Karel Marx
Zajímavá odhalení
Londýn 26. května 1857
OʼDonnellova řeč ve španělském senátu 18. května obsahuje neobyčejně zajímavá odhaleni o tajných dějinách současného Španělska. Jeho zrada na Esparterovi a jeho státní převrat otevřely cestu Narváezovi[a], kterého se nyní zase chtějí zbavit polacos[199]. Proto přiměli generála Calonga, který se sám zúčastnil puče Kristýniných přívrženců v roce 1843 a byl generálkapitánem Pamplony v době výbuchu revoluce z roku 1854, aby 18. května za senátní rozpravy o adrese královně navrhl řadu doplňků k paragrafu, jímž se doporučovala všeobecná amnestie. Calonge prudce zaútočil na vojenská povstání vůbec a na vojenské povstání z roku 1854 zvláště a požadoval, aby „smířlivá politika nezacházela tak daleko, že by dodávala odvahy nenapravitelným buřičům tím, že by jim zaručovala úplnou beztrestnost“. Tento úder, který předem připravili Sartoriovi přátelé, byl namířen jak proti OʼDonnellovi, tak proti vévodovi valencijskému (Narváezovi). Polacos skutečně zjistili, že OʼDonnell hodlá využít první příležitosti a označit Narváeze jako svého tajného spoluviníka na povstání v táboře gardového vojska. Tuto příležitost tedy OʼDonnellovi generál Calonge poskytl. Aby zabránil hrozícímu výbuchu, odhodlal se Narváez k zoufalému manévru. On, hlasatel pořádku, ospravedlňoval revoluci z roku 1854 a vyjádřil se, že „byla inpirována nejvznešenějším vlastenectvím a vyprovokována přehmaty dřívějších vlád“. A tak právě ve chvíli, kdy pan de Nocedal, ministr vnitra, předkládal kortesům drakonický tiskový zákon, vystoupil ministerský předseda Narváez v senátě jako advocatus diaboli[b] — jako obhájce revoluce a vojenského povstání. Ale marně. Při dalším zasedání senátu 18. května se Narváez — jehož polacos donutili, aby odvolal svou výtku na adresu „dřívějších vlád“ — svíjel pod tíhou OʼDonnellových indiskrétních odhalení, jejichž věrohodnost sám připustil, když si postěžoval, že „OʼDonnell prozradil soukromé a důvěrné rozhovory“, a když se zeptal, „jak se dá nadále spoléhat na přátelství?“ Dvůr se teď na Narváeze dívá jako na usvědčeného povstalce a nebude dlouho trvat a Narváez bude muset ustoupit Bravovi Murillovi a Sartoriovi — zaručeným předchůdcům nové revoluce.
Uvádíme doslovný překlad OʼDonnellovy řeči:
„OʼDonnell: Nemohu dále mlčet v této neobyčejně důležité politické rozpravě po tak vážných událostech, k nimž došlo od minulého zasedáni senátu. Úloha, kterou jsem v těchto událostech hrál, mne zavazuje, abych mluvil. Jako hlava povstání v táboře gardového vojska; jako autor manzanareského programu; jako ministr války ve vládě vévody vittorijského, povolaný o dva roky později za slavnostních okolností korunou, aby zachránil tuto korunu a ohroženou společnost, a jako čIověk jenž měl tolik štěstí, že dosáhl tohoto výsledku, aniž musel po boji prolít jedinou kapku krve nebo vynést jediný rozsudek odsuzující do vyhnanství, byl bych považoval za svou povinnost účastnit se této rozpravy. Ale mlčet k obviněním vzneseným geuerálem Calongern proti mně a váženým generálům, kteří se mnou byli dva roky ve spojeni a kteří ve dnech krize pomáhali zachránit společnost a korunu, by bylo zločinem. Generál Calonge nazval povstání v táboře gardového vojska vzpourou. A proč? Brzy zapomněl na všechny události, které toto povstání předcházely a které by byly dříve či později uvrhly zemi do revoluce, jež by se nedala potlačit. Vyslovuji svůj dik předsedovi ministerské rady za rozhodnost, s jakou odmítl obvinění vznesená generálem Calongem. Je pravda, že tím projevil rozhodnost člověka, jenž hájí svou vlastni věc.“ (Všeobecný rozruch.) „Jsem nucen zabývat se podrobnostmi, které jsou nezbytné pro potvrzení tohoto faktu, a protože chci především vyloučit z této rozpravy všechno, co by mohlo vypadat osobně, byl bych předsedovi vlády velmi vděčen, kdyby se uvolil odpovědět na tyto otázky: Je pravda, že vévoda valencijský byl od roku 1852 spjat těsnými svazky s generály z Vicalvara? Je pravda, že byl informován o všech jejich akcích od chvile, kdy byl senát po hlasováni sto pěti uzavřen? Je pravda, že měl v úmyslu přidat se k nim, až budou uskutečňovat své cíle? Je pravda, že ačkoli mu v tom zabránily motivy, které respektuji, poslal přesto později jednoho ze svých pobočníků, aby nám blahopřál k našemu vítězství?
Narváez: Po slovech hraběte de Lucena, která byla adresována mně, muslin prohlásit, že bez ohledu na naše dřívější vztahy jsem se nikterak nezúčastnil všeho toho, co on měl v úmyslu a co později uskutečnil, ani způsobu, jakým tyto plány připravoval a uskutečňoval.
OʼDonnell: Předseda vlády odpověděl, jak považoval za nejvhodnjší. Byl bych býval raději, kdybych nemusel podávat další vysvětlení, protože jsem však k tornu donucen, podám je. Každý ví, že roku 1852 vládl v politice naprostý klid. Na neštěstí pro vládu a zemi se tehdy poprvé začalo šeptem hovořit o ‚ústavní reformě‘. Pánové v senátu si vzpomenou na rozčileni, které vyvolaly obavy ze státního převratu. Zajisté nezapomněli na tehdejší četné schůzky politických činitelů, na nichž se dospělo k rozhodnutí poslat adresu královně. Tato adresa, na niž bylo mnoho podpisů, nebyla však doručena. Byly svolány kortesy a o několik dní později uveřejnila ‚Gacetaʻ návrhy, které právě v této sněmovně zapůsobily tak, že vláda utrpěla při volbě předsedy[c] vážnou porážku. Pak byly kortesy rozpuštěny. Nejvýznamnější představitelé strany moderados se sešli, aby proti tomuto kroku protestovali; předsedou byl na této schůzi jmenován vévoda valencijský. V obavě, že by vláda mohla takovým schůzkám bránit, byl ustaven výbor, jehož předsedou byl opět zvolen vévoda valencijský a jehož nejaktivnčjšími členy byli pánové Mon, Pidal a jiné významné osobnosti. Kromě tohoto protestu se výbor zabýval úvahami o zákonnosti nových voleb. Dva nebo tři dny po odjezdu vévody valencijského do Bayonne kabinet Brava Murilla odstoupil. Brava Murilla vystřídal hrabě dʼAlcoy. Opozice zůstala ve stejném složení, a když se kortesy sešly, byl senátu předán manifest, jejž sepsal vévoda valencijský. Senát tento manifest odmítl, bylo však už očividné, že opozice nabývá hrozivých rozměrů. Vládu hraběte dʼAlcoy vystřídala vláda generála Lersundiho. Pak byla ustavena vláda hraběte San Luise. Lituji, že jsem nucen zacházet do určitých podrobnosti, avšak nadešel čas, kdy musím mluvit o svých vlastních politických vztazích k těm, kteří se ke mně připojili v táboře gardového vojska. Před návratem vévody valencijského do Španělska jsem přijal, a každý z nás přijal, jednoho jeho důvěrníka, se kterým měl vévoda předtím dlouhý rozhovor, při němž si stěžoval na politováníhodnou situaci, v níž se země octla, a vyjádřil obavy z nebezpečí, které hrozí trůnu a ústavě, a při němž řekl, že zbývá jediné východisko — použít síly.“ (Velký rozruch.) „Sartoriova vláda dovolila vévodovi valencijskému vrátit se do Španělska. Odjel nejprve do Madridu a pak se uchýlil do Aranjuezu. Tam jsme s ním měli poradu. Vyjádřil nám své vlastenecké city, jimž jsem ochoten se obdivovat, i když nemohu podporovat vládu, v jejímž čele nyní stojí. Vévoda nám prohlásil, že za dané situace je použiti síly nevyhnutelné; že z určitých důvodů nemůže vystoupit první, že však druhý tasený meč bude meč jeho; dodal, že za současné situace by povstání dvou jezdeckých pluků stačilo rozhodnout o osudu revoluce. To nám prohlásil zcela kategoricky. Bylo zahájeno zasedání kortesů. Vévoda valencijský byl plně přesvědčen, že by bylo marné zkoušet jakékoli zákonné prostředky, nevstoupil proto do senátu, aby se ujal vedení opozice, a místo toho se stáhl do Loji. Každý ví, co se pak v kortesech událo; každý si pamatuje proslulé hlasování sto pěti. Přesto nepovažovala vláda za nutné odstoupit. Kortesy byly rozpuštěny a začala neslýchaná perzekuce. Generálové, kteří hlasovali proti vládě, nejpřednější politikové a opoziční žurnalisté byli posláni do vyhnanství; byly vyhlášeny podstatné změny ve všech směrech, bylo oznámeno vypsání nucené půjčky; zkrátka vláda se sama postavila mimo zákon. A nyní se vás táži: odvážíte se tvrdit; že v této zemí, v níž všechny strany, jakmile jsou v opozici, vždycky konspirují, byla některá revoluce zákonnější než revoluce z roku 1854? Já sám jsem opustil skromný příbytek, kde jsem se po šest měsíců skrýval. Opustil jsem ho na koni, doprovázea některými generály a některými pluky, s cílem svrhnout vládu, jež tak hanebně pošlapala ústavu, na kterou jsem přísahal jako generál i jako senátor, že ji budu hájit Dorazili jsme do Vicalvara, kde se k mé největší lítosti rozpoutala bitva, v níž nebylo vítězů ani poražených. Vojáci na obou stranách bojovali hrdinně. Posádka se musela vrátit do Madridu, my zůstali ve Vicalvaru. Druhý den, jak jsme se dohodli s vévodou valencijským, jsme pochodovali přes Aranjuez směrem na Andalusii. V provincii Jaén se zdržoval generál Serrano, který nám slíbil podporu. Dorazili jsme do Manzanaresu, kde nás očekával a sdělil nám, že ti, kdo mu slíbili, že půjdou s ním, se rozutekli a že přišel sám, aby sdílel náš osud. Tehdy jsem právě uveřejnil manifest, a protože nemám ve zvyku popírat své činy, řeknu, co se tenkrát chystalo. Emisaři mne informovali o všem, co se dělo v Madridu. Všichni významní mužové strany moderados se podíleli na hnutí. Stalo se však jen to, co se vždycky stává: když se plánuje určitá akce, dá se počítat se značným počtem lidí, jenže jakmile udeří hodina činu, ti nejhorlivější se ztratí. Bylo mi řečeno, že lid nás pravděpodobně nepodpoří, neboť vláda se ho snaží přesvědčit, že celé hnutí vzniklo z osobních rozmíšek a že nemá žádné pevné politické zásady. To byl důvod, proč byl uveřejněn manzanareský manifest, který obsahoval dva důležité body:
Ústavní reforma, kterou jsem jako předseda vlády později předložil Jejímu Veličenstvu, a
Národní milice, a to ne v té formě, jak byla ve skutečnosti organizována, ale v té podobě, jakou jsem jí měl v úmyslu dát já, totiž jako účinný prvek pořádku.
Opustili jsme Manzanares a napsali dopis vévodovi valencijskému, který jsem podepsal já a další čtyři generálové. V tomto dopise jsme prohlásili, že připojí-li se k nám, budeme ho jmenovat svým vrchním velitelem. Vévoda k nám poslal svého pobočníka se vzkazem, že onemocněl a že je neustále sledován. Říkalo se, že jsme se rozhodli utéci do Portugalska. To není pravda. Naopak, rozhodli jsme se ustoupit do Sierry Moreny a postavit v Barriosu své jezdectvo, zadržet všechny vozy naložené zásobami a využít první vhodné příležitosti, abychom se ukázali u Madridu, ale vtom jsem dostal zprávu, že Sartoriova vláda padla a že královna se obrátila na vévodu vittorijského. Od této chvíle bylo mé posláni skončeno. Generál San Miguel, předseda vlády per interim[d] mě vyzval, abych se vrátil do Madridu. Uposlechl jsem, pevně rozhodnut do vlády nevstoupit. Koruna povýšila vévodu vittorijského, s nímž jsem se přestal stýkat od roku 1840. Ti lidé, kteří mi později kladli za vinu, že jsem vstoupil do jeho vlády, ještě téhož večera, kdy jsem přijel do Madridu, přišli a žádali mne, abych přijal úřad ministra války, neboť to prý je jediný prostředek, jak zachovat pořádek a společnost. Všichni tito lidé patřili ke straně moderados. Setkal jsem se s vévodou vittorijským a tento bod mého vyprávění by pro mne byl velmi trapný, kdyby mi jeho vlastni prohlášeni nepomáhalo očistit se od zlomyslných nařčeni. Espartero mě srdečně objal a řekl, že je na čase zapomenout na všechny rozepře mezi Španěly, že už se nedá vládnout s jedinou stranou a že se pevně rozhodl obrátit se na všechny vlivné a čestné muže. Obeznámil jsem se se situací v Madridu. Barikády ještě stály, posádka byla velmi nepočetná, avšak lid, který byl rozvážný jako vždy, mi dodal mnoho důvěry. Můj druhý rozhovor s Esparterem byl dost chladný; nabídl mi křeslo ministra zahraničních věcí a kolonii. Naznačil jsem mu, že nevstoupím do vlády jinak než jako ministr války. Řekl mi na to, že jsem nejvhodnější osobou pro funkci generálkapitána Kuby. Odpověděl jsem mu, že jsem už na tomto místě sloužil a že se nechci vrátit do Havany, že bych raději odešel do soukromí; naléhal jsem však na něj, aby neprodleně vytvořil vládu a nevystavoval národ nebezpečím prozatímního stavu. Krátce nato generál Salanza. který byl původně jmenován ministrem války, se na mne Esparterovým jménem obrátil se žádostí, abych přijal funkci ministra války, a téže noci jsem spolu se svými kolegy složil přísahu. Měl jsem na vybranou pouze dvě cesty: buď nechat revoluci jít svou cestou do té doby, dokud svými přehmaty nevyvolá reakci, nebo její postup zastavit. Snadnější byla první cesta: moje čest a zájmy země mne však přiměly, abych zvolil cestu druhou, Nelituji toho. Naše první rozprava se týkala ústavodárných kortesů, Pan Collado, jenž je zde mezi námi, zná všechny naše spory v této věci. Naše úsilí nemělo úspěch. Byl podepsán dekret o svoláni kortesů. Konaly se všeobecné volby — nikoli, jak tvrdí pan Pidal pod nátlakem vlády, nýbrž za neomezené svobody. Navrhovaní poslanci byli většinou lidé, kteří si upřímně přáli blaho země. Za pevné vlády by schváleni ástavy netrvalo déle než čtyři měsíce. Ale přislovečná slabost Esparterova charakteru — nikoli jako vojáka, ale jako politika — znemožňovala každou vládní akci. Byl jsem i nadále členem vlády, ale ne proto, abych zrazoval své kolegy, jak se mylně domnívá vévoda vittorijský. Zůstával jsem na svém místě z týchž pohnutek, pro které jsem o toto místo usiloval. Zůstával jsem proto, abych brzdil další rozvoj revoluce.“
Po velmi neobratném omlouvání svého státního převratu zakončil OʼDonnell svou řeč prohlášením, že nemůže podporovat vládu maršála Narváeze, „neboť oznámila, že má v úmyslu sledovat politickou linii, která není v souladu se zastupitelskou formou vlády“.
Kritické pozndmky k OʼDonnellově řeči
napsal K. Marx 26. května 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5038 z 12. června 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz články „Revoluce ve Španělsku“ zde a zde. (Pozn. red.)
b — ďáblův advokát. (Pozn. red.)
c — tj. Martíneze de la Rosa, předsedy druhé sněmovny kortesů. (Pozn. red.)
d — prozatímní předseda. (Pozn. red.)
199 Polacos (polakosové) — politická klika, která byla u moci ve Španělsku v letech 1850—1854; polakosy nesjednocovalo ani tak politické přesvědčení, jako spíše příbuzenské svazky. Před španělskou revolucí z let 1854—1856 byli tak nazýváni zejména přátelé ministerského předsedy Sartoria.