nemohla opět zaujmout to hrdé postavení, které zaujímala v letech 1848 a 1849, neboť válka v Číně a vzpoury v Indii poutají její vojska i lodě. Na druhé straně si nemůže dovolit zůstat stranou, protože válka na Východě a spojenectví s Napoleonem ji v poslední době pevně připoutaly ke kontinentální politice, a to právě v době, kdy úplný rozklad jejích tradičních politických stran a rostoucí antagonismus mezi těmi třídami, které vytvářejí*******její bohatství, vystavují její společenskou strukturu víc než kdy jindy křečovitým otřesům. V letech 1848—1849, kdy její moc tížila evropskou revoluci jako můra, se Anglie zpočátku revoluce trochu bála, později pro ni byla podívanou rozptylující její vrozenou nudu, potom revoluci trochu zrazovala, pak s ní trochu koketovala a nakonec na ní začala horlivě vydělávat. Lze dokonce říci, že její průmyslová prosperita, kterou poněkud hrubě otřásla obchodní krize z let 1846—1847, se díky revoluci z roku 1848 do určité míry obnovila. Ale nová revoluce na kontinentě nebude pro Anglii ani příjemnou podívanou, ani neštěstím, s nímž by mohla spekulovat, nýbrž tvrdou zkouškou, kterou bude muset podstoupit.
Překročíme-li Lamanšský průliv, vidíme, jak se společenská hladina působením podzemního požáru už vzdouvá a bortí. Pařížské volby nejsou pouhou předzvěstí, nýbrž skutečným počátkem nové revoluce. Je plně v souladu s dějinnou minulostí Francie, že Cavaignac má propůjčit svůj prapor a své jméno protibonapartovskému úsilí, tak jako to kdysi učinil Odilon Barrot proti Ludvíku Filipovi. Pro lid je Cavaignac, stejně jako byl Odilon Barrot, jen záminkou, zatímco pro buržoazii představují oba dva vážnou ideu. Jméno, pod nímž revoluce začíná, není nikdy vepsáno na jejím praporu i v den jejího vítězství. Má-li mít revoluční hnutí v moderní společnosti nějakou naději na úspěch, musí si na začátku vypůjčit svůj prapor od těch složek národa, které se sice stavějí proti existující vládě, ale jimž plně vyhovuje existující společnost. Zkrátka, revolucím musí dát vstupenku na oficiální scénu samy vládnoucí třídy.
Pařížské volby, pařížská zatýkání i pařížské perzekuce lze pochopit v pravém světle, jen když se vezme v úvahu stav pařížské burzy, kde docházelo k prudkým výkyvům jak před volební agitací, tak i po ní. Dokonce ani v posledních třech měsících roku 1856, kdy se celá Evropa zmítala ve finanční krizi, nezažila pařížská burza tak silné a trvající znehodnocování všech cenných papírů jako po celý červen a počátkem července tohoto roku. Kromě toho to tentokrát nebyl chvilkový pokles a opětný vzestup, nýbrž všechno naprosto soustavně klesalo a řídilo se obvyklými, zákony pádu teprve v poslední fázi prudkých poklesů. Akcie Crédit mobi1ier které na začátku června stály asi 1300 franků, klesly 26. června na 1162 franků, 3. července na 1095 franků, 4. července na 975 franků a 7. července na 890 franků. Akcie Francouzské banky, znamenané počátkem června přes 4000 franků, klesly, přestože banka dostala nová monopolní práva a výsady, 26. června na 3065 franků, 3. července na 2890 franků a 9. července nestály víc než 2900 franků. Tento dlouhotrvající pokles kursů postihl stejnou měrou také tříprocentní renty, akcie hlavních železnic, jako Severní, Lyonské, Středomořské a tratí společnosti Grande Fusion a všech ostatních akciových společností.
Nový zákon o Francouzské bance[a] odhalil zoufalou situaci bonapartovské státní pokladny a současně otřásl důvěrou veřejnosti i v samu správu banky. Poslední zpráva Crédit mobilier odhalila vnitřní prázdnotu této instituce a nesmírnou šíři zájmů, které jsou s ní spjaty, a zároveň informovala veřejnost, že mezi správní radou této společnosti a císařem se vede boj a že se uvažuje o jakémsi finančním coup d‘état[b]. Vždyť Crédit mobilier, aby dostála svým nejnaléhavějším závazkům, byla nucena vrhnout na trh asi za 20 miliónů franků cenných papírů, které měla v rukou. V téže době musely železniční a jiné akciové společnosti prodávat cenné papíry, vyzývat k novým vkladům na své staré akcie nebo si opatřovat kapitál emisí nových akcií, aby mohly platit dividendy a získat prostředky, s nimiž by mohly pokračovat v podnikaných pracích nebo zahájit nové. Odtud ona vleklá deprese na francouzském trhu cenných papírů, která rozhodně není dílem pouhé náhody a která se bude v ještě ostřejších formách opakovat při každém následujícím zúčtovacím termínu.
Že příznaky nynější nemoci jsou velmi znepokojivé, lze usoudit z toho, že na scénu vystoupil Emile Péreire, velký finančnický mastičkář druhého císařství, a předložil Ludvíku Napoleonovi zprávu, v níž citoval jeho vlastní výrok, který učinil roku 1850 v adrese generální radě pro zemědělství a obchod:
„Nezapomínejme, že důvěřivost je morální stránkou hmotných zájmů, duchem, který oživuje tělo; důvěrou se desetinásobně zvyšuje hodnota všech výrobků.“
Pan Péreire dále vysvětluje způsobem, který naši čtenáři už znají, jak v posledních pěti měsících poklesly cenné papíry ve Francii o 980 miliónů franků. Své lamentace uzavírá těmito zlověstnými slovy: „Rozpočet strachu se téměř rovná rozpočtu Francie.“ Musí-li Francie, jak tvrdí pan Péreire, zaplatit kromě 200 miliónů dolarů daní na udržení císařstvi ještě tutéž částku ze strachu, že své císařství ztratí, jsou dny této nákladné instituce, která byla svého času vytvořena výhradně jen proto, aby se ušetřily peníze, opravdu sečteny. Jestliže finanční nesnáze císařství vyvolaly politické potíže, budou tyto politické potíže jistě zpětně působit na finanční nesnáze. A ve světle této situace francouzského císařství je třeba vidět skutečný význam nedávných nepokojů ve Španělsku a v Itálii,[212] stejně jako hrozících komplikací ve Skandinávii[c].
Napsal K. Marx 10. července 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5075 z 27. července 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — doslova: státní převrat, zde: převrat. (Pozn. red.)
211 Název článku je uveden podle Marxova zápisníku z roku 1857.
212 Nedávnými nepokoji ve Španělsku a v Itálii míní Marx španělskou revoluci z roku 1856 (viz články „Revoluce ve Španělsku” zde) a revoluční vření v Itálii v roce 1857 namířené proti rakouskému útlaku a feudálním monarchickým vládám v jednotlivých italských státech.