Karel Marx a Bedřich Engels
Ústup ruských vojsk
Ústup Rusů v Turecku je mnohem úplnější, než jsme předpokládali, úplnější, než by se nyní i v nejhorším případě zdálo z vojenského hlediska nutné. Car podle všeho slíbil rakouskému císaři a nařídil svým generálům mimo jiné úplnou evakuaci Moldavska i Valašska, tak aby na tureckém území nezůstal ani jediný ruský voják, přičemž na místo ruských vojsk okamžitě nastoupí mohutná rakouská armáda a přiměje tak oba nynější protivníky, aby se od sebe oddělili. Ale bylo by omylem domnívat se, že Rusové ustupují, protože utrpěli porážku u Silistry, nebo brát vážně chvástání anglických novin, které tuto porážku líčí jako úplné zhroucení a snaží se namluvit světu, že výpad 15 000 nebo nanejvýš 17 000 lidí z pevnosti může zahnat na útěk 100 000 nebo přinejmenším 90 000 mužů. Pravda, Rusové byli stále znovu a znovu krvavě a rozhodně odráženi, jak si ostatně jejich ukvapené, nepromyšlené, nevědecké a zmatené útoky ani jinak nezasloužily, třebaže byly prováděny směle; Turci se naproti tomu bili s jedinečným hrdinstvím a odvahou a ukázali vojenské umění takové úrovně, že se toto obléhání navždy zapsalo do dějin; ale přesto neshledáváme žádný důvod, proč bychom se měli domnívat, že tím donutili nepřítele, aby zrušil obléhání. Podle nejvěrohodnějších zpráv, které jsme dostali, drželi Rusové ve skutečnosti dál baterie na levém břehu a stříleli z nich na pevnost i po onom posledním krvavém výpadu, přestože některé unáhlené depeše tvrdily, že se při něm posádka pevnosti těchto baterií zmocnila. Pravda je zřejmě taková, že se Rusové nakonec stáhli od Silistry prostě proto, že se car dohodl s Rakouskem, že k určitému datu stáhne všechny své jednotky z podunajských knížectví. Nařídil jim patrně, aby do té doby Silistru dobyli, aby z Turecka odcházeli s prestižem alespoň jednoho vítězství; to se jim ovšem nepodařilo, a tak museli odtáhnout s hanbou porážky. Ale jejich odchod nebyl útěk s pronásledujícím nepřítelem v zádech. Rusové by stejně nebyli mohli a asi nebyli schopni dobýt Silistru ani pravidelným obléháním; nemohli tímto tažením zřejmě nic získat a byli by se v případě neúspěchu asi stáhli na Seret; ale byli přitom silnější než spojenci, tj. Turci a všichni ostatní, a alespoň z obranného hlediska dokonce mnohem silnější. Kromě toho se se spojenci ještě neutkali a rozhodující bitva vůbec nebyla svedena. Je tedy jisté, že tento ústup na řeku Prut byl diktován diplomatickými zřeteli, a ne vojenskou nezbytností, plynoucí z převahy či lepší strategie Ömera paši a spojenců v Turecku.
Ale tak jako by bylo chybné domnívat se, že Rusové byli od Silistry opravdu zahnáni, bylo by stejně chybné nevidět, že se celkový vývoj válečných událostí obrací proti nim a že rakouská intervence je pro ně nejlepší způsob, jak zlepšit své vyhlídky. Tím nemyslíme jejich postupné neúspěchy u Oltenitsy, Četati, Caracalu nebo Silistry, neboť to byly poměrně nedůležité boje. Turci je pokaždé porazili a Rusové nikde nedokázali vyvážit úspěchy Turků stejně skvělými úspěchy; všechna tato utkání dohromady však neměla rozhodující nebo katastrofální důsledky. Zato v Asii prohráli Rusové všechno, co se dalo, a tam vskutku hrozí nebezpečí, že už prohráli nadobro. Z jejich četných pevnůstek při Černém moři jim zbývají už jen dvě; zatím ve vnitrozemí Šámil se svými horaly nejen osvobodil od nenáviděných Moskalů rodné hory a údolí, ale odřízl i knížete Voroncova od Ruska a ve spolupráci s Turky na jihu táhne na Tiflis se silami, které by podle všeho mohly přimět knížete, aby kapituloval a vydal všechny tak těžce dobyté a s takovou námahou udržované zakavkazské državy Ruska. Ztratit tyto provincie, které stály tolik krve a peněz, by asi bylo pro cara pokud možno ještě větší pokoření než porážka v pravidelné bitvě v Turecku a není pochyby, že hned jak se jeho armády vrátí za Prut, vrhne všechny síly, kterých nebude muset použít pro obranu Krymu a Sevastopolu, na znovudobytí kavkazských průsmyků a na pomoc Voroncovovi. Šámilovy úspěchy zřejmě značně přispěly k tomu, že Rusové byli ochotni vyhovět rakouským požadavkům, aby vyklidili podunajská knížectví.
Při této důležité transakci, která tak mění a komplikuje vyhlídky války, má Rakousko čestné a výhodné postavení. Je to velké vítězství jeho diplomacie a svědčí o tom, jakou úctu mají všechny bojující strany k jeho vojenským zdrojům. Rakousko zasahuje jako přítel obou stran; Rusové pokojně odcházejí, aby mu udělali místo, a Porta na slovo poslouchá Francii a Anglii a podepisuje smlouvu o okupaci podunajských knížectví Rakouskem. Rakousko tu tedy vystupuje jako ozbrojený rozhodčí, který zakročuje mezi bojujícími stranami na základě jejich oboustranného souhlasu, protože každý z nich se domnívá, že je to zásah v jeho prospěch. Západní mocnosti prohlašují otevřeně, že je to krok pro ně příznivý; a soudě podle domluvy, která existovala, jak dokazují fakta, mezi Petrohradem a Vídní už před tím, než ještě bylo všeobecně známo, že k něčemu takovému dojde, a než byla Paskevičova armáda odražena u Silistry, i Rusko se bezpochyby domnívá, že Rakousko jedná v jeho prospěch. Kdo z nich byl tedy napálen? Kterou stranu hodlá Rakousko zradit?
Jako každá jiná mocnost sleduje Rakousko samozřejmě jen a jen svůj vlastní zájem. Tento zájem na jedné straně vyžaduje, aby Rusko neovládalo podunajská knížectví a nekontrolovalo ústí Dunaje a Černé moře, protože tímto směrem jde velká a stále se zvětšující část rakouského obchodu. Kromě toho kdyby Rusko anektovalo Turecko nebo některou jeho část, mohlo by to vyvolat nepokoje slovanského obyvatelstva v rakouské říši, kde má panslavismus čili myšlenka sjednocení s Ruskem již četné stoupence. Je proto jasné, že Rakousko nikdy nemůže přistoupit na to, aby Rusko pohltilo Turecko, aniž by přitom Rakousko dostalo územní a mocenskou náhradu někde jinde, což není dobře možné. Ale na druhé straně rakouská politika plně sympatizuje s carem, jde proti Francii a Anglii a bude fakticky vždy orientována proti západním mocnostem. Ve Vídni se rozhodně nebudou rmoutit nad tím, že Rusko má být pokořeno za trest, že rozpoutalo zbytečnou válku; ale Rakousko také nikdy nepřipustí, aby Rusko bylo vážně ochromeno, protože v tomto případě by Habsburkové ztratili přítele, který by jim pomáhal z bryndy při příštím náporu revoluce. To jsou podle nás ve stručnosti motivy, kterými se bude muset řídit vídeňský kabinet ve všech dalších etapách války. Rakousko bude zrazovat jednu z bojujících stran nebo obě do té míry, jak to budou vyžadovat jeho zájmy a zájmy císařské dynastie — ne více.
Sám fakt, že se Rusové stahují a vzdávají svých výbojů a že evakuované provincie odevzdávají Rakousku, zavazuje Rakousko zároveň chránit Rusko před všemi dalšími nepříjemnostmi. I když si tedy Rakousko nadále udržuje formální přátelství se spojenci, je v jeho zájmu, aby všechny další útoky těchto mocností proti carovi ztroskotaly; a můžeme si být jisti, že Rakousko pro to udělá všechno, co bude v jeho silách, kromě skutečného vypovězení války, toho se totiž v žádném případě neodváží. Bude tedy zrazovat západní mocnosti; ty zřejmě doplatí na smlouvu, která dovoluje rakouské armádě obsadit turecké provincie, a v dalším průběhu války na to jednou samy přijdou.
Anglický předseda vlády lord Aberdeen měl zřejmě v plánu, aby válka nepokračovala a aby rozepře byla vyřešena podle přání Rakouska na základě statu quo a možná s tou změnou, že by Rusko postoupilo protektorát nad podunajskými knížectvími Habsburkům. Tento plán se ovšem zřejmě nepodařilo prosadit, soudě podle vlastního přiznání lorda Aberdeena v jeho známé řeči a podle následující rozpravy v parlamentě, o níž přinášíme podrobnou zprávu v tomto čísle.[a] Britský lid, pobouřený těmito odhaleními, nebude souhlasit, alespoň ne nyní, s tím, aby byl uzavřen mír, aniž bylo dosaženo v náhradu za ohromné výdaje, které válka stála, nějakých podstatnějších výsledků, než je pouhé obnovení původního stavu. Má za to, že je nutné ochromit Rusko, aby nemohlo hned tak brzy znovu znepokojovat svět; netrpělivě čeká na nějaké skvělé válečné činy, jako by bylo dobytí Kronštadtu nebo Sevastopolu. Bez takové hmatatelné náhrady za svou účast ve válce není teď ochoten dát souhlas k uzavření míru. Tyto nálady anglického lidu povedou pravděpodobně ihned ke změně vlády a k pokračování ve válce. Ale to naprosto neznamená, že bude-li se válka vést dál, budou Rusku zasazeny citelnější údery, než jaké utrpělo dosud — ledaže by Turci a Čerkesové bez jakékoli pomoci ze Západu dobyli jeho zakavkazské provincie. A posuzujeme-li ty, kdo pravděpodobně zůstanou v Londýně u moci, až lord Aberdeen odejde do soukromí, podle jejich činů od začátku války až dosud, nepřekvapí nás, jestliže se někdy v budoucnu dočkáme toho, že podepíší mírovou smlouvu na naprosto stejném základě, na jakém si ji přeje lord Aberdeen, který proto teď musí odejít z úřadu. Rakouská diplomacie zatím sklízela úspěch za úspěchem a je dost pravděpodobné, že nakonec shrábne i vítězství.
Napsali K. Marx a B. Engels 19 — 23. června 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4126 z 10. července 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)