Bedřich Engels
Persie a Čína[190]
Londýn 22. května 1857
Angličané právě dokončili jednu asijskou válku a začínají druhou.[191] Odpor, který kladli Peršané, je v takovém kontrastu s dosavadním odporem Číňanů proti britskému vpádu, že to zasluhuje naší pozornosti. V Persii byl evropský systém vojenské organizace naroubován na asijské barbarství; v Číně rozkládající se polocivilizace nejstaršího státu na světě čelí Evropanům svými vlastními prostředky. Persie byla na hlavu poražena, kdežto rozháraná, napůl zničená Čína dokázala najít způsob odporu, jímž, bude-li v něm pokračovat, znemožní opakování triumfálních pochodů z dob první anglo-čínské války.
Persie byla v podobné situaci, v jaké bylo Turecko za války s Ruskem v letech 1828—1829.[192] Angličtí, francouzští a perští důstojníci se postupně pokoušeli nějak zorganizovat perskou armádu. Jeden systém střídal druhý, a každý z nich nakonec zmařila závistivost, pletichářství, nevědomost, chamtivost a prodejnost orientálců, z nichž měli být vychováni důstojníci a vojáci podle evropského vzoru. Nová pravidelná armáda neměla ani jedinou příležitost vyzkoušet svou organizaci a sílu v poli. Její dosavadní činnost se omezovala na několik tažení proti Kurdům, Turkmenům a Afgháncům, kde tvořila jakési jádro nebo zálohu početného perského nepravidelného jezdectva. Skutečné boje svádělo většinou toto jezdectvo, kdežto pravidelná armáda měla zpravidla zapůsobit na nepřítele efektním předvedením svých napohled hrozných šiků. Nakonec vypukla válka s Anglií.
Angličané napadli Búšír a narazili na chrabrý, ale marný odpor. V Búšíru však nebojovalo pravidelné vojsko; skládalo se z nepravidelných jednotek sebraných mezi perským a arabským obyvatelstvem pobřeží. Pravidelné vojsko se teprve soustřeďovalo asi šedesát mil odtud, v horách. Konečně se pohnulo vpřed. Angloindická armáda se s ním utkala na půl cestě, a třebaže se Peršané se svým dělostřelectvem vyznamenali při tvoření čtverhranů podle nejosvědčenějších zásad, stačil jediný útok jediného indického jezdeckého pluku, aby rozprášil celou perskou armádu se všemi gardovými i řadovými jednotkami. A chceme-li se dovědět, jak toto indické pravidelné jezdectvo hodnotí jeho vlastní armáda, stačí nahlédnout do knihy kapitána Nolana, která se touto otázkou zabývá.[193] Důstojníci angloindické armády je považuji za naprosto bezcenné a mnohem horší než angloindické nepravidelné jezdectvo. Kapitán Nolan nemůže uvést ani jedinou akci, v níž by se toto jezdectvo bylo osvědčilo. A přesto šest set takovýchto vojáků zahnalo na útěk deset tisíc Peršanů. Perské pravidelné vojsko zachvátila taková panika, že se — jedinou výjimkou bylo dělostřelectvo — už nikde nepostavilo na odpor. V Mohammare se pravidelné jednotky držely mimo nebezpečí, nechaly dělostřelectvo, aby samo bránilo své baterie, a jakmile bylo dělostřelectvo umlčeno, ustoupily. A když Angličané při jednom průzkumu vylodili tři sta střelců a padcsát mužů nepravidelného jezdectva, celý perský voj odpochodoval a zanechat vojenský materiál, zásoby a děla nikoli vítězům — protože tohoto označení se tu užít nedá —‚ nýbrž uchvatitelům.
To všechno však nedokazuje, že se měli Peršané pranýřovat jako národ zbabělců nebo že by se měl odsuzovat výcvik orientálců v evropské taktice. V rusko-tureckých válkách z let 1806 až 1812[194] a 1828 až 1829 můžeme najít mnoho takových příkladů. Hlavni odpor kladli Rusům vojáci nepravidelné výzvy jednak v opevněných městech, jednak v horských provinciích. Pravidelné jednotky, kdykoli se octly v otevřeném poli, byly od Rusů vždycky hned poraženy a velmi často prchaly při prvním výstřelu, kdežto jediná rota nepravidelného arnautského[195] vojska v roklině u Varny čelila úspěšně po celé týdny ruským obléhacím operacím. V poslední válce však turecká pravidelná armáda porazila Rusy ve všech bojích, od Oltenitsy a Četati až po Kars a Inguri.[196]
Zavedení evropské vojenské organizace u zaostalých národů totiž zdaleka nekončí tím, že se nová armáda rozčlení, vystrojí a vycvičí podle evropského vzoru. To je teprve první krok. Nestačí ani zavést některý evropský kázeňský řád; ten nezajistí evropskou kázeň právě tak, jako soubor evropských cvičebních řádů sám o sobě nevytvoří evropskou taktiku a strategii. Hlavním a zároveň nejobtížnějším úkolem je vytvořit sbor důstojníků a poddůstojníků vyškolených podle moderního evropského systému, zcela oproštěných od starých nacionálních předsudků a vojenských přežitků a schopných vdechnout život novým formacím. To vyžaduje dlouhou dobu a nesporně to bude narážet na tvrdošíjný odpor orientální nevědomosti, netrpělivosti, předsudků i na vrtkavost osudů a přízně orientálních panovnických dvorů. Takový sultán nebo šáh si až příliš rád myslí, že jeho armáda na všechno stačí, jakmile jsou vojáci s to provádět slavnostní přehlídky, obraty, rozvinovat se a tvořit kolony, aniž je z toho nakonec beznadějný zmatek. A pokud jde o vojenské školy, jejich plody dozrávají tak pomalu, že při nepevnosti východních vlád se dá stěží očekávat vůbec nějaká sklizeň. I v Turecku vychází velmi málo vyškolených důstojníků, a v minulé válce by turecká armáda nebyla vůbec nic dokázala, kdyby nebyla měla ve svých řadách mnoho odrodilců[197] a evropských důstojníků.
Jediná zbraň, která je všude výjimkou, je dělostřelectvo. Zde jsou na tom východní národy tak špatně a jsou tak bezradné, že musejí přenechat celé řízení svým evropským instruktorům. Výsledek je ten, že jak v Turecku, tak v Persii bylo dělostřelectvo mnohem lepší než pěchota a jezdectvo.
Je úplně samozřejmé, že za těchto okolností by angloindická armáda — nejstarší ze všech východních armád organizovaných podle evropského vzoru, jediná, která nepodléhá východní vládě, nýbrž vládě zcela evropské, armáda s téměř výlučně evropským důstojnictvem, podporovaná navíc silnou zálohou britských jednotek a mocným válečným loďstvem — snadno rozprášila perské pravidelné vojsko. Čím výraznější porážka, tím větším poučením bude pro Peršany. Poznají nyní, jako to už dříve poznali Turci, že evropská uniforma a parádní dril nejsou ještě samy o sobě talismanem, a možná že za dvacet let budou Peršané vzbuzovat právě takový respekt, jaký si získali Turci za nedávných vítězství.
Jednotky, který dobyly Búšír a Mohammare, budou prý okamžitě poslány do Číny. Tam narazí na docela jiného nepřítele. Tam se nesetkají s pokusy tvořit evropské sestavy, nýbrž s nepravidclnými šiky asijských mas. S těmi se nepochybně snadno vypořádají; ale co když Číňané proti nim rozpoutají národní válku a jejich barbarství bude natolik nevybíravé, žc použijí jediné zbraně, kterou se umějí ohánět?
Mezi Číňany vládne dnes zřejmě jiný duch, než jaký se projevil za války z let 1840—1842. Tehdy se lid ani nepohnul; nechal císařovy vojáky bojovat proti vetřelcům a po porážce se s orientálním fatalismem podrobil nepřátelské moci Naproti tomu nyní, alespoň v jižních provinciích, na něž se dosud boj omezoval, se masy lidu aktivně, lze říci fanaticky účastní boje proti cizincům. S chladnou rozvahou otravují obrovská množství chleba pro evropské obyvatelstvo Hongkongu. (Několik bochníků bylo posláno k prozkoumání Liebigovi. Zjistil, že jsou úplně prosáklé velkými dávkami arzénu, který musel být zřejmě přimísen. už do těsta. Dávka však byla tak silná, že nutila k zvracení, a tím omezovala účinky jedu.) Nastupují s uschovanými zbraněmi na obchodní parníky, a když loď vypluje, zavraždí posádku a evropské cestující a lodi se zmocní. Unášejí a zabíjejí všechny cizince, kteří se jim dostanou do rukou. I kuliové, kteří se vystěhovávají do ciziny, jako by se navzájem domluvili, vyvolávají na všech vystěhovaleckých lodích vzpoury a snaží se jich zmocnit a raději klesnou s lodi ke dnu nebo s ní zahynou v plamenech, než by se vzdali. Dokonce i čínští kolonisté mimo Čínu, dosud nejpokornější a nejpovolnější poddaní, osnují spiknutí a náhle za nocí vyvolávají povstání, jako v Sarawaku; anebo, jako v Singapuru, jsou udržováni v poslušnosti jen násilím a bdělostí. Pirátská politika britské vlády vyvolala všeobecné povstání všech Číňanů proti všem cizincům a vtiskla mu pečeť vyhlazovací války.
Co zmůže armáda proti lidu, který se chopil takovýchto válečných prostředků? Kde a jak daleko má proniknout do nepřátelské země a jak se tam má udržet? Šiřitelé civilizace, kteří metají zápalné střely na bezbranná města a k vraždám připojují znásilňování, mohou tento způsob boje nazývat zbabělým, barbarským, ukrutným; na tom však Číňanům málo záleží — jen když je úspěšný. Jestliže Britové zacházejí s Číňany jako s barbary, nemohou jim upírat právo využít všech předností tohoto barbarství. Jestliže jejich únosy, přepady a půlnoční vraždění jsou podle našeho pojetí zbabělé, pak by šiřitelé civilizace neměli zapomínat, že podle jejich vlastního hodnocení by Číňané se svými obvyklými válečnými prostředky nemohli obstát proti evropským prostředkům ničení.
Zkrátka a dobře, místo abychom se morálně rozhořčovali nad strašlivými ukrutnostmi Číňanů, jak to dělá rytířský anglický tisk, měli bychom raději uznat, že tu jde o válku pro aris et focis[a], o lidovou válku za zachování čínského národa, o válku se všemi těmi mistrnými věrolomnostmi, tupostí, učenou nevědomostí a tupohlavým barbarstvím, chcete-li, — ale přesto o lidovou válku. A v lidové válce se prostředky, jichž používá národ, který povstal, nemohou posuzovat podle obecně uznávaných zásad pravidelné války ani podle nějakých jiných abstraktních měřítek, nýbrž jedině podle stupně civilizace, jehož tento národ dosáhl.
Angličané se tentokrát dostali do obtížné situace. Prozatím se zdá, že se čínský národní fanatismus nerozšířil dál než do těch jižních provincií, které se ještě nepřipojily k velkému povstání[198]. Omezí se snad válka na tyto provincie? Pak by rozhodně nepřinesla žádný výsledek, neboť by neohrozila ani jediný životně důležitý bod čínské říše. Naproti tomu by se válka stala pro Angličany velmi nebezpečnou, kdyby fanatismus zachvátil i lid ve vnitrozemí. Kanton by mohl být úplně zničen, na všechny možné body na pobřeží by se dalo neustále dorážet, ale všechny síly, jež by mohli Britové sehnat, by jim nestačily, aby si podmanili a udrželi dvě provincie — Kuang-tung a Kuang-si. Co tedy mohou ještě udělat? Území na sever od Kantonu až po Šanghaj a Nanking je v rukou čínských povstalců a nebylo by prozíravé zbytečně je dráždit; a severně od Nankingu je Peking jediným bodem, kde by bylo možno útokem dosáhnout rozhodujícího výsledku. Kde však vzít armádu, která by mohla zřídit a obsadit opevněnou operační základnu na pobřeží, překonat všechny překážky na cestě, vyčlenit oddíly, které by zajišťovaly spojení s pobřežím, a ještě se dostat s alespoň poněkud hrozivou silou k hradbám města velkého jako Londýn, sto mil vzdáleného od místa vylodění! Naproti tomu by úspěšná vojenská demonstrace proti hlavnímu městu do základů otřásla samou existencí čínské říše — urychlila by pád dynastie Čching a připravila by cestu pro pronikání nikoli Británie, nýbrž Ruska.
Nová anglo-čínská válka vyvolává tolik komplikací, že je naprosto nemožné uhodnout, jak se bude dále vyvíjet. Brity bude po několik měsíců udržovat v poměrné nečinnosti nedostatek vojska a po ještě delší dobu nedostatek rozhodnosti, snad s výjimkou některých nedůležitých míst, k nimž za nynějších okolností může patřit i Kanton.
Jen to je jisté, že se rychle blíží poslední hodina staré Číny. Občanská válka už odtrhla jih od severu říše a povstalecký král v Nankingu se zdá tak bezpečný před císařovými silami (i když ne před intrikami svých vlastních stoupenců), jako je „nebeský císař“ v Pekingu bezpečný před vzbouřenci. Kanton prozatím pokračuje v jakési samostatné válce s Angličany a všemi cizinci vůbec; a zatímco britské a francouzské vojsko a loďstvo míří do Hongkongu, kozáci sibiřské hraniční linie pomalu, ale jistě posunují své stanice od Daurského pohoří k břehům Amuru a ruská námořní pěchota obepíná opevněními skvělé mandžuské přístavy. Fanatismus, který projevují jižní Číňané v boji proti cizincům, se zdá nasvědčovat tomu, že jsou si vědomi, jaké smrtelné nebezpečí hrozí staré Číně; neuplyne mnoho let, a budeme svědky smrtelného zápasu nejstarší říše světa a počátku nové éry pro celou Asii.
Napsal B. Engels kolem 20. května 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5032 ze 5. června 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — za oltáře a krby. (Pozn. red).
190 V Marxově zápisníku z roku 1857 je zapsán název článku „Čínská a perská (válka)“.
191 Jde o anglo-perskou válku z let 1856—1857 (viz poznámku [78]) a o druhou „opiovou“ válku s Čínou z let 1856—1858. Podnětem k druhé „opiové“ válce byl konflikt mezi anglickým konzulem a čínskými úřady v Kantonu (viz poznámku [103]). Válečné akce v Číně trvaly s přestávkami do června 1858, kdy byla válka ukončena lupičskou tiencinskou smlouvou.
192 Rusko-tureckou válku z let 1828—1829 začal Mikuláš I. pod záminkou, že chce podpořit národní hnuti křesťanského obyvatelstva v Řecku proti turecké nadvládě. Turecké vojsko, částečně reorganizované evropskými instruktory a dobře vyzbrojené, kladlo zpočátku silný odpor špatně připravené ruské armádě, která byla soustředěna na Dunaji (u Silistry, Šumly a Varny). Avšak úspěšná ruská ofenzíva, zahájená 11. června (30. května) 1829, obrátila tureckou armádu na panický útěk. Turecko přistoupilo na všechny ruské podmínky a podepsalo drinopolskou mírovou smlouvu.
193 Lewis Edward Nolan, „Cavalry; its History and Tactics“ [„Jezdectvo, jeho dějiny a taktika“]. První vydání této knihy vyšlo roku 1851.
194 Rusko-turecká válka z let 1806—1812 vznikla z konfliktu mezi Ruskem a Tureckem, který vyprovokovala Francie, když Turecko porušilo některé podmínky dřívějších rusko-tureckých smluv. Po několik let se válka vedla se střídavými úspěchy. Když byl roku 1811 jmenován velitelem dunajské armády Michail Illarionovič Kutuzov, nastal ve vývoji války přelom ve prospěch Ruska. Válka skončila uzavřením bukurešťské mírové smlouvy.
195 Arnauti — turecký název pro Albánce.
196 U Oltenitsy (obec na levém břehu Dunaje) zvítězili 4. listopadu (23. října) 1853 Turci nad ruským vojskem. Porážku Rusů zavinil svou neschopností ruský velitel generál Dannenberg.
Ke krvavé srážce u obce Četati došlo 6. ledna 1854 (25. prosince 1853); Rusové zahnali Turky ke Calafatu, ale sami utrpěli těžké ztráty.
Za dlouhého obléhání turecké pevnosti Karsu (červen až listopad 1855) podnikli Rusové 29. (17.) září neúspěšnou zteč pevnosti. Příčinou neúspěchu zteče bylo jednak to, že obléhatelé neměli dostatek sil, jednak to, že se obležení dověděli o chystané zteči předem. Posádka pevnosti se vzdala ruskému vojsku až 24. (12.) listopadu.
V boji na řece Inguri 6. listopadu (25. října) 1855 narazilo ruské vojsko na přesilu Turků, utrpělo velké ztráty a ustoupilo z Mingrelie.
197 Odrodilci se v Turecku nazývali sultánovi poddaní, kteří bývali křesťany a přestoupili na islám.
198 Tím se myslí tchajpchingské povstání (viz poznámku [76]).