Karel Marx



Povstání v indické armádě[203]


Římské divide et impera[a] — to byla stěžejní zásada, s jejíž pomocí dokázala Velká Británie přibližně sto padesát let udržet vládu nad svým indickým impériem. Nesváry mezi různými národnostmi, kmeny, kastami, vyznáními a knížectvími, jejichž souhrn tvoří geografickou jednotku zvanou Indie, byly neustále životní zásadou britského panství. Později se však podmínky tohoto panství změnily. Dobytím Sindhu a Paňdžábu[204] angloindické impérium nejen dosáhlo svých přirozených hranic, nýbrž vymýtilo i poslední zbytky nezávislosti indických států. Všechny místní bojovné kmeny byly podmaněny, všechny závažné vnitřní konflikty skončeny, a nedávné přivtělení Avadhu[205] plně dokázalo, že zbytky takzvaných nezávislých indických knížectví jsou pouze trpěny. Z toho vyplynula velká změna v postavení Východindické společnosti. Teď už neútočila na jednu část Indie s pomocí druhé části, nýbrž dostala se do čela země a celou Indii měla u nohou. Už si ji nepodmaňovala, nýbrž stala se skutečným podmanitelem. Armády, které měla k dispozici, už nemusely její panství rozšiřovat, nýbrž jen udržovat. Z vojáků se stali policisté; 200 miliónů domorodců bylo udržováno v poslušnosti domorodou armádou o 200 000 mužů s britskými důstojníky, a tuto domorodou armádu zase držela na uzdě anglická armáda o pouhých 40 000 mužích. Už na první pohled je zřejmé, že poslušnost indického lidu závisí na věrnosti domorodé armády, a když britští vládci tuto armádu vytvořili, zároveň tím zorganizovali první všeobecné středisko odporu, jaké kdy indický lid vůbec měl. Jak dalece se dá spoléhat na domorodou armádu, ukázaly jasně nedávné vzpoury, které vypukly hned po tom, co válka s Persií odčerpala téměř všechny evropské vojáky z bengálského presidentství[206]. Vzpoury byly v indické armádě i dříve, ale nynější povstání[207] se vyznačuje zvláštními a zlověstnými rysy. Stalo se poprvé, že sipáhíjské pluky pobily své evropské důstojníky, že muslimové a hindové zapomněli na vzájemnou zášť a spojili se proti svým společným pánům, že „nepokoje, které začaly u hindů, ve skutečnosti skončily tím, že na trůn v Dillí byl nastolen muslimský císař“, že se vzpoury neomezily jen na několik málo míst, a konečně, že vzpoura v angloindické armádě vypukla právě v době, kdy velké asijské národy projevují všeobecný odpor proti britské nadvládě, neboť je nepochybné, že vzpoura bengálské armády těsně souvisí s válkou v Persii a v Číně.

Příčinou nespokojenosti, která se začala šířit před čtyřmi měsíci v bengálské armádě, byly prý obavy domorodců, že vláda bude zasahovat do jejich náboženství. Podnět k místním nepokojům dalo vydávání nábojnic, jejichž lepenkový obal byl prý napuštěn hovězím lojem nebo vepřovým sádlem; protože domorodci museli každou nábojnici skousnout, považovali to za porušování svých náboženských předpisů.[208] Dne 22. ledna byl založen požár v ležení nedaleko Kalkaty. 25. února se vzbouřil 19. domorodý pluk v Bahrámpuru, jehož vojáci odmítli přidělované nábojnice. Dne 31. března byl tento pluk rozpuštěn. Koncem března vystoupil jeden z vojáků 34. sipáhíjského pluku v Berákpuru na cvičišti s nabitou puškou z řady, vyzval druhy ke vzpouře, pak zaútočil na adjutanta a prvního poddůstojníka svého pluku a zranil je. V bitce, která pak následovala, stovky sipáhíů nečinně přihlížely, ale jiní se boje zúčastnili a napadli důstojníky pažbami pušek. Nato byl tento pluk rovněž rozpuštěn.Měsíc duben se vyznačoval založením požářů v několika leženích bengálské armády, v Iláhábádu, v Ágře, v Ambále, vzpourou 3. pluku lehkého jezdectva v Mératu a podobnými příznaky nespokojenosti v madráských a bombajských jednotkách. Začátkem května se připravovalo povstání v Lakhnaú, hlavním městě provincie Avadh, ale sir H. Lawrence mu rázným zákrokem zabránil. Dne 9. května byli vzbouřenci z 3. pluku lehkého jezdectva v Mératu odvedeni do vězení, aby si odpykali různé tresty, k nimž byli odsouzeni. Večer příštího dne vojáci 3. jezdeckého pluku a dvou domorodých pluků, 11. a 20., se shromáždili na cvičišti, zabili důstojníky, kteří se je snažili uklidnit, podpálili ležení a pobili všechny Angličány, kteří jim padli do rukou. Ačkoli anglická část brigády měla jeden pěší pluk, jeden pluk jezdectva a ačkoli měla převahu v jízdním i pěším dělostřelectvu, nebyla přece s to vyrazit dříve než za soumraku. Angličané způsobili vzbouřencům jen nepatrné ztráty a nechali je uniknout z města a probít se do Dillí, které je od Mératu vzdáleno asi 40 mil. Tam se k vzbouřencům přidala domorodá posádka složená z 38., 54. a 74. pěšího pluku a jedné roty domorodého dělostřelectva. Vzbouřenci napadli britské důstojníky, pobili všechny Angličany, jichž se zmocnili, a vyhlásili následníka zesnulého dillíského Mughala[209] králem Indie. V jednotkách vyslaných na pomoc Mératu, kde byl obnoven pořádek, vojáci šesti rot domorodých sapérů a minérů, které tam přibyly 15. května, zavraždili svého velitele majora Frazera a okamžitě unikli z města, pronásledováni jednotkami jízdního dělostřelectva a několika eskadronami 6. gardového dragounského pluku. Asi 50 nebo 60 vzbouřenců bylo zastřeleno, ale ostatním se podařilo uniknout do Dillí. Ve Firózpuru v Paňdžábu se vzbouřil 57. a 45. domorodý pěší pluk, vzpoura však byla potlačena. V soukromých dopisech z Láhauru se tvrdí, že všechny domorodé jednotky jsou ve stavu otevřené vzpoury. Dne 19. května podnikli sipáhíové umístění v Kalkatě neúspěšný pokus zmocnit se pevnosti Fort Wiliam[210]. Tři pluky, které přibyly do Bombaje z Búšíru, byly hned vyslány do Kalkaty.

Při celkovém pohledu na tyto události zaráží chování britského velitele v Mératu; těžko pochopit, proč s tak malou rozhodností stíhal vzbouřence, a ještě méně pochopitelné je, proč se tak pozdě objevil na bojišti. Ježto Dillí leží na pravém břehu a Mérat na levém břehu řeky Jamuny — a oba břehy spojuje jediný most u Dillí — nebylo by nic snazšího než odříznout uprchlíkům ústup.

Mezitím bylo ve všech oblastech nepokojů vyhlášeno stanné právo; k Dilií se od severu, východu a jihu soustřeďují vojska složená hlavně z domorodců; sousední knížata se prý vyslovila pro Angličany, na Cejlon byly zaslány příkazy, aby byly zadrženy síly lorda Elgina a generála Ashburnhama, které jsou na cestě do Číny, a konečně má být asi do čtrnácti dnů posláno do Indie 14 000 britských vojáků z Anglie. Indické podnebí v této roční době a naprostý nedostatek dopravních prostředků budou sice pro pohyb britských sil značnou překážkou, ale přesto je pravděpodobné, že vzbouřenci v Dillí podlehnou bez dlouhého odporu. I v tom případě jde však o pouhý prolog k strašlivé tragédii, která se teprve odehraje.



Napsal K. Marx 30. června 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5065 z 15. července 1857
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — rozděl a panuj. (Pozn. red.)


203 Název článkuje uveden podle Marxova zápisníku z roku 1857.

204 Sindh, území ležící v sousedství Afghánistánu v severozápadní části Indie (dnešní Pákistán), okupovali angličtí kolonizátoři roku 1843. Za anglo-afghánské války z let 1838—1842 (viz poznámku [121]) donutila Východoindická společnost hrozbami a násilím feudální vladaře Sindhu, aby dali souhlas k průchodu anglického vojska jejich územím. Angličané pak tohoto souhlasu využili a roku 1843 žádali, aby místní feudálové uznali svou vazalskou závislost na Východoindické společnosti. Když se pak krvavě vypořádali s kmeny Balúčů (původní obyvatelé Sindhu), kteří povstali proti anglické okupaci, prohlásili celou tuto oblast za součást Britské Indie.

Paňdžáb (v severní Indii) byl dobyt ve válkách, které Angličané vedli proti sikhůni v letech 1845—1846 a 1848—1849. Roku 1845 využili angličtí kolonizátoři zrádných živlů mezi sikhskou šlechtou, vyprovokovali se sikhy konflikt a dosáhli toho, že se sikhský stát roku 1846 stal vazalským knížectvím. Roku 1848 sikhové povstali, ale byli roku 1849 definitivně porobeni. Dobytím Paňdžábu byla dovršena přeměna celé Indie v anglickou kolonii.

205 Roku 1856 porušily anglické úřady v Indii smlouvu uzavřenou s vladařem Avadhu (knížectví v severní části Indie, v dnešním státě Uttarpradéš), sesadily ho a přivtělily jeho državy k území, které bylo pod přímou správou Východoindické společnosti. (Viz též Anexe Avadhu.)

206 Presidentství — označení jednak pro správu provincie v bývalé britské kolonii Indii, jednak pro samu provincii. Označení bylo v té době odvozeno od titulu presidenta, který byl předsedou rady hlavní faktorie Východoindické společnosti. Toto označení se udrželo také později, i když podle zákona z roku 1784 byli na místa presidentů jmenováni guvernéři. Označeni presidentství měly tři původní britské provincie — Bengálsko, Madrás a Bombaj.

207 Jde o povstání v letech 1857—1859 — největší povstání indického lidu proti anglické nadvládě za národní nezávislost. Hlavní příčinou povstání, jež předcházela celá řada ozbrojených akcí proti anglickým kolonizátorům, bylo všeobecné pobouření, které ve všech vrstvách indického obyvatelstva vyvolaly kruté metody koloniálního vykořisťování: neúměrně vysoké dané, které úplně ožebračovaly indické rolnictvo a připravovaly některé vrstvy feudálů o jejich statky; politika přivtělování těch částí indického území, které zůstávaly ještě nezávislé; mučení při vybírání daní a teror koloniálních úřadů, a konečně hrubé porušování starobylých lidových tradic a zvyků. Povstání vypuklo na jaře roku 1857 (připravovalo se od poloviny roku 1856) mezi takzvanými sipáhíjskými útvary (viz poznámku [124]) bengálské armády, rozmístěnými v severní Indii. Sipáhíjské oddíly bengálské armády, které měly obsazeny nejdůležitější strategické body této oblasti a měly většinu dělostřelectva, se staly vojenským jádrem povstání. V sipáhíjské armádě, jejíž příslušníci se rekrutovali hlavně z vyšších kast hindů (bráhmani, rádžpútové aj.) a z muslimů, se odrážela nejen celková nespokojenost indického rolnictva, z něhož pocházeli řadoví sipáhiové, ale i nespokojenost části severoindické feudální šlechty (zvláště šlechty z Avadhu), s níž bylo úzce spojeno sípáhijské důstojnictvo. Lidové povstání, které chtělo svrhnout cizáckou nadvládu, se rozšířilo a zachvátilo nejrozsáhlejší kraje severní a střední Indie, z nichž nejdůležitější byly oblasti Dillí, Lakhnaú, Kánpur, Rohilkhand, střední Indie a Bundelkhand. Hlavní hybnou silou povstání byli rolníci a chudí řemeslnici ve městech, jeho řízení však bylo v rukou feudálů, z nichž naprostá většina povstání zradila, když jim roku 1858 koloniální úřady slíbily, že jejich majetek zůstane nedotčen. Povstání bylo poraženo především proto, že povstalci neměli jednotné vedení a celkový plán akcí. To bylo do značné míry způsobeno feudální rozdrobenosti Indie, etnickou pestrostí obyvatelstva a náboženskými a kastovními rozdíly uvnitř indického lidu. To všechno dovedli Angličané využívat v boji s povstáním, při jehož potlačování jim aktivně pomáhala většina indických feudálů. Významnou roli tu hrála i značná vojenskotechnická převaha Angličanů. Indické povstání v letech 1857— 1859 sice některé části zeně bezprostředně nezasáhlo (Angličanům se podařilo zabránit, aby povstání zachvátilo Paňdžáb, Bengálsko a jih Indie), přesto však otřáslo celou Indií a přinutilo anglickou vládu, aby provedla řadu reforem v indickém správním systému. Indické povstání, těsně spojené s národně osvobozeneckým hnutím v ostatních asijských zemích, oslabilo pozice anglických kolonizátorů a především o desítky let odsunulo uskutečnění jejich agresívních plánů proti Afghánistánu, Persii a dalším asijským zemím.

208 Skousávání nábojnic. — Indická armáda byla tehdy vyzbrojena novými Enfieldovými puškami. Do nich se používalo lepenkových nábojnic, které byly plněny prachem. Kulky se vkládaly do lepenkových nábojnic na nálož prachu. Aby se nábojnice uzavřela, museli ji vojáci skousnou. Tím přišli do styku s hovězím lojem nebo vepřovým sádlem, jimž byly nábojnice napuštěny, který však byl hindům a muslimům zakázán.

209 Mughalové byli dobyvatelé turkotatarského původu, kteří vpadli do Indie na počátku 16. století z východní části Střední Asie a založili roku 1526 v severní Indii říši Velikých Mughalů. Vládci říše Mughalů se nazývali pádišáhy; titul „Veliký Mughal“ jim dávali Evropané. Podle názoru současníků byli zakladatelé říše Mughalů přímými potomky mongolských dobyvatelů z doby Čingischánovy — odtud i název „Mogulové“ nebo „Mughalové“, který se stal běžným označením severoindických muslimů. Mughalové měli své sídlo v Dillí. Říše Mughalů se velmi rozrostla zvláště v polovině 17. století, kdy si podrobila velkou část Indie a část Afghánistánu. Když však začala propukat rolnická povstání, vzrůstal odboj indických národů proti muslimskýrn dobyvatelům, a když neustále propukaly nesváry a sílily separatistické snahy feudálů, začala říše Velikých Mughalů upadat a v první polovině 18. století se fakticky rozpadla. Posledním Velikým Mughalům vypláceli Angličané penzi.

Zde je myšlen Veliký Mughal Bahádur šáh II., syn Akbara šáha II.

210 Fort William — anglická pevnost v Kalkatě, vybudovaná roku 1696 k ochraně anglických držav a pojmenovaná na počest tehdejšího anglického krále Viléma III. Oranžského. Když Angličané dobyli roku 1757 Bengálsko, usídlily se v pevnosti jejich vládni instituce a název pevnosti se stal synonymem pro vládu bengálského presidentství a později i pro anglickou vládu Indie.