Karel Marx
Pád Karsu[332]
I II III IV
Napsal K. Marx koncem března a v dubnu 1856
Otištěno v „The Peopleʼs Paper“,
čís. 205, 206, 207 a 208
z 5., 12., 19. a 26. dubna 1856,
podpis: K a r e l M a r x,
a v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4671 z 8. dubna 1856Podle textu
v „The Peopleʼs Paper“,
srovnaného s textem
v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z angličtiny
I
Pád Karsu je obrat v dějinách války vedené naoko proti Rusku. Bez pádu Karsu by nebylo pěti bodů[333], nebylo by konference, pařížské smlouvy[334], krátce nebylo by míru naoko. Podaří-li se nám dokázat na základě Modré knihy[335], kterou vydala sama vláda a která je důkladně zfalšována, zkomolena výňatky, zdeformována vynechávkami, sešita a sflikována z padělků, že kabinet lorda Palmerstona pád Karsu od začátku plánoval a systematicky až do konce připravoval, strhneme roušku, do níž diplomacie dosud halila drama války na Východě se všemi jejími zarážejícími událostmi.
Koncem května roku 1855 generál Williams hlásí lordu Redcliffovi a ten zase lordu Clarendonovi, že
„kolem Gumri se shromáždily velké síly, skládající se z 28 000 mužů pěchoty, 7500 mužů jezdectva a 64 děl, a mušir[a] byl informován o úmyslech nepřítele zaútočit na Kars. V tomto opevněném táboře máme 13 900 mužů pěchoty, 1500 mužů jezdectva, 1500 dělostřelců a 42 polních děl“.
O týden později, 3. června, Williams Clarendonovi sdělil:
„Mám nyní v karské posádce zásoby na čtyři měsíce a věřím, že ústřední velení a spojenci brzy tomuto zbytku armády dokáží, že na něj úplně nezapomněli.“
Toto hlášení (viz karské dokumenty čís. 231) došlo na Downing Street 25. června. Toho dne tudíž britská vláda věděla, že Kars musí 3. října padnout, nebude-li mu poskytnuta pomoc; podle toho také britská vláda dále jednala.
Lord Clarendon obdržel 11. července od generála Williamse tři hlášení z 15., 17. a 19. června, v nichž se oznamuje, že došlo k potyčce na předsunutých postaveních, že 16. června Turci udatně odrazili ruský pravidelný útok na opevněný tábor, a konečně že nepřítel podnikl boční pochod proti opevněnému táboru a rozmístil značné síly (30 000 mužů) na hodinu pochodu od nejslabšího místa ureckého postavení. Poslední z těchto hlášení Williams uzavírá slovy:
„Žel, nemáme nepravidelné jezdectvo... Nepřítel nám již částečně přerušil spojení s Erzerumem.“
Když tytéž zprávy došly do Cařihradu, byl lord Redcliffe pozván na poradu do rezidence velkého vezíra na Bosporu. Turečtí ministři navrhli pomoci Karsu tím, že do Gruzie bude z Redut-Kale vyslána přes Kutaisi výprava v tomto složení:
Jednotky generála Viviana 20 000 Jednotky generála Beatsona 3 000 Batumská posádka 12 000 Albánci 2 000 Z Bulharska 5 000 Egyptské pravidelné jezdectvo 800 Tuniské jezdectvo 600 ———————————— Celkem 43 400 Porta vyjádřila ochotu svěřit velení výpravy britskému veliteli a souhlasila, aby jím byl generál Vivian. Lord Clarendon dostal tento návrh 11. července. Lord Redcliffe mu dále 12. července telegrafoval:
„Přípravy k eventuální výpravě jsou v proudu. Mohli bychom získat drahocenný čas, kdybyste mi ihned telegraficky sdělil, zda je vláda ochotna schválit silnou diverzi přes Redut-Kale a Kutaisi do Gruzie.“
Od 25. června do 12. července anglická vláda věděla o ncbezpečí, které Karsu hrozilo, alc nehnula ani prstem k jeho záchraně — telegraf stále mlčel. Ale jakmilc šlo o to překazit nějaký turecký plán na pomoc Karsu, začala najednou vyvíjet horečnou činnost. Clarendon posílá 13. července (viz karské dokumenty čís. 248) lordu Redcliffovi tuto depeši:
„Vláda Jejího Veličenstva soudí, že by bylo moudřejší poslat posily do týlu turecké armády, místo aby byla vyslána výprava do týlu ruské armády. Posily by mohly přijít do Trapezuntu a odtud být dirigovány na Erzerum. Vzdálenost z Trapezuntu do Erzerumu je kratší než vzdálenost z Redut-Kale do Tiflisu a cesta vede přátelským, a nikoli nepřátelským krajem. V Erzerumu se armáda setká s přátelskou podporou, a nikoli s nepřátelským odporem, tam ji čekají zásoby, a ne hlad. Nemůže-li armáda v Karsu toto postavení proti Rusům udržet, měla by ustoupit k Erzerumu, kde by měly být soustředěny veškeré turecké síly. Mají-li být Rusové poraženi, bude snazší porazit je spojenými silami než roztříštěnými částmi těchto sil; a vítězství by bylo tím rozhodnější, čím dál na tureckém území by k němu došlo.“
Den poté, kdy došla Redcliffova telegrafická zpráva, stává se Clarendon ještě liberálnějšíma přidává i Erzerum do seznamu míst, která mají být vyklizena.
(Telegraficky)
„Hrabě Clarendon lordu Stratfordu de RedcliffeMinisterstvo zahraničních věcí 14. července 1855
Plán posílení karské armády, který obsahují Vaše depeše z 30. června a 1. července“ (má být 12. července) „se neschvaluje. Zdůvodnění, proč nemá být použito tureckých jednotek, dokud nebudou připraveny k bojové službě, bude dnes odesláno kurýrem. Operační základnou by měl být Trapezunt, a jestliže turecká armáda v Karsu a Erzerumu nemůže Erzerum proti Rusům udržet, ať ustoupí do Trapezuntu, kde může být snadno posílena.“
Je-li Kars klíčem k Erzerumu, je Erzerum klíčem k Cařihradu a křižovatkou anatolských strategických a obchodních cest. Jakmile se Rusové zmocní Karsu a Erzerumu, bude přerušen britský obchod po souši via[b] Trapezunt do Persie. Britská vláda, vědoma si všech těchto okolností, chladně radí Portě, aby vydala klíče od svého domu v Asii ve chvíli, kdy ani jeden z obou klíčových bodů není vážně ohrožen, a vyzývá obleženou karskou armádu, aby odešla k posilám, jimž bylo zakázáno jít obležené armádě na pomoc. „Mají-li být Rusové poraženi,“ říká Jeho Lordstvo (vypadá to, jako by se ptal, zda je to vůbec nutné?), pak podle jeho názoru budou Rusové poraženi tím rozhodněji a snáze, čím dál na tureckém území k tomu dojde, tj. čím víc opevněných míst a území bude Rusům ponecháno a čím blíž budou vlastně Rusové k Cařihradu.
Tyto depeše lorda Clarendona důstojně podporuje následující depeše mylorda „Take care of Dowb“[336] Panmura, anglického Carnota, generálporučíku Vivianovi:
„Lord Panmure generálporučíku Vivianovi.
Ministerstvo války 14. července 1855
Sire,
zasílám Vám tímto pro Vaši informaci kopii depeše, kterou hrabě Clarendon právě odeslal vyslanectví Jejího Veličenstva v Cařihradě ve věci plánu Porty na pomoc turecké armádě v Karsu. Musím Vám sdělit, že plně souhlasím se vším, co se v této depeši říká o nesprávnosti plánu, který Porta předložila. Spoléhám tolik na Vaše odborné schopnosti, že se nijak neobávám, že byste snad podnikl tak ztřeštěnou a nedomyšlenou výpravu, jakou navrhuje Porta. I když jste, nejen jako velitel vojenského kontingentu, ale i jako britský důstojník, který má důvěru vlády Jejího Veličenstva, povinen poskytnout našim tureckým spojencům veškerou možnou pomoc, musíte současně dbát na to, abyste neriskoval čest britského jména a svou vlastní pověst ve vojenských operacích, pro něž nebyly vytvořeny řádné předpoklady, nebylo zřízeno spojení, opatřeny zásoby a zajištěny dopravní prostředky. Zasadit coup de main[c] překvapivým vysazením armády na pobřeží a ohrozit nepřátelskou pevnost nebo na ni dokonce zaútočit, to je jedna věc, ale něco docela jiného je podniknout promyšlenou výpravu s cílem vtrhnout do nepřátelské země a vést válku proti nepříteli na jeho vlastním území. V prvním případě lze něco riskovat, ale v druhém případě musí být každá akce důkladně připravena. Mimoto podle všech informací, které jsem dostal, mám všechny důvody předpokládat, že batumská armáda je v žalostném stavu. Vím, že toto vojsko je nedostatečně organizováno; o bulharských jednotkách nic nevíte a o Beatsonově jezdectvu předpokládám, že se právě tak špatně podřizuje kontrole a kázni jako Vaše jednotky. Krátce, jsem si jist, že by bylo šílenství pokoušet se podpořit brigádního generála Williamse tímto způsobem. Je příliš pozdě naříkat nad politikou, která vystavila tohoto statečného důstojníka a jeho armádu takovým svízelům, ale provádět takové plány pomoci, jaké byly navrženy, by znamenalo jen vystavovat se nebezpečí nových nezdarů. Nesmíte, a nepochybuji, že to také cítíte, ztrácet čas při přípravě svého vojska na úkoly bojové služby, které Vás jistě někde budou čekat, jakmile na ně budete připraven; armáda potřebuje organizaci stejně nutně jako houževnatost a odvahu, neboť bez organizace nejsou tyto vlastnosti k ničemu.“Tato depeše ukazuje, že Palmerstonův ministr války je obyčejný šašek, dobrý jen k obveselování svého pána. Ohrozit sevastopolskou pevnost „nebo dokonce“ zaútočit na Sevastopol, kde Rusové nahromadili opevnění budovaná dvacet let, se mu jeví jako velmi rozumná věc, neboť to byl od spojenců nepromyšlený coup de main; avšak „promyšlený vpád“ Porty do nepřátelské země s cílem porazit ji, to je podle „Dowba“ něco neslýchaného. Plně sdílí Clarendonův názor, že pravou podstatou strategie je posílení týlu vlastní armády, nikoli akce v týlu nepřítele — nechť si tuto otázku vyřeší s Napoleonem I., s Jominim a všemi ostatními velkými stratégy. Sdílí rovněž názor svého přítele, že ve válce armáda nesmí nikdy pochodovat přes nepřátelská, nýbrž vždy jen přes přátelská území, „kde ji čekají zásoby, a ne hlad“, což je filosofie hodná žrouta. Ale za vlídnou přihlouplostí šaška postřehneme záměry toho, kdo za ním stojí! — vždyť ubohý „Dowb“ by nikdy nebyl s to učinit objev, že Gruzie je nepřátelskou, a nikoli přátelskou zemí — Gruzie, která je ruským Polskem na Kavkaze.
Turecký návrh, který „Dowb“ označil za ztřeštěný a nedomyšlený, byl v podstatě odvážný, správný, a můžeme říci, že to byla jediná strategická myšlenka, která se v celé této válce zrodila. Základem návrhu bylo zaujmout excentrické postavení vůči obléhající armádě, ohrozit Tiflis, těžiště ruské moci v Asii, a donutit Muravjeva, aby ustoupil od Karsu před hrozbou, že bude odříznut od své operační základny a spojení. Taková mingrelská výprava slibovala nejen pomoc Karsu, ale skýtala i příležitost k ofenzívnímu postupu na všech úsecích a přinesla by tak největší výhodu, jaká je ve válce možná, tj. zatlačila by nepřítele do obrany. Nebezpečí však bylo bezprostřední a měl-li mít takový plán úspěch, vyžadovalo to, aby byl uskutečňován rychle a rozhodně, s dostatečnými silami a se značnými zásobami a dopravními prostředky. Muravjev, který měl bezprostředně v týlu jako první operační základnu pevnost Gumri, která byla přímo určena pro obranu proti Turecku, mohl udržet své postavení, dokud by se nepřesvědčil, že postup nepřítele k Tiflisu se pro něj opravdu stává nebezpečným. K uskutečnění tohoto plánu bylo třeba vylodit na čerkeském pobřeží nejméně 55 000 mužů, dobýt Kutaisi a proniknout goriskou soutěskou. Ömer paša, který později podnikl tuto výpravu s 36 000 mužů, měl jich u Rionu již sotva 18 000—20 000.
Není pochyby o tom, že armáda o 20 000 mužů v Erzerumu by byla užitečnější než pouhých 40 000 mužů v Mingrelii. Na druhé straně nelze zapomínat, že v době, kdy Porta předložila svůj návrh, počet Rusů v Tiflisu činil i podle Modré knihy jen 15 000 mužů a Bebutov se svými posilami ještě nedorazil. Mimoto přesun armády dostatečně silné pro svůj úkol z Trapezuntu do Erzerumu a odtud do Karsu, se zásobami, střelivem a děly, by podle ujištění Ömera paši trval přesně čtyři měsíce. A konečně, jestliže Porta předložila správný plán, ale neměla dost prostředků pro jeho uskutečnění, měl její spojenec poskytnout patřičné prostředky, a ne navrhovat falešný plán. V té době bylo na Krymu blokováno 60 000 Turků, a přitom to bylo jediné bojeschopné turecké vojsko.
„V Batumi, Suchum-Kale a v jiných sousedních místech na pobřeží,“ píše lord Redcliffe 28. června, „by bylo nejvýš obtížné shromáždit víc než 11 000 mužů... Ostatní části říše (kromě Bulharska) nemohou dodat žádné další zálohy, s výjimkou Bosny, kde by bylo stále ještě možné vyčlenit několik tisíc mužů. Mluvím o pravidelném vojsku; bašibozuky lze opatřit, ale Vaše Lordstvo ví, jak málo jsou tyto neukázněné hordy spolehlivé... Pochybuji, že by v Bulharsku bylo víc než 50 000 mužů včetně posádek. Rakousko, pravda, prohlásilo, že má v úmyslu považovat přechod Rusů přes Dunaj za casus belli[d], a zavázalo se, že uzavře této mocnosti přístup do podunajských knížectví; ale jestliže se Porta v takovém případě chopí těchto ujištění a rozhodne se jednat podle nich, aniž uváží, do jak hloupé situace by se dostala, kdyby ponechala tak důležité postavení bez dostatečné obrany, bude to rozhodnutí hodné spíš obdivu než chvály.“
Jaké síly tedy Portě zůstaly kromě anglo-tureckého kontingentu? A ten, jak vyplývá z Clarendonových a Panmurových depeší, byl jen léčkou, aby byla Porta zbavena svých posledních použitelných sil.
Navrhla snad britská vláda nějaký svůj plán proti plánu tureckému? Měla vůbec v úmyslu poslat anglo-turecký kontingent do Trapezuntu a odtud do Erzerumu nebo Karsu? Clarendon ve své depeši ze 14. července se vyslovuje „proti použití tureckých jednotek, dokud nebudou připraveny k bojové službě“. Jestližc však nebyly připraveny k bojové službě, znamená to, že nebyly připraveny ani pro výpravu do Erzerumu, ani do Mingrelie. Šašek Panmure téhož dne v depeši veliteli kontingentu Vivianovi píše:
„Nesmíte ztrácet čas při přípravě svého vojska na úkoly bojové služby, které Vás jistě někde budou čekat, jakmile na ně budete připraven.“
Vyzývá tak Viviana, aby byl připraven nikoli pro okamžitou činnost, nikoli pro Erzerum, ale pro úkoly, které ho čekají někde, jinými slovy nikde. Ještě 7. září (viz dokument čís. 302) Clarendon považuje anglo-turecký kontingent za tak málo organizovaný, že není schopen se utábořit v opevněných liniích před Sevastopolem. Je tedy zřejmé, že britská vláda neprosazuje erzerumský plán proto, aby byl uskutečněn, ale proto, aby zmařila mingrelskou výpravu Porty. Nebyla proti určitému plánu pomoci Karsu, nýbrž proti jakémukoli plánu.
„Bylo by šílenství pokoušet se podpořit armádu brigádního generála Williamse... Je příliš pozdě naříkat nad politikou“ (Palmerstonovou politikou), „která vystavila tohoto statečného důstojníka a jeho armádu takovým svízelům“ — napsal Panmure Vivianovi.
Je příliš pozdě podniknout něco jiného než vzdát Kars Rusům a Erzerum jim dát nádavkem, říká Clarendon Redcliffovi. Nejenže Palmerstonova vláda přijala tento plán již 13. července, ale v Modré knize se to přiznává, a jak uvidíme, vláda se od něho ani na okamžik neodchýlila.
Všechny Redcliffovy depeše z července, uvedené v karských dokumentech pod čís. 254—277, ukazují, že se Porta pilně připravovala na Vivianovu mingrelskou výpravu. Jak se to mohlo stát?
Připomeňme si: lord Redcliffe telegrafoval 12. července 1855 hraběti Clarendonovi, že přípravy na mingrelskou výpravu pod velením generála Viviana jsou v proudu, a „aby získal drahocenný čas“, žádal vládu o telegrafické instrukce. Clarendon tedy telegraficky protestuje proti tureckému plánu, ale přestože jeho poselství má v záhlaví datum 14. července, došlo do Cařihradu až 30. července, kdy lord Redcliffe opět Clarendonovi píše:
„Nepříznivé stanovisko vlády Jejího Veličenstva k plánům pomoci sultánově armádě v Karsu, o nichž se v poslední době jednalo, přirozeně zvětšilo nesnáze Porty. Bylo mou povinností vyrozumět o tom turecké ministry v tom smyslu, že pokud jde o použití kontingentu generála Viviana, není toto stanovisko vlády jen názor, nýbrž veto. Tím okamžitě vzniklo velmi vážné dilema. Vláda Jejího Veličenstva nejenže odpírá vyslat kontingent, ale rozhodně dává přednost alternativě poslat posily do Erzerumu přes Trapezunt. Porta ani nikdo ze zdejších oficiálních a významných osobností s tím nesouhlasí. Serasker[e], Ömer paša, generál Guyon i naši vlastní důstojníci souhlasí s Portou a francouzským velvyslanectvím v tom, že je třeba dát přednost diverzi od Redut-Kale, neboť skýtá lepší vyhlídky na úspěch, ovšem za předpokladu, že zde bude dostatek nutných dopravních prostředků, zásob a jiných nezbytných potřeb... Zprávy z Karsu, které mezitím došly, nejsou nikterak povzbudivé, přičemž v pochybnostech a nejistotě se nevyhnutelně ztrácí drahý čas.“
Protože cesta z Cařihradu do Londýna není o nic delší než cesta z Londýna do Cařihradu, je opravdu zvláštní, že Redcliffova telegrafická zpráva, která byla odeslána z Cařihradu 12. července, došla do Londýna 14. téhož měsíce, zatímco depeše lorda Clarendona odeslaná z Londýna 14. července se dostala do Cařihradu až 30. července či kolem tohoto data. Redcliffe si v depeši z 19. července stěžuje, že vláda, kterou snažně prosil, aby „okamžitě sdělila své stanovisko“, mlčí. Z pozdější depeše, datované 23. července, se dovídáme, že stále ještě nedostal žádnou odpověď. Jak jsme již řekli, Redcliffe skutečně nepotvrdil příjem odpovědi před 30. červencem. Nelze tedy pochybovat, že londýnské datum Clarendonovy depeše je falešné a že ve skutečnosti byla depeše odeslána teprve týdny po datu, které je uvedeno v Modré knize. Tato falzifikace prozrazuje, jaký cíl se opožděním sledoval. Bylo třeba promarnit drahý čas, bylo třeba vyvolat pochybnosti a nejistotu, a hlavně Porta měla ztratit celý červenec přípravami Vivianovy výpravy, která se podle rozhodnutí britské vlády nesměla uskutečnit.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — turecký polní maršál. (Pozn. red.)
b — přes. (Pozn. red.)
c — náhlý úder. (Pozn. red.)
d — důvod k válce. (Pozn. red.)
e — tj. ministr války Rušdi paša. (Pozn. red.)
332 Práce „Pád Karsu“ je přeložena podle nejúplnějšího textu, který byl uveřejněn v „Peopleʼs Paper“ v dubnu roku 1856 ve čtyřech článcích. Původně napsal Marx na toto téma kratší článek pro „New-York Daily Tribune“, který list otiskl pod stejným nadpisem 8. dubna 1856. 3. května 1856 uveřejnil Marx se svým podpisem v listech „The Sheffield Free Press“ [„Sheffieldský svobodný tisk“] a „The Free Press“ [„Svobodný tisk“] ještě další článek nadepsaný „Kuriozity v karských dokumentech“ („Kars Papers Curiosities“), který obsahuje v podstatě výňatky z druhého a třetího článku otištěného v „People‘s Paper“.
333 O pěti bodech viz poznámku [314].
334 Pařížská smlouva (traktát) — mírová smlouva, kterou byla ukončena krymská válka z let 1853—1856. Podepsali ji 30. března 1856 na pařížském kongresu představitelé Francie, Anglie, Rakouska, Sardinie, Pruska a Turecka na straně jedné — a Ruska na straně druhé. Rusko, které ve válce utrpělo porážku, bylo nuceno odstoupit ústí Dunaje a část jižní Besarábie, zříci se protektorátu nad podunajskými knížectvími a ochrany křesťanských poddaných Turecka, souhlasit s neutralizací Černého moře, která znamenala uzavření úžin pro cizí válečné lodi, a přistoupit na ustanovení, kterým se Rusku a Turecku zakazuje mít na Černém moři námořní arzenály a válečné loďstvo; výměnou za Sevastopol a jiná města, jež dobyli spojenci na Krymu, vrátilo Rusko Turecku Kars. I když mírové podmínky byly pro Rusko těžké, přece se anglické a rakouské diplomacii nepodařilo v plné míře uskutečnit své agresívní záměry. Na výsledek mírových jednání měla totiž vliv řada okolností, jako hrdinná obrana Sevastopolu, porážky turecké armády na kavkazském válčišti, neúspěchy spojenců v Baltském moři, a také obratnost ruské diplomacie, které se podařilo využít anglo-francouzských rozporů.
Pařížská smlouva nevyřešila východní otázku, a to bylo jednou z příčin nového zostření rozporů mezi evropskými státy na Balkáně a na Blízkém východě v 70. letech.
335 Marx má na mysli Modrou knihu: „Papers Relative to Military Affairs in Asiatic Turkey, and the Defence and Capitulation of Kars“ [„Dokumenty, týkající se válečných událostí v asijském Turecku, obrany a kapitulace Karsu“], Londýn 1856.
336 „Take care of Dowb“ [„Postarejte se o Dowba“] — tuto posměšnou přezdívku dostal ministr války Panmure proto, že v oficiálním telegramu generálu Simpsonovi o jeho jmenování vrchním velitelem žádal Simpsona, aby se postaral o jeho příbuzného, mladého důstojníka Dowbiggina.