Válka. — Parlamentní debaty

Karel Marx

Válka. — Parlamentní debaty

Londýn, v úterý 27. června 1854

Ruský věstník vydávaný v Bukurešti úředně oznamuje, že na rozkaz z Petrohradu bylo zrušeno obléhání Silistry, Giurgiu bylo evakuováno a celá ruská armáda se chystá přepravit se zpátky přes Prut. Včerejší „Times“ uveřejnily v třetím vydání telegrafickou depeši od svého vídeňského dopisovatele, v níž se říká něco podobného, totiž že:

„ruský car přistupuje na rakouské výzvy z hluboké úcty k svému starému spojenci a nařídil už svým vojskům přepravit se zpátky přes Prut“.

Lord John Russell potvrdil na včerejším večerním zasedání Dolní sněmovny zprávu o tom, že bylo upuštěno od obléhání Silistry, ale oficiální informaci o tom, jak Rusko odpovědělo na výzvy Rakouska, zatím ještě nedostal.

Výsledkem rakouského zásahu bude to, že mezi Turky a Rusy bude vytvořena bariéra, aby Rusové mohli zcela nerušeně provést ústup, posílit posádky v Sevastopolu a na Krymu a snad i obnovit spojení s Voroncovovou armádou. Kromě toho nelze přehlédnout, že Rusko, Rakousko a Prusko vlastně obnovují Svatou alianci ve chvíli, kdy se spojenecké mocnosti odmítají smířit s prostým obnovením statu quo ante bellum^{^[a]}, snad s určitými carovými ústupky Rakousku.

Ale celá důmyslná stavba tohoto velkolepého „řešení“, jehož autorem je prý Metternich, je nyní úplně rozmetána povídavostí starého Aberdeena a Palmerstonovými intrikami.

Je jistě ještě v živé paměti, jak při posledním provádění změn ve vládě ztroskotaly všechny snahy prosadit lorda Palmerstona do čela ministerstva války, po jehož zřízení volal hlavně palmerstonovský tisk, a úřad, na který si urozený lord dělal laskominy, mu přebral peelovec vévoda z Newcastlu. Tento neúspěch zřejmě připomněl lordu Palmerstonovi, že je už nejvyšší čas svrhnout celý kabinet, a tak rozpoutal skutečnou bouři proti předsedovi vlády a jako záminku k tomu si vybral neuvážený projev, kterým lord Aberdeen odpovídal lordu Lyndhurstovi^{^[158]}. Celý anglický tisk se ihned vrhl na tento projev, ale je důležité dodat, jak prozradil „Morning Herald“, že spiknutí proti lordu Aberdeenovi existovalo už před tím, než tento projev pronesl. Pan Layard vystoupil minulý pátek v Dolní sněmovně a oznámil, že příští čtvrtek předloží tuto rezoluci:

„Výrazy, kterých použil premiér koruny, měly vyvolat ve veřejném mínění vážné pochybnosti o úkolech a cílech války a zhoršit vyhlídky na čestný a trvalý mír.“

Tato rezoluce má dvě slabiny: předně je neústavní a je ji proto možno odmítnout s odůvodněním, že odporuje parlamentnímu pravidlu, podle kterého nesmí člen Dolní sněmovny kritizovat řeč pronesenou ve Sněmovně lordů; a za druhé, rezoluce jakoby rozlišuje mezi namátkou volenými výrazy předsedy vlády a celou činností koaliční vlády. Nicméně lorda Aberdeena to tak vážně poděsilo, že dvě hodiny po ohlášení zmíněné rezoluce vystoupil a oznámil neobvykle vzrušeným tónem, že

„příští pondělí“ (tedy o tři dny dřív než pan Layard) „předloží sněmovně opis depeše, kterou zaslal Rusku po podepsání drinopolského míru, a při této příležitosti se stručně zmíní o tom, jak byla zkreslena jeho slova, která nedávno pronesl ve Sněmovně lordů k otázkám války.“

Přesvědčení, že návrh pana Layarda povede k odstranění lorda Aberdeena z vlády, bylo tak silné, že například „Morning Advertiser“ již uveřejnil seznam členů vlády, kteří mají nastoupit místo Aberdeenova kabinetu; v seznamu byl jako předseda vlády uveden lord John Russell a jako ministr války lord Palmerston. Lze si snadno domyslet, že včerejší večerní zasedání Sněmovny lordů přilákalo nezvykle mnoho zvědavých a senzacechtivých intrikánů z řad aristokracie, žádoucích vidět, jak se lord Aberdeen dostane z poněkud choulostivé a zamotané situace.

Dřív než podám resumé projevu lorda Aberdeena a útoku, který proti němu vedl markýz Clanricarde, musím se vrátit k období a okolnostem, na které se oba řečníci především odvolávali, k roku 1829, kdy lord Aberdeen stál v čele britského ministerstva zahraničních věcí. V té době ruská flotila pod velením admirála Gejděna blokovala Dardanely, Saroský a Enoský záliv, stejně jako záliv u Adramyti a Smyrny v rozporu s dohodou, uzavřenou roku 1815 mezi petrohradským a londýnským kabinetem, která stanovila, že Rusko nepodnikne žádné válečné akce ve Středozemním moři. Tato blokáda, ohrožující britský obchod v Levantě, tehdy vyburcovala jinak ospalé veřejné mínění v Anglii a vyvolala bouřlivé protesty proti Rusku a proti vládě. To vedlo ke schůzkám ruského velvyslance knížete Livena a hraběte Matuševiče s Wellingtonem a Aberdeenem. V depeši odeslané z Londýna 1. (13.) června 1829 popisuje kníže Liven tyto rozmluvy takto:

„Rozmluva s lordem Aberdeenem, k níž došlo asi o hodinu později,“ (než se konal rozhovor s vévodou z Wellingtonu, který ruského diplomata nijak zvlášť neuspokojil) „byla stejně pozoruhodná. Lord Aberdeen byl s obsahem naší rozmluvy s předsedou vlády seznámen jen nedokonale, a když se dověděl podrobnosti, snažil se zmírnil nepříznivý dojem, který v nás mohla zanechat jeho slova na počátku rozhovoru. Opětovně nás ujišťoval, že Anglie nikdy nezamýšlela vyhledávat spory s Ruskem; a jestliže se vláda snažila přimět nás, abychom netrvali na blokádě Enosu, pak byla vedena výhradně přáním předejít neodbytným protestům a upevnit dobré dorozumění mezi oběma kabinety; máme prý možná víc důvodů, než si zatím uvědomujeme, blahopřát si k výhodám, které získáváme z této příznivé a trvalé součinnosti. Je hrdý na to, že zachování tohoto dobrého vztahu může stavět výš než dočasné výhody plynoucí pro nás z blokády Enoského zálivu; ale obává se, že postoj anglické vlády v Petrohradě dobře nechápou. Obtíže, které občas vznikaly, jako například při nedávném incidentu, připisuje Petrohrad jeho zlé vůli a nepřátelskému postoji, ačkoli takovéto záměry a postranní myšlenky jsou zcela cizí jeho duchu i jeho politice. Ale na druhé straně je v choulostivém postavení. Veřejné mínění se může každou chvíli hrozivě obrátit proti Rusku. Britská vláda mu nemůže stále čelit, a bylo by nebezpečné dráždit veřejnost otázkami,“ (jde tu o námořní právo) „jež se tak těsně dotýkají nacionálních předsudků. Naproti tomu se Rusko může s plnou důvěrou spoléhat na přátelský postoj anglické vlády, která proti nim“ (těm nacionálním předsudkům) „bojuje“.

Odpověděl jsem, že znám váhu veřejného mínění v Anglii a sám jsem byl svědkem, jak se v několika dnech změnilo. Veřejné mínění je v otázce války proti nám, protože nás považuje za agresory, zatímco ve skutečnosti jsme byli napadeni; obviňuje nás z úmyslů rozvrátit osmanskou říši, přestože prohlašujeme, že takové úmysly nemáme; a konečně anglické veřejné mínění se domnívá, že děláme prestižní politiku, přestože proti ní sami protestujeme. Poučit veřejné mínění v tomto směru by byl nejlepší způsob, jak je vyvést z omylu.

Lord Aberdeen mi odpověděl, že tomu není zcela tak, jak to líčím. Veřejné mínění je proti Rusku, protože se v Anglii obvykle horlivě staví na stranu whigů, zato však britský kabinet nemá naprosto nic proti tomu, abychom měli úspěch; naopak přeje nám úspěch rychlý a rozhodující, protože ví, že to je jediný způsob, jak ukončit válku, na kterou se nelze dívat jinak než jako na velké neštěstí, ježto její náslcdky jsou nedozírné! V závěru se anglický ministr pustil do dlouhých úvah, aby dokázal, že mu připisujeme záměry, které rozhodně nemá, a zakončil prohlášením, že londýnský kabinet si přeje, aby válka skončila ke cti a prospěchu Ruska.“^{^[159]}

Zvláštní je, že nikdo z protivníků lorda Aberdeena nepovažoval za vhodné odvolat se na tuto depeši, která tak jednoznačně svědčí proti jeho vystupování v době před uzavřením drinopolské smlouvy, že všechno, co je obsaženo v tajné depeši jeho lordstva napsané po uzavření této smlouvy, by tím úplně ztratilo význam. Předložení uvedené depeše by bylo rázem vyvrátilo jediný argument, který lord Aberdeen dokázal ve svém včerejším projevu uvést na svou obranu. Opravdu bránit by se byl mohl jedině tím, že by byl na oplátku otevřeně obvinil lorda Palmerstona, protože celá tato „rvačka“ se odehrávala čistě mezi těmito dvěma starými vzájemně soupeřícími přisluhovači Ruska.

Lord Aberdeen začal tím, že nemá, co by odvolával nebo vyvracel, že chce pouze věci „vysvětlit“. Byl falešně obviněn, že si osobuje zásluhu, že sestavil návrh drinopolské smlouvy. Nejen že ji nekoncipoval, ale dokonce proti ní protestoval, jak by lordi seznali z depeše, jejíž předložení sněmovně navrhuje. Znepokojení, které tato smlouva vyvolala u něho i u jeho kolegů, bylo tak veliké, že pouhá existence této smlouvy způsobila změnu celé politiky vlády v jednom velice podstatném bodě. Jaká změna politiky že to byla? Předtím, než byla podepsána drinopolská smlouva, ani on, lord Aberdeen, ani vévoda z Wellingtonu, přidržujíce se v tom politiky Canningovy, nikdy nezamýšleli vytvořit z Řecka nezávislé království, nýbrž pouze vazalský stát pod svrchovaností Porty, něco na způsob Valašska a Moldavska. Po podepsání drinopolské smlouvy se jim situace turecké říše zdála tak nebezpečná a její existence tak povážlivá, že navrhli přeměnit Řecko z vazalského státu v nezávislé království. Zkrátka a dobře, vzhledem k tomu, že drinopolská smlouva tak oslabila Turecko, bylo rozhodnuto čelit jejím nebezpečným důsledkům tím, že byly od Turecka odtrženy celé provincie. To byla celá ta „změna“.

Přestože obavy z důsledků této smlouvy byly přehnané, je lord Aberdeen dalek toho, aby podceňoval její nebezpečnost a škodlivost. Prohlásil tehdy, že „Rusko touto smlouvou nezískalo velká území“, a dokonce ještě i teď je na rozdíl od lorda Lyndhursta toho názoru, že ruská říše se za posledních padesát let v Evropě valně nerozrostla (Besarábie, Finsko a království Polské, to zřejmě nejsou podle urozeného lorda významné územní zisky). Avšak — jak konstatoval ve své depeši z prosince 1829 — území, která Rusko získalo, byla sice malá, ale měla velký význam: jedno z nich znamenalo pro Rusko „výlučné ovládání plavby po Dunaji, další zas získání přístavů v Asii, sice ne nijak velikých, ale zato politicky velmi významných“. (Také na ohromné území, které Rusko získalo na Kavkaze, lord Aberdeen asi zapomněl.) Z tohoto hlediska pak tvrdí, žc drinopolská smlouva je počátkem obratu v politice Ruska, které se od této smlouvy zaměřovalo spíš na rozšiřování politického vlivu než na získávání území. Tato změna politiky nebyla ovšem změnou záměrů. „Satan se jen stal chytřejším, než byl na počátku.“ To, že si Rusko s Karlem X. smlouvalo plán, jak získat Turecko ne výboji, které vždy vzbuzují rozruch, nýbrž sérií smluv — se přešlo mlčením. Lord Aberdeen ani nepokládal za vhodné zmínit se o tom, že už před uzavřením drino- polské a hünkjariskeleské smlouvy, které uvádí jako důkaz změny ruské politiky, se Rusko roku 1827 zavázalo Francii a Anglii, že se nebude pokoušet získat válkou s Tureckem další území, a že bez svolení Anglie by Rusko roku 1833 nebylo mohlo poslat armádu proti Cařihradu.

Lord Aberdeen dále konstatoval, že jeho slova: „i kdybychom mohli získat mír třeba jen na pětadvacet let, jako tomu bylo při drinopolské smlouvě, nebylo by to špatné“, byla nesprávně vykládána v tom smyslu, že by byl ochoten vrátit se k podobné smlouvě, jako byla drinopolská. Chtěl tím říci pouze tolik, že

„kdyby nějaká smlouva, kterou by jim válečné štěstí dovolilo uzavřít, umožnila zajistit mír na pětadvacet let, nebyl by to vzhledem k nestálosti lidských věcí neúspěch. Nikdy nedoporučova1 návrat ke statu quo, ani se nikdy statu quo nezastával. Před vyhlášením války byl status quo všechno, več mohli doufat nebo co si mohli přát a co také turecká vláda byla ochotna dát, a bylo to mnohem víc, než měli právo očekávat. Ale od chvíle, kdy byla vypovězena válka, celá otázka se úplně změnila a všechno teď závisí na tom, jak válka dopadne... Jak dalece bude nakonec status quo překonán, nemůže nikdo říci, protože to záleží na událostech, které se absolutně vymykají jakékoli kontrole. Jedno však může říci: že musí být zajištěna, účinně zajištěna nezávislost a celistvost osmanské říše.“

Jak ji zajistit, to lord Aberdeen nemůže říci, protože to závisí na tom, jak dopadne válka. Podle některých prý se vyjádřil tak, že pochybuje či nevěří, že by hrozilo nebezpečí ruské agrese; ve skutečnosti má silné obavy, že Rusko napadne Turecko, ačkoli naproti tomu ho příliš neznepokojují obavy z ruského vpádu do Evropy a „tyto obavy každým dnem slábnou“. Francii pokládá za silnější než Rusko a Rakousko dohromady. Urozený lord si pak stěžoval na „neobyčejnou nejapnost a zlomyslnost osobních výpadů, kterým byl vystaven“. Je sice pravda, že v Anglii není upřímnějšího zastánce míru, než je on, ale právě jeho oddanost míru ho zvlášť uschopňuje k tomu, aby vedl válku co nejrozhodněji.

„Jeho kolegové jistě potvrdí, že on osobně naléhal snad víc než kdo jiný na to, aby spojenecké síly co nejrychleji postoupily za Balkán a tam se soustředily, což by bylo pomocí pro statečnou armádu Ömera paši a podáním ruky Rakousku, které by pak mohlo hrát aktivnější úlohu ve válečných operacích.“

To byl politický kurs, na kterém neochvějně trval. Na dotaz lorda Beaumonta prohlásil, že „kdysi sice byl důvěrným přítelem knížete Metternicha, ale od té doby, co je u moci, tj. v posledních osmnácti měsících, se s ním nestýkal ani přímo, ani nepřímo; teprve když mu před několika dny jedna jeho přítelkyně řekla, že se chystá Metternichovi psát, a ptala se ho, zda mu nechce něco vzkázat, odpověděl: ‚Vyřiďte mu, prosím, ode mne nejsrdečnější pozdravy‘.“

Aberdeenův projev přijala sněmovna vcelku příznivě, ale zajímavé je, že na jedovatý výpad markýze Clanricarda — zklamaného kariéristy a bývalého velvyslance lorda Palmerstona v Petrohradě — se žádný člen kabinetu neozval a nikdo z nich nevystoupil, aby potvrdil, že Aberdeen byl nejhorlivějším zastáncem energického vedení války.

Markýz Clanricarde se zabýval hlavně Aberdeenovým podílem na drinopolské smlouvě, celkovým zhodnocením jeho politické minulosti a chybami jeho nynější vlády. Řekl, že lord Aberdeen nyní zveřejnil ve svém vlastním zájmu a z ryze osobních důvodů depeši, kterou několik měsíců předtím odmítl sdělit druhým členům obou sněmoven. Tato depeše se ovšem značně lišila od toho, co urozený lord napsal do Petrohradu v prosinci 1829, když byla v září toho roku podepsána drinopolská smlouva. Skutečnou otázkou je, jaké instrukce dal tehdy britskému velvyslanci a co podnikl, aby zabránil podepsání smlouvy. Generál, který velel ruským vojskům v Drinopolu, neměl tehdy víc než 15 000 mužů a z tohoto množství je třeba ještě odečíst asi 5000 až 6000 mužů, kteří byli doslova hors de combat^{^[b]} pro nemoci a zranění. Naproti tomu turecký generál stál nedaleko odtud s 25 000 Albánci. Ruský generál dal Turecku velmi krátkou lhůtu na rozmyšlenou, zda chce podepsat či ne, protože si byl vědom toho, že kdyby je nechal dlouho se rozmýšlet, mohlo by vyjít najevo, v jaké je situaci. A tak jim stanovil jen pět až osm dní. V Cařihradě turecký ministerský předseda svolal schůzku vyslanců rakouského, anglického a pruského a ptal se jich na radu. Anglický vyslanec na základě Aberdeenových instrukcí radil podepsat smlouvu co nejdříve, ačkoli jim teď urozený lord říká, že to byla zhoubná smlouva.

Urozený markýz zřejmě neměl chuť zmiňovat se o té okolnosti, že Aberdeena přiměly k tomu, aby vydal příkaz k podepsání smlouvy, právě prudké útoky markýzova přítele Palmerstona, který byl tehdy v opozici a který lorda Aberdeena obviňoval z nepřátelského postoje k Rusku.

Markýz dále vytýkal předsedovi vlády, že byl vždycky nejhorlivějším, nejvěrnějším a nejmocnějším zastáncem absolutistických vlád v Evropě, a na důkaz toho uváděl historii Portugalska, Belgie a Španělska, narážeje zřejmě na to, že Aberdeen byl proti známé čtyřstranné dohodě z roku 1834.^{^[160]} Opravdu, jen člověk s nestoudnou drzostí starého whigovského lorda mohl v této chvíli vynášet „slávu“ Belgie, konstitucionalismus v Portugalsku a Španělsku a všeobecnou blahodárnost čtyřstranné dohody pro Evropu, o níž Palmerston ve své obraně lživě tvrdil, že si ji nevymyslel on, nýbrž Talleyrand.

Pokud jde o operace v nynější válce, Clanricarde řekl, že plán tažení vypracovaly nejvyšší vojenské kruhy v Rusku v prosinci minulého roku a že britská vláda byla informována o tomto plánu, jehož cílem bylo nejen okupovat podunajská knížectví, nýbrž překročit Dunaj, dobýt Silistru, obejít Šumlu a vtrhnout na Balkán. Urozený lord, přestože měl tyto informace, vystoupil v této sněmovně a mluvil tu o míru, aniž oznámil, jaké příkazy dávala v té době a až do konce února či začátku března vláda ministrovi války.

Kdyby si byl lord Clanricarde ráčil vzpomenout na odpověď, kterou dal lord Palmerston panu Disraelimu v Dolní sněmovně a lord Clarendon jemu samému ve Sněmovně lordů, byl by si ušetřil směšnou situaci, že obviňuje ze zanedbání povinnosti pouze lorda Aberdeena a nevytýká i svým whigovským přátelům to, co se týká celého kabinetu.

„Kdyby vláda,“ zvolal markýz, „kdyby byla vláda před patnácti měsíci zvolila správný, měl bych skoro chuť říci čestný kurs, nebylo by vůbec k válce došlo.“

To je ovšem totéž, co říkal pan Disraeli lordu Johnu Russellovi.

Markýz konečně dochází k takové absurdnosti, že vytýká lordu Aberdeenovi osobně a výhradně všechny chyby koalice a všechny její porážky, které utrpěla ve všech důležitých otázkách v parlamentě. Patrně už zapomněl, že hned při vzniku kabinetu všichni soudní lidé prohlašovali, že se neudrží ani šest týdnů, ledaže ponechá všechno zákonodárství jako „otevřenou otázku“ a zdrží se veškeré politiky.

Po hloupé řeči lorda Broughama, který vyjádřil své hluboké uspokojení s prvním projevem lorda Aberdeena a ještě větší s jeho druhým projevem, byla otázka uzavřena.

Vážným důsledkem celého tohoto incidentu je, že byl zmařen tajný protokol sestavený ve Vídni, což znamená pokračování nepřátelských akcí a války, v jejíž rychlé zakončení se už věřilo tak pevně, že konsolidované půjčky stouply o 3 %‚ přestože byly na trhu velké půjčky, a že se ve vojenských klubech uzavíraly sázky, že válka skončí do čtyř týdnů.

Napsal K. Marx 27. června 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4126 z 10. července 1854
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — stavu, který byl před válkou. (Pozn. red.)

b — vyřazeni z boje. (Pozn. red.)

158 Míní se tu Aberdeenovo vystoupení, kterým odpovídal na Lyndhurstovu řeč při rozpravě o východní otázce ve Sněmovně lordů 19. června 1854. Lyndhurst, představitel toryovské opozice, ostře kritizoval zahraniční politiku carské vlády vůči Turecku a obvinil koaliční vládu, že vede válku váhavě. Aberdeen ve svém projevu carovu politiku hájil.

159 Marx cituje depeši ruského vyslance v Anglii knížete Livena a hraběte Matuševiče hraběti Nesselrodovi z 13. (1.) června 1829 podle textu uveřejněného v „Portfolio“, čís. 1, roč. 1843, str. 17—19, 21.

160 Čtyřstranná dohoda — viz poznámku [88].