Karel Marx
Neuveřejněný úryvek ze série článků „Revoluční Španělsko“[341]
...[přivést nazpět pod] prapor revoluce Ballesterosovu armádu, která po kapitulaci svého vůdce zůstala soustředěna v Priegu, 10 mil na sever od Malagy.
Při této své druhé cádizské expedici[342] byl (Riego) zajat jedním z oddílů generála Molitora, předán apoštolské juntě a odvezen do Madridu, kde byl popraven 7. listopadu, čtyři dny před Ferdinandovým návratem do hlavního města.
„Non por suo culpa caja Riego,
Por traición
D‘un vil Borbon“(„Nezhynul Riego svou vinou, ale zradou podlého Bourbona.“)
Když Ferdinand přijel do Madridu, přišli ho pozdravit důstojníci „pravověrné junty“[343]. Když odešli, řekl svým dvořanům rozhořčenč: „jsou to stále tíž psi, jen obojky mají jiné.“
Počet nmichů, který roku 1822 dosahoval celkem 16 310, vzrostl roku 1830 na 61 727, což znamená přírůstek 45 417[a] za osm let. Z madridské „Gacety“ vidíme, že za jediný měsíc od 24. srpna do 24. září 1824 bylo uvězněno, oběšeno a rozčtvrceno 1200 lidi, a to tehdy ještě nebyl vyhlášen barbarský dekret proti komunérům[344], svobodným zednářům atd. Universita v Seville byla na řadu let zavřena a namísto ní byla zřízena státní škola pro býčí zápasy.
Bedřich Veliký položil svému ministru války při jedné rozmluvě otázku, která z evropských zemí se dá podle jeho názoru nejtíž rozvrátit? Když viděl, že ministr je poněkud v rozpacích, odpověděl sám: „Španělsko. Jeho vlastní vláda se totiž už po léta snaží je rozvrátit, ale nadarmo.“
Zdá se, že Bedřich Veliký předvídal vládu Ferdinanda VII.
Porážku revoluce z let 1820—1823 lze snadno vysvětlit. Byla to buržoazní revoluce, či spíše revoluce měst, neboť venkov, nevědomý, pomalý, oddaný okázalým církevním obřadům, zůstal pasívním divákem bojového střetnutí, jehož smysl stěží chápal. V těch několika málo provinciích, kde se venkovské obyvatelstvo výjimečně aktivně účastnilo boje, stálo spíše na straně kontrarevoluce. Není to nic divného ve Španělsku, v tomto „skladišti prastarých zvyklostí, v tomto muzeu, kde se uchovává všechno, co se všude jinde už přežilo a upadlo v zapomnění“, v zemi, kde v době války za nezávislost bylo vidět rolníky nosící ostruhy ze zbrojnice v Alhambře a vyzbrojené halapartnami a píkami jemné starobylé práce, jakých se používalo ve válkách z 15. století. Kromě toho bylo španělskou zvláštností, že každý rolník, který nade dveřmi své bídné chýše měl do kamene vytesaný šlechtický erb, se považoval za šlechtice, a že tedy venkovský lid, ač ubohý a zbídačený, vcelku netrpěl nikdy vědomím hlubokého ponížení, které tak rozhořčovalo rolníky v ostatních zemích feudální Evropy. Že revoluční strana nedovedla spojit zájmy rolnictva s hnutím měst, to tvrdí dva lidé, kteří hráli v revoluci důležitou úlohu, generál Morillo a San Miguel. Morillo, kterého naprosto nemůžeme podezřívat ze sympatií k revoluci, psal z Galicie vévodovi Angoulêmskému:
„Kdyby kortesy schválily zákon o seňoriálních právech a odebraly tak grandům jejich statky ve prospěch lůzy, měla by Vaše Výsost co činit s početnými a silnými vlasteneckými armádami, které by se živelně vytvořily, jako se to stalo za podobné situace ve Francii.“
Naproti tomu San Miguel (viz jeho knihu „Občanská válka ve Španělsku“, Madrid 1836[345]) píše:
„Největší chybou liberálů bylo to, že neviděli, jak se velká většina národa staví k novým zákonům lhostejně nebo dokonce nepřátelsky. Kortesy vydaly řadu dekretů, které měly zlepšit materiální postavení lidu, nemohly však přinést výsledky tak rychle, jak by to byla žádala situace. Ani snížení desátku na polovinu, ani prodej klášterních statků nepřispěly ke zlepšení materiálního postavení nižších vrstev rolnictva. Prodejem klášterních statků se naopak zhoršila situace starých nájemců, protože půda přešla z rukou shovívavých mnichů do rukou vypočítavých kapitalistů a nájemné se zvýšilo. Tím se stalo, že slepá náboženská víra této početné třídy, prodejem církevního majetku už narušená, znovu zesílila, podnícena materiálními zájmy.“
Revoluční měšťané se tím odcizili velké většině národa a ve svém boji proti grandům, venkovskému duchovenstvu, církevní moci a králi, který byl představitelem všech těchto přežilých elementů společnosti, byli proto chtě nechtě zcela závislí na armádě a jejich velitelích. Už samo postavení, které si armáda takto vydobyla v revolučním boji, a její odtrženost od mas z ní činily nástroj nebezpečný pro toho, kdo ho používal, ale neškodný pro toho, na něhož měl dopadnout. A konečně příslušníci horní vrstvy buržoazie, takzvaní moderados, brzy ochladli vůči revoluci a pak ji zradili, ukolébáni nadějí, že se dostanou k moci prostřednictvím francouzské intervence a budou, i když sami nepřiložili ruce k dílu, sklízet ovoce nastolení nové společnosti a nepřipustí, aby ho užívali plebejci.
Kladný výsledek revoluce z let 1820—1823 se neomezil jen na velké vření, které rozšířilo myšlenkový obzor dosti širokých vrstev a vtisklo jim nové rysy. Produktem revoluce byla i druhá restaurace[346], za níž se přežilé prvky společnosti ukázaly v takové podobě, že už byly nesnesitelné a neslučitelné s národní existencí Španělska. Hlavním úkolem revoluce bylo zostřit antagonismus na takový stupeň, kdy už není možný žádný kompromis a kdy je nevyhnutelná válka na život a na smrt. Podle slov samotného lorda Liverpoola nebylo nikdy při žádné významné politické přeměně tak málo násilí a krveprolití jako za španělské revoluce z let 1820—1823. Vidíme-li tedy, že občanská válka z let l833—1843[347] ohněm a mečem vyhubila přežilé prvky španělské společnosti[b] a poskvrnila se surovými činy, nesmíme připisovat nesmiřitelnost tohoto období charakterovým zvláštnostem španělského národa, ale působení stejných okolností, jaké vedly k vládě teroru ve Francii. Zatímco Francouzi vládu teroru centralizovali, a tím zkrátili dobu jejího trvání, Španělé, věrni svým tradicím, ji decentralizovali, a tím i prodloužili. Vzhledem k španělské tradici by revoluční strana sotva zvítězila, kdyby svrhla trůn. Ve Španělsku musela dokonce i revoluce vystupovat jako pretendent trůnu, měla-li být úspěšná. Boj dvou společenských zřízení musel mít formu boje protichůdných dynastických zájmů. Španělsko 19. století prodělalo svou revoluci celkem snadno, když jí mohlo dát formu občanských válek 14. století. A byl to Ferdinand VII., kdo dal revoluci královské jméno — jméno Isabely, zatímco kontrarevoluci odkázal svého bratra dona Carlose, Dona Quijota Svaté inkvizice. Ferdinand zůstal až do konce věrný sám sobě. Když celý život klamal falešnými sliby liberály, mohl si snad odepřít potěšení oklamat na svém úmrtním loži servily[348]? V náboženských věcech byl vždycky skeptikem. Nebyl s to dojít k přesvědčení, že by někdo — byť by to byl sám Duch svatý — mohl být tak hloupý a mluvit pravdu.
Napsal K. Marx 21. listopadu 1854
Poprvé otištěno rusky
v časopise „Novaja i novejšaja istorja“,
čís. 3, 1957Podle rukopisu
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
a Dále je v rukopise škrtnuto: „profesionálních žebráků“. (Pozn. red.)
b Dále je škrtnuto: „moc feudálů a klášterů“. (Pozn. red.)
341 Z Marxova zápisníku je zřejmé, že 14. a 21. listopadu a 8. prosince poslal do redakce „New-York Daily Tribune“ tři články ze série „Revoluční Španělsko“, nadepsané „Španělsko od roku 1820 do července 1822“, „Španělsko. Intervence“ a „Španělsko. Rok 1833“. Ani jeden z těchto článků nebyl v novinách otištěn. Úryvek, který tu otiskujeme, je z článku odeslaného 21. listopadu 1854.
342 Druhou cádizskou expedicí nazývá Marx Riegovo tažení z roku 1823. V srpnu 1823 přitáhl Riego z Cádizu obléhaného Francouzi do Malagy a pokusil se probít do Katalánie, kde tehdy sváděl tuhé boje s interventy generál Mina. Riegovo úsilí strhnout za sebou Ballesterosovu armádu, která přestala klást odpor, bylo marné, začal se tedy v čele nevelkého oddílu probojovávat směrem na Cartagenu. U Jerezu byly jeho oddíly poraženy daleko silnější francouzskou armádou; Riego byl 15. září zajat a vydán Francouzům.
První cádizská expedice bylo Riegovo tažení z roku 1820, kterým byla zahájena revoluce (viz zde).
343 „Pravověrná junta“ si říkalo vojsko organizované katolickou absolutistickou skupinou — apoštoliky. Byly to oddíly, které v roce 1822 zosnovaly v Katalánii, Navaře a Biskajsku vzpouru proti revoluční vládě; za francouzské intervence v roce 1823 bojovala „pravověrná junta“ na straně interventů.
344 Komunéři byli členové tajného politického spolku Konfederace španělských komunérů, založeného za buržoazní revoluce v letech 1820—1823. Komunéři zastupovali zájmy nejdemokratičtějších vrstev městského obyvatelstva: řemeslníků, dělníků, části inteligence, části důstojnictva a maloburžoazie. Bylo jich na 70 000. Komunéři byli pro radikální boj s kontrarevolucí. Když byla revoluce potlačena, byli komunéři krutě perzekvováni a svou činnost zastavili.
345 E. San Miguel, „De la guerra civil en España“, Madrid 1836.
346 Jde o restauraci absolutistického režimu Ferdinanda VII. ve Španělsku po potlačení revoluce z let 1820—1823. K prvnímu znovunastolení moci Ferdinanda VII. došlo roku 1814 po porážce Napoleona I.
347 Je míněna karlistická válka z let 1833—1840 a buržoazní revoluce ve Španělsku v letech 1834—1843.
348 V září 1832 zrušil těžce nemocný Ferdinand VII. dekret z roku 1830, podle něhož se měla následnicí trůnu stát jeho neplnoletá dcera Isabela. Když se uzdravil, potvrdil znovu její právo na trůn a zklamal tak naděje servilů (pozn. [269]), kteří podporovali jeho bratra dona Carlose.