Karel Marx a Bedřich Engels
Recenze
z „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, čís. 4
Thomas Carlyle,
„Stati z našich dnů. Čís. 1: Současná doba. Čís. 2: Vzorná vězení.“,
Londýn 1850[a]Thomas Carlyle je jediný anglický spisovatel, na něhož měla německá literatura přímý a velmi značný vliv. Už ze zdvořilosti nesmí Němec přejít jeho spisy bez povšimnutí.
Na posledním Guizotově spisu (viz „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, číslo 2[b], jsme se přesvědčili, jak končí buržoazní „veličiny“. Ve dvou Carlylových brožurách jsme svědky konců literárního génia, který se střetává se zostřenými dějinnými boji a snaží se proti nim uplatňovat svá zneuznaná bezprostřední prorocká vnuknutí.
Thomasu Carlylovi nelze upřít zásluhu, že vystupoval jako literát proti buržoazii v době, kdy si její názory, její vkus a ideje zcela podmanily oficiální anglickou literaturu, a to způsobem, který je sem tam dokonce revoluční. Tak např. v jeho dějinách francouzské revoluce, v apologii Cromwella, v brožuře o chartismu, v „Minulosti a přítomnosti“[157]. Ale ve všech těchto spisech je kritika přítomnosti propletena se vzácně nehistorickou apoteózou středověku, ostatně dost běžnou u anglických revolucionářů, např. u Cobbetta a u části chartistů. V minulosti obdivuje alespoň klasické epochy daného společenského období, přítomnost ho však uvádí v zoufalství a budoucnost ho děsí. Revoluce, pokud ji uznává nebo dokonce oslavuje, se mu soustřeďuje v jedinci, v Cromwellovi nebo v Dantonovi apod. Těm věnuje týž kult hrdinů, který hlásal ve své knize „Hrdinové a uctívání hrdinů“[158] jako jedinou spásu před beznadějně zoufalou přítomností, jako nové náboženství.
Jaké jsou Carlylovy ideje, takový je i jeho styl. Je to bezprostřední a prudká reakce proti moderně měšťáckému anglickému pecksniffovskému[159] stylu; zoufalá ospalost, opatrná rozvláčnost a mravoučně sentimentální, bezvýchodná nuda tvůrců tohoto stylu, vzdělaných londýnských cockneyů, zaplavila celou anglickou literaturu. Naproti tornu Carlyle zacházel s angličtinou jako s úplně syrovým materiálem, který je nutno od základu přetavit. Vyhledával zastaralé obraty i slova a vynalézal podle německého vzoru, především podle Jeana Paula, nové. Nový styl byl místy nabubřelý a nevkusný, ale často skvělý a vždy originální. Také v tomto směru znamenají „Stati z našich dnů“ značný krok zpět.
Je ostatně příznačné, že ze všech představitelů německé literatury neměl na Carlyla největší vliv Hegel, nýbrž literární apatykář Jean Paul.
Z kultu génia, jejž Carlyle sdílí se Straussem, génius v našich dvou brožurách zmizel. Zůstal jen kult.
„Přítomnost“ začíná prohlášením, že přítomnost je dcerou minulosti a matkou budoucnosti, v každém případě je to však nová éra.
Prvním výrazem této nové éry je papež-reformátor. Pius IX. chtěl s evangeliem v ruce z výšin Vatikánu hlásat křesťanstvu „Zákon pravdy“.
„Před více než třemi sty lety dostal trůn svatého Petra neodvolatelnou soudní výpověď, autentický příkaz, registrovaný v nebeské soudní kanceláři, který je od té doby možno číst v srdcích všech statečných lidí — příkaz klidit se, zmizet a dát nám pokoj se sebou i se svými bludy a bezbožným třeštěním; a od těch dob setrvává na vlastní nebezpečí a bude muset zaplatit plnou náhradu škody za každý den své existence. Zákon pravdy? Kdyby chtělo toto papežství uposlechnout zákona pravdy, muselo by se vzdát svého lenivého galvanizovaného života, který je hanbou před Bohem i před lidmi, muselo by čestně zemřít a dát se pochovat. To, co ubohý papež podnikl, mělo k tomu hodně daleko; a přece to bylo v podstatě totéž... Papež reformátor? Turgot a Necker byli proti tomu nuly. Bůh je veliký, a má-li nastat konec pohoršení, povolá nějakého věřícího muže, který přistoupí k dílu s nadějí, a ne se zoufalstvím“ (str. 3).
Svými reformátorskými manifesty podnítil papež otázky,
„těhotné vichřicemi, světovými požáry a zemětřesením... otázky, které si všichni oficiální činitelé přáli a většinou doufali, že je odsunou až na den posledního soudu. Poslední soud už nastal, to je ta nejstrašnější pravda“ (str. 4).
Zákon pravdy byl vyhlášen. Sicilané
„byli prvním národem, který se rozhodl použít této nové směrnice sankcionované svatým otcem: My podle zákona pravdy nepatříme Neapoli a neapolským úředníkům. Chceme se z milosti nebe a papeže od nich osvobodit.“
Tím se vysvětluje sicilská revoluce.
Francouzský národ, který se pokládá za „jakýsi mesiášský národ“, za „vyvoleného vojáka svobody“, měl strach, aby ho ubozí přezíraní Sicilané o tuto živnost (trade) neošidili — únorová revoluce.
„Celá Evropa, jakoby pod vlivem sympatetické podzemní elektřiny, explodovala — bez hranic, bez kontroly; a přišel rok 1848, jedno z nejneobvyklejších, nejzlověstnějších, nejpodivuhodnějších a vůbec nejnedůstojnějších let, jaká kdy prožil evropský svět... Králové a představitelé vlád všude najednou trnuli hrůzou, když jim hřměl do uší hlas celého světa: Kliďte se k čertu, vy neschopní pokrytci, šašci, a nikoli hrdinové! Pryč s vámi, pryč! A zvláštní bylo, co se v tomto roce stalo poprvé: všichni ti králové pospíchali, aby už byli pryč, jako by volali: My jsme opravdu ubozí šašci, ano, to jsme — a vy jste chtěli hrdiny? Nezabíjejte nás, za nic nemůžeme. — Ani jeden z nich tomu nečelil a nevytrval pevně na svém trůně jako na právu, za něž by dokázal zemřít nebo nasadit kůži. V tom je, opakuji, děsivě znepokojující zvláštnost přítomné doby. Demokracie při této příležitosti znovu odhaluje u všech králů vědomí, že jsou jen pouhé loutky... Uprchli zčerstva, někteří z nich s náramnou ostudou — ze strachu před šlapacím kolem nebo před něčím horším. A lid nebo chátra se všude ujímá vlády a všude panuje zřejmé bezkráloví (kinglessness), to, čemu říkáme anarchie — štěstí ještě, je-li to anarchie plus policajt. Tak šly v oněch březnových dnech roku 1848 dějiny od moře Baltského až k Středozemnímu, v Itálii, ve Francii, v Prusku, v Rakousku, z jednoho konce Evropy na druhý... A v Evropě nezůstal jediný král, ani jediný, nepočítáme-li veřejného ‚harangueura‘[c], řečnícího na pivním sudu či v úvodníku, nebo zasedajícího se sobě rovnými v národním parlamentě. A téměř po čtyři měsíce byla celá Francie a ve značné míře i celá Evropa zmítána všemi druhy šílenství, ... vzdouvajícím se mořem chátry v čele s panem Lamartinem na pařížské radnici... Byla to pro myslící lidi truchlivá podívaná, když byl v sedle ten ubožák pan Lamartine, v němž nebylo nic, jen trochu melodické prázdnoty a zženštilého slintání. ... Hodně smutná podívaná na toto výmluvné nejnovější ztělesnění rehabilitovaného ‚chaosu‘, jež umělo mluvit ve svůj prospěch a přesvědčivě se prohlašovat za ‚kosmos‘! Ale v takových případech není třeba dlouho čekat; všechny vzdušné balóny musí pod tlakem událostí splasknout a zakrátko se zřítí a ztroskotají“ (str. 6—8).
Kdože to rozdmýchal tuto všeobecnou revoluci, k níž ovšem bylo už dost zápalné látky?
„Studenti, mladí literáti, advokáti, novináři, horkokrevní nezkušení nadšenci a divocí, po zásluze zbankrotělí desperados[d]... Ještě nikdy neměli mladí lidé, takřka děti, takovou moc nad lidskými osudy. Časy se hodně změnily od těch dob, kdy slova senior, seigneur nebo stařešina bylo poprvé použito jako označení pro pána nebo představeného, slovo, s nímž se setkáváme v jazycích všech národů! ... Přihlédnete-li blíže, zjistíte, že stařec přestal být hoden úcty a začal být hoden opovržení, že je pouze zpozdilým chlapcem, ale chlapcem bez půvabu, ušlechtilosti a kypící síly mladých jinochů. — Tento bláznivý stav věcí se ovšem zakrátko sám zase vyřeší, jak už to začalo všude; prosté nutnosti všedního života tento stav nesnesou a vynutí si průchod stůj co stůj. Ve většině zemí dojde asi brzy k jakési opravě starého stroje, dají mu nové barvy a změní jeho vzhled; staří teatrální králově se budou smět vrátit pod podmínkou, že uznají ústavy, národní parlamenty a podobná elegantní příslušenství, a všude se budou snažit začít znovu se starým, všedním životem. Ale tentokrát není naděje, že se takové kompromisy dlouho udrží... Evropská společnost..., zmítaná bezednými jícny vírů a zápolícími mořskými proudy, společnost bez pevných základů, se musí dál potácet v těchto zlořečených záchvěvech; brzy bezmocně klopýtne, pak se zase s bolestí vzchopí a intervaly budou stále kratší, až se konečně objeví na světle denním nový žulový základ, o nějž se roztříští záplavy vzpoury a vzpurných snah“ (str. 8—10).
Potud historie, která je i v této formě pro starý svět málo potěšitelná. Za ní následuje naučení:
„Všeobecná demokracie, ať už si o ní myslíme cokoli, se sama prohlásila za nevyhnutelnou skutečnost našich dnů“ (str. 10). Co je to demokracie? Nějaký význam mít musí, jinak by tu nebyla. Záleží tedy jedině na tom, abychom objevili pravý význam demokracie. Podaří-li se nám to, můžeme se s ní vypořádat; ne-li, jsme ztraceni. Únorová revoluce byla „všeobecný bankrot podvodu; to je její krátká definice“ (str. 14). V moderní době vládly místo skutečných poměrů a věcí přeludy a přeludné podoby, „shams“, „delusions“, „phantasms“, jména, jež ztratila význam, zkrátka lež místo pravdy. Úkolem reformy je individuální i sociální rozvod s těmito příznačnými tvary a strašidly, a bezesporu je nutno skoncovat s každou přetvářkou (shams), s každým klamem.
„Leckomu se to ostatně může zdát divné, a mnohému solidnímu Angličanu z takzvaných vzdělaných tříd, který se zdravou chutí tráví svůj pudink, se to zdá nesmírně divné, je to pro něho ztřeštěná a hloupá představa, naprosto kacířská a přinášející jen zkázu. Zvykl si po celý život na slušné způsoby dávno předtím, než ztratily svůj smysl, na dovolené formy zábavy, na vznešenou ceremoniálnost — na to, čemu ve svém obrazoboreckém humoru říkáte shams; nikdy neslyšel, že by v tom bylo něco špatného, že by bez toho byl možný úspěch. Což to vadilo spřádání bavlny, pěstování dobytka, koloniálnímu obchodu s Východem a Západem — což to všechno neprosperovalo zcela klidně vedle shams?“ (Str. 15.)
Dovrší teď demokracie tuto nutnou reformu, toto osvobození od shams?
„Dovrší teď demokracie, bude-li organizována za pomoci všeobecného hlasovacího práva, tento všeobecný uzdravující přechod od přeludů ke skutečnosti, od lži k pravdě, a vytvoří postupně požehnaný svět?“ (Str. 17.)
Carlyle to popírá. V demokracii a ve všeobecném hlasovacím právu vidí jen nákazu anglické pověry o neomylnosti parlamentní vlády, která zachvátila všechny národy. Všeobecné hlasovací právo, které chce řídit stát, je jako posádka lodi, která ztratila cestu kolem Hornova mysu, a místo aby zkoumala vítr a počasí a použila sextantu, hlasuje o cestě, jíž se má vydat, a prohlašuje rozhodnutí většiny za neomylné. Pro každého jednotlivce stejně jako pro společnost je důležité jedině odhalit skutečný řád vesmíru a věčné zákony přírody ve vztahu k úkolu, který se má řešit, a jednat podle nich. Kdo nám tyto věčné zákony odhalí, toho budeme následovat, „ať je to ruský car nebo chartistický parlament, arcibiskup canterburský nebo dalajláma“. Jak ale odhalíme tato věčná boží pravidla? Nejhorší cestou k tomu je samozřejmě všeobecné hlasovací právo, které dá každému do rukou hlasovací lístek a sčítá hlavy. Vesmír je povahy velmi výlučné a odjakživa sděloval svá tajemství jen málo vyvoleným, jen malé menšině ušlechtilých a moudrých. Proto také žádný národ nemohl nikdy existovat na základě demokracie. Řekové a Římané? Každý dnes ví, že netvořili demokracie, že základem jejich státu bylo otroctví. O rozmanitých francouzských republikách je zbytečné mluvit. A vzorná republika severoamerická? O Američanech se až dosud nedá říci ani tolik, že by tvořili národ, stát. Americké obyvatelstvo žije bez vlády; vládne zde anarchie plus policajt. Tento stav umožňují nesmírné rozlohy dosud neobdělané země a z Anglie přenesená úcta k policajtskému obušku. S růstem počtu obyvatelstva skončí i tohle.
„Jakou velkou lidskou duši, jakou velkou myšlenku, jakou velkou ušlechtilou věc, kterou je možno vzývat nebo s čistým srdcem obdivovat, vytvořila ještě Amerika?“ (Str. 25.)
Každých dvacet let zdvojnásobila počet obyvatelstva—voilá tout[e].
Proto je tedy na této i na oné straně Atlantického oceánu demokracie jednou provždy nemožná. Sám vesmír je monarchie a hierarchie. Žádný národ, v němž božská, věčná povinnost vlády a kontroly nad nevědoucími není svěřena nejušlechtilejšímu a jeho vybrané skupině ušlechtilejších, žádný takový národ není říší boží, neodpovídá věčným zákonům přírody.
Poznáváme tedy i tajemství, původ a nutnost moderní demokracie. Záleží prostě v tom, že lžišlechetný (sham-noble) je povyšován a posvěcován tradicí nebo nově objevenými iluzemi.
A kdo má najít ten pravý drahokam s celou jeho obrubou menších lidských skvostů a perel? Určitě ne všeobecné hlasovací právo; vždyť šlechetného může najít jen šlechetný. A Carlyle prohlašuje, že Anglie má ještě plno takových šlechetníků a „králů“, a na stránce 36 je vyzývá, aby se u něho hlásili.
Vidíme, že „šlechetný“ Carlyle vychází z čistě panteistického nazírání. Celý dějinný proces není u něho podmíněn vývojem živých lidí samých, vývojem, který je ovšem závislý na určitých, ale zase historicky vytvořených a měnících se předpokladech; je podmíněn věčným, pro všechny doby neměnným přírodním zákonem, od něhož se dnes vzdaluje a jemuž se zítra zase blíží, a všechno záleží na jeho správném rozpoznání. Toto správné rozpoznání věčného zákona přírody je věčná pravda, všechno ostatní je lživé. Při takovém nazírání se všechny skutečné třídní protiklady, ať jsou v různých dobách jakkoli různé, redukují na jediný velký a věčný protiklad mezi těmi, kteří pronikli do věčného zákona přírody a jednají podle něho, to jest moudrými a šlechetnými, a těmi, kteří mu rozumějí špatně, překrucují ho a jednají proti němu, to jest hlupáky a darebáky. Historicky vzniklé třídní rozdíly se tak stávají přirozeným rozdílem, který je nutno chápat dokonce jako součást věčného zákona přírody a uctívat ho tím, že se skláníme před šlechetnými a moudrými od přírody: prostě kult génia. Celé nazírání na proces historického vývoje se zplošťuje na povrchní triviálnost iluminátské a zednářské[160] moudrosti minulého století, na jednoduchou morálku z „Kouzelné flétny“[161] a na nekonečně zubožený a zbanalizovaný saint-simonismus. Současně se přitom dostává na pořad stará otázka, kdo má vlastně vládnout, otázka, o níž se rozvláčně a s veledůležitou povrchností diskutuje, a nakonec se odpovídá, že mají vládnout šlechetní, moudří a vědoucí. A z toho samozřejmě vyplývá, že se musí vládnout mnoho, velmi mnoho, že vláda nemůže být nikdy dostatečná, protože vládnout znamená přece neustále odhalovat a uplatňovat zákon přírody proti mase. Ale jak objevit šlechetné a moudré? Žádné nadpozemské kouzlo je neodhalí; musíme je hledat. A tak přicházejí znovu na scénu historické třídní rozdíly, změněné v rozdíly ryze přirozené. Šlechetný je šlechetný proto, že je moudrý, vědoucí. Musíme ho tedy hledat mezi třídami, které mají monopol na vzdělání — mezi třídami privilegovanými; a tyto třídy ho vyhledají ve svém středu, tyto třídy rozhodnou o jeho nárocích na hodnost šlechetného a moudrého. Tím se privilegované třídy stávají hned třídou ne-li přímo šlechetnou a moudrou, tedy aspoň „artikulovaně“ mluvící; utlačované třídy jsou ovšem „němé, neartikulovaně mluvící“, a tak se znovu sankcionuje třídní panství. Celé to velmi rozhořčené klábosení se mění v poněkud zahalené uznání dosavadního třídního panství, a autor na ně reptá a nadává jen proto, že buržoové nevykazují místo v čele společnosti svým zneuznaným géniům a ze zcela praktických důvodů se nedávají nachytat na užvaněné blouznění těchto pánů. Carlyle nám ostatně podává přesvědčivé doklady, jak se i toto nabubřelé dryáčnictví obrací ve svůj opak a jak se šlechetný, vědoucí a moudrý mění v praxi ve sprosťáka, hlupáka a blázna.
Protože se u něho všechno točí kolem silné vlády, obrací se nanejvýš rozhořčeně proti volání po svobodě a emancipaci:
„Nechť jsme všichni svobodni jeden od druhého... Svobodni bez svazků a pout, kromě hotového placení; poctivá denní mzda za poctivé denní dílo, mzda stanovená dobrovolnou smlouvou a zákonem nabídky a poptávky. Myslí si, že toto je správné řešení všech těžkostí a nespravedlností, jež vznikaly mezi lidmi. Což k tomu, aby se napravil vztah mezi dvěma lidmi, není jiná metoda, než jej úplně odstranit?“ (Str. 29.)
Úplné odstranění všech svazků, všech vztahů mezi lidmi vrcholí ovšem v anarchii, v zákonu bezzákonnosti, ve stavu, kdy je vláda, tento svazek všech svazků, úplně rozvrácena. A o to usilují v Anglii i na kontinentě, ba dokonce i v „solidní Germáii“.
Takto řádí Carlylc na mnoha stránkách a nejroztodivnějším způsobem směšuje rudou republiku, fraternité[f] a Louis Blanca s free trade[g], zrušením obilních cel atd. (srov. str. 29—42). Likvidaci zbytků feudalismu zachovávaných z tradice, redukci státu na nezbytně nutné a nejbanálnější záležitosti a důsledné uskutečnění buržoazní svobodné konkurence tedy Carlyle směšuje a ztotožňuje s odstraněním právě těchto buržoazních poměrů, se zrušením protikladu mezi kapitálem a námezdní prací a se svržením buržoazie proletariátem. Jak skvělý návrat k „noci absolutna“, v níž jsou všechny krávy černé! Jak hluboké vědění „vědoucího“, který nezná ani písmenko z toho, co se děje kolem něho! Jak vzácná bystrost ducha, když se někdo domnívá, že odstraněním feudalismu nebo svobodné konkurence budou zrušeny všechny vztahy mezi lidmi! Jak pronikavé proniknutí „věčného zákona přírody“, když někdo úplně vážně věří, že už se nebudou rodit děti, nepůjdou-li rodiče nejdřív na radnici a tam se manželsky „nespojí“!
Po tomto poučném příkladu moudrosti, která vede k čiré nevědomosti, podává nám Carlyle ještě jeden doklad, jak se šlechetnost, zaklínající se tím nejsvětějším, mění v neskrývanou hanebnost, jakmile sestoupí ze svého nebe frází a sentencí do světa reálných vztahů.
„Ve všech evropských zemích, zvláště v Anglii, vyvinula se už do jisté míry třída vedoucích lidí a kapitánů lidstva, v níž poznáváme zárodek nové, skutečné, a ne imaginární aristokracie: jsou to kapitáni průmyslu, naštěstí třída, která je v těchto dobách nutnější než všechny ostatní... A na druhé straně zajisté není nedostatek lidí, kteří potřebují nad sebou vládu: je to ta žalostná třída našich bližních, kterou jsme vylíčili jako ‚emancipované koně — podruhy‘[h], odsouzené k tuláctví a hladovění; tato třída vzniká i ve všech ostatních zemích, roste den ze dne zlověstnou geometrickou řadou a se znepokojující rychlostí. Z tohoto důvodu lze popravdě říci, že všeobecným životním úkolem světa je organizace práce“ (str. 42—43).
Když Carlyle na prvních čtyřiceti stránkách znovu a znovu vylil všechen svůj ctnostný hněv na sobectví, svobodnou konkurenci, odstranění feudálních vztahů mezi lidmi, na nabídku a poptávku, laisser faire[162], předení bavlny, placení hotovými atd., najednou se zase ukazuje, že hlavní představitelé všech těchto shams, průmysloví buržoové, nejenže patří k oslavovaným hrdinům a „géniům“, nýbrž tvoří dokonce zvlášť potřebnou část těchto hrdinů, a že vrcholem všech jeho útoků proti buržoazním poměrům a idejím je apoteóza buržoazních osobností. Ještě podivněji působí, že Carlyle nejprve vynašel velitele i vojáky práce, tedy určitou organizaci práce, ale pak tvrdí, že tato organizace je ještě velký problém, který je nutno vyřešit. Ale nebuďme na omylu. Nejde o organizaci dělníků zařazených do této armády, ale dělníků nezařazených, dělníků bez vůdců, a tuto organizaci si vyhradil Carlyle pro sebe. Na konci brožury najednou vystupuje jako britský premiér in partibus[163], svolává tři milióny irských i ostatních žebráků, práceschopných bezzemků, kočujících i usedlých, a všeobecné národní shromáždění britských pauperů, žijících mimo pracovní domy i v nich, a „řeční“ k nim v tirádě, v níž za prvé chudákům opakuje všechno, co čtenáři svěřil už dříve, a potom tu vybranou společnost oslovuje:
„Vy toulaví nuzáci, většinou hlupáci, mnozí z vás zločinci, všichni pak nešťastníci! Pohled na vás mě naplňuje údivem a zoufalstvím... Je vás zde na tři milióny a tolik vás propadlo žebrotě; a je hrozné si představit, jak každý, kdo klesá, zatíží svou vahou ještě víc řetěz, který vleče ostatní. Na okraji této propasti balancují nesčetné milióny, které vzrůstají, jak se dovídám, každý den o dvanáct set lidí... Padají, padají, padají jeden za druhým, a řetěz je čím dál tím těžší, ... a kdo se nakonec udrží? — Jak vám pomoci? — — — Ti ostatní, kteří se ještě drží, zápasí s vlastní nouzí! Vy jste však dokázali nedostatečnou energií a nadbytečnou chutí k jídlu, nepatrným množstvím práce a přílišným popíjením piva, dokázali jste tím vším, že se nevzpamatujete... Věřte, že i když synem svobody může být kdokoli, vy to nejste a být nemůžete; vy nejste svobodni, ale prokazatelně ujařmeni... Máte povahu otroků, nebo je-li vám to milejší, povahu nomádsky potulných pacholků, kteří si nedovedou najít pána... Od nynějška může být náš vztah jen vztahem trvalých rabů, vztahem nešťastně padlých bratrů, kteří žádají, abych jim velel, a bude-li zapotřebí, abych je řídil a podrobil si je, a ne vztahem slavných nešťastných synů svobody... Před nebem i zemí a Bohem, stvořitelem nás všech, prohlašuji, že takový život, který se ve vás uchoval za cenu potu a krve vašich bratří, je pohoršlivý, a nemůžeme-li ho zlepšit, smrt by byla milejší... Zapisujte se do mých irských, do mých skotských a anglických pluků nové éry, ... vy chudí potulní banditi; poslouchejte, pracujte, trpte, postěte se, jak jsme to museli dělat my všichni... Potřebujete průmyslové velitele, mistry, dohlížitele, pány nad životem a smrtí, nestranné jako Rhadamanthys a neoblomné jako on, a oni se pro vás najdou, jakmile se na vás budou vztahovat vojenské řády... Každému z vás potom řeknu: tady je vaše práce; pusťte se do ní statečně, s mužnou a vojáckou poslušností a dobrou myslí podle předepsaného návodu a lehko si vysloužíte mzdu... Budete-li se vzpírat a bát se těžké práce, nebudete-li poslouchat předpisy, pokusím se vás napomenout a povzbudit; bude-li to marné, budu vás mrskat; bude-li marné i to, zastřelím vás“ (str. 46—55).
„Nová éra“, v níž vládne génius, liší se tedy od staré éry hlavně tím, že bič pokládá sám sebe za génia. Génius Carlyle se liší od kteréhokoli vězeňského kerbera nebo dozorce v chudobinci ctnostným rozhořčením a morálním vědomím, že odírá chudáky jen proto, aby je povznesl na svou úroveň. Vidíme, jak nadutý génius ve spasitelném hněvu fantasticky ospravedlňuje a ještě přehání pomluvy buržoů. Jestliže anglická buržoazie připodobnila chudáky k zločincům, aby budila hrůzu před pauperismem, jestliže vytvořila chudinský zákon z roku 1833 — Carlyle obviňuje chudáky z velezrady, protože pauperismus plodí pauperismus. Tak jako předtím byla účastna génia historicky vzniklá vládnoucí třída, průmyslová buržoazie, jen proto, že vládla, tak je nyní každá utlačovaná třída, čím víc je utlačována, tím víc vyloučena z geniálnosti, tím víc je vydána napospas běsnící zlobě našeho zneuznaného reformátora. Potud o chudých. Ale jeho mravně ušlechtilý vztek vrcholí až tehdy, když mluví o absolutně podlých a nízkých lidech, o „padouších“, tj. o zločincích. Pojednává o nich v brožuře o vzorných věznicích.
Tato brožura se liší od první jen mnohem větší zlobou, která stojí autora menší námahu, protože se obrací proti lidem oficiálně vyhoštěným ze současné společnosti, proti lidem pod zámkem. Tato zloba ho dokonce zbavuje posledního zbytku studu, jaký ještě ze slušnosti projevují obyčejní buržoové. Podobně jako v první brožuře buduje Carlyle úplnou hierarchii ušlechtilých a pátrá po nejušlechtilejším z ušlechtilých, sestavuje zde stejně kompletní hierarchii padouchů i ničemů a snaží se ulovit nejhoršího z nejhorších, největšího padoucha v Anglii, aby měl to potěšení ho pověsit. Dejme tomu, že ho chytí a pověsí; pak je nejhorším zase někdo jiný a musí být pověšen zase on a potom zase někdo jiný, až konečně dojde řada na ušlechtilé, a pak na nejušlechtilejší. Nakonec nezbude nikdo jiný než Carlyle, ten nejušlechtilejší, který je jako pronásledovatel darebáků zároveň vrahem ušlechtilých a také v darebácích zavraždil ušlechtilost, ten nejušlechtilejší z ušlechtilých, který se najednou promění v nejpodlejšího z darebáků a jako takový musí pověsit sám sebe. Tím by byly vyřešeny všechny otázky vlády, státu, organizace práce a hierarchie ušlechtilých a konečně by se uskutečnil věčný zákon přírody.
__________________________________
Napsali K. Marx a B. Engels
v březnu—dubnu 1850
Otištěno v časopise „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
čís. 4 1850Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny
[citáty z Carlyla porovnány
též s anglickým originálem]
A. Chenu, bývalý kapitán gardy občana Caussidièra,
„Spiklenci. Tajné společnosti; policejní prefektura za Caussidièra; dobrovolnické sbory“,
Paříž 1850
Lucien de la Hodde, „Zrození republiky v únoru 1848.“,
Paříž 1850[i]Bylo by výborné, kdyby lidé, kteří stáli v čele strany hnutí — ať už před revolucí v tajných společnostech či v tisku, nebo později na oficiálních místech — byli jednou konečně vylíčeni v sytých rembrandtovských barvách a v celé životní pravdivosti. Dosavadní podání nám nikdy nelíčí tyto postavy ve skutečné podobě, nýbrž jen v podobě oficiální, s koturny na nohou a s aureolou kolem hlavy. Na těchto nebeských rafaelovských obrazech se ztrácí veškerá pravdivost.
Oba uvedené spisy odstraňují sice koturny a aureolu, bez nichž jsme „velikány“ únorové revoluce dosud neznali. Vnikají do soukromého života těchto osob, ukazují nám je v nedbalkách a s nimi i celé jejich okolí nejrůznějších lidiček ve vedlejších rolích. Ale nejsou proto méně vzdáleny od skutečného, věrného vylíčení osob a událostí. Jeden z autorů je podle vlastního doznání dlouholetý špicl Ludvíka Filipa, druhý je starý spiklenec z povolání, jehož vztahy k policii jsou stejně pochybné a jehož pozorovací schopnost je charakterizována už tím, že mezi Rheinfeldenem a Basilejí prý viděl „ty nádherné alpské štíty, jejichž stříbrné vrcholky oslepují oči“, a mezi Kehlem a Karlsruhem „rýnské Alpy, jejichž vzdálené vrcholky se ztrácely na obzoru“. Od takových lidí, píší-li nadto ještě proto, aby ospravedlnili svou osobu, můžeme očekávat nanejvýš více nebo méně zkarikovanou skandální kroniku únorové revoluce.
Pan de la Hodde se chce ve své brožuře vylíčit jako špión z Cooperova románu[164]. Tvrdí, že prý se zasloužil o společnost, protože osm let paralyzoval činnost tajných společností. Ale od cooperovského špióna k panu de la Hoddovi je daleko, velmi daleko. Pana de la Hodda, spolupracovníka časopisu „Charivari“[165], od roku 1839 člena ústředního výboru Společnosti nových ročních období,[166] spoluredaktora časopisu „Réforme“ od jeho založení a současně placeného špicla policejního prefekta Delesserta, zkompromitoval nejvíc právě Chenu. De la Hoddův spis je přímo vyprovokován odhaleními pana Chenua, ale autor se má velmi na pozoru, aby ani slabikou neodpověděl na to, co říká Chenu o de la Hoddovi samotném. Aspoň tato část Chenuových memoárů je tedy autentická.
„Při jedné ze svých nočních procházek,“ vypráví Chenu, „jsem uviděl de la Hodda, jak přechází sem a tam po Voltairově nábřeží. Lilo jako z konve, a proto mi to bylo divné. Nečerpá náhodou náš drahý de la Hodde také z pokladny tajných fondů? Ale vzpomněl jsem si na jeho písně, na jeho nádherné verše o Irsku a Polsku a zvláště na ostré články, které psal do časopisu ‚Réforme‘ (zatímco se pan de la Hodde chce ukázat jako někdo, kdo tón ‚Réforme‘ mírnil).
‚Dobrý večer, de la Hodde, co tu k čertu děláš v tuhle dobu a v tomhle nečase?‘ — ‚Čekám na jednoho hejska; je mi dlužen peníze, a protože tu chodí touhle dobou každý večer, tak mi zaplatí, nebo‘ — a prudce uhodil holí o nábřežní zábradlí.“
De la Hodde se chce Chenua zbavit a odchází směrem k mostu Carrousel. Chenu jde na druhou stranu, ale jen proto, aby se schoval ve sloupoví Institutu. De la Hodde se brzy vrátí, rozhlíží se opatrně na všechny strany a znovu se začne procházet.
„Za čtvrt hodiny jsem uviděl vůz se dvěma malými zelenými lucernami, jaký mi popisoval můj bývalý agent“ (bývalý fízl, který prozradil Chenuovi ve vězení mnoho policejních tajemství a poznávacích znaků). „Zastavil na rohu ulice Vieux-Augustins. Vystoupil nějaký muž; de la Hodde šel přímo k němu, chvíli spolu mluvili a pak jsem viděl, že de la Hodde dělá pohyb, jako když se strkají do kapsy peníze. — Po tom, co jsem viděl, jsem se všemožně snažil, aby de la Hodde přestal chodit na naše schůzky a především aby neupadl do léčky Albert, s kterým celé naše hnutí stálo i padalo. Za pár dní odmítla ‚Réforme‘ de la Hoddovi článek. Tím byla dotčena jeho literární ješitnost. Poradil jsem mu, aby se pomstil tím, že založí jiný časopis. Uposlechl této rady a uveřejnil s Pilhesem a Dupotym dokonce už prospekt listu ‚Le Peuple‘, a na nějaký čas jsme se ho skoro úplně zbavili“ (Chenu, str. 46—48).
Je zřejmé, jak se cooperovský špión mění v politického prostituta nejsprostšího zrna, který čeká na ulici v dešti na obyčejného officier de paix[j], aby od něho přijal svůj cadeau[k]. Vidíme dále, že v čele tajných společností nebyl de la Hodde, jak by nám to rád namluvil, ale Albert. Vyplývá to z celého Chenuova líčení. Špicl „v zájmu pořádku“ se náhle mění v uraženého spisovatele, který je pohněván, že v „Réforme“ nejsou beze všeho přijímány články spolupracovníka listu „Charivari“; rozejde se s „Réforme“, se skutečným orgánem strany, v němž může být policii užitečný, proto, aby založil nový list, kde může nejvýš ukojit svou literátskou ješitnost. Jako se prostitutky snaží zachránit z bláta jistou sentimentalitou, chce to špicl dělat svými spisovatelskými ambicemi. Nenávist k „Réforme“, pronikající celým pamfletem, se dá vysvětlit nejbanálnější spisovatelskou pomstychtivostí. A konečně vidíme, že v nejdůležitějším období, krátce před únorovou revolucí, tajné společnosti de la Hodda postupně vytlačovaly ze svého středu; a tím se vysvětluje de la Hoddovo tvrzení, které je v naprostém rozporu se Chenuem, že společnosti jsou v té době na tom stále hůř.
Dostáváme se teď ke scéně, v níž Chenu líčí, jak bylo po únorové revoluci odhaleno de la Hoddovo zrádcovství. Strana „Réforme“ se na Caussidièrovo pozvání shromáždila u Alberta v Lucemburském paláci. Přišli Monnier, Sobrier, Grandménil, de la Hodde, Chenu atd. Caussidière zahájil schůzi a řekl:
„Mezi námi je zrádce. Utvoříme tajný tribunál a budeme ho soudit.“ — Grandménil jako nejstarší z přítomných byl jmenován předsedou a Tiphaine tajemníkem. ‚Občané,‘ pokračoval Caussidière jako veřejný žalobce, ‚dlouho jsme obviňovali čestné vlastence. Vůbec jsme netušili, jaká zmije se mezi nás vetřela. Dnes jsem odhalil skutečného zrádce: je to Lucien de la Hodde!‘ — Ten seděl dosud úplně klidně, ale při tomto přímém obvinění vyskočil a vrhl se ke dveřím. Caussidière je rychle zamkl, vytáhl pistoli a vykřikl: ‚Jestli se pohneš, roztříštím ti lebku!‘ — De la Hodde ohnivě dokazoval svou nevinu. ‚Dobrá,‘ řekl Caussidière. ‚Tady je kupa dokumentů, je v nich osmnáct set udání policejnímu prefektovi‘, a podal každému z nás zprávy, které o něm napsal de la Hodde. De la Hodde tvrdošíjně zapíral, že by zprávy podepsané jménem Pierre pocházely od něho, až Caussidière přečetl dopis uveřejněný později v jeho memoárech; de la Hodde v něm nabízí své služby policejnímu prefektovi a je na něm podepsán svým skutečným jménem. Od této chvíle nešťastník už nezapíral, snažil se vymlouvat na bídu, ta prý mu vnukla osudnou myšlenku, aby se vrhl do náručí policie. Caussidière mu podal pistoli, poslední východisko, které mu zbývalo. De la Hodde pak prosil své soudce, škemral o slitování, ale soudci zůstali neoblomní. Bocquetovi, jednomu z přítomných, došla trpělivost: ‚Allons[l], rozraž si lebku, zbabělče, zbabělče, nebo tě zabiju sám!‘ — Albert mu vytrhl pistoli z ruky: ‚Rozmysli si to, výstřel z pistole tady v Lucemburském paláci vzbouří kdekoho!‘— ‚Máš pravdu,‘ zvolal Bocquet, ‚potřebujeme jed.‘ — ‚Jed?‘ řekl Caussidière, ‚já mám jed u sebe, nejrůznější druhy.‘ — Vzal sklenici, nalil do ní vodu, hodil tam cukr a nasypal bílý prášek; podal to de la Hoddovi, který v hrůze couvl: ‚Tak vy mě chcete zavraždit?‘ — ‚Ovšem,‘ řekl Bocquet, ‚pij!‘ — Na de la Hodda byl hrozný pohled. Byl úplně zsinalý, kudrnaté a krásně načesané vlasy se mu ježily na hlavě, obličej mu tonul v potu. Žadonil, plakal: ‚Já nechci zemřít!‘ — Ale Bocquet mu stále neoblomně podával sklenici. ‚Allons, tak pij,‘ řekl Caussidière. ‚Než se naděješ, budeš v pekle.‘ — ‚Ne, ne, já nebudu pít!‘ A v pomatení mysli se strašlivě zašklebil a dodal: ‚Ó, já se za všechna ta muka pomstím!‘
Když jsme viděli, že jakékoli odvolávání na jeho point d‘honneur[m] nemá cenu, dostal konečně na Albertovu přímluvu milost a uvěznili jsme ho v Conciergerie“ (Chenu, str. 134—136).
Domněle cooperovský špión je čím dál ubožejší. Poznáváme ho tu v celém jeho opovrženíhodném postavení, jak se umí protivníkům bránit jen svou zbabělostí. Nevytýkám mu, že nezastřelil sebe, ale že nezastřelil někoho ze svých protivníků. Chce se dodatečně obhájit spisem, v němž se snaží celou revoluci vylíčit jako pouhé taškářství. Správný titul tohoto spisu by měl znít: „Zklamaný policajt“. Spis dokazuje, že skutečná revoluce je pravým opakem představ policejního fízla, který se stejně jako „mužové činu“ domnívá, že každá revoluce je dílem malé kotérie. Zatímco všechna hnutí, víceméně svévolně vyprovokovaná kotériemi, zůstala pouhými puči, vyplývá i ze samého de la Hoddova líčení, jednak že oficiální republikáni ještě na začátku únorových dní pochybovali o vítězství republiky, jednak že buržoazie musela k tomuto vítězství přispívat, ať chtěla nebo nechtěla. Že tedy únorová republika byla nutným důsledkem událostí, které vyhnaly do ulic masy proletariátu, stojícího mimo všechny kotérie, a zahnaly domů většinu buržoazie nebo ji donutily ke společné akci s proletariátem. Jinak je de la Hoddovo líčení velmi ubohé a omezuje se na nejbanálnější klepy. Ale jedna scéna je zajímavá: schůze oficiálních demokratů v místnostech „Réforme“ večer 21. února, na níž se vůdcové rozhodně vyslovili proti násilnému vystoupení. Obsah jejich řečí svědčí vcelku o tom, že tehdy měli ještě na události správný názor. Směšný je jen nabubřelý tón a pozdější snaha těchto lidí dokázat, že od začátku vědomě a úmyslně připravovali revoluci. Ostatně nejhorší věc, kterou o nich de la Hodde může říci, je to, že ho mezi sebou tak dlouho trpěli.
Přejděme k Chenuovi. Kdo je pan Chenu? Je to starý spiklenec, od roku 1832 se zúčastnil všech ozbrojených spiknutí a byl policii velmi dobře znám. Když je povolán do armády, brzy zbíhá a skrývá se v Paříži, ale účastní se všech spiknutí, i vzpoury z roku 1839[167]. Roku 1844 se dostaví ke svému pluku, a ačkoli je jeho minulost velmi dobře známa, divizní generál ho kupodivu osvobodí od válečného soudu. A nejen to: Chenu si ani neodslouží svou dobu u pluku a smí se vrátit do Paříže. Roku 1847 je zapleten do spiknutí se zápalnými pumami[168] při pokusu o zatčení unikne, ale zůstává v Paříži, ačkoli je odsouzen in contumaciam[n] na čtyři roky. Teprve když je svými druhy obviněn, že je ve spojení s policií, odjíždí do Holandska, odkud se vrací 21. února 1848. Po únorové revoluci je kapitánem v Caussidièrových gardách. Caussidière ho brzy podezírá (podezření je velmi důvodné), že je ve spojení s Marrastovou zvláštní policií, a celkem snadno ho odešle do Belgie, později do Německa. Pan Chenu se dá dobrovolně zařadit postupně do belgických, německých a polských dobrovolnických sborů. A to všechno v době, kdy se Caussidièrova moc už začíná viklat. Přitom Chenu tvrdí, že Caussidièra úplně ovládal a že když byl jednou zatčen, vynutil si na Caussidièrovi výhružným dopisem okamžité propuštění. Tolik o charakteru a věrohodnosti našeho autora.
Spousta šminek a voňavek, jimiž se prostitutky snaží zakrýt nepříliš lákavé stránky své fyzické existence, má svou literární obdobu v bel-esprit[o], jímž parfumuje svůj pamflet de la Hodde. Naproti tomu Chenuova kniha prostotou a živým líčením často připomíná Gila Blase[169]. Tak jako Gil Blas v nejrůznějších dobrodružstvích zůstává stále sluhou a všechno posuzuje z hlediska sluhy, zůstává Chenu od vzpoury z roku 1832 až po své propuštění z prefektury stále týmž podřízeným spiklencem, a jeho svérázná omezenost se dá ostatně velmi přesně odlišit od jalových úvah literárního „mistra“, který mu byl přidělen z Elysejského paláce. Je samozřejmé, že ani Chenu nemá ponětí o revolučním hnutí. V jeho spise jsou proto zajímavé jen ty kapitoly, kde víceméně nezaujatě líčí z vlastní zkušenosti spiklence a hrdinu Caussidièra.
Je známa záliba románských národů ve spiknutích a úloha, kterou sehrála spiknutí v moderních dějinách Španělska, Itálie a Francie. Po porážkách španělských a italských spiklenců na začátku dvacátých let staly se střediskem revolučních spolků Lyon a zvláště Paříž. Je známo, že až do roku 1830 stála v čele spiknutí proti restauraci liberální buržoazie. Po červencové revoluci nastoupila na její místo republikánská buržoazie; proletariát, vyškolený v konspiraci už za restaurace, vystupoval do popředí tím víc, čím víc ustupovala od konspirování republikánská buržoazie, poděšená marnými pouličními boji. Společnost ročních období, s níž roku 1839 provedli vzpouru Barbès a Blanqui, byla už výlučně proletářská, stejně jako Společnost nových ročních období, která vznikla po její porážce; v jejím čele byl Albert a členy byli Chenu, de la Hodde, Caussidière atd. Spiklenci byli prostřednictvím svých vůdců ve stálém spojení s maloburžoazními elementy zastoupenými v „Réforme“, vystupovali však vždycky úplně nezávisle. Tyto spiklenecké společnosti nezahrnovaly ovšem nikdy velkou masu pařížského proletariátu. Omezovaly se na poměrně malý, stále kolísající počet členů; tito členové pocházeli jednak ze starých stálých spiklenců, jež každá tajná společnost pravidelně odevzdávala své nástupkyni, jednak z nově získaných dělníků.
Ze starých spiklenců líčí Chenu skoro jen tu skupinu, k níž sám patří: spiklence z povolání. Se vznikem proletářských spikleneckých spolků se objevila potřeba dělby práce; členové se dělili na příležitostné spiklence, conspirateurs dʼoccasion, tj. dělníky, kteří se účastnili spiknutí jen vedle svého jiného zaměstnání, navštěvovali pouze schůzky a byli připraveni dostavit se na rozkaz velitele na shromaždiště; a na spiklence z povolání, kteří věnovali spiklenectví všechny své síly a žili z něho. Tvořili střední vrstvu mezi dělníky a vůdci a dokonce se často vetřeli mezi vůdce.
Životní postavení lidí této kategorie už předem podmiňuje celý jejich charakter. Účast v proletářském spikleneckém hnutí jim samozřejmě skýtá jen velice omezené a nejisté existenční prostředky. Musí se proto ustavičně obracet na pokladny spikleneckých organizací. Někteří z nich se dostávají přímo do kofliktů s buržoazní společností vůbec a s většími nebo menšími přestávkami figurují před kárnými soudy. Jejich nejistá existence, závislá často spíš na náhodě než na jejich činnosti, jejich nepravidelný život, v němž jedinými pevnými zastávkami jsou vinárničky — místa spikleneckých schůzek — a jejich nevyhnutelné známosti s všelijakými podezřelými lidmi je řadí do onoho životního prostředí, jemuž se v Paříži říká la bohéme[p]. Tito demokratičtí bohémové proletářského původu — existuje také demokratická bohéma buržoazního původu, demokratičtí povaleči a piliers dʼestaminet[q] — jsou tedy buď dělníci, kteří přestali pracovat, a tím se zdemoralizovali, nebo individua pocházející z lumpenproletariátu, která přenesla do své nové existence všechny nevázané mravy této třídy. Za těchto okolností je pochopitelné, že skoro do každého konspiračního procesu proniklo několik repris de justice[r].
Celý život těchto spiklenců z povolání nese na sobě nejvýraznější pečeť bohémy. Verbířští poddůstojníci spiklenců táhnou od vinárny k vinárně, zkoumají náladu dělníků, vybírají si své lidi a lichocením je získávají pro spiknutí; vydání za nevyhnutelnou spotřebu litrů si dávají platit buď ze spolkové pokladny, nebo od nových přátel. Vinárník jim vlastně poskytuje útočiště. U něho se spiklenci nejčastěji zdržují; mají tu schůzky se svými kamarády, s lidmi své sekce, s těmi, které chtějí získat; zde se konečně konají tajné schůzky sekcí a vedoucích sekcí (skupin). Spiklenec, jako všichni pařížští proletáři už od přírody veselý, vyroste v tomto hospodském ovzduší začas v pravého bambocheura[s]. Zachmuřený spiklenec, který v tajných sezeních projevuje spartánskou přísnost mravů, náhle roztává a mění se ve všude známého denního hosta, který dovede velmi dobře ocenit víno a ženské pohlaví. Tento hospodský humor ještě vzrůstá stálým nebezpečím, jemuž je spiklenec vystaven; každou chvíli může být povolán na barikádu a tam padnout, na každém kroku mu strojí nástrahy policie, je stále jednou nohou v kriminále nebo dokonce na galejích. Tato nebezpečí jsou právě největším půvabem řemesla; čím je nejistota větší, tím víc se spiklenec snaží využít přítomného okamžiku. Je zvyklý na nebezpečí, proto je zároveň úplně lhostejný k životu a ke svobodě. Ve vězení je jako doma, stejně jako u vinárníka. Každý den očekává rozkaz k akci. Zoufalá, šílená statečnost, výrazně charakterizující každé pařížské povstání, je dílem právě těchto starých spiklenců z povolání, hommes de coups de main[t]. Oni stavějí první barikády a velí jim, oni organizují odpor a rabování obchodů se zbraněmi, oni řídí rekvizice zbraní a střeliva v domech, oni pak za povstání provádějí smělé kousky, jež tak často uvádějí ve zmatek vládní stranu. Zkrátka — oni jsou důstojníky ozbrojeného povstání.
Je samozřejmé, že činnost těchto spiklenců se neomezuje jen na organizování revolučního proletariátu. Jejich činnost záleží právě v tom, že předstihují revoluční vývojový proces, že ho uměle ženou do krize, že provádějí revoluci bez přípravy, bez nutných podmínek pro revoluci. Jedinou podmínkou revoluce je pro ně dostatečná organizace jejich spiknutí. Jsou to alchymisté revoluce a trpí právě takovou zvráceností představ a omezeností utkvělých myšlenek jako někdejší alchymisté. Chápou se vynálezů, jež prý působí revoluční zázraky: zápalné pumy, ničivé stroje magických účinků, vzpoury, jež prý účinkují tím zázračněji a překvapivěji, čím méně je k nim rozumných důvodů. Zaměstnáni těmito plány sledují jen jediný nejbližší cíl — svržení existující vlády — a co nejvíc opovrhují každým jen trochu teoretičtějším poučováním dělníků o jejich třídních zájmech. Odtud jejich ne proletářský, nýbrž plebejský vztek na habits noirs[u], na více či méně vzdělané lidi, kteří představují teoretickou stránku hnutí; protože však tito vzdělanci jsou oficiálními představiteli strany, nemohou být spiklenci na nich nikdy úplně nezávislí. Habits noirs jim občas musí také posloužit jako finanční zdroje. Ostatně je samozřejmé, že spiklenci musí chtě nechtě jít s vývojem revoluční strany.
Hlavním charakteristickým rysem života spiklenců je jejich boj s policií, k níž mají stejný poměr jako zloději a prostitutky. Policie toleruje spiklenecké spolky, a to nejen jako nutné zlo. Toleruje je jako střediska, na něž lze snadno dozírat a v nichž se soustřeďují nejenergičtější revoluční živly společnosti, jako dílny vzpour, jež se staly ve Francii právě tak nutným prostředkem vlády jako sama policie, a konečně jako centrum, z něhož rekrutuje své policejní špicly. Podobně jako se nejschopnější detektivové, takový Vidocq a spol., vybírají z lumpů vyšší i nižší kategorie, ze zlodějů, šejdířů a falešných bankrotářů, a často se zase vracejí ke svému starému řemeslu, stejně se nižší politická policie rekrutuje ze spiklenců z povolání. Spiklenci jsou s policií v neustálém styku, každou chvíli se s ní dostávají do konfliktu; pořádají hony na špicly, tak jako špiclové pořádají hony na ně. Špionáž je jedním z jejich hlavních zaměstnání. Není divu, že je často jen malý krůček od řemeslného spiklence k placenému policejnímu špiclu, je-li tento krok ulehčován bídou a vězením, hrozbami a sliby. Odtud ta bezmezná podezíravost ve spikleneckých spolcích, jež zcela oslepuje jejich členy, jež v nejlepších lidech vidí špicly a ve skutečných špiclech nejspolehlivější lidi. Pravda, fízlové, naverbovaní ze spiklenců, začínají si s policií většinou v dobré víře, že ji budou vodit za nos, a nějakou dobu se jim daří hrát dvojí úlohu, dokud čím dál tím víc nepropadají důsledkům svého prvního kroku; často také opravdu policii za nos vodí. Zda ostatně takový spiklenec upadne do osidel policie, záleží na okolnostech ryze náhodných a na spíše kvantitativním než kvalitativním rozdílu charakterové pevnosti.
Takoví jsou spiklenci, které nám často velmi živě ukazuje Chenu a jejichž charakter nám líčí někdy vědomě, někdy bezděčně. Ostatně on sám — až na své ne zcela jasné styky s Delessertovou a Marrastovou policií — je nejvýraznějším typem spiklence z povolání.
Čím víc vystupoval do popředí pařížský proletariát jako strana, tím víc ztráceli tito spiklenci svůj vedoucí vliv. Jejich spolky se začaly rozpadat a měly nebezpečnou konkurenci v proletářských tajných společnostech, jejichž účelem nebylo okamžité povstání, nýbrž organizace a rozvoj proletariátu. Už vzpoura z roku 1839 měla jasně proletářský a komunistický charakter. Po něm však nastaly rozkoly, na něž si staří spiklenci tolik stěžují; rozkoly, jež vyplývaly z potřeby dělníků dorozumět se o svých třídních zájmech a jež se projevily jednak přímo ve starých spikleneckých spolcích, jednak v nových propagandistických organizacích. Komunistická agitace, kterou brzy po roce 1839 značně rozvířil Cabet, a sporné otázky, které se projevily v komunistické straně, brzy přerostly spiklencům přes hlavu. Chenu i de la Hodde přiznávají, že komunisté byli v době únorové revoluce daleko nejsilnější frakcí revolučního proletariátu. Nechtěli-li spiklenci ztratit vliv na dělníky a tím i svůj význam jako protiváha proti habits noirs, museli jít s tímto hnutím a přijmout socialistické ncbo komunistické ideje. Tím vznikl už před únorovou revolucí rozpor mezi dělnickými spikleneckými spolky, reprezentovanými Albertem, a lidmi z „Réforme“ — týž rozpor, který se brzy nato projevil v prozatímní vládě. Ostatně nemáme v úmyslu plést si Alberta s těmito spiklenci. Z obou spisů vyplývá, že Albert si dovedl vůči těmto svým nástrojům udržet osobně nezávislé postavení a že v žádném případě nepatří mezi lidi, kteří provozují konspiraci jako zdroj výdělku.
Historie s pumami v roce 1847, v níž měla policie prsty daleko víc než ve všech předcházejících případech, rozehnala konečně i ty nejtvrdošíjnější a nejzarputilejší spiklence a vrhla jejich dosavadní sekce do skutečného proletářského hnutí.
S těmito spiklenci z povolání, s nejenergičtějšími lidmi ze spikleneckých sekcí a s détenus politiques[v] proletářského původu, kteří jsou většinou také starými spiklenci, se po únorové revoluci setkáváme jako s montagnardy na policejrú prefektuře. Spiklenci tvoří ovšem jádro celé té společnosti. Je pochopitelné, že tito lidé, kteří se tu najednou sešli se zbraněmi v rukou a jsou se svými prefekty a důstojníky většinou jedna ruka, tvoří sbor velmi bouřlivý. Tak jako Hora v Národním shromáždění byla parodií staré Hory a svou nemohoucností nejvýrazněji prokázala, že staré revoluční tradice z roku 1793 dnes už nestačí, tak dokazují i montagnardové z policejní prefektury, tato kopie starých sansculotů, že na moderní revoluci tato část proletariátu také už nestačí a že ji může provádět jen proletariát jako celek.
Chenu líčí sansculotský způsob života této ctihodné společnosti na prefektuře náramně živě. Humoristické scény, jichž se pan Chenu zřejmě také aktivně účastnil, jsou občas trochu ztřeštěné, ale dají se velmi dobře vyložit charakterem starých konspirujících bambocheurů a tvoří nutný a dokonce i zdravý protějšek k orgiím buržoazie v posledních letech vlády Ludvíka Filipa.
Citujme alespoň jeden příklad z vyprávění, jak se usadili na prefektuře.
„Když se rozednilo, viděl jsem, že postupně přicházejí velitelé skupin se svými lidmi, ale většinou beze zbraní. Upozornil jsem na to Caussidièra. ‚Opatřím jim zbraně,‘ řekl. ‚Najdi vhodné místo, kde bychom je mohli ubytovat na prefektuře.‘ Hned jsem tento rozkaz provedl a poslal jsem je, aby obsadili strážnici starých městských policistů, kde se mnou kdysi tak hanebně zacházeli. Za chvilku jsem viděl, jak utíkají zpátky. ‚Kam běžíte?‘ zeptal jsem se jich. — ‚Strážnice je obsazena četou městské policie,‘ odpověděl mi Devaisse. ‚Klidně tam spí a my hledáme nějaké nářadí, chceme je probudit a vyházet.‘ — Ozbrojili se vším, co jirn padlo do rukou, nabijáky, pochvami od šavlí, řemeny, které přeložili nadvojato, a násadami od košťat. Milí mládenci, kteří kdysi všichni víceméně okusili drzost a krutost spících policajtů, se na ně vrhli a za dobrou půlhodinu jim dali tak pořádně na pamětnou, že někteří strážníci byli z toho delší dobu nemocní. Když jsem uslyšel jejich ustrašený křik, běžel jsem tam a jen s námahou se mi podařilo otevřít dveře, které montagnardové velmi moudře zevnitř zamkli. Stálo to za to vidět, jak se polonazí městští strážníci řítí na dvůr; seběhli jedním skokem se schodů a měli štěstí, že znali všechny kouty prefektury, takže se mohli dostat z očí svých rozlícených nepřátel. Když se naši montagnardi stali pány pevnosti, jejíž posádku tak zdvořile vyměnili, vyzdobili se vítězoslavně tím, co tu poražení nechali, a dlouho je bylo vidět, jak přecházejí sem a tam po dvoře prefektury s kordem po boku a s pláštěm přes rameno; hlavu si vyšňořili třírohým kloboukem, jehož se většina z nich kdysi tak bála“ (str. 83—85).
Poznali jsme montagnardy, přejděme teď k jejich vůdci, hrdinovi Chenuovy epopeje, ke Caussidièrovi. Chenu o něm mluví velmi často, protože celá kniha vlastně směřuje proti němu.
Hlavní výtky Caussidièrovi se týkají jeho morálního profilu. Jde o plané směnky a jiné drobné pokusy, jak si opatřit peníze; v Paříži se tohle stává a může stát každému zadluženému a světáckému obchodnímu cestujícímu. Jen na velikosti kapitálu záleží, zda se tyto podfuky, nepoctivé výdělky, šejdířství a burzovní spekulace, na nichž spočívá všechen obchod, více či méně dotýkají Code pénal[w]. O burzovních úskocích a čínském podvodu, praktikách, jež charakterizují speciálně francouzský obchod, viz např. Fourierovo pikantní líčení ve „Čtyřech pohybech“, v „Nesprávném průmyslu“, v „Pojednání o všeobecné jednotě“ a ve spisech z pozůstalosti.[170] Pan Chenu se ani nesnaží dokazovat, že by Caussidière využíval svého postavení policejního prefekta k soukromým účelům. Ostatně každá strana si může blahopřát, musí-li se její vítězní protivníci spokojit s odhalováním takovýchto maličkostí rázu obchodně morálního. Jaký to kontrast, drobné experimenty obchodního cestujícího Caussidièra a velkolepé skandály buržoazie z roku 1847! Celý útok má smysl jen potud, pokud Caussidière patřil ke straně „Réforme“, která se snažila zakrýt nedostatek revoluční energie a revolučního smýšlení zdůrazňováním republikánských ctností a pochmurnou vážností názorů.
Ze všech vůdců únorové revoluce je Caussidière jediný člověk vesele založený. Jakožto loustic[x] revoluce byl zcela vhodným vůdcem starých spiklenců z povolání. Smyslný a vtipný, každodenní návštěvník nejrůznějších kaváren a vináren, který sám žil a nechal žít, přitom vojácky odvážný, skrýval pod dobromyslným vzhledem a nenuceností velkou prohnanost, chytrost i bystrý pozorovací smysl a měl dokonalý revoluční takt i revoluční energii. Caussidière byl tehdy pravým plebejcem, který instinktivně nenáviděl buržoazii a byl v nejvyšší míře obdařen všemi plebejskými náruživostmi. Sotva se usadí na prefektuře, už konspiruje proti „Nationalu“, přičemž nezapomíná na kuchyň a sklep svého předchůdce. Ihned zorganizuje vojenskou moc, zajistí si noviny, zakládá kluby, rozděluje úlohy a v prvních chvílích vůbec jedná s naprostou jistotou. Ve čtyřiadvaceti hodinách změní prefekturu v pevnost, v níž může odolávat svým nepřátelům. Ale všechny jeho záměry zůstávají buď pouhými projekty, nebo se v praxi mění v pouhé plebejské klukoviny bez výsledku. Když se protiklady vyhrocují ostřeji, sdílí osud své strany, která nerozhodně přešlapuje mezi lidmi z „Nationalu“ a proletářskými revolucionáři rázu Blanquiho. Jeho montagnardové se rozštěpí; staří bambocheurové mu přerůstají přes hlavu a už se nedají udržet na uzdě, kdežto revoluční část přechází k Blanquimu. Caussidière sám ve svém oficiálním postavení prefekta a představitele lidu propadá stále víc měšťáctví; 15. května se opatrně drží stranou událostí[171] a ve sněmovně se neodpovědným způsobem ospravedlňuje; 23. června vydává povstání prostě napospas osudu. Za odměnu je ovšem vyhozen z prefektury a brzy nato poslán do vyhnanství.
Uvedeme teď několik nejcharakterističtějších míst z de la Hoddovy a Chenuovy knihy o Caussidièrovi.
Jakmile Caussidière ustanovil 24. února večer de la Hodda generálním tajemníkem prefektury, řekl mu:
„Potřebuji tu solidní lidi. Ten administrativní krám jakžtakž poběží dál. Nechal jsem tu prozatím staré úředníky; jakmile nám vyškolí vlastence, zbavíme se jich. To je ovšem vedlejší. V první řadě musíme udělat z prefektury pevnost revoluce. Řekněte to našim lidem; ať sem všichni přijdou. Dostaneme-li sem tisíc spolehlivých soudruhů, udržíme všechno pevně v rukou. Ledru-Rollin, Flocon, Albert a já si rozumíme; a já doufám, že to půjde. ‚National‘ musí padnout. A potom už zrepublikanizujeme celou zem, ať chce či nechce.‘
Brzy nato přišel vykonat návštěvu Garnier-Pagès, pařížský starosta, jemuž ‚National‘ svěřil vedení nad policií, a navrhl Caussidièrovi, aby se vzdal svého nepříjemného zaměstnání na prefektuře a aby se stal raději velitelem zámku v Compiègne. Caussidière mu odpověděl svým tenkým pisklavým hláskem, který tak podivně kontrastoval s jeho širokými rameny: ‚Já do Compiègne? To nejde. Musím zůstat tady. Mám tady pod sebou několik set hodných chlapců, ti všichni pilně pracují; čekám jich ještě dvakrát tolik. Jestli pociťujete na radnici nedostatek dobré vůle nebo odvahy, mohu vám pomoci. Ha, ha, la révoiution fera son petit bonhomme de chemin, il le faudra bien![y]‘ ‚Revoluce? Ale ta už skončila!‘ — ‚Kdepak, vždyť ještě vůbec nezačala!‘ — Chudák starosta tu stál jako trouba“ (de la Hodde, str. 72).
K nejveselejším scénám, jež líčí Chenu, patří přijetí policejních komisařů a officiers de paix novým prefektem. Když byli ohlášeni, byl prefekt zrovna u jídla.
„Ať počkají,‘ řekl Caussidière, ‚prefekt pracuje.‘ Pracoval ještě dobrou půlhodinu a uspořádal pak scénku pro přijetí pánů komisařů, kteří zatím stáli na dlouhém schodišti. Caussidière se posadil majestátně do křesla, po boku měl svou velkou šavli. Dva divocí montagnardi kanibalského zjevu, s mušketami u nohou a s dýmkami v ústech, měli stráž u dveří. Po obou stranách Caussidièrova psacího stolu stáli dva kapitáni s tasenými šavlemi. Kromě toho se v salónu shromáždili všichni velitelé sekcí a republikáni — prefektův generální štáb; všichni byli vyzbrojeni velkými šavlemi a jezdeckými pistolemi, ručnicemi a loveckými puškami. Všichni kouřili a v oblacích dýmu naplňujícího salón byly tváře ještě chmurnější a celá scéna vypadala opravdu děsivě. Uprostřed zůstalo volné místo pro komisaře. Všichni jsme si nasadili na hlavu čapku nebo klobouk a Caussidière rozkázal, aby uvedli komisaře. Ti chudáci už po tom úpěnlivě toužili, protože byli vystaveni hrubostem a výhrůžkám montagnardů, kteří z nich chtěli udělat sekanou. ‚Bando ničemná,‘ křičeli na ně, ‚teď vás konečně máme! Už se odtud nedostanete, sedřeme z vás kůži!‘ — Když vešli do prefektova pokoje, jako by se dostali ze Scylly do Charybdy. Když první z nich vkročil na práh, zdálo se, že na chvíli zaváhal. Nevěděl, má-li jít kupředu nebo zpátky, tak chmurně na něm spočinuly všechny pohledy. Konečně se odvážil, udělal krok a poklonil se, ještě jeden krok a poklonil se hlouběji, další krok a poklonil se ještě hlouběji. Každý pak vstupoval s hlubokými poklonami před strašlivým prefektem, který všechno toto holdování přijímal chladně a mlčky s rukou na rukojeti šavle. Komisaři hleděli na toto podivuhodné divadlo s vyvalenýma očima. Některé pomátl strach, a proto se nám patrně chtěli zalichotit; celý ten obraz jim připadal strhující a velkolepý. ‚Ticho!‘ rozkázal hrubým hlasem jeden montagnard. Když byli všichni v místnosti, Caussidière, který až dosud seděl mlčky a nepohnutě, prolomil mlčení a pronesl svým nejstrašnějším hlasem:
‚Ještě před týdnem vás ani ve snu nenapadlo, že mě najdete na tomto místě v kruhu věrných přátel. Tihle kašírovaní republikáni, jak jste jim dřív říkali, jsou teď vašimi veliteli. Třesete se před lidmi, s nimiž jste jednali velmi špinavě. Vassale, vy jste byl nejpodlejším a nejfanatičtějším přívržencem svržené vlády, nejkrutějším pronásledovatelem republikánů, a teď jste upadl do rukou svých nejnesmiřitelnějších nepřátel; není tu nikdo, kdo by s vámi aspoň jednou nepřišel do styku. Kdybych měl uposlechnout spravedlivého naléhání, s nímž se na mne lidé obracejí, sáhl bych k odvetným opatřením, ale já dávám přednost zapomenutí. Vraťte se všichni ke svým funkcím; ale jestliže se někdy dovím, že jste se propůjčili k nějakým reakčním piklům, rozdrtím vás jako hmyz. Jděte!‘
Komisaři zažili všechny stupně strachu, a spokojeni, že vyvázli jen s prefektovým kázáním, šťastni se vytratili. Dole na schodech na ně čekali montagnardi a doprovodili je strašným rámusem až na konec Jerusalémské ulice. Sotva zmizel poslední, všichni jsme propukli v hromový smích. Caussidière zářil a smál se víc než všichni ostatní nad nádherným kouskem, který zahrál svým komisařům“ (Chenu, str. 87—90).
„Po 17. březnu, na němž měl Caussidière značný podíl, řekl Chenuovi: ‚Budu-li chtít, mohu zburcovat masy a vrhnout je proti buržoazii.“ (Chenu, str. 140.)
Caussidière nikdy nešel dá], než že svým protivníkům naháněl strach.
Konečně o Caussidièrově poměru k montagnardům Chenu vypráví:
„Když jsem Caussidièrovi říkal o tom, jaké výstřelky provádějí jeho lidé, povzdechl si, ale nemohl nic dělat. Většina jich prožila život s ním, sdílel jejich bídu a radosti, mnozí mu prokázali služby. Že je nedovedl udržet, to byl následek jeho vlastní minulosti.“ (Str. 97.)
Připomínám našim čtenářům, že obě tyto knihy byly napsány v době agitace k volbám z 10. března[172]. Jaký byl jejich účinek, vyplývá z volebních výsledků — rudí skvěle zvítězili.
__________________________________
Napsáno v březnu až dubnu 1850
Otištěno v časopise „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
čís. 4, 1850Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny
Emile de Girardin
„Socialismus a daně.“ Paříž 1850[z]Jsou dva druhy socialismu: „dobrý“ socialismus a „špatný“ socialismus.
Špatný socialismus — to je „válka práce proti kapitálu“. Jemu se přičítají všechny hrůzy: rovnoměrné rozdělení půdy, zrušení rodinných svazků, organizované rabování atd.
Dobrý socialismus — to je „soulad mezi prací a kapitálem“. Jemu v patách kráčí odstranění nevědomosti, vyhlazení příčin pauperismu, organizace úvěru, zvětšení majetku, reforma daní, jedním slovem „řád, který se nejvíc přibližuje představě člověka o království božím na zemi“.
Dobrý socialismus musíme nastolit, špatný vykořenit.
„Socialismus měl páku; touto pákou byl rozpočet. Ale chyběl mu opěrný bod, aby otřásl světem v základech. Tento opěrný bod mu dala revoluce z 24. února: je to všeobecné hlasovací právo.“
Pramenem rozpočtu jsou daně. Vliv všeobecného hlasovacího práva má být tedy vlivem na daně. A tímto vlivem na daně se uskutečňuje „dobrý“ socialismus.
„Francie nemůže platit víc než 1200 miliónů franků daní ročně. Jak si chcete počínat, abyste snížili výdaje na tuto částku?“
„Za dobu pětatřiceti let jste třikrát zaznamenali, ve dvou chartách a v jedné ústavě, že všichni Francouzi mají přispívat na státní výlohy podle svého jmění. Pětatřicet let je tato daňová rovnoměrnost lží.. .“
Všimněme si francouzského daňového systému.
I. Pozemková daň. Pozemková daň postihuje vlastníky pozemků nerovnoměrně.
„Mají-li dva sousední pozemky stejný katastrální odhad, platí oba vlastníci pozemku stejnou daň, ať je vlastník zdánlivý nebo skutečný“, tj. ať je vlastník hypotekárně zadlužený nebo bez dluhů.
Dále: pozemková daň není úměrná daním, jež postihují ostatní druhy majetku. Když ji v roce 1790 zavádělo Národní shromáždění, bylo pod vlivem fyziokratické školy, která pokládala půdu za jediný zdroj čistého důchodu, a proto veškeré daňové břemeno uvalila na vlastníky půdy. Pozemková daň je tedy založena na ekonomickém omylu. Při rovnoměrném rozdělení daní by připadalo na vlastníka půdy 20 % jeho příjmu, zatímco teď platí 53 %.
A konečně měla pozemková daň podle svého původního určení postihovat jen majitele, nikoli pachtýře nebo nájemce. Místo toho postihuje podle pana Girardina jen pachtýře a nájemce.
V tom podléhá ekonomickému omylu pan Girardin. Buď je pachtýř skutečným pachtýřem, a pak postihuje pozemková daň vlastníka nebo spotřebitele, ale nikdy jeho; nebo je nájemný poměr jen zdánlivý a on je vlastně dělníkem u majitele, jako je tomu v Irsku a mnohdy i ve Francii, a pak daně uložené majiteli postihují vždycky jeho, ať se jim říká jakkoli.
II. Osobní daň a daň z movitého majetku. Tato daň, zavedená také roku 1790 dekretem Národního shromáždění, měla přímo postihnout movitý kapitál. Za měřítko pro výši kapitálu bylo vzato nájemné. Ve skutečnosti daň postihuje vlastníka pozemku, rolníka a průmyslníka, kdežto rentiéra zatěžuje jen nepatrně nebo vůbec ne. Daň se tak stala pravým opakem záměru těch, kteří ji zavedli. Kromě toho milionář může bydlet v podkrovní světničce s dvěma polámanými židlemi — je to nespravedlivé atd.
III. Daň z oken a ze dveří. Atentát na zdraví lidu. Fiskální opatření proti čistému vzduchu a dennímu světlu.
„Téměř polovina obydlí ve Francii má buď jen jedny dveře a žádné okno, nebo nanejvýš jedny dveře a jedno okno.“
Tato daň byla přijata 24. vendémiairu VII. roku (14. října 1799) z naléhavé potřeby peněz jakožto opatření pouze přechodné a mimořádné, v zásadě však odmítané.
IV. Patentní daň (živnostenská daň). Daň nikoli ze zisku, nýbrž z provozování průmyslu. Trest za práci. Měla postihnout průmyslníka, ale většinou postihuje spotřebitele. Při zavedení této daně v roce 1791 šlo také jen o uspokojení okamžité potřeby peněz.
V. Registrační poplatky a kolkovné. Droit dʼenregistrement[173] pochází z doby Františka I. a nemělo zpočátku účel fiskální (?). Roku 1790 byla nucená registrace majetkových smluv rozšířena a poplatky zvýšeny. Daň je upravena tak, že z koupě a prodeje se platí víc než z darování a dědictví. Kolek je čistě fiskální vynález, který rovnoměrně postihuje nestejné zisky.
VI. Daň z nápojů. Souhrn všech nespravedlností, brzda výroby; budí pohoršení, její vybírání je nejdražší (ostatně viz třetí číslo „1848 až 1849“, „Následky 13. června“[aa]).
VII. Cla. Chaotická, tradicí nahromaděná spousta navzájem si odporujících, bezúčelných, průmyslu škodlivých celních sazeb. Např. ze 100 kg surové bavlny se platí ve Francii daň 22 fr. 50 cts. Jděme dále.
VIII. Potravní daně.[174] Nepředstírají ani, že chrání nějaké odvětví národního průmyslu. Clo uvnitř země. Původně to byla místní chudinská daň, nyní zatěžuje především chudší třídy a vede k falšování potravin pro ně určených. Staví národnímu průmyslu do cesty tolik překážek, kolik je měst.
Potud Girardin o jednotlivých daních. Čtenář už asi poznal, že jeho kritika je stejně správná jako povrchní. Omezuje se na tři argumenty:
1) že žádná daň nikdy nepostihuje třídu, kterou má podle úmyslu jejích tvůrců postihnout, ale přenese se na jinou třídu;
2) že každá dočasná daň se uchytí a trvá věčně;
3) že žádná daň nebývá úměrná majetku, nebývá spravedlivá, rovnoměrná, rozumná.
Tyto všeobecně ekonomické námitky proti nynějším daním se opakují ve všech zemích. Francouzský daňový systém má však charakteristickou zvláštnost. Podobně jako Angličané jsou historickým národem práva veřejného a soukromého, tak jsou zase Francouzi, kteří všude jinde tradici z všeobecných hledisek kodifikovali, zjednodušovali a porušovali, historickým národem daňového systému. Girardin o tom říká:
„Ve Francii žijeme pod vládou skoro všech fiskálních procedur starého režimu. Taille[bb], daň z hlavy, aide[cc], celní poplatky, daň ze soli, poplatky za kontrolu, za registraci listin, za pořizování kopií, tabákový monopol, nadměrné příjmy z poštovní služby a z prodeje prachu, pořádání loterií, roboty obecní i státní, poplatky za osvobození od vojenského ubytování, přirážky, cla říční a silniční, mimořádné dávky — všechny ty platby mohly snad změnit své jméno, ale ve skutečnosti trvají dál a nejsou ani méně tíživé pro lid, ani výnosnější pro státní pokladnu. Náš finanční systém nespočívá vůbec na vědeckém podkladě. Je odvozen jedině z tradic středověku, které jsou samy o sobě zase jen pozůstatkem nevědeckého a hrabivého daňového systému římského.“
Však naši otcové už v Národním shromáždění za první revoluce volali: „Provedli jsme revoluci jen proto, abychom dostali do rukou daně.“
Ale mohl-li tento stav trvat za císařství, za restaurace, za červencové monarchie, nyní udeřila jeho hodina:
„Zrušení volebních privilegií má nutně za následek zrušení každé fiskální nerovnosti. Neztrácejme tedy čas a přistupme k finanční reformě, nemá-li na místo vědy nastoupit násilí ... Daně jsou téměř jediným základem, na němž spočívá naše společnost... Hledáme sociální a politické reformy příliš daleko a příliš vysoko; ty nejdůležitější jsou obsaženy v daních. Hledejte zde a naleznete.“
Nuže, co nalezneme?
„Daně, jak my jim rozumíme, mají být pojistnou prémií, placenou vlastníky, aby se pojistili před každým nebezpečím, jež může rušit jejich vlastnictví a jejich užívání... Tato prémie musí být proporcionální a naprosto přesná. Každá daň, která není zárukou před rizikem, cenou za zboží nebo ekvivalentem za úsluhu, musí být zrušena — povolíme jen dvě výjimky: daň ze zahraničních výrobků (douane) a daň ze smrti (enregistrement)... Tak se stává z poplatníka pojištěnec... Každý, kdo má zájem platit, platí, a platí jen tolik, kolik to odpovídá jeho zájmu... Jdeme ještě dál a říkáme: každá daň se odsuzuje už tím, že nese jméno daň nebo dávka. Všechny daně musí být zrušeny, protože zvláštností daně je nucenost, charakteristickým rysem pojištění je dobrovolnost.“
Tuto pojistnou prémii nesmíme zaměňovat s daní z příjmu; je to mnohem spíš daň z kapitálu, neboť pojistná prémie nepojišťuje příjem, nýbrž celé kmenové jmění. Stát postupuje stejně jako pojišťovací společnosti, které se u pojištěné věci nezajímají o to, kolik vynáší, ale jakou má cenu.
„Aktiva francouzského národního jmění se odhadují na 134 miliard, z čehož je nutno odečíst 28 miliard pasív. Kdyby se rozpočet výdajů snížil na 1200 miliónů, stačilo by vybrat jen 1 % z kapitálu ročně, aby se stát dostal na úroveň ohromné vzájemné pojišťovací společnosti.“
Od této chvíle — „už žádná revoluce!“
„Místo slova autorita nastoupí slovo solidarita; poutem členů společnosti se stane společenský zájem.“
Pan Girardin se nespokojuje tímto všeobecným návrhem, nýbrž hned nám předkládá schéma pojistného listu nebo záznamu, který má každý občan dostat od státu.
Každý rok vydává dřívější výběrčí daní pojištěnci pojistku, která se skládá „ze čtyř stránek velikosti pasu“. Na první stránce je jméno pojištěnce a jeho řadové číslo, dále rubriky na potvrzení pojistných prémií. Na druhé stránce je přesný osobní popis pojištěnce a jeho rodiny spolu sřádně potvrzeným, podrobným odhadem veškerého jmění, jejž provádí sám pojištěnec; na třetí stránce státní rozpočet a celková bilance Francie; na čtvrté stránce rozmanité víceméně důležité statistické údaje. Tato pojistka slouží jako pas, jako volební průkaz, jako vandrovní knížka pro dělníky atd. Soupisy těchto pojistek slouží zase státu k sestavení čtyř velkých knih: velké knihy obyvatelstva, velké knihy majetku, velké knihy státního dluhu a velké knihy hypotekárního dluhu, které dohromady obsahují úplnou statistiku všech peněžních prostředků Francie.
Daně jsou tedy spíše prémie, kterou platí pojištěnec, aby si zajistil účast na těchto výhodách: 1) Právo na veřejnou ochranu, na bezplatný výkon spravedlnosti, bezplatný výkon náboženství, bezplatné vyučování, možnost poskytnutí úvěru na zástavu a penze od spořitelny; 2) osvobození od vojenské služby v době míru; 3) ochrana před bídou; 4) odškodnění při ztrátách zaviněných požárem, povodněmi, krupobitím, dobytčím morem a ztroskotáním lodi.
Poznamenejme ještě, že pan Girardin chce krýt částky, jimiž má stát odškodňovat pojištěnce při ztrátách, různými peněžními tresty atd., výnosem národních domén a výtěžkem z uchovaných registračních a celních poplatků i státních monopolů.
Daňová reforma je koníčkem všech radikálních buržoů, specifickým elementem všech buržoazně ekonomických reforem. Od nejstarších středověkých měšťanů až po moderní anglické zastánce svobodného obchodu točí se boj hlavně kolem daní.
Daňová reforma směřuje buď k odstranění tradičních daní, které stojí v cestě rozvoji průmyslu, k zlevnění státní správy nebo k rovnoměrnějšímu rozdělení daní. Buržoa se honí za chimérickým ideálem rovnoměrného rozdělení daní tím horlivěji, čím víc mu tento ideál v praxi uniká pod rukama.
Vztahy rozdělování, které jsou založeny bezprostředně na buržoazní výrobě, poměry mezi mzdou za práci a ziskem, mezi ziskem a úrokem a mezi pozemkovou rentou a ziskem, mohou být daněmi v nejlepším případě jen v podřadných bodech pozměněny, nikdy však v základech ohroženy. Veškeré zkoumání daní a spory o nich předpokládají, žc tyto buržoazní poměry budou trvat věčně. Dokonce i zrušení daní by mohlo rozvoj buržoazního vlastnictví a jeho rozporů jen urychlit.
Daně mohou některé třídy privilegovat a jiné mimořádně utlačovat, jak to pozorujeme např. za vlády finanční aristokracie. Ruinují jen střední vrstvy obyvatelstva mezi buržoazií a proletariátem, vrstvy, jimž jejich postavení nedovoluje svalit daňové břímě na jiné třídy.
Proletariát je každou novou daní stlačován o stupeň hlouběji; odstranění staré daně nezvyšuje mzdu, nýbrž zisk. Za revoluce je možno daně, vzrostlé do obrovských rozměrů, použít jako jedné z forem útoku na soukromý majetek; ale i pak musí být daň počátkem nových revolučních opatření, nebo by nakonec vedla zpět ke starým buržoazním poměrům.
Snížení daní, jejich spravedlivější rozdělení atd., to je banální buržoazní reforma. Zrušení daní — to je buržoazní socialismus. Tento buržoazní socialismus se obrací hlavně na průmyslové a obchodnické střední vrstvy a na rolníky. Velká buržoazie, která ve svém nejlepším světě žije už teď, opovrhuje ovšem jeho utopií.
Pan Girardin odstraňuje dané tím, že je mění v pojistné prémie. Členové společnosti si zaplacením určitých úroků vzájemně pojišťují jmění proti požáru a suchu, proti krupobití a bankrotu, zkrátka proti každému případnému nebezpečí, jež dnes narušuje poklidnou měšťáckou radost ze života. Roční příspěvek stanoví nejen všichni pojištěnci, ale i každý jednotlivec zvlášť. Každý sám odhadne své jmění. Již nebudou obchodní a zemědělské krize, masové ztráty a úpadky, jakékoli kolísání a zvraty v buržoazní existenci, epidemicky se opakující od zavedení moderního průmyslu, zmizí celá poetická stránka buržoazní společnosti. Uskuteční se všeobecná jistota a pojištění. Občan má písemně od státu, že nesmí být za žádných okolností ruinován. Všechny stinné stránky tohoto světa jsou odstraněny, všechny jeho světlé stránky v plném lesku trvají — zkrátka uskutečňuje se řád, „který se nejvíc přibližuje buržoově představě o království božím na zemi“. Místo autority solidarita; místo nucení volnost; místo státu správní výbor — a hle, je objeveno Kolumbovo vejce: matematicky přesný příspěvek každého „pojištěnce“, odpovídající jeho jmění. Každý „pojištěnec“ nosí ve své hrudi úplný konstituční stát, dokonalý dvoukomorový systém. Starost, aby státu nepřeplatil — buržoazní opozice v poslanecké sněmovně — ho nutí, aby své jmění odhadl nízko. Zájem na udržení majetku — konzervativní element sněmovny pairů — vede ho k vysokému odhadu. Z konstituční hry těchto protikladných směrů nutně vyplývá skutečná rovnováha sil, přesný a správný odhad jmění, ta pravá úměrnost příspěvku.
Jeden Říman si přál, aby měl dům ze skla, že by se pak každý jeho čin odehrával před očima všech. Měšťák si přeje, aby měl dům ze skla nikoli on, ale jeho soused. I toto přání se splní. Například: nějaký občan chce ode mne půjčku nebo se chce se mnou spojit. Vyžádám si jeho pojistku a v ní mám úplnou a zevrubnou zpověď o všech jeho občanských poměrech, zaručenou jeho správně pochopeným zájmem a podepsanou správní radou pojišťovny. Žebrák klepe na moje dveře a žádá almužnu. Sem s pojistkou! Občan musí vědět, že dává svou almužnu správnému člověku. Najímáme sluhu, odvádíme si ho domů, vydáváme se mu do rukou: Sem s pojistkou
„Kolik manželství se uzavírá, a přitom ani jedna ani druhá strana přesně neví, co si myslet o reálnosti vloženého majetku a nejde-li o oboustranně přehnané očekávání.“
Sem s pojistkou! Výměna krásných duší se v budoucnu omezí na vzájemnou výměnu pojistek. Tak zmizí šejdířství, které je dnes požitkem i trýzní života, a uskuteční se říše pravdy ve vlastním slova smyslu. A ještě víc:
„V současném systému stát platí na soudy kolem 71/2 miliónu, v našem systému ho trestné činy nestojí nic, ale naopak mu vynášejí, protože se všechny mění v pokuty a v náhradu škody.“
Jaká velkolepá idea!
V tomto nejlepším ze všech světů se na všem dá vydělat: zločiny přestávají, přestupky vynášejí. Nakonec, protože v tomto systému je vlastnictví chráněno proti všem rizikům a stát je už jen všeobecnou pojišťovnou všech zájmů, dělníci jsou stále zaměstnáni. „Už nikdy revoluci !“
Nejde-li to k duhu měšťanovi,
co je lepší — ať nám někdo poví!Buržoazní stát je už jen vzájemnou pojišťovnou buržoazní třídy proti jejím jednotlivým členům i proti třídě vykořisťované, pojišťovnou, která nutně musí být stále nákladnější a vůči buržoazní společnosti zřejmě i stále samostatnější, protože udržování vykořisťovaných tříd v područí je stále obtížnější. Změna názvu ani trochu nemění podmínky tohoto pojištění. Pan Girardin na chvilku připisuje jednotlivcům vůči pojišťovně zdánlivou samostatnost, ale musí ji hned zase zavrhnout. Kdo své jmění odhadne příliš nízko, propadne trestu: pojišťovna odkoupí jeho jmění za udanou cenu, a dokonce vyzývá odměnami k udáním. A dále: Kdo své jmění nechce vůbec pojistit, stojí mimo společnost, je prohlášen přímo za člověka mimo zákon. Společnost nemůže přece trpět, aby se v ní vytvořila kategorie lidí, kteří se bouří proti podmínkám její existence. Nátlak, autorita a byrokratické vměšování, jež chce Girardin odstranit, to všechno se znovu do společnosti vrací. Jestliže se Girardin na okamžik od podmínek buržoazní společnosti odpoutal, tedy jen proto, aby se k nim oklikami zase vrátil.
Za zrušením daní se skrývá zrušení státu. Zrušení státu má pro komunisty jediný význam: je nutným následkem zrušení tříd, s nimiž sama od sebe odpadne potřeba organizované moci jedné třídy k potlačování druhé třídy. Zrušení státu v buržoazních zemích znamená omezit státní moc na takovou úroveň jako v Severní Americe. Zde se ještě třídní protiklady nevyhrotily úplně; třídní konflikty se pokaždé zahladí odlivem přebytečného proletářského obyvatelstva na západ; vměšování státní moci, na Východě zredukované na minimum, neexistuje na Západě vůbec. Zrušení státu ve feudálních zemích znamená zrušení feudalismu a zřízení obyčejného buržoazního státu. V Německu se pod heslem zrušení státu skrývá buď zbabělý útěk před nadcházejícími boji, nebo falešné zbytnění buržoazní svobody v naprostou nezávislost a samostatnost jednotlivce, nebo konečně lhostejnost měšťáka ke každé státní formě, nepřekáží-li rozvoji buržoazních zájmů. Že se toto zrušení státu „ve vyšším smyslu“ hlásá tak hloupě, za to berlínští Stirnerové a Faucherové ovšem nemohou. La plus belle fille de France ne peut donner que ce quʼelle a.[dd]
A tak zbývá z pojišťovací společnosti pana Girardina jen daň z kapitálu na rozdíl od daně z příjmu a místo všech ostatních daní. Kapitál pana Girardina se neomezuje na kapitál vložený do výroby, ale zahrnuje veškeré jmění movité i nemovité. Pan Girardin tuto daň z kapitálu velebí:
„Je to Kolumbovo vejce, je to pyramida stojící na základně, a nikoli na špičce, tok, který si sám hloubí vlastní koryto, revoluce bez revolucionářů, pokrok bez reakce, pohyb bez nárazů, je to zkrátka prostá idea a pravdivý zákon.“
Ze všech šarlatánských reklam, které pan Girardin kdy stvořil — je jich, jak známo, celá legie — je tento prospekt na daň z kapitálu určitě dílem mistrovským.
Ostatně daň z kapitálu jako jediná daň má své přednosti. Výhody jediné daně dokázali všichni ekonomové, především Ricardo. Daň z kapitálu jako jediná daň naráz odstraňuje početný a nákladný personál dosavadních berních správ, co nejméně zasahuje do pravidelného chodu výroby, oběhu a spotřeby, a jediná ze všech daní postihuje kapitál vložený do přepychových předmětů.
Ale na to se u pana Girardina daň z kapitálu neomezuje. Má ještě zcela zvláštní blahodárné účinky.
Ze stejně velikých kapitálů se bude státu odvádět stejné procento daní, přičemž nerozhoduje, je-li z nich důchod 6 % či 3 % nebo není-li vůbec žádný. Povede to k tomu, že se nečinný kapitál zaměstná, takže množství produktivního kapitálu se zvětší; a kapitál už zaměstnaný se bude činit ještě víc, aby za kratší dobu víc vyrobil. Výsledkem obojího bude pokles zisku a úrokové míry. Pan Girardin naproti tomu tvrdí, že zisk a úrok budou potom stoupat — pravý ekonomický zázrak! Přeměna neproduktivního kapitálu v produktivní a vzrůstající produktivita kapitálu vůbec urychlila a zesílila postup vývoje průmyslových krizí a stlačila zisk a úrokovou míru. Daň z kapitálu může tento proces jen urychlit, zostřit krize a tím zvýšit vzrůst revolučních elementů. „Už nikdy revoluce!“
Druhý zázračný účinek daně z kapitálu je podle pana Girardina v tom, že daň odvede kapitál od málo výnosné půdy k výnosnějšímu průmyslu, srazí ceny pozemků a přivodí koncentraci pozemkového majetku, čímž přenese do Francie velké anglické zemědělství, jakož i celý vyvinutý anglický průmysl. Nehledě k tomu, že by do Francie musely být přeneseny i ostatní podmínky anglického průmyslu, podléhá tu pan Girardin zcela zvláštním omylům. Ve Francii netrpí zemědělství přebytkem kapitálu, ale jeho nedostatkem. V Anglii nedošlo ke koncentraci pozemkového majetku a k rozkvětu zemědělství odčerpáním kapitálu ze zemědělství, nýbrž naopak tím, že průmyslový kapitál se přelil do půdy. Cena půdy v Anglii je mnohem vyšší než ve Francii; souhrnná cena veškeré půdy v Anglii je skoro tak vysoká jako celé francouzské národní bohatství podle Girardinova odhadu. Cena půdy ve Francii by tedy koncentrací nejen nemusela klesat, ale naopak by jistě stoupala. Kromě toho koncentrace pozemkového majetku v Anglii smetla celé generace obyvatelstva. Táž koncentrace — k níž by ostatně daň z kapitálu určitě přispěla, protože by rychleji zruinovala zemědělce — vyhnala by ve Francii tuto velkou masu zemědělců do měst a vedla by tím spíše k revoluci. A konečně, zatímco ve Francii už začal obrat od parcelace ke koncentraci, v Anglii kráčí velký pozemkový majetek mílovými kroky vstříc svému dřívějšímu rozdrobení, čímž se nezvratně dokazuje, že dokud trvají buržoazní vztahy, musí se zemědělství neustále pohybovat v kruhu mezi koncentrací a rozdrobením půdy.
Dosti těchto zázraků. Přejděme k zástavnímu úvěru.
Zástavní úvěr se otvírá nejprve jen pozemkovému majetku. Stát vydává zástavní listy, které vcelku odpovídají bankovkám, jenomže záruku za ně netvoří hotové peníze nebo zlaté pruty, nýbrž půda. Stát vydává zadluženým rolníkům tyto zástavní listy na 4%, aby tak uspokojil jejich hypotekární věřitele; místo soukromého věřitele má teď hypotéku na pozemek stát, který konsoliduje dluh, takže soukromý věřitel už nikdy nemůže žádat jeho vrácení. Veškerý hypotekární dluh činí ve Francii 14 miliard. Girardin sice počítá jen s vydáním 5 miliard zástavních listů; ale rozmnožení papírových peněz o takovou částku by stačilo nikoli zlevnit kapitál, nýbrž úplně znehodnotit papírové peníze. Přitom se Girardin neodvažuje stanovit pro tento nový papír nucený kurs. Aby zabránil znehodnocení, navrhuje majitelům zástavních listů jejich výměnu al pari[ee] za tříprocentní obligace státního dluhu. Konec této transakce je tedy takový: Rolník, který platil dříve 5% úroků a l% knihovních poplatků, obnovovacích poplatků atd., platí teď jen 4%, získává tedy 2%; stát platí 3% a vybírá 4%, získává tedy 1%; bývalý hypotekární věřitel, který dříve dostal 5%, je hrozícím znehodnocením zástavních listů donucen, aby vděčně přijal 3%, která mu nabízí stát; ztrácí tedy 2%. Kromě toho rolník nemusí platit svůj dluh a věřitel nemůže vymáhat od státu svou pohledávku. Celá operace není tedy nic jiného než přímé okrádání hypotekárních věřitelů o 2% z 5%, špatně zakryté zástavními listy. Když tedy chce pan Girardin jednou jedinkrát změnit kromě daně i samy společenské vztahy, je donucen k přímému útoku na soukromý majetek, musí se stát revolucionářem a vzdát se celé své utopie. A ani tento útok nepochází od něho. Vypůjčil si ho od německých komunistů, kteří po únorové revoluci žádali nejprve přeměnu hypotekárního dluhu v dluh státu,[175] ovšem docela jinou formou než pan Girardin; ten tehdy dokonce proti tomu vystupoval. Je příznačné, že když pan Girardin jednou navrhuje poměrně revoluční opatření, nemá odvahu nabídnout nic jiného než uklidňující prostředek. Takový lék může nejvýš přispět k tomu, že proces parcelace ve Francii bude daleko chroničtější, že se protáhne na několik desetiletí; nakonec se zase vrátí nynější stav.
Jediné, co čtenář v celém Girardinově výkladu postrádá, jsou dělníci. Ale buržoazní socialismus přece vždycky líčí věci tak, že se společnost skládá ze samých kapitalistů, aby pak mohl z tohoto hlediska spor mezi kapitálem a námezdní prací snadno vyřešit.
__________________________________
Napsali K. Marx a B. Engels
v druhé polovině dubna 1850
Otištěno v časopise „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
čís. 4, 1850Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Latter-Day Pamphlets“. Edited by Thomas Carlyle. „No. 1: The Present Time. — No. 2: Model Prisons“. London, 1850. (Pozn. red.)
c — „orátora“, řečníka. (Pozn. red.)
d — zoufalci, kteří se dostali do konfliktu se zákonem. (Pozn. red.)
e — to je všechno. (Pozn. red.)
f — bratrství. (Pozn. red.)
g — svobodným obchodem. (Pozn. red.)
h V originále „Hodge“ — pohrdavá přezdívka pro podruhy a pro sedláky vůbec. (Pozn. red.)
i „Les Conspirateurs“, par A. Chenu, ex-capitaine des gardes du citoyen Caussidière. — „Les sociétés secrètes; la préfecture de police sous Caussidière; les corps-francs“. Paris 1850. „La naissance de la République en février 1848“, Lucien de la Hodde. Paris 1850. (Pozn. red.)
j — vyššího policejního úředníka. (Pozn. red.)
k — dárek, odměnu. (Pozn. red.)
l No tak. (Pozn. red.)
m — věc cti, smysl pro čest. (Pozn. red.)
n — v nepřítomnosti. (Pozn. red.)
o — duchaplnosti. (Pozn. red.)
p — bohéma. (Pozn. red.)
q — denní hosté krčem. (Pozn. red.)
r — řemeslných zločinců. (Pozn. red.)
s — flamendra. (Pozn. red.)
t — mužů rozhodných činů. (Pozn. red.)
u — černé kabáty, lepší lidi. (Pozn. red.)
v — politickými vězni. (Pozn. red.)
w — trestního zákoníku. (Pozn. red.)
x — šprýmař. (Pozn. red.)
y — revoluce půjde hezky svou cestičkou, to je jasné! (Pozn. red.)
z „Le socialisme et lʼimpôt.“ Par Emile de Girardin. Paris, 1850,
bb — přímá daň, kterou platili hlavně nevolníci. (Pozn. red.)
cc — nepřímá daň. (Pozn. red.)
dd Ani nejkrásnější děvče Francie nemůže dát víc než má. (Pozn. red.)
ee — v nominální ceně. (Pozn. red.)
157 Th. Carlyle, „The French Revolution: a History“ [„Dějiny francouzské revoluce“] sv. 1—3, Londýn 1837. Th. Carlyle, „Oliver Cromwell‘s Letters and Speeches“ [„Dopisy a řeči Olivera Cromwella“] sv. 1—2, Londýn 1845. Th. Carlyle, „Chartism“ [„Chartismus“], Londýn 1840. Th. Carlyle, „Past and Present“, Londýn 1843. Kritiku této knihy podal Engels ve stati „Situace Anglie. Minulost a přítomnost od Thomase Carlyla“, Marx-Engels, Spisy 1, zde.
158 Th. Carlyle, „Heroes, Hero Worship and the Heroic in History“ [„Hrdinové, uctívání hrdinů a hrdinství v dějinách“], Londýn 1846.
159 Pecksniff — postava z díla Charlese Dickense „Život a dobrodružství Martina Chuzzlewita“ („Martin Chuzzlewit“); svatoušek a pokrytec.
160 Svobodní zednáři — nábožensko-filosofické hnutí, které vzniklo v Anglii koncem 17. a začátkem 18. století a které se pak rozšířilo v mnoha zemích jako tajné lóže (buňky) „svobodných zednářů“, kteří halili svou činnost do mystických rituálů a tajných obřadů. Svobodní zednáři propagovali myšlenky buržoazní morálky. Jejich filosofické názory se blížily deismu, takzvanému „náboženství rozumu“. Věřili ve věčný, neměnný zákon přírody, jímž je určován i společenský vývoj. Moudrost mimořádných lidí je podle jejich názorů podmíněna znalostí tohoto zákona a mravním sebezdokonalováním. Řád zednářských lóží byl zpravidla proniknut mystickým kultem osobnosti, řadoví členové lóží byli pouhými nástroji svých vůdců, němými vykonavateli jejich vůle.
Ilumináti — jeden z druhů svobodných zednářů — byli rozšířeni hlavně v Bavorsku v druhé polovině 18. století.
161 Kouzelná flétna — Mozartova opera na text Emanuela Schikanedra. Opera vyjadřuje naivní pohádkovou formou myšlenku, že kdo správně poznal síly skryté v přírodě a vytrvale se řídí jejími zákony, dochází odměny, a darebáci že jsou po zásluze potrestáni.
162 Laissez faire, laissez aller [„Ponechte všemu volný průběh“] — heslo buržoazních ekonomů, stoupenců svobody obchodu (Free trade) a nezasahování státu do oblasti hospodářství.
163 In partibus infidelium — viz poznámku [64].
164 Hlavní postava románu Jamese Fenimora Coopera „Vyzvědač“ („The Spy“) Harvey Birch plnil špionážní příkazy z ideových, vlasteneckých pohnutek.
165 „Le Charivari“ [„Kočičina“] — francouzský satirický časopis buržoazně republikánského zaměření; vycházel v Paříži od roku 1832; za červencové monarchie jízlivě útočil na vládu; v roce 1848 přešel do tábora kontrarevoluce.
166 Tajná Společnost nových ročních období — vznikla brzy po zániku Společnosti ročních období roku 1839 a byla jakýmsi jejím pokračováním. Jádro společnosti tvořili dělníci, jejími členy byli i studenti. Svými názory měli členové Společnosti blízko k revolučnímu babeufismu a byli značně ovlivněni utopisticko-komunistickými myšlenkami Dézamyho.
168 Míní se dobrodružný pokus malé skupiny spiklenců, členů tajných revolučních společností, kteří chtěli použít k teroristickým činům vlastnoručně vyrobených zápalných pum. V dobrodružství byli od samého začátku zapleteni policejní agenti, kteří systematicky informovali prefekturu o akcích spiklenců. Tak mohla policie všechny účastníky spiknutí pozatýkat. Soudní přelíčení se spiklenci se konalo roku 1847; vyšlo v něm najevo, jak hluboko dovedla policejní agentura proniknout do tajných společností.
169 Slavný román Alaina René Le Sage, „Příběhy Gila Blase ze Santillany“ („Gil Blas de Santillane“).
170 Jde o Spisy Charlese Fouriera, „Théorie des quatre mouvements et des destinées générales“ [„Teorie čtyř pohybů a všeobecných osudů“], „La fause industrie morcelée, répugnante, mensongère et lʼantidote, lʼindustrie naturelle, combinée, attrayante, véridique“ [„Nesprávný průmysl, nesouvislý, odpuzující, falešný a jeho opak, průmysl přirozený, kombinovaný, přitažlivý, opravdový“]; „Théorie de lʼunité universelle“ [„Teorie všeobecné jednoty“]; v prvním vydání byla tato práce nazvána „Traité de lʼassociation domestique agricole“ [„Pojednání o domácko-zemědělském sdružení“]. Z posmrtných Fourierových spisů byla otázkám obchodu částečně věnována nedokončená práce „Des trois unités externes“ [„O třech vnějších jednotách“], otištěná roku 1845 v časopise „La Phalange“ [„Falanga“]. Obsáhlé úryvky z této práce přeložil Engels do němčiny a otiskl v knize „Deutsches Bürgerbuch“ [„Kniha německých občanů“] v roce 1846 (viz B. Engels, „Úvod a závěr k ‚Fourierovu fragmentu o obchodu‘“, Marx—Engels, Spisy 2, zde).
171 O událostech 15. května 1848 viz poznámku [19].
172 10. března 1850 se konaly ve Francii doplňovací volby poslanců do Zákonodárného shromáždění za vyloučené členy strany Hory. Volby skončily vítězstvím strany demokraticko-socialistického tábora.
173 Droit dʼenrégistrement (registrační právo) — poplatek vybíraný za registraci a právní úpravu různých dokumentů: smluv o koupi a prodeji, darovacích listin, soudních rozsudků aj. Tato registrace, potvrzování pravosti dokumentů, byla tehdy zdrojem příjmů pro státní pokladnu.
174 Potravní daně (octroi) — se vybíraly ve městech z dováženého zboží široké spotřeby.
175 Tento požadavek vytyčili Marx a Engels v „Požadavcích Komunistické strany v Německu“ (viz Marx—Engels, Spisy 5, zde).