Karel Marx
Porážka vlády ve finanční otázce. — Drožky. —
Irsko.— Ruská otázkaLondýn v pátek 29. července 1853
Na včerejší večerní schůzi dolní sněmovny předložil Gladstone rezoluci navrhující, aby dluhopisy Společnosti jižních moří, které nebyly vyměněny podle jeho finančního plánu, byly vyplaceny ze státního konsolidovaného fondu. Předložením této rezoluce pan Gladstone přiznal, že jeho výměnný plán úplně ztroskotal. Kromě této malé porážky utrpěla vláda velmi těžkou porážku při projednávání zákona o Indii. Sir John Pakington navrhl dodatek, jímž by se zrušil solný monopol a sůl by se v Indii vyráběla a prodávala naprosto volně a vybírala by se z ní jen spotřební daň nebo nějaký jiný poplatek. Návrh byl schválen 117 hlasy proti 107, přestože se tomu sir Charles Wood, lord John Russell, sir J. Hogg, sir H. Maddock a pan Lowe (z „Times“) zoufale snažili zabránit. Když se oligarchii podařilo zvýšit plat předsedy Kontrolního úřadu na 5000 liber št., navrhuje nyní zvýšení platů bezúhonných členů ředitelské rady Východoindické společnosti ze 300 na 1000 liber št. a plat předsedy a místopředsedy na 1500 liber št. Oligarchie se zřejmě domnívá, že Indie je nadána stejnou zázračnou mocí, jaká se v Hindustánu připisuje listí báchorečných stromů na nejvyšších vrcholcích Himálaje, že totiž proměňuje všechno, čeho se dotkne, ve zlato. Jediný rozdíl je v tom, že to, co prostoduchý hind očekává od šťávy isave, očekává osvícený Angličan od krve domorodců.
Když čínský císař z „Tisíce a jedné noci“ jednoho krásného jitra vstal a šel se podívat z okna na Aladinův palác, byl překvapen, když místo paláce spatřil prázdné místo. Zavolal si velkovezíra a zeptal se ho, zda vidí palác. Velkovezír nic neviděl a byl překvapen stejně jako císař. Císař se rozlítil a přikázal strážím zatknout Aladina. Když se londýnská veřejnost ve středu ráno probudila, byla na tom podobně jako onen čínský císař. Vypadalo to, jako by si byl celý Londýn vyjel ven z města. Místa, kde jsme byli zvyklí něco vídat, byla a zůstávala prázdná. A jako byly oči překvapeny prázdnotou míst, byly uši překvapeny jejich hrobovým klidem. Co se to v Londýně stalo? Drožkářská revolta; drožkáři s drožkami jako zázrakem zmizeli z ulic, ze svých stanovišť, od nádraží. Majitelé drožek i kočí se vzbouřili proti novému drožkářskému zákonu, velkému a téměř „jedinečnému“ zákonu „vlády všech talentů“. Vypukla stávka.
Už často bylo konstatováno, že britská veřejnost je čas od času stižena záchvatem morality, že každých šest sedm let v ní překypí počestnost a musí se vybít tím, že se obrátí proti nějaké neřesti. Tentokrát se obětí tohoto morálního a vlasteneckého záchvatu náhodou stal ubohý drožkář. Bylo mu třeba zabránit, aby vydíral na bezbranných paničkách a obtloustlých pánech ze City, a donutit ho, aby snížil jízdné za míli z jednoho šilinku na šest pencí. Šestipencová morálka se rozšířila jako mor. Vláda v osobě pana Fitzroye vypracovala proti drožkáři drakonické zákony, stanovila jeho povinnosti vůči veřejnosti a zároveň určila, že jeho jízdné, jeho drožka, jeho koně i jeho morálka podléhají parlamentním zákonům. Z drožkáře měl být podle všeho násilím vytvořen prototyp britské počestnosti. Nynější generace si musí mermomocí opatřit alespoň jednu počestnou a nezaujatou třídu občanů, a drožkář byl zvolen, aby ji reprezentoval. „Vláda všech talentů“ tak dychtila po tom, aby mohla předvést svůj mistrovský zákonodárný kousek, že sotva byl drožkářský zákon v parlamentě schválen, začala ho provádět, ještě než pro to byly alespoň zčásti vytvořeny potřebné předpoklady. Místo aby se drožkářům napřed rozdaly úřední výtisky nových předpisů a tabulky jízdného a vzdáleností, dostali policejní soudci pokyny, aby všechny případné konflikty mezi drožkáři a veřejností řešili zcela paušálně. A tak jsme měli dva týdny příležitost kochat se pestrou a povznášející podívanou, jak před policejními soudci ustavičně bojuje celá armáda šestipencových Hampdenů[212] proti „sveřepým“ drožkářům; jedni hájili počestnost a druzí peníze. Den co den byla drožkářům vštěpována morálka, byli trestáni a vězněni. Nakonec jim bylo jasné, že při novém tarifu nemohou majitelům drožek platit starý nájem, a tak se majitelé i kočí odebrali na svou mons sacer[213] — do Národního domu (National Hall) v Holbornu, a tam dospěli ke strašlivému rozhodnutí, které vedlo k třídenní drožkářské kalamitě v Londýně. Dosáhli tím už dvou výsledků: za prvé, že vláda prostřednictvím pana Fitzroye pozměnila svůj zákon tak, že z něho téměř nic nezbylo; za druhé, že východní otázka, státní převrat v Dánsku, neúroda i hrozící cholera, to všechno bylo zastíněno velkým bojem mezi veřejnou počestností, která trvá na tom, že nebude platit víc než 6 pencí za míli, a mezi soukromým zájmem, který trvá na 12 pencích za míli.
„Stávka“ je heslem dne. V tomto týdnu zahájilo stávky 5000 horníků v severních uhelných revírech, 400 až 500 zátkařů zaměstnaných jako výpomocní dělníci v Londýně, asi 2000 pomocných dělníků zaměstnaných v přístavních skladištích na Temži, policie v Hullu, k níž se hodlá připojit policie ze City a z celého hlavního města, a konečně zedníci pracující v kapli sv. Štěpána přímo v parlamentu.
„Svět se stává učiněným rájem pro pracující. Lidé nabývají na ceně,“ volají „Times“. V letech 1849, 1850, 1851 a 1852, kdy obchod neustále vzrůstal, průmysl se rozšiřoval a dosahoval nebývalých rozměrů a zisky stále stoupaly, zůstávaly mzdy v podstatě nezměněny a ve většině případů byly dokonce udržovány na snížené úrovni, na kterou klesly za krize z roku 1847. Když se vystěhovalectvím snížil počet obyvatel a stoupající ceny základních životních potřeb vystupňovaly naléhavost požadavků lidu, vypukly stávky, mzdy následkem těchto stávek stouply a hle — svět se v očích „Times“ stává rájem pro pracující. Aby tento ráj přiblížili pozemským poměrům, vytvořili lancashirští továrníci sdružení pro vzájemnou pomoc a podporu proti požadavkům lidu. Ale buržoazie není spokojena s tím, že proti dělnickému sdružení postavila své, a vyhrožuje, že si povolá na pomoc zákony — zákony, které sama nadiktovala. O tom, jak by se to asi provádělo, si lze učinit představu z nenávistných projevů „Morning Post“, orgánu liberálního a žoviálního Palmerstona.
„Existuje-li darebáctví, které by mělo být především trestáno železnou rukou, pak je to stávkování... Je zapotřebí najít nějaký přísný a všeobecně použitelný způsob, jak trestat předáky a vedoucí činitele těchto sdružení. Svoboda trhu práce by nebyla nijak porušena, kdyby tito lidé byli trestáni karabáčem... Výmluvy, že by se tím porušovala svoboda trhu práce, jsou plané. Pokud ti, kdo zásobují trh prací, nepoškozují zájmy země, potud jim může být povoleno sjednávat vlastní podmínky se zaměstnavateli.“
V rámci jistých konvenčních omezení se tím dělníkům umožní, aby si namlouvali, že jsou svobodnými činiteli výroby a že jejich smlouva se zaměstnavatelem je výsledkem obapolné dohody; jakmile se však tento rámec překročí, mají být k práci zjevně přinuceni za podmínek předepsaných parlamentem, tímto stálým společným výborem vládnoucích tříd proti lidu. Hloubka a fllosofičnost myšlení Palmerstonova orgánu se projevila zajímavým způsobem v jeho včerejším objevu, že „v této zemi má nejtěžší úděl chudý příslušník vyšších vrstev“, zchudlý šlechtic, který je nucen používat drožky místo vlastní ekvipáže.
Jako celý svět vůbec, tak zejména Irsko se prý stává učiněným rájem pro dělníky, a to díky hladomoru a vystěhovalectví. Ale jsou-li v Irsku skutečně tak vysoké mzdy, pročpak se irští dělníci neustále hromadně hrnou do Anglie a natrvalo se usazují na této straně „louže“[214], kdežto dřív se vždy po žních vraceli? Jestliže se sociální podmínky irského lidu tak zlepšují, proč se tedy mezi irským lidem od roku 1847, a zejména od roku 1851 tak strašlivě rozmáhá choromyslnost? Podívejme se na následující údaje ze „Šesté zprávy okresních trestních a soukromých ústavů pro choromyslné v Irsku“:
Celkový počet osob
přijatých do ústavůZ toho mužů žen 1851 2584 1301 1273 1852 2622 1276 1386 v březnu 1853 2870 1447 1423 A to je země, o níž slavný Swift, zakladatel prvního ústavu pro choromyslné v Irsku,[215] pochyboval, zda se v ní najde 90 bláznů!
Chartistická agitační kampaň, obnovená Ernestem Jonesem, energicky pokračuje; 30. t. m. bude uspořádáno velké shromáždění londýnských chartistů pod širým nebem na Kennington Common, na témž místě, kde se konalo velké shromáždění 10. dubna 1848.[216]
Pan Cobbett odvolal svůj návrh zákona o pracovní době v továrnách a oznámil, že jej hodlá znovu předložit na začátku příštího zasedání.
Pokud jde o finanční i celkové vyhlídky Anglie, potvrzuje „Manchester Guardian“ v úvodníku z 27. t. m. zcela mé dřívější předpovědi, když píše:
„Lze říci, že bylo málo takových dob, kdy se v našem obchodním ovzduší vznášelo tolik prvků nejistoty, jež mohou vyvolávat znepokojení — používáme tohoto mírného výrazu záměrně. Ve všech dřívějších obdobích před zrušením obilních zákonů a všeobecným přijetím politiky svobodného obchodu bychom byli užili silnějšího výrazu — vážné obavy. Těmito prvky nejistoty míníme především očekávanou špatnou sklizeň, za druhé stálý odliv zlata ze sklepení banky a za třetí velkou pravděpodobnost války.“
Dánský král roztrhal nyní svým coup dʼétat[a] poslední ústavu z roku 1848. Země dostala ruskou ústavu a zrušením lex regia byla odsouzena stát se ruskou provincií.[217] V některém příštím článku podám výklad o situaci této země.[b]
„Naše politika je zaměřena na to, aby se v příštích čtyřech měsících nic nového nestalo, a doufám, že se nám to podaří, protože lidé většinou dávají přednost vyčkávání; zato pátý měsíc musí být bohatý na události.“
To napsal hrabě Pozzo di Borgo 28. listopadu 1828 hraběti Nesselrodovi a hrabě Nesselrode nyní jedná podle stejné zásady. Zatímco vojenská okupace podunajských knížectví byla dovršena tím, že se Rusové zmocnili i jejich civilní správy, a do Besarábie a na Krym jsou vysílány nové a nové jednotky, dalo Rusko Rakousku na srozuměnou, že jeho zprostředkování by mohlo být přijato, a zároveň bylo naznačeno Bonapartovi, že by car pravděpodobně příznivě přijal jeho návrhy. Ministři v Paříži a v Londýně se utěšovali nadějí, že se Mikuláš nakonec uráčí přijmout jejich omluvy. Všechny evropské dvory dychtivě čekaly jako sultánky v harému, kterému z nich velkodušný ochránce všech pravověrných hodí svůj šátek. Když je takto po celé týdny, ba po celé měsíce udržoval v napětí, učinil Mikuláš zčistajasna prohlášení, že ani Anglie, ani Francie, ani Rakousko, ani Prusko nemají do jeho sporu s Tureckem co mluvit a že s Tureckem může vyjednávat jen on sám. Právě proto, aby toto vyjednávání usnadnil, odvolal asi personál svého vyslanectví z Cařihradu. Ale v téže době, kdy car prohlašuje, že se ostatní mocnosti nemají vměšovat do ruských záležitostí, dovídáme se, že na druhé straně zástupci Francie, Anglie, Rakouska a Pruska ubíjejí na konferenci ve Vídni čas poradami a vymýšlením plánů na vyřešení východní otázky; přitom se ani turecký, ani ruský vyslanec těchto planých porad neúčastní. Sultán jmenoval 8. července válečnickou vládu, aby skoncoval s ozbrojeným provizóriem, lord Redcliffe jej však donutil, aby tuto vládu ještě téhož večera rozpustil. To sultána tak zmátlo, že zamýšlí vyslat rakouského kurýra do Petrohradu s pověřením, aby se dotázal, zda by car obnovil přímé vyjednávání. Na tom, s jakou odpovědí se kurýr vrátí, bude záviset, zda pojede do Petrohradu sám Rešid paša. Z Petrohradu pak bude muset nové návrhy nót poslat do Cařihradu; tyto nové návrhy se budou muset poslat zpátky do Petrohradu, a nic se nevyřeší, dokud na ně zase nepřijde z Petrohradu do Cařihradu odpověď; a mezitím už nastane pátý měsíc, žádné loďstvo nebude moci veplout do Černého moře a car pak spokojeně přezimuje v knížectvích a bude dál platit své útraty stejnými úpisy, jaké tam dodnes kolují od dob jeho dřívějších okupací, a to už od roku 1820.
Je známo, že byl na ruský nátlak propuštěn srbský ministr Garašanin. Po tomto prvním vítězství naléhá teď Rusko na to, aby byli ze svých míst odstraněni všichni protiruští úřední činitelé. Po tomto opatření by opět mělo následovat další, totiž nahrazení vládnoucího knížete Alexandra knížetem Michalem Obrenovičem, který je zcela povolným nástrojem Ruska a ruských zájmů. Ve snaze vyhnout se této pohromě — a také pod tlakem Rakouska — vzepřel se kníže Alexandr sultánovi a prohlásil, že hodlá zachovat přísnou neutralitu. Ruské intriky v Srbsku popisuje pařížský list „Presse“ takto:
„Každý ví, že ruský konzulát ve Ršavě, v zapadlé vesnici, kde se nenajde jediný ruský poddaný, uprostřed kraje se srbským obyvatelstvem, je sice úřad velmi ubohý, ale přesto se stal semeništěm ruské propagandy. Soudním vyšetřováním bylo zjištěno a dokázáno, že se Rusko podílelo na brailské aféře roku 1840, na aféře s Ioannem Lutzem roku 1850 i na incidentu kvůli nedávnému zatčení čtrnácti ruských důstojníků, který byl příčinou odstoupení Garašaninovy vlády. Je rovněž známo, že kníže Menšikov za svého pobytu v Cařihradě osnoval podobné intriky prostřednictvím svých agentů nejen v Burse a Smyrně, ale i v Thesálii, Albánii a Řecku.“
Nejnápadnější na ruské politice je to, že si tradičně stanoví nejen stejné cíle, ale i stejný způsob, jak jich dosáhnout. V nynější východní otázce není jediná komplikace, jediné jednání, jediná oficiální nóta, pro něž by se nedal najít příklad na příslušných stránkách historických análů.
Rusko nemá teď proti sultánovi žádný jiný argument než kajnardžskou smlouvu, třebaže mu touto smlouvou nebylo dáno právo ochraňovat souvěrce, nýbrž pouze právo vystavět kostel ve Stambulu a žádat sultána o milostivé zacházení s jeho křesťanskými poddanými, na což právciii poukázal Rešid paša ve své protestní nótě carovi ze 14. t. m. Ale už roku 1774, když byla smlouva podepsána, mělo Rusko v úmyslu vykládat ji dříve či později v tom smyslu, v jakém ji vykládá roku 1853. Tehdejší rakouský internuncius u osmanské Porty baron Thugut napsal roku 1774 svému panovníkovi:
„Od nynějška bude mít Rusko možnost vždycky, kdykoli se bude domnívat, že je vhodná příležitost, udeřit bez velkých předběžných příprav ze svých černomořských přístavů na Cařihrad. V takovém případě by bezpochyby vypukla vzpoura, předem dohodnutá s hodnostáři pravoslavné církve, a sultánovi by nezbylo nic jiného, než aby při první zprávě o přiblížení Rusů opustil svůj palác, uprchl do nitra Asie a přenechal trůn evropského Turecka zkušenějšímu vládci. Jakmile bude dobyto hlavní město, pak se pomocí teroru a za horlivé podpory pravoslavných nepochybně a snadno dostane pod ruské žezlo celý Archipelag, pobřeží Malé Asie a celé Řecko až k břehům Jadranu. Ovládnutím těchto zemí, jež příroda tak štědře obdařila a s nimiž se žádná oblast světa nemůže měřit co do bohatství a úrodnosti půdy, pozvedne se pak Rusko k takové velikosti, že zastíní všechny ty pohádkové příběhy, které vyprávějí dějiny o majestátu starověkých panovníků.“
V roce 1774 stejně jako nyní chtělo Rusko nalákat Rakousko vyhlídkou na přivtělení Bosny, Srbska a Albánie. Týž baron Thugut o tom píše:
„Takové zvětšení rakouského území by nevyvolalo závist Ruska. To, co by Rakousko získalo připojením Bosny, Srbska atd. a co by za jiných okolností bylo velmi důležité, by totiž pro Rusko ztratilo jakýkoli význam, jakmile by mu padl do rukou zbytek osmanské říše. Uvedené provincie jsou totiž obydleny téměř výhradně muslimy a pravoslavnými; muslimové by tu pak nebyli jako usedlíci trpěni a pravoslavní by se, vzhledem k těsné blízkosti východní ruské říše, bez váhání přestěhovali tam, anebo, pokud by zůstali, působili by svou neloajálností Rakousku ustavičné potíže. Takové zvětšení území by nebylo zdrojem síly a ani zdaleka by moc rakouského císaře nezvyšovalo, nýbrž naopak by ji oslabovalo.“
Chtějí-li politikové ukázat tradiční ruskou politiku vůbec, a zejména postoj Ruska k Cařihradu, odvolávají se obvykle na závěť Petra I.[218] Mohli by se však vrátit ještě dál do minulosti. Před více než osmi staletími Svjatoslav, tehdy ještě pohanský velkokníže Rusi, prohlásil na shromáždění svých bojarů, že „by pod vládu Rusi mělo přejít nejen Bulharsko, nýbrž i řecká říše v Evropě spolu s Čechami a Uhrami“. Svjatoslav si podrobil Silistru a ohrožoval Cařihrad v roce 968 stejně jako Mikuláš v roce 1828. Rurikovská dynastie přenesla brzy po založení ruské říše své sídlo z Novgorodu do Kyjeva, aby bylo blíž Byzanci. V jedenáctém století napodobil Kyjev ve všem Cařihrad a byl nazýván druhým Cařihradem. I to bylo výrazem odvěkých tužeb Ruska. Náboženství a civilizace Ruska jsou byzantského původu; a úsilí Ruska podrobit si byzantskou říši, která byla tehdy ve stejném rozkladu, jako je dnes osmanská říše, bylo přirozenější než úsilí německých císařů o dobytí Říma a Itálie. Neměnnost cílů ruské politiky je tedy dána historickou minulostí Ruska, jeho zeměpisnou polohou a nutností získat otevřené námořní přístavy jak v Egejském, tak i v Baltském moři, jestliže si chce udržet svou převahu v Evropě. Ale tradiční způsob, jímž Rusko usiluje o dosažení těchto cílů, si zdaleka nezasluhuje takový obdiv, s jakým k němu vzhlížejí evropští politikové. Jestliže úspěch tradiční ruské politiky dokazuje slabost západních mocností, pak stereotypní šablonovitost této politiky dokazuje vrozené barbarství Ruska samého. Komu by nepřipadala směšnou představa, že by se francouzská politika prováděla podle Richelieuovy závěti nebo podle capitularií Karla Velikého?[219] Prolistujte nejslavnější dokumenty ruské diplomacie a shledáte, že jakkoli je vychytralá, rozvážná, lstivá a rafinovaná ve vyhledávání slabin evropských králů, ministrů a panovnických dvorů, je přece jen s celou svou moudrostí u konce, jakmile jde o historická hnutí samých západoevropských národů. Kníže Liven vystihl velmi přesně povahu dobráka Aberdeena, když spekuloval s jeho ústupností vůči carovi, hrubě se však zmýlil ve svém úsudku o anglickém lidu, když těsně před vznikem hnutí za reformu z roku 1831 předpovídal, že se toryové udrží u vlády. Hrabě Pozzo di Borgo hodnotil velmi správně Karla X., ale naprosto se zmýlil ve francouzském lidu, když nabádal svého „vznešeného panovníka“, aby se dohodl s francouzským králem o rozdělení Evropy krátce předtím, než byl král z Francie vyhnán. Ruská politika se svými tradičními úskoky, podvody a úklady může mít úspěch u evropských panovnických dvorů, které jsou samy jen výplodem tradice, je však úplně bezmocná vůči revolučním národům.
V Bejrútu vysvobodili Američané dalšího maďarského emigranta ze spárů rakouského orla. Je potěšující, že americké zásahy do evropských záležitostí začínají právě východní otázkou. Kromě obchodní a vojenské důležitosti, kterou má Cařihrad pro svou polohu, jsou tu i jiné, historické motivy, jež činí z problému vlády nad tímto městem trvale předmět prudkých debat a sporů mezi Východem a Západem — a Amerika je nejmladší, a přitom nejživotnější představitel Západu.
Cařihrad je věčné město — Řím Východu. Za starých řeckých císařů tu západní civilizace natolik splynula s východním barbarstvím a za vlády Turků se tu východní barbarství natolik smísilo se západní civilizací, že se toto středisko teokratické říše stalo skutečnou závorou pro evropský pokrok. Když ikonijští sultánové[220] vypudili řeckého císaře, přežil duch staré byzantské říše tuto změnu dynastií, a kdyby měl být sultán nahrazen carem, byla by znovu vzkříšena Bas-Empire[c] a měla by ještě víc demoralizující vliv než za starých císařů a ještě agresívnější moc než za sultána. Car by byl pro byzantskou civilizaci tím, čím byli po staletí ruští dobrodruzi pro Dolní říši — corps de garde[d] jejích vojsk. Boj mezi západní Evropou a Ruskem o ovládnutí Cařihradu rozhodne též otázku, zda bude byzantinismus zatlačen západní civilizací, nebo zda antagonismus mezi nimi ožije v ještě strašlivější a výbojnější formě než kdykoli předtím. Cařihrad je zlatý most mezi Západem a Východem a západní civilizace nemůže jako slunce obcházet zemi, aniž přejde po tomto mostě; a nemůže po něm přejít, aniž se střetne s Ruskem. Sultán drží Cařihrad jen v dočasné správě, dokud mu jej neodejme revoluce, a nynějším nominálním vládcům západní Evropy, kteří sami vidí poslední baštu svého „pořádku“ na březích Něvy, nezbývá nic jiného než nechat problém otevřený, dokud Rusko nenarazí na svého opravdového protivníka — revoluci. Tato revoluce, která rozmetá Řím Západu, překoná též démonický vliv Říma Východu.
Ti z Vašich čtenářů, kteří četli mé články o revoluci a kontrarevoluci v Německu napsané pro „Tribune“ asi před dvěma roky[221] a rádi by si o ní udělali živější představu, nechť si prohlédnou obraz pana Hasenclevera, který je nyní vystaven v newyorském Krystalovém paláci a znázorňuje odevzdání dělnické petice düsseldorfské městské správě v roce 1848. Co mohl autor článků jen analyzovat, to tento vynikající malíř vystihl v dramatické životnosti.
Napsal K. Marx 29. července 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3844 z 12. srpna 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — státním převratem. (Pozn. red.)
c — doslova: Dolní říše, tj. východořímská, byzantská říše. (Pozn. red.)
d — gardový sbor, tj. elitní oddíl. (Pozn. red.)
212 Marx ironicky srovnává ty, kdo byli pro snížení odměny drožkářům na 6 pencí za míli, s významným účastníkem anglické buržoazní revoluce v 17. století Johnem Hampdenem, který roku 1636, čtyři roky před začátkem revoluce, odmítl zaplatit královským výběrčím „lodní peníz“ (ship-money), daň, kterou neschválila dolní sněmovna, a u soudu hájil právo Angličanů vzepřít se proti vybírání neoprávněných královských dávek.
213 Mons sacer — Svatá hora, kam se podle pověsti roku 494 před n. l. v době bojů mezi patriciji a plebejci ve starém Římě uchýlili plebejci na znamení protestu proti útlaku patricijů.
214 „Louže“ („Pond“) — tak se tu žertem nazývá Irské moře, které odděluje Irsko od britských ostrovů.
215 Jonathan Swift odkázal na stavbu ústavu pro choromyslné v Dublinu celé své jmění. Tento ústav byl otevřen roku 1757.
216 Na 10. dubna 1848 svolali chartisté do Londýna masovou demonstraci, která měla schválit odevzdání petice o přijetí Lidové charty. Demonstranti se sešli na náměstí Kennington Common a odtud se měli odebrat k budově parlamentu. Vláda demonstraci zakázala, do Londýna bylo staženo vojsko a policie, aby jí zabránily. Chartističtí vůdci, z nichž někteří začali kolísat, se rozhodli demonstraci odvolat a přemluvili masy demonstrantů, aby se rozešly. Nezdaru demonstrace využily reakční síly a zahájily útok proti dělníkům a represálie proti chartistům.
217 Jde o změnu dánské ústavy z 5. června 1849; změna, která se připravovala v roce 1853, měla posílit královskou moc. Nová ústava vstoupila v platnost 2. října 1855.
Lex regia [„královský zákon“] — zákon o následnictví dánského trůnu, který vydal 14. listopadu 1665 král Bedřich III. Tímto zákonem se v Dánsku zaváděla králova absolutní moc a stanovila se posloupnost v následnictví trůnu, která připouštěla následnictví i po přeslici. Podle londýnského protokolu z 8. května 1852 (viz poznámku [75]) a podle zákona o následnictví trůnu z 31. července 1853 se následnictví po přeslici rušilo. Protože král Bedřich VII., který tehdy v Dánsku vládl, neměl přímého následníka, byl za jeho následníka uznán vévoda Kristián Glücksburský. Nový zákon nepřímo potvrzoval nároky příslušníků carské dynastie na dánský trůn, neboť byli po meči potomky vévody holštýnsko-gottorpského (Petra III.).
219 Ve své „Politické závěti“ (z roku 1633) vyložil Richelieu nejdůležitější zásady vnitřní i zahraniční politiky francouzského absolutismu a zároveň se snažil odůvodnit jeho úsilí o rozšíření francouzského území a o nadvládu v Evropě.
Capitularia Karla Velikého — královské výnosy, jedna z hlavních literárních památek z oboru zákonodárství Franské říše.
220 Koncem 11. století, když turečtí Oguzové dobyli východní část Malé Asie, vznikl tu turecký feudální stát, jehož centrem bylo město Ikonie (dnešní název: Konya). Ikonijský sultanát, kde vládla dynastie Seldžukovců, bojoval proti Byzanci a křižákům. V druhé polovině 13. století se sultanát v důsledku mongolského vpádu a rostoucí feudální roztříštěnosti fakticky rozpadl na jednotlivá nezávislá knížectví. Jedno z knížectví sousedících s Byzancí, ležící v severozápadní částí Anatólie, v jehož čele stál jeho náčelník kmene Osman, se stalo jádrem nového tureckého státu — osmanské (otomanské) říše, k níž ve 14. století náležela nejen dřívější území ikonijských sultánů, nýbrž i území sousedních zemí, dobytá Turky. Roku 1453 za vlády sultána Mehmeda II. dobyli osmanští Turci poslední baštu byzantských císařů — Cařihrad (Konstantinopol) a učinili z něho hlavní město osmanské říše.
221 Tím se myslí série článků „Revoluce a kontrarevoluce v Německu“, která vycházela v „New-York Daily Tribune“ v letech 1851—1852 (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde). Tuto sérii článků napsal na Marxovu žádost Engels, protože Marx se tehdy zabýval studiem politické ekonomie. V „Tribune“ však tyto články vycházely s Marxovým podpisem.