Karel Marx
Francie Bonaparta Malého[323]
Francie Bonaparta Malého, která hýří při oslavách narození syna jedné z Montijů, promrhává národní bohatství na směšnou pompu, „samý třpyt a samé zlato, jak pohanský bůžek“,[a] tato Francie ostře kontrastuje s Francií, která je mučena v Cayenne, trpí v Lambesse, strádá na Belle Ile[324] a hyne na galejích, s Francií, která hladoví na Krymu, a Francií zmítající se na pokraji bankrotu ve Francii samé.
V dopisu občana Tassiliera[325], doslovně přeloženém z originálu, najde čtenář věrné a hluboce otřesné vylíčení osudu francouzských občanů deportovaných do Cayenne. Pravda, ryze britský patolízalský tisk troubí do uší netečného světa květnatými frázemi velkou novinu o bezmezné šlechetnosti, ba přímo nadlidské dobrotě vuřtového hrdiny ze satoryské pláně[326], který vyhlásil všeobecnou amnestii a přehlušuje první křik svého vrnícího nemluvněte voláním tisíců Francouzů, kteří dostali svobodu a vracejí se ke svým rodinám.
Ale nechme stranou prodejné nadšení patolízalů a slyšme neúplatnou řeč faktů. Lidem, které čtyři roky mučil, nabízí Boustrapa [327] svobodu pod podmínkou, že na sebe uvalí nesmazatelnou hanbu a projdou furcae Caudinae[328] Lower Empire[b], prohlásí-li, že jsou loajální poddaní císařství, tj. schválí coup dʼétat[c] a zřeknou se republiky. Prodají-li svou duši, je Boustrapa ochoten prodat jim život.
„Tato šlechetná výzva,“ píše „Moniteur“, „byla vydána už při slavnostním vyhlášení císařství.“ „Moniteur“ tedy sám přiznává, že všeobecná amnestie, která je nyní nafukována jako úžasná novota, je pouze reprízou otřepané frašky sehrané před čtyřmi roky. Génius prodejnosti se nyní kojí nadějí, že jeho oběti teď klesly na jeho úroveň a že jsou dostatečně zlomeny, aby nyní v roce 1856 přijaly jako milost to, co v roce 1852 rozhořčeně odmítly jako urážku.
„Moniteur“ zakrývá svou „šlechetnou výzvu“ k podlosti chytře promyšleným překrucováním a falšováním. Tvrdí, že po událostech v červnu roku 1848 bylo odsouzeno k deportaci do Alžírska 11 000 lidí, ale že dík presidentově šlechetnosti jich zůstalo v Africe jen 306. Nyní na základě údajů téhož „Moniteuru“ tvrdíme, že z 11 000 osob zatčených v červnu 1848 zbývalo v listopadu 1848, v době, kdy Assemblée Constituante[d] jednalo o provedení dekretu o deportaci, už jen 1700, z toho 1500 jich bylo posláno na Belle Ile a 8. března 1849, za vlády O. Barrota, bylo z těchto 1500 posláno 700 do Bóne v Africe. Boustrapova milost tedy snížila na 306 osob jen číslo 700 a nikoli, jak lživě tvrdí „Moniteur“, ohromné číslo 11 000, a tato nepatrná milost byla jen trikem, který byl namířen proti Shromáždění. Nicméně jsme povinni „Moniteuru“ poděkovat, že Francii připomněl hanebné ukrutnosti, které spáchal Cavaignac a buržoazní republika.
Pokud jde o deportované a vypovězené oběti prosince, týž „Moniteur“ odhaduje jejich počet na 11 201 osob a ujišťuje, že se nyní snížil na 1058. Oběťmi státního převratu se však jen v departementech Basses-Alpes, Hérault, Var a Nièvre stalo více než 11 000 lidí a v této chvíli zbývá nejméně 12 000 lidí odsouzených do vyhnanství či k deportaci. Je známo, že státní převrat postihl téměř 50 000 osob. Dále je třeba poznamenat, že „šlechetná výzva“ „Moniteuru“ se obrací výlučně na ty, kteří byli deportováni do Alžírska a jiných zámořských držav, že se ani v nejmenším nezmiňuje o odsouzených z Angersu, o lidech uvězněných za účast v tajných spolcích a rovněž se neobrací na ty, kteří byli uvrženi do vězení výjezdními polními soudy v roce 1851, na vězně z Belle Ile ani na studenty, kteří byli zatčeni proto, že vypískali Boustrapovy placené apologety atd. V náhradu za to oznamuje „Moniteur“ plnou a bezpodmínečnou amnestii pytláků, pašeráků, penězokazů, zlodějů, dezertérů, zločinců a id genus omne[e]. Je plně v souladu s charakterem Lower Empire a s dosavadními činy nepravého Bonaparta, že narození syna se mělo stát svátkem celé té sebranky, s níž je otec spřízněn.
Přejděme nyní od obětí státního převratu k jeho nástrojům, od lidí, kteří byli proti němu, k otrokům, kteří jej prováděli, od vojáků svoboody k armádě na Krymu. Z historického hlediska je velmi příznačné, že Bonaparte, plný čerstvých iluzí novopečené dynastie a na vrcholu triumfu, protože byl připuštěn do balzámem provoněného prostředí zatuchlé legitimity, ještě chce, aby ho uznaly i jeho ubohé oběti, a licoměrně je proto vyzývá ke smíru s císařstvím. A je neméně pozoruhodnou ironií dějin, že právě v době, kdy hlava a členové Společnosti 10. prosince[329] s pompou a přepychem slaví v Paříži úspěch státního převratu, armáda, která Francii tuto ponižující vládu vnutila, vykupuje svou vinu na Krymu strádáním, hladověním, agónií a smrtí nejžalostnějšího a nejstrašnějšího druhu.
V prvním období východního tažení, od listopadu 1854 do března 1855, byl prosincový povýšenec vynášen jako druhá Prozřetelnost a ve všech tóninách byla opěvována obdivuhodná vojenská správa slavného císařství v protikladu ke skandálnímu utrpení, jemuž byla vystavena anglická armáda záměrnou zradou a přirozenými účinky zastaralého systému. Ale jako při všech ostatních slavných činech Lower Empire to, co bylo považováno za podstatu, byla ve skutečnosti jen teatrální fantasmagorie, vypočítaná pouze na okamžitý divadelní efekt. Po dva roky se Bonaparte zaměstnával výlučně přípravou války. Napnul všechny síly mocného centralizovaného francouzského státu, aby zajistil první úspěchy své armády[f]. A opravdu se není čemu divit, že ani ubohému dobrodruhovi ze Štrasburku a Boulogne se v prvních dvou letech jeho prašpatné vlády nepodařilo zničit skvělou organizaci francouzské armády — odkaz první revoluce. Div je, že se mu to podařilo v prvních dvou letech skutečné války. Když na tuto svou batrachomyomachii[330] vynaložil víc prostředků než Napoleon Veliký za patnáct let své Iliady, na začátku třetího roku zjišťuje, že francouzské zdroje jsou vyčerpány, že francouzská vojenská správa se zhroutila a armáda se rozplývá vniveč v důsledku bídy a strádání. Rakovina, která rozežírá francouzskou armádu — krádeže a defraudace — je organickou součástí Lower Empire, trvalo však dva roky, než se její zhoubné účinky projevily.
Žalostný stav francouzské armády byl dlouho pečlivě zatajován nejen ve francouzském, ale i v anglickém tisku. Dnes už se stal veřejným tajemstvím, o němž mluví kdekdo. Stal se pravdou, kterou nikdo nepopírá od té doby, co ji Bonapartův „Moniteur“ označuje za lež. Postačí tu citovat z poslední zprávy sevastopolského dopisovatele listu „Times“:
„Francouzská armáda, i když se na papíře zdá, že je početná, se smutně rozplývá vniveč; kurděje a zimnice kosí její řady. Nedávno jsem psal, že denně ztrácí 170 mužů; nyní Francouzi přiznávají, že v jejich armádě umírá denně 120 mužů a někdy mnohem víc. Nejvíc trpí vojáci na pravém křídle, v Bajdarské dolině... Je třeba očekávat, že až nastane teplé počasí, nemoci se značně rozšíří... Francouzské seznamy nemocných budou hrozné... Francouzská armáda se opotřebovává přinejmenším stejně rychle, jako když byla vystavena dešti kulí a granátů, palbě v nejhorším období obléhání.“
Jako hlavní příčiny utrpení Francouzů uvádí dopisovatel nedostatečné přístřeší, bídné oblečení a nuznou stravu. Když vylíčil nepřízeň počasí — „v barácích zamrzala voda ve vědrech do hloubky tří palců“, prudké sněhové metelice, které „téměř do všech baráků nanesly spousty sněhu“ ptá se: „co musela francouzská armáda vytrpět, když baráky nebyly řádně vybaveny a když neměla dvojité stany obehnané příkopy, nýbrž jen jednoduché, nechráněné stany“? Končí slovy, že „je opravdu bolestné potkat francouzské transporty nemocných“ a že maršál Pélissier je spíše úzkostlivě skrývá před anglickou armádou, než aby se snažil ulehčit jejich utrpení.
Uvádíme jiný citát z „Morning Advertiser“, listu, kterému spolu s „Morning Post“ bylo dopřáno hanebné výsady oslavovat Bonapartův příchod k moci v roce 1851 a který stále ještě vychvaluje Palmerstona jako ryze anglického ministra:
„Ve francouzském táboře na Černé je 3000 nemocných, polní nemocnice jsou přcplnčny a zdravotní personál prořidl následkem nemocí a vyčerpání. Intendantura se rozpadla a není s to vojsko živit, lidé přímo žebrají u vojáků v předních strážích o suchary, kurděje z nedostatku zeleniny a tyfus z nedostatku masa zuří se strašnou silou; rozdíl mezi oběma armádami je příčinou zjevné nespokojenosti francouzských vojáků. Dopravní prostředky nestačí převážet nemocné do Cařihradu, kde je v nemocnicích přes 12 000 nemocných — epidemie je skutečně katastrofální a úmrtnost strašná. Lodě, které připlouvají z Východu do Marseille, jsou přeplněny oběťmi zimnice a lodě s nemocnými tyfem jsou posílány do karantény ve Frioulu.“
Co dělat s touto hynoucí armádou?[g] Konejšit ji arabskou pohádkou o „zrození“ alžírského krále[331] nebo líčením vyšívaných uniforem se zlatými prýmky, které nosí hýčkaná garda opatrného hrdiny? Je třeba připomenout, že francouzští vojáci nesnášejí urážky jako vojáci angličtí. Důkazem toho — je-li vůbec důkazů třeba — je ve francouzské armádě několik pokusů o zastřelení generála Pélissiera, jak o tom napsala „Gazzetta di Milano“, Radeckého „Moniteur“. Nesmíme si také myslet, že řadová armáda ve Francii zůstává v krymské tragédii netečným divákem. Pařížská policie začíná provádět razie i v kasárnách. Zuávové, poslaní do Paříže, aby tam podívaná na ně vyvolala nadšení veřejnosti, byli už z hlavního města odvoláni, neboť se stali nespolehlivými. Dva další pluky, které se vrátily z Krymu, byly rovněž poslány do provincií. Antagonismus mezi gardou a řadovým vojskem se každým dnem zostřuje, neboť Bonaparte vytváří právě v této chvíli dostatečně silné nové gardové pluky, aby mohl tohoto privilegovaného sboru použít jako pařížské posádky a nemusel používat řadových pluků. Napřed podplatil armádu, aby se postavila proti zemi, a teď se pokouší podplatit armádu v armádě, což je dost nebezpečný experiment.
Finance — nebudeme je nazývat patou tohoto podivného Achilla, neboť je to pata příliš veliká — vyžadují zvláštní článek, aby je bylo možno plně vyložit. Stačí zatím, řekneme-li, že cenné papíry v poslední době sice klesly, ale očekávalo se, že po zprávě o uzavření míru a o narození dalšího Bonaparta určitě znovu stoupnou. Nebylo to ponecháno jen náhodě, Jednak vydala vláda příkaz, podle něhož se dovoluje nakupovat státní cenné papíry z veřejných prostředků, jednak Crédit mobilier a podobné bonapartistické úvěrové instituce, které vyrostly jako houby po dešti, po dva dny pilně skupovaly akcie. Přes všechny tyto manévry cenné papíry po zprávě o „zrození“ nestouply, ale naopak poklesly a dále klesají. Bonaparte se velmi rozhněval a zakázal nyní prodávat na burze cenné papíry s výjimkou těch, jejichž kurs schválila vláda, a všechny hlavní burzovní spekulanty dal předvolat na policejní prefekturu.
Když se v Parthenónu skácela socha Pallas Athény, bylo to pro aténskou republiku osudným znamením. Když se Bonapartova bysta zakymácela na piedestalu v synagóze, kde se stanoví kupní cena vlád a diskontují dějiny národů, věští to pád císařství burzovních machinací.
Napsal K. Marx kolem 1. dubna 1856
Otištěno v „The Peopleʼs Paper“,
čís. 205 z 5. dubna 1856,
podpis: K. M.,
a jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4676 ze 14. dubna 1856Podle textu
v „The Peopleʼs Paper“,
srovnaného s textem
v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Shakespeare, „Král Jindřich VIII.“, 1. jednání, 1. scéna. (Pozn. red.)
b Viz poznámku [181]. (Pozn. red.)
c — státní převrat. (Pozn. red.)
d — Ústavodárné shromáždění. (Pozn. red.)
e — jim podobných. (Pozn. red.)
f V Marxově článku, který byl otištěn v „New-York Daily Tribune“, následují slova: „která tehdy byla hlavní oporou jeho uzurpované moci, ale které dosud náležitě nevyužil“. (Pozn. red.)
g V Marxově článku, který byl otištěn v „New-York Daily Tribune“, je místo této věty text: „Co dělat s těmito nespokojenými legiemi, které umírají v důsledku neschopnosti intendantury, skandální nedbalosti a přímých krádeží?“ (Pozn. red.)
323 Marx poslal uvedený článek jednak listu „Peopleʼs Paper“, jednak listu „New-York Daily Tribune“, v němž byl otištěn jako úvodník 14. dubna 1856 pod nadpisem „Bonapartovy oběti a nástroje“ („Bonapartean Victims and Tools“).
324 Cayenne —město ve francouzské Guayaně (Jižní Amerika), kam byli vypovídáni političtí vězňové. Město dostalo přezdívku „suchá gilotina“ pro hromadnou úmrtnost, kterou způsoboval galejnický režim a nesnesitelné tropické podnebí.
Lambessa (Lambèse) — francouzská trestanecká kolonie, založená na rozvalinách starořímského města v severní Africe; od roku 1851 do roku 1860 sem byli posíláni do vyhnanství političtí vězňové.
Belle Ile — Ostrov u jižního pobřeží Bretaně; v letech 1849 až 1857 zde byli vězněni političtí provinilci, zejména dělníci, kteří se zúčastnili pařížského červnového povstání roku 1848.
325 Překlad dopisu francouzského politického vyhnance Tassiliera, který Marx poslal do „Peopleʼs Paper“, byl v listu uveřejněn 12. dubna 1856.
326 Marx tu ironicky naráží na metody, jakými si Ludvík Bonaparte a bonapartistické kruhy v době, kdy připravovali státní převrat z 2. prosince 1851, získávali stoupence mezi důstojníky a vojáky v armádě. Při hostinách a vojenských přehlídkách, které Ludvík Bonaparte pořádal jako president republiky v Satory a na jiných místech, byli důstojníci a vojáci hoštěni uzenkami, studenou zvěřinou, šampaňským atd.
327 Boustrapa — přezdívka Ludvíka Bonaparta, vytvořena z prvních slabik názvů měst Boulogne, Strassbourgu (Štrasburku) a Paříže. Touto přezdívkou se naráželo na jeho pokusy provést bonapartistický puč ve Štrasburku (30. září 1836) a Boulogni (6. srpna 1840) a na státní převrat z 2. prosince 1851 v Paříži, jímž byla ve Francii nastolena bonapartovská diktatura.
328 Furcae Caudinae — Caudijské soutěsky nedaleko starověkého města Caudia, kde roku 321 před n. l. za druhé samnitské války porazili Samnité římské legie a donutili je projít pod jhem, což se považovalo za největší pohanu poražené armády. Odtud výraz „projít furcae Caudinae“, to jest zažít krajní ponížení.
329 Společnost 10. prosince — tajný bonapartistický spolek, utvořený v roce 1849, byl složen převážně z deklasovaných živlů. Podrobnou charakteristiku Společnosti 10. prosince podal Marx v práci „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“ (Marx-Engels, Spisy 8).
330 „Batrachomyomachia“ [„Válka žab a myší“] — starořecká komická báseň neznámého autora, která je parodií na Homérovou „Iliadu“.
331 Jde o narození syna Napoleona III. Evžena 16. března 1856, jemuž se dostalo titulu král alžírský.