Karel Marx
*Parlamentní debaty z 22. února. —
Depeše Pozza di Borgo. — Politika západních států
Londýn, v pátek 24. února 1854
Všechny noviny jsou zamořeny spoustou pustých výmyslů o tom, jak se Kossuth „chystá do války“ a jaké „kroky“ pravděpodobně podnikne. Od jednoho polského důstojníka, který jede do Cařihradu a radil se o tom s bývalým guvernérem, jsem se však náhodou dověděl, že mu Kossuth domlouval, aby neodjížděl z Londýna, a nevyjádřil se nijak příznivě o účasti maďarských a polských důstojníků v nynější turecké válce, protože prý tito důstojníci musí buď vstoupit do služeb Czartoryského, anebo se zříci křesťanské víry. To první se nesrovnává s Kossuthovým politickým přesvědčením a to druhé s jeho zásadami.
Dojem, kterým zapůsobilo mistrovské expozé pana Disraeliho o vládní politice, byl tak hluboký, že „vláda všech talentů“ považovala za nutné učinit dodatečně pokus zastřít tento dojem malou komedií, která se odehrála mezi vládou a panem Humem na středečním dopoledním zasedání Dolní sněmovny. Lord Palmerston ukončil svou nemastnou neslanou odpověď na epigramatickou alternativu pana Disraeliho — buď trestuhodná „lehkověrnost“, nebo zrádné „nadržování“ — tím, že se proti odsudku opozice odvolal k nestrannému posouzení celé země; a pan Hume byl vybrán, aby odpověděl jménem celé země, jako byl truhlář Švihlík vybrán, aby sehrál roli lva v „nejukrutnější smrti Pyrama a Thisby“[a]. Po celou dobu své parlamentní kariéry se pan Hume snažil, aby opozice byla přijatelná, podával pozměňovací návrhy, které pak zase odvolával — tvořil vskutku takzvanou nezávislou opozici, zadní voj každé whigovské vlády, který vždy spolehlivě přispěchal na pomoc, jakmile se u oficiálních představitelů strany začaly projevovat příznaky kolísání. Hume je pravý velký parlamentní „hasič“. Není jen nejstarším členem parlamentu, je přitom i nezávislým poslancem, a je nejen nezávislý, ale i radikál, a je nejen radikál, ale je to i proslulý a neúprosný Cerberus státního měšce, jehož posláním je umožňovat, aby nepozorovaně unikaly libry, zatímco se handrkuje o zlomky farthingu.
Poprvé za celou dobu, co je v parlamentě, jäk sám zdůraznil, si bere pan Hume slovo nikoli proto, aby rozpočet zamítl, nýbrž aby s ním vyjádřil svůj souhlas. Tato pozoruhodná skutečnost, jak pan Hume neopomněl poznamenat, je nezvratným důkazem, že vláda se neodvolala nadarmo k zdravému rozumu celé země proti nespravedlivým pomluvám opozice; byla slavnostně zproštěna obvinění z lehkověrnosti i z nadržování. Jeho argumentace byla charakteristická. Aby zachránil vládu před alternativou: buď lehkověrnost, nebo nadržování, dokazoval lehkověrnost ministrů při jejich jednání s Ruskem. Pochopil tedy pravý smysl výzvy lorda Palmerstona. Vláda si nepřála nic jiného, než aby byla zproštěna obvinění z vědomé zrady. Co se týče lehkověrnosti, což neprohlásil už skvělý sir James Graham, že „ušlechtilá mysl nerada podezírá“? Protože to, že hrozí válka, zavinili ministři svými diplomatickými chybami, je to bezesporu jejich válka, a podle pana Huma není proto nikdo povolanější úspěšně ji vést než právě oni. Už to, jak poměrně malé jsou předpokládané výdaje na válku, je podle pana Huma nejpřesvědčivějším důkazem velikosti zamýšlené války. Lord Palmerston samozřejmě vyslovil panu Humovi dík za úsudek, který pronesl jménem celé země, a na oplátku poctil posluchačstvo svým názorem na státní dokumenty. Podle jeho mínění se dokumenty nemají předkládat sněmovně a veřejnosti, dokud nejsou události tak zamotané, že uveřejnění už nemá žádnou cenu. To je celá moudrost, na kterou se koaliční vláda zmohla s křížkem po funuse a po zralé úvaze. Její vůdce lord Palmerston měl za úkol nejen oslabit dojem, který vyvolal projev jejího odpůrce, ale také oslabit účinek svého vlastního teatrálního odvolání od sněmovny k celé zemi.
V úterý večer se zeptal pan Horsfall, poslanec za Liverpool:
„Jsou smlouvy s cizími národy nebo kroky, které se chystá vláda Jejího Veličenstva podniknout v případě války, skutečně takové, aby zabránily kaperským lodím[b] vyzbrojovat se v neutrálních přístavech proti anglické flotile?“
Lord Palmerston odpověděl:
„Vážený gentleman a sněmovna musí chápat, že to je otázka, na kterou v současné situaci nelze dát jasnou odpověď.“
„Morning Post“[74] Palmerstonův soukromý moniteur[c], cituje odpověď svého pána a poznamenává:
„Urozený lord nemohl dát jinou odpověď (ať už jsou informace vlády v této věci jakékoli)‚ nechtěl-li se pustit do diskuse o velmi ožehavém a nesnadném problému, který je možná v přítomné době předmětem jednání. Má-li být tato otázka uspokojivě vyřešena, je nutné spoléhat na přirozený cit pro spravedlnost u mocností, které si nepřejí obnovit v našem civilizovaném věku systém legálního pirátství.“
Palmerstonův orgán na jedné straně prohlašuje, že „nesnadný problém“ je předmětem dosud neukončených jednání, a na druhé straně hlásá nutnost spoléhat u zainteresovaných mocností na „přirozený cit pro spravedlnost“. Nebyla-li ona tak vychvalovaná smlouva o neutralitě mezi Dánskem a Švédskem diktována petrohradským kabinetem, pak ovšem měla obsahovat zákaz, že v přístavech těchto zemí nesmějí být vyzbrojovány kaperské lodi. Ve skutečnosti se celá tato věc může týkat jedině Spojených států amerických, protože Baltské moře bude okupováno anglickými řadovými bitevními loďmi a Holandsko, Belgie, Španělsko, Portugalsko a italské přístavy ve Středozemním moři jsou zcela v rukou Anglie a Francie. Jakou úlohu však mohou podle mínění petrohradského kabinetu hrát Spojené státy v případě, že turecká válka povede k válce mezi Anglií a Ruskem? Na tuto otázku můžeme dát autentickou odpověď na základě jedné depeše, kterou poslal Pozzo di Borgo na podzim 1825 hraběti Nesselrodovi.[75] V té době se Rusko rozhodlo, že vpadne do Turecka. Stejně jako nyní zamýšlelo začít tím, že by bez boje obsadilo podunajská knížectví.
„Bude-li přijat tento plán,“ praví Pozzo di Borgo, „bylo by záhodné zahájit jednání s Portou ve zcela umírněném tónu a ujistit ji, že netouží-li vrhnout se do války, car je ochoten vyřešit tyto spory smírnou cestou.“
Pozzo di Borgo dále vypočítává všechna opatření, která by bylo třeba učinit, a pak pokračuje:
„Bylo by radno informovat o všech těchto akcích Spojené státy americké na důkaz toho, jak velice si carský kabinet váží této země a jakou důležitost přikládá tomu, aby informoval americké veřejné mínění a získal jeho podporu.“
Pro případ, že by se Anglie postavila na stranu Turecka a válčila by s Ruskem, Pozzo di Borgo poznamenává:
„Zablokovala by“ (Anglie) „naše přístavy a uplatňovala by svá domnělá námořní práva vůči neutrálům. To by si Spojené státy nedaly líbit! Vedlo by to k těžkým neshodám a nebezpečným situacím.“
Jak správně poznamenává ruský historik Karamzin, „v naší“ (ruské) „zahraniční politice se nic nemění“[76], takže máme právo předpokládat, že nyní, a možná už od února 1853, Rusko „informovalo Spojené státy o všech svých akcích“ a všemožně se snažilo uchlácholit washingtonský kabinet, aby zaujal aspoň neutrální stanovisko. Zároveň — v případě války s Anglií — spoléhá na eventuální spory o „námořních právech neutrálů“, které by vyvolaly „těžké neshody a nebezpečné situace“ a zatáhly by Spojené státy do víceméně otevřeného spojenectví s Petrohradem.
Když už cituji nejproslulejší depeši Pozza di Borgo, uvedu také místo týkající se Rakouska, jehož obsah ani po událostech, k nimž od roku 1825 došlo v Haliči, Itálii a Uhrách, neztratil nic na své aktuálnosti.
„Naše politika,“ praví Pozzo, „vyžaduje, abychom vůči tomuto státu zaujali výhrůžný postoj a svými přípravami jej přesvědčili, že podnikne-li něco proti nám, rozpoutá se nad jeho hlavou bouře, jakou ještě nezažil. Kníže Metternich má na vybranou: buď prohlásí, že náš vstup do podunajských knížectví je opatření, které Turecko samo vyprovokovalo, anebo může podle vlastního uvážení vpadnout do jiných provincií osmanské říše. V prvním případě to znamená, že jsme zajedno, v druhém, že se dohodneme. Jediné, čeho je nutné se obávat, je otevřené vystoupení proti nám. Je-li kníže Metternich moudrý, vyhne se válce; sáhne-li k násilným akcím, bude potrestán. Jde-li o vládu, která je v takové situaci jako rakouská, najde takový kabinet, jako je náš, v případě potřeby tisíc a jeden způsob, jak neshody odstranit.“
Bombastická řeč lorda Johna[d], halasné řeči o anglické cti, projevy hlubokého mravního rozhořčení nad ruskou věrolomností, vidina anglických plovoucích baterií projíždějících se pod hradbami Sevastopolu a Kronštadtu, řinčení zbraněmi a ostentativní naloďování vojska, všechny tyto dramatické výjevy zcela zmátly mínění veřejnosti a zastřely jí zrak mlhou, jež jí nedovoluje vidět nic jiného než vlastní iluze. A může být větší iluze, než myslet si po všech těch odhaleních v Modrých knihách, že tato vláda se najednou změnila nejen ve vládu schopnou vést válku, ale ve vládu, která by mohla vést nějakou jinou válku proti Rusku než válku naoko, válku vedenou přímo v zájmu nepřítele, proti němuž se zdánlivě vede? Všimněme si okolností, za kterých probíhají válečné přípravy.
Rusku nebyla formálně vypovězena válka. Vláda není s to otevřeně prohlásit, jaké cíle touto válkou sleduje. Naloďují se vojska, a přitom není jasné, kam mají být dopravena. Předpokládané výdaje jsou na velkou válku příliš malé a na malou válku příliš velké. Koaliční vláda, která je už proslulá tím, jak důmyslně dovede vynalézat záminky, aby nemusela dodržovat své nejslavnostnější sliby, a jak si dovede vymýšlet důvody, aby mohla odkládat nejnaléhavější reformy, se najednou v záchvatu svědomitosti cítí vázána splnit, co slíbila jen tak mimochodem, a ještě víc prohlubuje vážnou krizi tím, že z ničeho nic oblažuje zemi novým návrhem zákona o reformě, který i podle mínění nejhorlivějších zastánců reformy přichází zcela nevhod, který nebyl vynucen žádným tlakem zvenčí a je na všech stranách přijímán s krajní lhostejností a nedůvěrou. Co může mít přitom za lubem jiného než odvést pozornost veřejnosti od zahraniční politiky tím, že dá na přetřes otázku, která byla vždy středem zájmu uvnitř země?
Snahy zmást veřejnost pokud jde o poměr Anglie k cizím státům jsou očividné. Nebyla dosud uzavřena závazná smlouva s Francií, ale je tu náhrada v podobě „výměny nót“. Takové nóty byly ovšem vyměněny už roku 1839 s kabinetem Ludvíka Filipa a na jejich základě mělo spojenecké loďstvo vplout do Dardanel a zabránit Rusku, aby samo nebo spolu s jinými státy zasahovalo do východních záležitostí. A co tehdy z této výměny nót vzešlo, všichni víme — svatá aliance proti Francii a smlouva o Dardanelách.[77] Upřímnost a vážnost anglo-francouzského spojenectví ilustruje jedna příhoda na včerejším zasedání Dolní sněmovny. Jak jste se mohli dočíst v „Moniteuru“, Bonaparte hrozí řeckým povstalcům a poslal příslušný protest vládě krále Oty. Když se sir J. Walsh dotázal na tuto věc vlády, lord John Russell prohlásil, že
„mu není nic známo o dohodě mezi francouzskou a anglickou vládou ve zmíněné věci a neměl dosud možnost informovat se o této záležitosti u ministra zahraničních věcí. Má však dojem, že francouzská vláda žádný takový protest neposlala, rozhodně ne se souhlasem či v dorozumění s britskou vládou.“
Jestliže britská vláda zamýšlí skutečně válčit s Ruskem, proč se tak úzkostlivě vyhýbá mezinárodně běžným formám vypovězení války? Jestliže zamýšlí uzavřít skutečné spojenectví s Francií, proč se tak horlivě střeží použít obvyklé formy mezinárodních aliancí? Pokud jde o německé mocnosti, sir James Graham prohlašuje, že uzavřely alianci s Anglií, a lord John Russell téhož večera tvrdí pravý opak, totiž že vztahy k těmto mocnostem jsou fakticky stejné, jako byly na začátku komplikací na Východě. Ministři tvrdí, že právě nyní hodlají vyřešit poměr k Turecku a předložit návrh na uzavření smlouvy s ním. Smlouvu s Tureckem zatím neuzavřeli, ale naloďují vojsko, které má obsadit Cařihrad. Proto nás nemůže udivovat, dovídáme-li se z jednoho dopisu z Cařihradu, že Porta poslala tajného zmocněnce z Vídně do Petrohradu, aby carovi nabídl separátní dohodu.
„Když se teď Turci přesvědčili o záludnosti a hlouposti svých domnělých přátel,“ píše dopisovatel, „bylo by od nich docela rozumné, kdyby se pomstili tím, že by uzavřeli dohodu s chytrým nepřítelem. Podmínky smlouvy, kterou se snaží Turecku vnutit jeho domnělí přátelé, jsou desetkrát zhoubnější než požadavky Menšikovovy.“
Co asi mají podnikat naloďované jednotky — alespoň podle představ anglické vlády — se dá soudit z toho, co dělaly a v této chvíli dělají spojené flotily. Dvacet dnů potom, co vpluly do Černého moře, se vracejí do Bosporu. Dostali jsme zprávu, že několik dní předtím
„ministři Porty museli na základě protestů britského vyslance uvěznit redaktora řeckého listu ‚Télégraphe du Bosphore‘, protože ve svých novinách napsal, že anglická a francouzská flotila se brzy vrátí z Černého moře do Bosporu. Redaktor listu ‚Journal du Constantinople‘ byl zmocněn prohlásit, že obě flotily zůstanou v Černém moři.“
Ruský admirál na důkaz vděčnosti za upozornění, které dostal od britského a francouzského admirála, vyslal 19. února dva parníky, aby ostřelovaly Turky v Šefkatilu; ruské parníky rovněž křižují na dohled od Trapezuntu, zatímco ze spojené eskadry je v Černém moři všehovšudy jeden anglický a jeden francouzský parník u Sevastopolu; zkrátka: Sinop a ostřelování Šefkatilu ruskými parníky jsou jediné hrdinské činy, jimiž se spojené eskadry mohou pochlubit. Spor mezi vyslanci a admirály, který vedl k úplnému přerušení veškerých styků — lord Stratford de Redcliffe odmítl přijmout admirála Dundase a Baraguay dʼHilliers nepozval na svůj oficiální ples francouzského admirála a jeho důstojníky — tento spor nemá tak velký význam, neboť diplomatičtí čachráři, kteří se cítí kompromitováni uveřejněním svých depeší v Londýně a Paříži, se budou všemožně snažit, aby obnovili svou ztracenou reputaci, ať to stojí kolik chce lodí i posádek.
Ale vážné je na té věci to, že oficiální instrukce dané vyslancům byly zrušeny řadou tajných instrukcí, které dostali admirálové, a že admirálové fakticky nejsou s to plnit instrukce, které si navzájem odporují — jak by také mohly být jiné, když nepředcházelo vypovězení války? Na jedné straně mají rozkaz napadat ruské lodi v Černém moři a donutit je, aby se stáhly do Sevastopolu, a na druhé straně se jim nařizuje, aby se omezili jen na obranu. A konečně, jde-li o to vážně vést válku, jak mohl britský vyslanec v Cařihradě považovat za významné vítězství, když se mu podařilo vytlačit z místa ministra války Mehmeda Ali pašu, vůdce válečné strany v turecké vládě, a nahraditjej „mírotvůrcem“ Rizou pašou, zatímco Mehmed paša, stvůra Rešida paši, byl pověřen funkcí velkoadmirála?
Všimněte si ještě jedné velmi důležité okolnosti. K nalodění britských a francouzských vojsk došlo teprve, když do Londýna a Paříže došla zpráva o tom, že v Albánii vypuklo povstání řeckého obyvatelstva a rozšířilo se do Thesálie a Makedonie.[78] Jak dokazují depeše lorda Russella, Clarendona a lorda Stratforda de Redcliffe, anglický kabinet od začátku na toto povstání netrpělivě čekal. Poskytuje mu totiž výbornou příležitost vmísit se mezi sultána a jeho křesťanské poddané pod záminkou zprostředkování mezi Rusy a Turky. Od chvíle, kdy se katolíci vloží do záležitostí Řeků (užívám tu tohoto slova výhradně v náboženském smyslu[e]), lze s jistotou počítat, že dojde k dohodě mezi 11 milióny obyvatel evropského Turecka a carem, který se pak skutečně ukáže jako jejich náboženský protektor. Mezi muslimy a jejich pravoslavnými poddanými nejsou žádné náboženské spory, zato lze říci, že náboženská nenávist ke katolíkům je jediné společné pouto mezi různými národnostmi, které žijí v Turecku a hlásí se k pravoslavnému vyznání. V tomto ohledu se nic nezměnilo od doby, kdy Mehmed II. obléhal Konstantinopol a kdy řecký admirál Lucas Notaras, nejvlivnější muž v byzantské říši, veřejně prohlásil, že by mu bylo milejší dožít se v hlavním městě vítězství tureckého turbanu než římského klobouku, zatímco na druhé straně šlo od úst k ústům uherské proroctví, že křesťané budou šťastni teprve tehdy, až budou vyhubeni prokletí pravoslavní kacíři a Konstantinopol rozbořen Turky. Každý zásah západních mocností do sporu mezi sultánem a jeho pravoslavnými poddanými nezbytně poslouží carovým plánům. K podobnému výsledku by vedlo, kdyby si Rakousko vzpomnělo, jako to udělalo roku 1791,[79] obsadit Srbsko pod záminkou, že musí ruské straně v tomto knížectví zkřížit její zrádné plány. Ještě bych rád dodal, že v Londýně se říká, že povstání v Epiru podporovali a přidali se k němu Řekové z Jónských ostrovů, a anglické úřady jim v tom nijak nebránily. Také „Times“, orgán koaliční vlády, psaly v sobotním čísle o řeckém povstání jako o velmi příznivé události.
Já osobně naprosto nepochybuji, že za těmito halasnými válečnými přípravami koaliční vlády číhá zrada. Bonaparte to samozřejmě myslí s válkou naprosto vážně. Nemá na vybranou: buď revoluci doma, nebo válku v cizině. Nemůže už dál spojovat, jako to dělal dosud, krutý despotismus Napoleona I. s prodejnou mírovou politikou Ludvíka Filipa. Musí už přestat posílat nové a nové transporty vězňů do Cayenne, jestliže nemůže současně poslat francouzské armády za hranice. Ale rozpor mezi otevřeně přiznávanými záměry Bonapartovými a tajnými plány anglické koaliční vlády může celou záležitost jedině ještě víc zkomplikovat. Z toho všeho naprosto nevyvozuji, že k válce nedojde, nýbrž naopak, že válka dosáhne tak strašných rozměrů a bude mít tak revoluční charakter, že se o tom lidičkám z koaliční vlády ani nesní. Právě vinou jejich věrolomnosti přeroste místní konflikt v celoevropský požár.
Ale i kdyby britská vláda byla tak upřímná, jako je falešná, její intervence by stejně jen urychlila pád osmanské říše. Anglie nemůže zasáhnout, aniž si od Porty vyžádá záruky pro její křesťanské poddané, a tyto záruky na ní nemůže vynutit, aniž ji zažene do záhuby. I cařihradský dopisovatel, kterého jsem právě citoval a který otevřeně straní Turkům, musí přiznat, že
„návrh západních mocností, aby všichni poddaní Porty byli občansky i nábožensky zcela zrovnoprávněni, by vedl okamžitě k anarchii, vnitřním rozbrojům a nakonec k rychlému rozpadu říše“.
Napsal K. Marx 24. února 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4025 z 13. března 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Shakespeare, „Sen noci svatojánské“, 1. jednání, 2. výstup. (Pozn. red.)
b Kaperské lodi jsou soukromé lodi zařízené za války k zajímání cizích lodí. (Pozn. čes. red.)
c „Moniteur“ byl tehdejší francouzský vládni list; zde ve smyslu: soukromý orgán vládního činitele. (Pozn. čes. red.)
d — tj. Johna Russella. (Pozn. red.)
e V originálu „Greeks“ — což znamená „Řekové“ i „pravoslavní“. (Pozn. red.)
74 „The Morning Post“ [„Ranní pošta“] — anglický konzervativní deník; vycházel v Londýně v letech 1772 až 1937. V polovině 19. století byl orgánem pravicové skupiny ve straně whigů, která se vytvořila kolem Palmerstona.
75 Jde o depeši ruského vyslance Pozza di Borgo kancléři hraběti Nesselrodovi ze 16. (4.) října 1825. Depeše byla odpovědí na cirkulář, který Nesselrode napsal na příkaz Alexandra I. 18. (6.) srpna 1825 a v němž žádal ruské vyslance v zahraničí, aby mu sdělili svůj názor na politiku, kterou provádějí západní mocnosti vůči Rusku ve východní otázce, a na postup ruské diplomacie. Ve své depeši rozebíral Pozzo di Borgo postoj mocností ve východní otázce a doporučoval, aby Rusko podniklo přímé vojenské akce proti Turecku. Depeše byla uveřejněna v „Recueil des documents relatifs la Russie pour la plupart secrets et inédits utiles à consulter dans la crise actuelle“ [„Sbírka dokumentů týkajících se Ruska, většinou tajných a dosud nevydaných, s nimiž je užitečné se seznámit za nynější krize“], Paříž 1854. První vydání vyšlo v Paříži v červenci 1853 pod názvem „Recueil des documents pour la plupart secrets et inédits et dʼautres pièces historiques utiles à consulter dans la crise actuelle (Juillet 1853)“ [„Sbírka dokumentů, většinou tajných a dosud nevydaných, a jiných historických listin, s nimiž je užitečné se seznámit za nynější krize (červenec 1853)“].
76 Viz N. M. Karamzin, „Istorija Gosudarstva Rossijskogo“ [„Dějiny ruského státu“], díl XI, Petrohrad 1835, kap. I, str. 23.
77 Svatou aliancí proti Francii myslí Marx izolaci Francie, které dosáhla anglická diplomacie roku 1840 (viz poznámku [53]).
Smlouva o Dardanelách — viz poznámku [13].
78 Tím se myslí povstání řeckého obyvatelstva, které vypuldo v lednu 1854 a zachvátilo několik řeckých oblastí, jež byly součástí turecké říše. Povstalci usilovali o sjednocení s Řeckem, které poslalo do vzbouřených oblastí své vojsko. Turecká vláda s podporou Anglie a Francie v červnu 1854 povstání potlačila.
79 Za rakousko-turecké války z let 1788—1790 obsadilo rakouské vojsko Srbsko (1789). Na nátlak Anglie a Pruska uzavřelo Rakousko roku 1791 ve Svištově s Tureckem mírovou smlouvu, jíž se zavazovalo vyklidit všechna území, kterých se zmocnilo.