Karel Marx
*Modré knihy. — Parlamentní debaty 6. února. —
Mise hraběte Orlova. — Činnost spojeneckého loďstva. —
Irská brigáda. — K svolání dělnického parlamentu
Londýn, v úterý 7. února 1854
Pročetl jsem pečlivě „Práva a výsady pravoslavné a katolické církve“, jak byla důmyslně pokřtěna vládní Modrá kniha o východní otázce,[51] a mám v úmyslu podat v nejbližší době vašim čtenářům zhuštěný přehled tohoto diplomatického labyrintu. Zatím se spokojím prostým konstatováním, že obludnější pomník vládní podlosti a slabomyslnosti dějiny ještě nepoznaly. Chtěl bych také připomenout, co o hodnotě těchto Modrých knih řekl v Dolní sněmovně pan Baillie:
„Pokud jde o informace, máte jich tam o této věci habaděj — nejsou to ovšem autentické informace, ale takové, jaké lze načerpat z Modré knihy, která byla pečlivě připravena a kde se zamlčuje všechno, co si vláda přeje utajit. Mluvím z vlastní zkušenosti (rozruch mezi poslanci a smích v ministerských lavicích), vím, jak se pro tuto sněmovnu připravují Modré knihy o otázkách zahraniční politiky.“
Vím velmi dobře, že lord Palmerston, když byl nedávno obviněn, že zkomolil dokumenty týkající se afghánské války, že vyškrtal některá velmi důležitá místa z oficiálních zpráv a jiná dokonce úmyslně zfalšoval,[52] dal na to tuto vtipnou odpověď:
„Sire, jestliže k něčemu takovému došlo, co bránilo dvěma vládám našich protivníků, které nás vystřídaly — a jedna z nich se držela u moci pět let oznámit to a uveřejnit pravé dokumenty?“
Ale stejně dobře vím, že tajemství takovýchto retuší v Modrých knihách je právě tajemství střídání whigů a toryů u moci, neboť obě strany mají větší zájem na tom, aby si zachovaly možnost vystřídat se u moci, než si vzájemně ničit svou politickou „reputaci“, a tak podkopávat moc vládnoucích tříd vůbec. A to ráčí Britové nazývat působností své slavné ústavy.
Lord Clanricarde upozornil, že na zasedání Horní sněmovny stanoveném na včerejšek navrhne, aby se zahájila rozprava o východní otázce. Na včerejší zasedání se tudíž čekalo s napětím a sněmovna byla skoro nabitá. Pan Urquhart dokonce ve včerejším čísle „Morning Advertiser“ neváhal nazvat lorda Clanricarda budoucím vůdcem národní strany, připomínaje, že byl jediný, kdo roku 1829 protestoval proti tomu, aby Rusové překročili Balkán. Ale zřejmě přitom zapomněl, že tento urozený markýz byl v závažněm období 1839—1840 velvyslancem lorda Palmerstona u petrohradského dvora a jeho hlavním nástrojem při uzavření separátní smlouvy z roku 1840 a při roztržce s Francií.[53]
Debata zřejmě veřejnost zklamala, neboť markýz Clanricardee, odvolávaje se na zprávy z novin, podle nichž prý „ve Vídni zřejmě probíhá ještě něco na způsob jednání“, prohlásil, že by „velice nerad vyvolal rozpravu, která by snad zabránila mírovému dovršení těchto jednání,“ a že se tedy rozhodl podat návrh k této otázce až za týden. Urozený markýz se omezil na to, že se dotázal lorda Clarendona, „zda už došla carova odpověď na vídeňské návrhy“ a „jaké instrukce byly dány britskému vyslanci v Petrohradě“. Lord Clarendon odpověděl, že „dnes odpoledne dostal oficiální zprávu z Vídně o stavu jednání“. Ruský car zamítl vídeňskou nótu a předložil místo ní protinávrh. 2. února bylo zasedání konference, která zase zamítla protinávrh.
„Nové návrhy, předložené Ruskem, byly zcela nepřijatelné,“ pokračoval lord Clarendon, „nemůžeme je předat Cařihradu, a proto je zbytečné o nich mluvit. Nemám důvod se domnívat, že budou v této Věci zahájena nějaká nová jednání. Pokud jde o zachování míru, v tom směru nechovám naprosto žádné naděje.“
K druhému dotazu lorda Clanricarda prohlásil:
„V sobotu večer mě navštívil na ministerstvu zahraničních věcí baron Brunnov a odevzdal mi nótu, v níž oznamoval, že odpověď, kterou ode mne dostal na dotaz předložený z pověření své vlády, mu nedovoluje udržovat dále diplomatické styky, a že jsou tedy diplomatické styky mezi Ruskem a Anglií přerušeny. Baron Brunnov se se mnou rozloučil v sobotu večer, ale tehdy bylo již na odjezd z Londýna pozdě; vyrozuměl jsem tedy, že chce odjet dnes časně ráno.“
Podle telegrafické zprávy odjel včera pan Kiselev z Paříže a odebral se do Bruselu. Oficiální, tj. vládní listy sdělují, že celé vyslanectví v Londýně bude uzavřeno a že všichni Rusové opustí Anglii. Dověděl jsem se však z výtečného pramene, že počet Rusů v Anglii se zmenší jen o osobu vyslance, kdežto celý personál zůstává v Londýně dál pod vedením pana Berga, prvního tajemníka vyslanectví. Co se týče postavení britského vyslance u petrohradského dvora, lord Clarendon prohlásil:
„Baron Brunnov mě navštívil v sobotu v půl sedmé, a protože bylo nutné spojit se nejprve s francouzskou vládou, nebylo možné okamžitě poslat instrukce britskému vyslanci v Petrohradě; ale dohodli jsme se již o této věci s francouzským velvyslancem a zítra budou siru G. Seymourovi a generálovi de Castelbajac poslány instrukce, na jejichž základě zaujmou totéž stanovisko jako ruský vyslanec zde, a diplomatické styky mezi oběma zeměmi a Ruskem budou přerušeny.“
Lord John Russell opakoval v Dolní sněmovně prohlášení, které lord Clarendon učinil v Horní sněmovně, a lord Palmerston sdělil, že
„hodlá předložit návrh zákona, jímž by se sjednotily zákony o milici a zřídila se milice ve Skotsku a Irsku, přičemž dobu, po kterou má být prováděn nábor, by sněmovna stanovila hlasováním“.
Anglická armáda se má ihned zvětšit o 11 000 mužů; kromě toho má být ihned naloděno 1500 mužů pobřežní stráže, kteří mají tvořit zálohu k doplnění posádek pro lodi nově určené k válečné službě. Bylo vydáno královské nařízení zakazující vývoz jakýchkoli válečných plavidel, válečného materiálu a střeliva do Ruska. Vojenské námořní úřady provedly prohlídku v soukromých docích na Temži a uvalily embargo na dvě lodi, které se právě dostavovaly pro Rusko. V Kodani byla jménem anglické vlády uzavřena smlouva na dodávku uhlí pro parníky s celkovým výkonem 11 000 koňských sil. Admirál sir Charles Napier má být pověřen velením reorganizovaného baltského loďstva.
Jak sděluje oficiální „Wiener Zeitung“,
„vláda dostala upozornění, podle něhož Rusko výslovně prohlásilo čtyřem mocnostem, že se necítí vázáno slibem daným v Olomouci — zůstat v podunajských knížectvích v obraně“.
Pokud jde o cíl, který má mise hraběte Orlova ve Vídni, koluje spousta protichůdných pověstí. Nejpravděpodobnější z nich je asi ta, kterou sděluje berlínský dopisovatel v dnešních „Times“.
„Rusko nabízí Rakousku a Prusku, aby s ním uzavřely smlouvu o neutralitě, platnou za všech okolností; navrhuje jim, aby jejich prohlášení mělo ráz vyhlášení neutrality celého Německého spolku, uvoluje se, že přijde na pomoc Spolku, kdyby některý z jeho členů byl napaden, a zavazuje se, že kdyby došlo na konci války k nějakým územním změnám, neuzavře mír, aniž při takových změnách patřičně přihlédne k zájmům německých států. V tomto návrhu smlouvy o neutralitě jsou zřejmé narážky na zásady a ustanovení Svaté aliance z roku 1815.“
Pokud jde o to, jak se asi Rakousko a Prusko rozhodnou, mohu jen opakovat, co jsem k této otázce řekl.[a] Rakousko se bude všemožně snažit uchovat si své neutrální postavení, pokud to jen trochu půjde, a pak se ve vhodnou chvíli postaví na stranu Ruska. Naproti tomu Prusko pravděpodobně zase znovu promešká vhodnou příležitost vzdát se neutrality a skončí tím, že sklidí ostudu nové Jeny.
Z Cařihradu se dovídáme, že spojené loďstvo se vrátilo na své kotviště v Beikozu, přestože mu „Samson“ jménem vyslanců poslal tento rozkaz:
„Vyslanci byli překvapeni náhlým rozhodnutím admirálů, zejména v této chvíli, kdy je připravena k vyplutí turecká parní flotila, která veze střelivo a jiný materiál anatolské armádě. Francouzská a anglická vláda oficiálně a jasně nařídily“ (skutečně to učinily, ale ne ve svých rozkazech původně odevzdaných admirálům, nýbrž teprve v těch, které dostali nyní), „že spojené eskadry mají chránit osmanské loďstvo a území. Oba admirálové se znovu upozorňují na jednoznačnost těchto instrukcí, jež jim byly řádně odevzdány. Admirálové se zřejmě domnívají, že opatření, jejichž provedení jim bylo svěřeno, mohou být uskutečněna nezávisle na tom, kde stojí síly, jimž velí, zda v Beikozu, nebo v Sinopu.“ (V tomto případě by se zas jiní mohli domnívat, že tytéž instrukce by bylo možné provést i tehdy, kdyby byly flotily klidně zůstaly na Maltě nebo v Toulonu.) „Tuto věc si musí rozhodnout podle vlastního uvážení a sami za to ponesou odpovědnost.“
Ruská flotila, jak známo, je umístěna u Kaffy poblíž Kerčského průlivu, odkud je třikrát blíže do Batumi než do Beikozu. Mohou admirálové zabránit novému Sinopu u Batumi „nezávisle na tom, kde stojí — zda v Beikozu nebo někde jinde“?
Jistě si vzpomínáte, že ve svém prvním provolání obvinil car sultána, že pod své prapory naverboval revoluční „vyvrhely“ z celé Evropy. A nyní, když lord Stratford de Redcliffe prohlašuje lordu Dudley Stuartovi, že mu z těchto „vyvrhelů“, ať už je to kdokoliv, nemůže pomáhat organizovat dobrovolnou legii, car sám první zřizuje „revoluční“ sbor, takzvanou řecko-slovanskou legii, s přímým cílem rozdmýchat vzpouru mezi sultánovými poddanými. Tento sbor se formuje ve Valašsku, podle ruských zpráv má už přes 3000 mužů, a těm se nebude platit v „bons à perpétuité“[b], jaké dostávají Valaši: plukovníci mají slíbeno 5 dukátů denně, majoři 3 dukáty, kapitáni 2, nižší důstojníci 1 dukát a mužstvo 2 dvacetníky, přičemž zbraně dodá Rusko.
Ve Francii mezitím zbrojení nezůstává zřejmě už jen na papíře. Jak víte, byly povoláni záložníci z odvodního ročníku 1851 a v posledních dnech bylo odesláno ohromné množství vojenských zásob z Arrasu do Met a Štrasburku. Generál Pélissier odjel do Alžírska s rozkazem vybrat tam několik sborů pro chystanou výpravu do Cařihradu, kam se už vypravili sir J. Burgoyne a plukovník Ardant, aby tam připravili ubytování.
Pověst o přesunu velké armády v čele s Ömerem pašou nebyla dosud potvrzena, ačkoli vhodnější chvíle k provedení takové operace by se asi stěží mohla naskytnout, když je známo, že Rusové jsou soustředěni u Craiovy mezi Bukureští a Calafatem.
Vraťme se k činnosti britského parlamentu, ačkoli tam se ovšem nic zvlášť významného nepřihodilo, nepočítáme-li předložení návrhu zákona na uvolnění pobřežního obchodu pro zahraniční lodi, přičemž se proti tomuto návrhu neozval ani jeden hlas. Protesty zřejmě zmlkly, když se ukázalo, že nejsou nic platné proti moderní obchodní zásadě, která dnes ovládla celý svět: kupujte, co potřebujete, tam, kde je to nejlevnější. O tom, jak i ta nejlevnější posádka dovede chránit lidský život a majetek, svědčí nedávná katastrofa „Taylora“.[54]
Na včerejší schůzi Dolní sněmovny oznámil pan Butt, že
„zítra navrhne, aby tajemník sněmovny přečetl z tribuny článek uveřejněný v dnešních ‚Times‘ a dřívější zprávy z listu ‚Dublin Freemanʼs Journal‘, kde jsou“ (irští) „poslanci obviňováni, že za peníze čachrovali s místy. Navrhne prý také, aby byl zřízen výbor, který by obvinění uveřejněná v těchto listech vyšetřil.“
Proč se pan Butt rozhořčuje jen nad čachrováním s místy za peníze, pochopí ten, kdo si vzpomene, že všechny ostatní způsoby čachrování byly na minulém zasedání uznány za zákonné. Od roku 1830 je Downing Street závislá na irské brigádě[55]. Právě irští poslanci po libosti dosazovali a udržovali ministry. Roku 1834 vypudili z kabinetu sira Jamese Grahama a lorda Stanleye. Roku 1835 přinutili Viléma IV., aby odvolal Peelovu a povolal znovu Melbournovu vládu. Od všeobecných voleb z roku 1837 až do voleb z roku 1841, ačkoli v Dolní sněmovně byla britská většina ncpřátelská této vládě, hlasy irské brigády byly dost silné, aby strhly misku vah na svou stranu a udržely vládu v úřadě. A byla to opět irská brigáda, která nastolila koaliční vládu. Ale přes svou moc dosazovat a sesazovat vlády brigáda nikdy nezabránila žádné podlosti páchané na Irsku, ani žádné nespravedlnosti vůči anglickému lidu. Období její největší moci bylo v době OʼConnellově, v letech 1834— 1841. A k černu se této moci využilo? Irská agitace nikdy nebyla nic jiného než pokřik ve prospěch whigů proti toryům, a jejím cílem bylo vymámit na whizích výnosná místa. To přizná každý, kdo ví něco o takzvané lichfleldhouské úmluvě[56]. Podle této úmluvy se OʼConnell zavázal hlasovat pro whigy, i když naoko směl bouřit proti nim, pod tou podmínkou, že si bude moci sám jmenovat úředníky v Irsku. Je na čase, aby irská brigáda odložila svou vlasteneckou masku. Je na čase, aby irský lid překonal svou zarputilou nenávist k Angličanům a pohnal své vlastní představitele, aby se odpovídali za své hříchy.
„Společnost pro umění a podfuky“[57] se nedávno pokusila odeskamotovat dělnický parlament[c]; oháněla se tím, že prý „skoncuje“ se stále zuřícím bojem mezi kapitalisty a dělníky v Anglii. Na schůzi, které předsedal jakýsi urozený lord, byli pozváni představitelé obou stran, aby tu projednali své stížnosti zcela v duchu zasedání v Lucemburském paláci, řízených Louisem Blancem[58]. Proti tomuto balamucení vystoupil jménem dělnické třídy pan Ernest Jones, a starý Robert Owen řekl těmto osvíceným gentlemanům, že žádným smiřováním, žádným trikem ani chytristikou se nikdy nezaplní propast, která rozděluje dvě velké základní třídy v Anglii i v každé jiné zemi. Je zbytečné dodávat, že se schůze rozešla za všeobecného posměchu. Londýnští chartisté a delegáti z provincií uspořádali den nato veřejnou schůzi, na které byl jednohlasně přijat návrh svolat dělnický parlament a bylo stanoveno, že bude zahájen 11. března v Manchesteru.
Napsal K. Marx 7. února 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4008 z 21. února 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — úpisech na věčné časy. (Pozn. red.)
c Viz poznámku [92]. (Pozn. řes. red.)
51 Modré knihy název pro publikace materiálů anglického parlamentu a diplomatických dokumentů ministerstva zahraničních věcí. Modré knihy, nazývané tak podle modrých desek, vycházejí v Anglii od 17. století a jsou hlavním oficiálním pramenem hospodářských a diplomatických dějin této země.
V tomto případě má Marx na mysli publikaci: „Correspondence respecting the Rights and Privileges of the Latin and Greek Churches in Turkey“. Presented to both Houses of Parliament by Command of Her Majesty [„Korespondence týkající se práv a výsad katolické a pravoslavné církve v Turecku“. Předložená oběma sněmovnám parlamentu z rozkazu Jejího Ve1ičenstva, Londýn 1854.
52 Roku 1839 byly parlamentu předloženy zprávy o jednáních mezi anglickým zmocněncem v Kábulu Burnsem a afghánským emírem Dústem Muhammadem; na základě těchto zpráv vypověděla anglická vláda roku 1838 na Palmerstonovó naléhání Afghánistánu válku. Jak později vyšlo najevo, byly ze souboru dokumentů vyňaty nejdůležitější listiny, aby bylo možno politiku Dústa Muhammada vylíčit jako zjevně nepřátelskou Anglii.
53 Roku 1839 vypukla turecko-egyptská válka; jejím důsledkem bylo zostření východní otázky ve čtyřicátých letech a zesílení rozporů mezi velmocemi. Sultánova vojska vpadla roku 1839 do Sýrie, kterou v letech 1831— 1833 dobyl vládce Egypta Muhammad Alí, ale byla poražena. Západní mocnosti z obavy, že Rusko podnikne separátní zásah do turecko-egyptského konfliktu, trvaly na tom, aby byla sultánovi 27. července 1839 zaslána společná nóta, v níž byla Portě nabídnuta pomoc všech velmocí. Avšak boj mezi Anglií a Francií o sféry vlivu na Blízkém východě, hlavně v Egyptě, způsobil, že londýnská konvence z 15. července 1840 o vojenské pomoci velmocí sultánovi, byla sice podepsána Anglií, Ruskem, Rakouskem a Pruskem, ale ne Francií. Francie, která fakticky vsadila na Muhammada Alího, byla brzy nato nucena ustoupit a ponechat Muhammada Alího jeho osudu.
54 Jde o zánik anglické lodi „Taylor“, jedoucí do Melbourne; ke katastrofě došlo 21. ledna 1854 u Ostrova Lambay (poblíž Dublinu). Vyšetřování ukázalo, že posádka „Taylora“ byla vybrána namátkou, z nedostatečně kvalifikovaných sil.
55 Downing Street — ulice v centru Londýna, v níž je oficiální sídlo britské vlády.
Irská brigáda — frakce irských poslanců v britském parlamentu. V třicátých až padesátých letech 19. století se skládala většinou z příslušníků pravého, kompromisnického křídla národního hnutí, které zastupovalo zájmy špiček irské buržoazie, landlordů a klerikálních katolických kruhů. Zároveň k ní patřili irští liberální politikové, za nimiž stáli zámožní pachtýři. V dobách, kdy se mezi toryi a whigy vytvořila rovnováha, mohla irská brigáda stejně jako manchesteriáni zvrátit poměr sil v parlamentě, ovlivnit průběh vnitroparlamentního boje a někdy i rozhodnout o osudu vlády.
56 Jde o úmluvu podepsanou v únoru 1835 vůdcem národního hnutí irské buržoazie OʼConnellem, který stál v čele irské brigády v parlamentě, a vůdci whigovské strany. Ježto se jednání konala v domě lorda Lichflelda v Londýně, říkalo se této dohodě lichfleldhouská.
57 „Společností pro umění a podfuky“ nazývá Marx buržoazně osvětářskou a dobročinnou Společnost pro umění a řemesla založenou roku 1754; v padesátých letech 19. století stál v čele této společnosti princ Albert. Společnost rozhlašovala, že jejím cílem je „povzbuzení umění, řemesel a obchodu“ a vyznamenání těch, kdo přispívají „k opatřování práce pro chudáky, rozšiřování obchodu, obohacování země atd.“. Roku 1853 se Společnost pro umění a řemesla snažila zabránit rozšíření masového stávkového hnutí v Anglii a zmařit uspořádání dělnického parlamentu (viz poznámku [92]), svolaného chartisty, a pokoušela se vystupovat jako prostředník mezi dělníky a podnikateli. V lednu 1854 se konala schůze Společnosti, jíž se zúčastnilo asi 200 příslušníků nejrůznějších směrů. Ernest Jones se pokoušel navrhnout rezoluci, ve které se přiznávalo dělníkům právo na stávku a odsuzovaly se výluky, ale nedostal slovo. Schůze se zvrhla v neplodnou debatu o výlukách, stávkách, výši mezd atd.
58 Jde o takzvanou lucemburskou komisi — vládní komisi pro dělnickou otázku, která zasedala v Lucemburském paláci v Paříži za předsednictví Louise Blanca. Tuto komisi vytvořila francouzská prozatímní vláda 28. února 1848 pod tlakem dělníků, kteří žádali vytvoření ministerstva práce. Praktická činnost komise, která se skládala ze zástupců dělníků a podnikatelů, se omezila na prostředkování v pracovních konfliktech, často ve prospěch zaměstnavatelů; k tomu přispívala Blancova kompromisnická taktika. Po vystoupení lidových mas z 15. května 1848 vláda příštího dne lucemburskou komisi zrušila.