Karel Marx
*V dolní sněmovně. — Tisk o východních záležitostech. —
Carův manifest. — DánskoLondýn v úterý 2. srpna 1853
Londýn už není bez drožek. Minulou sobotu zanechali drožkáři svého pasívního odporu. Zatím se parlament nadále snaží vypořádat s největším problémem nynějšího zasedání a krok za krokem odstraňuje casus belli mezi drožkáři a dolní sněmovnou.[a]
Zákon o Indii prošel v pátek posledním stadiem, když byly zamítnuty vládní návrhy na zvýšení platů pro členy, předsedy a místopředsedy ředitelské rady a platy byly sníženy na 900 liber št. pro členy ředitelské rady a na 1000 liber št. pro předsedu a místopředsedu. Zvláštní zasedání akcionářské rady Východoindické společnosti, které se sešlo minulý pátek, skýtalo velmi žalostnou podívanou. Zoufalé nářky a projevy jasně prozrazovaly lítost vážených akcionářů, že staré zlaté časy, kdy indická říše byla jejich majetkem, už minuly. Jistý velmi vážený gentleman oznámil, že hodlá předložit v dolní sněmovně rezoluci odmítající nynější zákon a protestující jménem akcionářů a ředitelů proti úloze, kterou jim toto vládní opatření určuje. Vážení akcionáři a ředitelé Východoindické společnosti odmítají poslušnost. Něco vskutku neslýchaného! Zrušením solného monopolu Společnosti učinila britská dolní sněmovna první krok k převedení indických financí pod vlastní správu.
Návrh zákona o dobrovolné námořní pobřežní ochraně byl schválen na včerejší schůzi výboru. Cílem tohoto zákona je vytvořit sbor v počtu 10 000 mužů, kteří budou každoročně procházet čtyřtýdenním výcvikem v obraně britského pobřeží. Tito dobrovolníci budou dostávat zvláštní odměnu 6 liber št. podobně jako příslušníci milice. Služební doba bude vymezena na pět let v době míru a na šest let v době zvýšeného nebezpečí. Budou-li povoláni do služby, dostanou žold jako námořníci I. kategorie a v posledním roce služby kromě toho příplatek 2 pence denně. V době míru nesmějí být posláni do větší vzdálenosti než 50 námořních mil[b] od pobřeží a v době zvýšeného nebezpečí 100 mil.
Návrh zákona o majitelích půdy a pachtýřích v Irsku prošel včera večer rovněž třetím čtením. Byl připojen jeden důležitý pozměňovací návrh ve prospěch pachtýřů — majitelům půdy bude zakázáno zabavovat a prodávat nesklizenou pachtýřovu úrodu.
Cobden uveřejnil brožuru o vzniku barmské války.[222]
Ve Francii jsou tak velké obavy z neúrody, že vláda Ludvíka Bonaparta dojednala se syndikátem pařížských pekařů, aby v první polovině srpna mírně snížili ceny chleba, třebaže cena mouky v Halle aux blés[c] ustavičně stoupá. Pekaři si to mají vynahradit pozdějším zvýšením cen.
„To je spiknutí francouzské vlády,“ praví „Economist“, „které má oklamat lid a namluvit mu, že úroda není tak špatná, jak ve skutečnosti je.“
Den co den se sloupce novin hemží protichůdnými zprávami o situaci na Východě, vyráběnými ve Vídni a v Berlíně jednak ruskými agenty, kteří chtějí vyvolat u francouzské a britské veřejnosti klamný dojem o akcích Ruska, jednak na přímé pokyny z Paříže, které sledují spekulační cíle. Prohlášení otištěné v dnešní „Morning Post“ by zasluhovalo pozornosti, kdyby tento palmerstonovský list tak často nezneužíval takovýchto hrozeb, které jeden den otiskuje a druhý den opět odvolává:
„Buď bude do 10. srpna celá záležitost vyřízena pokojně, nebo dostane spojené loďstvo rozkaz, aby odplulo do Bosporu, popřípadě do Černého moře. Trpělivé vyjednávání vystřídají energická opatření a strach před nebezpečím už nezabrání rázným akcím, které mohou zajistit bezpečnost. Jestliže car přijme návrh, který mu byl nyní předložen, bude první podmínkou okamžitá evakuace podunajských knížectví.“
„Morning Post“ dále tvrdí, že 24. července se zástupci Anglie, Francie, Rakouska a Pruska[d] dohodli na požadavcích ultimáta, které bylo okamžitě odesláno do Petrohradu.[223] Toto tvrzení je však v rozporu s pozdějším prohlášením lorda Clarendona a lorda Johna Russella, kteří mluvili jen o společné nótě Francie a Anglie. Také francouzský tisk se o nějakém ultimátu ani nezmínil. Ale ať už je tomu jakkoli, znamená to přinejmenším, že Palrnerstonova strana předložila ve vládě dobráku Aberdeenovi ultimátum a ten na ně musí 10. srpna odpovědět.
Jako by ještě nebylo dost konferencí ve Vídni a v Cařihradě, dovídáme se z „National-Zeitung“[224], že se teď mají konat ještě další porady v Berlíně. Ruský imperátor, aby pro tyto porady opatřil potřebný „materiál“, milostivě prohlásil, že při veškeré své ochotě vzdát se okupace podunajských knížectví jakožto materiální záruky zájmů svých souvěrců je prý nyní nucen knížectví podržet jako záruku, že mu budou nahrazeny výdaje plynoucí z jejich nynější okupace. Zatímco kníže Gorčakov ve své proklamaci oznámil, že se Rusko zavazuje vystříhat se jakéhokoli zasahování do pravomoci legálních orgánů knížectví, vydal nyní car dekret zakazující hospodarům[e] Moldavska a Valašska platit jakýkoli tribut turecké vládě a udržovat s ní jakékoli styky. Vzhledem k tomuto oznámení informoval valašský hospodar ruského konzula v Bukurešti, že už poplatek sultánovi poslal, načež konzul odpověděl: cʼest de lʼargent perdu[f], neboť hospodar bude muset zaplatit poplatek znovu Rusku.
Včerejší „Patrie“ oznamuje, že tři z nejvlivnějších moldavských bojarů odjeli se zvláštním hospodarovým svolením z Jasů do Petrohradu, aby si u cara stěžovali na chování ruských vojáků, kteří si v rozporu se slavnostním slibem daným Portě počínají v podunajských knížectvích jako v porobené zemi a dopouštějí se tu v nesčetných případech vyděračství. Rozhodně nelze Rusy obviňovat z toho, že se snaží získat si v knížectvích popularitu a propagačně z toho těžit.
Rusko pokračuje ve zbrojení se stejnou okázalostí jako dosud. „Hamburger Nachrichten“[225] uveřejňují tento carský manifest vydaný v Petrohradě 23. července:
„My, z boží milosti Mikuláš I., jsme manifestem z 1. (13.) srpna 1834 přikázali, aby se v určených částech naší říše konaly každoročně odvody. Nyní nařizujeme:
1. K doplnění našich sil, námořních i pozemních, se budou konat desáté částečné odvody branců z východní části naší říše po sedmi mužích z jednoho tisíce, to jest v témž poměru jako při odvodech roku 1852 v západní části říše.
2. Mimoto se mají jako doplněk k počtu šesti z každého tisíce odvést v guberniích východní části říše vždy tři branci z každého tisíce duší, o něž tato část v minulých odvodech postavila méně nežli část západní.
3. Z gubernií Pskovské, Vitebské a Mogilevské, kterým byly naším manifestem z 31. října 1845 a 26. září 1846 prominuty odvody pro neúrodu, budou se v roce 1853 odvádět tři branci z každého tisíce. Židé v guberniích Vitebské a Mogilevské postaví stejně jako židé v ostatních guberniích vždy deset mužů z každého tisíce.
4. Odvody branců začnou 1. listopadu a skončí 1. prosince.
Dáno v Petrohradě
Mikuláš I.“
Manifest byl doplněn dvěma ukazy upravujícími podrobnosti těchto nových a mimořádných odvodů. Kromě shora uvedených gubernií se budou podle třetího ukazu konat odvody mezi jednodvorci[226] a měšťany v guberniích Kyjevské, Podolské, Volyňské, Minské, Grodenské, Vilenské a Kovenské.
Dopisovatel „Hamburger Nachrichten“ k tomu oznamuje:
„Zbrojení uvnitř říše neustále pokračuje. Záložní prapory 4. pěšího sboru se soustřeďují v okolí Tuly. Z jednoho denního rozkazu jsme se dověděli, že gardové jednotky a granátníci jsou dosud v táborech poblíž obce Krasnoje Selo a u Pudosti, nedaleko od Gatčiny. Polní manévry těchto dvou sborů, které mají dohromady na 100 000 mužů, pokračují.“
Stockholmský list „Post Zeitung“ ze 16. července oznamuje, že ruský imperátor vydal rozkaz, aby bylo vyzbrojeno a vystrojeno baltské loďstvo, které se skládá z 20 řadových lodí a 15 fregat. „Kölnische Zeitung“ z 29. července píše:
„Dánsko-švédské loďstvo se vrátilo před skončením manévrů, neboť jeho velitel dostal rozkaz, aby loďstvo okamžitě připlulo zpět do Baltského moře.“
Dnešní francouzské listy i „Morning Chronicle“ přinášejí telegrafickou zprávu z Vídně z 3. července, že Amerika nabídla Portě peníze a aktivní podporu.
Náladu, kterou na kontinentě vyvolal výhrůžný postoj Ruska spolu s hrozivou vyhlídkou na neúrodu, vystihují nejlépe tato slova listu „Economist“:
„Car znovu oživil a povzbudil revolučního ducha v Evropě: čteme o revoltách v Rakousku, o revoltách v Itálii, o revoltách ve Francii; a obavy, že by mohlo dojít k novým revolučním otřesům, začínají být větší než strach, že vlády rozpoutají válku.“
Dobře informovaný Dán, který přijel před několika dny do Londýna z obavy před cholerou, která nyní řádí v Kodani, a to v takovém rozsahu, že už postihla 4000 osob a 15 000 lidí si zažádalo o pasy, aby mohli dánské hlavní město opustit, mě informoval, že královské poselství o následnictví trůnu bylo schváleno hlavně proto, že se velký počet Ejdořanů[227] zdržel hlasování, neboť doufali, že svým pasívním postojem zabrání krizi. Krize, které se obávali, je však postihla v podobě oktrojované ústavy; tato ústava je namířena zejména proti „přátelům rolnictva“[228] — straně, s jejíž podporou dosáhla dánská koruna svého dřívějšího vítězství v otázce následnictví trůnu. Protože bych se chtěl k Věci vrátit ve zvláštním článku[g], chci tu jen poznamenat, že dánská vláda předložila spojenému sněmu (landsthing a folkething dohromady) nóty, které si o svých návrzích vyměnila s velmocemi.
Z těchto dokumentů jsou nejzajímavější, zejména v této chvíli, anglická a ruská nóta. „Mlčenlivý“ Clarendon nejenže královské poselství schvaluje, ale zřetelně dánské vládě naznačuje, že při své staré demokratické ústavě se všeobecným volebním právem a bez sněmovny typu sněmovny lordů by už nemohla obstát. Mlčenlivý Clarendon se proto ujal iniciativy a v zájmu Ruska doporučil a podnítil coup dʼétat[h] v Dánsku. Ruská nóta, kterou hrabě Ncsselrode zaslal baronu Ungernu-Šternbergovi, uvádí nejprve obsah článku londýnské smlouvy z 8. května 1852[229] a končí těmito slovy:
„Smlouva z 8. května formálně nestanoví, že by lex regia měl být zrušen, protože takové ustanovení by nebylo vhodné ve smlouvě uzavírané mezi nezávislými státy. Bylo by to v rozporu s diplomatickými zvyklostmi a ještě víc s respektováním svrchovanosti a důstojnosti dánské koruny. Když však mocnosti souhlasily, aby se dánské koruně vrátila území, zřekne-li se v případě potřeby ustanovení lex regia, a když slibovaly svou podporu, byly přirozeně nuceny ponechat Jeho Veličenstvu dánskému králi volbu vhodných prostředků k uskutečnění tohoto cíle legislativní cestou. Jeho Veličenstvo použilo svého královského prerogativu a ohlásilo svůj úmysl určit následnickou posloupnost pro všechny země své koruny, podle níž, kdyby vymřeli po meči všichni potomci Bedřicha III., by pozbyly platnosti všechny nároky plynoucí z článku 27 a 40 lex regia a na trůn by byl povolán princ Kristián Glückburský, který by zajistil dánskou korunu sobě a svým potomkům po meči sňatkem s princeznou Louisou Hesenskou. To jsou ustanovení obsažená v královském poselství ze 4. října 1852. Vyjadřují názory, které alespoň ze strany carské vlády tvořily základ nynějšího jednání. Podle názoru carské vlády tvoří nedílný celek a nemohou být oklešťovány; zdá se nám totiž, že zrušení článků 27 a 40 lex regia je přirozeným důsledkem a podmínkou sine qua nona[i] nejen pokud jde o úmluvu, podle níž se povolává na trůn princ Kristián Glückburský a jeho potomstvo, nýbrž i pokud jde o zásadu stanovenou v preambuli smlouvy, že nejbezpečnčjší zárukou nedotknutelnosti monarchie je ustanovení, podle něhož bude ve všech státech spadajících dnes pod svrchovanost Dánska následnictví trůnu po meči... V článku II této smlouvy prohlašují mocnosti, že natrvalo uznávají zásadu nedotknutelnosti dánské monarchie... Jednoznačně projevily svůj záměr společně zabránit opakování komplikací, jimiž byly tak neblaze poznamenány události loňského roku... Vymření potomků prince Kristiána Glückburského po meči by nesporně obnovilo eventuální nároky, jichž se Jeho imperátorské Veličenstvo svého času vzdalo ve prospěch prince. Avšak výslovné vyhrazení iniciativy dánskému králi, jakož i spolupráce všech tří velmocí, dojde-li k uvedenému případu, ochrání od nynějška dánské vlastence před neskromnými plány a záměry, které nyní existují jen v jejich fantazii.“
Rusko dává na srozuměnou, že dočasné zrušení platnosti lex regia, dohodnuté podle protokolu z 8. května, se má vykládat jako trvalé, a vzdává-li se ruský car natrvalo svých nároků, je to jen dočasné; že však dánští vlastenci mohou od nynějška spoléhat na to, že evropské mocnosti budou bránit nedotknutelnost jejich země. Ale což nejsou svědky toho, jak je od smlouvy z roku 1841 chráněna nedotknutelnost Turecka?
Napsal K. Marx 2. srpna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3847 z 16. srpna 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — námořní míle se rovnala 5,56 km. (Pozn. red.)
c — pařížská tržnice obilí. (Pozn. red.)
d — tj. Westmorland, Bourqueney, Buol-Schauenstein a Arnim. (Pozn. red.)
e — tj. knížatům. (Pozn. čes. red.)
f — to jsou ztracené peníze. (Pozn. red.)
h — státní převrat. (Pozn. red.)
i — nezbytnou podmínkou. (Pozn. red.)
222 R. Cobden, „How Wars are Got Up in India. The Origin of the Burmese War“ [„Jak v Indii vznikají války. Příčina barmské války“], Londýn 1853.
223 24. července 1853 byly ve Vídni z iniciativy rakouské vlády zahájeny porady, kterých se zúčastnil zástupce Rakouska a anglický, francouzský a pruský vyslanec. Smyslem tohoto jednání bylo zprostředkovat mezi Ruskem a Tureckem, jejichž vzájemné vztahy se velmi zostřily. Porada vypracovala smírčí nótu (takzvanou vídeňskou nótu), adresovanou ruskému caru a tureckému sultánovi. Základní tezí nóty bylo, že sultán je povinen dodržovat küčükkajnardžskou a drinopolskou smlouvu a chránit nedotknutelnost práv a výsad řecké pravoslavné církve v osmanské říši. Na poradě bylo rozhodnuto, že nóta má být nejprve zaslána carovi, a jestliže se k ní car vysloví kladně, teprve pak sultánovi. Mikuláš I. schválil obsah nóty, avšak vyhradil si právo vykládat ji podle vlastního uvážení, a Abdülmedžid projevil ochotu ji podepsat jen pod podmínkou, že v ní bude provedena řada změn a výhrad, které však carská vláda prohlásila za nepřijatelné.
224 „National Zeitung“ [„Národní noviny“] — německý buržoazní deník, vycházel v Berlíně v letech 1848—1915; v padesátých letech byl převážně liberálního zaměření.
225 „Hamburger Nachrichten“ [„Hamburské zprávy“] — německý deník, založený roku 1792 v Hamburku; za revoluce z let 1848—1849 vyjadřoval zájmy buržoazie, která byla pro říšskou ústavu; v letech reakce byl list stoupencem pruské monarchie, v posledních desetiletích 19. století byl polooficiálním listem Bismarckovým.
226 Jednodvorci — zvláštní skupina státních rolníků v ruské říši; vytvořila se z nižší kategorie lidí ve státní službě, kteří dříve sloužili při ochraně pomezí moskevského státu; usazovali se tu na jednotlivých dvorcích a byli zároveň bojovníky i zemědělci.
227 Ejdořané nebo Ejdorští Dánové — dánská liberální strana ve čtyřicátých až šedesátých letech 19. století, která byla pro úplné splynutí vévodství Šlesviku (až po řeku Ejdoru) s Dánskem. Zároveň tato strana usilovala o to, aby se od Dánska odtrhl Holštýn, obývaný hlavně Němci; v tom se projevoval strach dánské buržoazie z konkurence holštýnského průmyslu. Z těchto důvodů byla liberální strana proti jednotnému zákonu o následnictví trůnu, který by platil pro všechny části dánského království.
228 Tím se myslí „Společnost přátel rolnictva“ — dánská strana, založená roku 1846. Cílem této společnosti bylo dosáhnout toho, aby pozemky, kterých rolníci používali na základě feudálního pachtu, přešly do jejich soukromého vlastnictví, a dále aby byla vydána řada municipálních zákonů ve prospěch bohatých rolníků.
229 O londýnské smlouvě (protokolu) z 8. května 1852 viz poznámku [75].