Bedřich Engels

Úvod a závěr k "Fourierovu fragmentu o obchodu"[163]

Němci pomalu začínají kazit i komunistické hnutí. Jako vždy, i zde si ti poslední a nejnečinnější myslí, že mohou svou zaostalost zastírat přezíráním svých předchůdců a svým filosofickým renomé. Sotva se komunismus objevil v Německu, už se na něj vrhla celá armáda spekulativních hlav, které si myslí, kdoví jaké nedělají zázraky, převádějí-li poučky, které ve Francii a Anglii už dávno zevšedněly, do jazyka hegelovské logiky a předkládají-li tuto zbrusu novou moudrost celému světu jako něco, co tu ještě nikdy nebylo, jako „pravou německou theorii“, aby pak mohli po libosti špinit „špatnou praxi“, „směšné“ sociální systémy omezených Francouzů a Angličanů. Tato vždy pohotová německá theorie, kterou potkalo nekonečné štěstí, že mohla trošku přičichnout k hegelovské filosofii dějin a že ji jakýsi vysušený berlínský profesor zařadil do schematismu věčných kategorií, která potom snad prolistovala Feuerbacha, několik německých komunistických spisů a dílo pana Steina o francouzském socialismu[164] — tato německá theorie nejhoršího ražení si už beze všech nesnází upravila francouzský komunismus a socialismus podle pana Steina, vykázala mu subalterní postavení, „překonala“ jej, „pozvedla“ jej na „vyšší stupeň vývoje“ vždy pohotové „německé theorie“. Samozřejmě ji ani nenapadne, aby se trochu obeznámila s věcmi, které překonává, aby se podívala na Fouriera, Saint-Simona, Owena a na francouzské komunisty — hubené výtahy páně Steinovy úplně postačí k tomuto skvělému vítězství nad nedochůdnými pokusy ciziny.

Tváří v tvář této směšné nadutosti nikdy nehynoucí německé theorie je naprosto nezbytné Němcům konečně ukázat, za co všechno cizině vděčí od těch dob, co se zaměstnávají sociálními otázkami. Mezi všemi nabubřelými frázemi, které dnes německá literatura vytrubuje jako základní principy opravdového, čistého, německého, theoretického komunismu a socialismu, není do dneška ani jediná myšlenka, která by byla vyrostla na německé půdě. To, co Francouzi nebo Angličané řekli už před deseti, dvaceti, ba čtyřiceti lety — a řekli velmi dobře, velmi jasně a velmi krásným jazykem, to Němci teprve nyní za poslední rok konečně po kouscích dohnali a zhegelovštili nebo v nejlepším případě dodatečně znovu vynalezli a v mnohem horší, abstraktnější formě uveřejnili jako úplně nový vynález. Nevyjímám z toho ani vlastní práce. Německé je na tom jen to, jak špatně, abstraktně, nesrozumitelně a skresleně tyto myšlenky vyjádřili. A jak se na pravé theoretiky sluší a patří, považovali až dosud za vhodné vzít na vědomí od Francouzů — Angličany dosud skoro vůbec neznají - kromě nejvšeobecnějších principů jen to nejhorší a nejtheoretičtější, schematisaci budoucí společnosti, sociální systémy. Nejlepší stránku, kritiku existující společnosti, skutečný základ, hlavní úkol každé práce zabývající se sociálními otázkami, klidně odsunuli stranou. A to vůbec nemluvím o tom, že tito moudří theoretikové se zpravidla s pohrdáním zmiňují nebo úplně mlčívají i o jediném Němci, který skutečně něco vykonal, o Weitlingovi.

Předkládám těmto mudrcům kapitolku z Fouriera, ze které si mohou vzít ponaučení. Je pravda, že Fourier nevyšel z hegelovské theorie, a bohužel tudíž nemohl dospět k poznání absolutní pravdy, ani k absolutnímu socialismu; je pravda, že Fouriera bohužel tato chyba svedla se správné cesty, že namísto absolutní metody položil metodu serií, a tím došel až k tomu, že zkonstruoval proměnu moře v limonádu, couronnes boréale et australe[a], lva domácího (antilva)[165] a páření planet, ale když už to musí být, chci raději s bodrým Fourierem věřit na všechny tyhle zázraky, než věřit na absolutní říši duchů, kde vůbec není limonáda, než věřit na totožnost bytí a ničeho a na páření věčných kategorií. Francouzský nesmysl je alespoň veselý tam, kde německý nesmysl je mrzoutský a trudnomyslný. A kromě toho Fourier kritisoval existující sociální poměry tak ostře, vtipně a s takovým humorem, že mu člověk rád promine jeho kosmologické fantasie spočívající také na geniálním světovém názoru.

Fragment, který tu uvádím, je z Fourierovy pozůstalosti a je otištěn v prvním sešitě časopisu „Phalange“[b], který fourierovci vydávají od začátku roku 1845. Vynechávám to, co se týká Fourierova positivního systému a co je jinak nezajímavé, a zacházím s tím vůbec tak volně, jak je to třeba dělat u zahraničních socialistů, aby jejich věci psané s určitým cílem byly přijatelnější pro čtenáře, jimž jsou tyto cíle cizí. Tento fragment není zdaleka to nejgeniálnější, co Fourier napsal, ani to nejlepší, co napsal o obchodu — a přece ještě žádný německý socialista nebo komunista, až na Weitlinga, nenapsal něco, co by se alespoň trochu vyrovnalo třeba i tomuto náčrtku.

Abych německému publiku ušetřil námahu spojenou s četbou „Phalange“, poznamenávám, že fourierovci vydávají tento časopis čistě pro peníze a že uveřejňované Fourierovy rukopisy mají velmi nestejnou hodnotu. Páni fourierovci, kteří tuto revui vydávají, jsou poněmčelí, obřadní theoretikové, kteří namísto humoru, s nímž vysvlékal svět buržoasie jejich mistr, dosadili posvátnou, důkladnou, theoretickou vážnost vědeckosti, začež po zásluze sklízejí ve Francii posměch a v Německu úctu. Jejich konstrukce pomyslných triumfů fourierismu v prvním sešitě „Phalange“ by dokázala nadchnout profesora absolutní metody.

Své informace začínám thesí, která byla otištěna už v „Théorie des quatre mouvementS“ [„Theorie čtyř pohybů«]. Tam byly rovněž otištěny významnější odstavce tohoto fragmentu, z nichž dále uvedu jen to nejnutnější.[166]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Potud Fourier. Pokračováni tohoto článku v druhém scšitu „Phalange“ obsahuje tři kapitoly o bursovní spekulaci, o skupování (accaparement) a o příživnictví, ale tyto články byly už z největší části otištěny v „Théorie des quatre mouvements“. Jednak z tohoto důvodu a jednak proto, že fragment, který jsem uvedl, úplně stačí pro můj účel, končím.

Učení páni Němci, kteří tak horlivě plachtí po „sveřepém medusovém moři“ bezedné[c] theorie a snaží se ulovit především „princip“ „socialismu“, nechť si vezmou příklad z commis marchand[d] Fouriera. Fourier nebyl filosof, na smrt nenáviděl filosofii a ve svých spisech se jí krutě posmíval, a při této příležitosti řekl mnoho věcí, které by si naši němečtí filosofové měli zapsat za uši. Samozřejmě mi namítnou, že Fourier byl stejně „abstraktní“, že svými seriemi navzdory Hegelovi zkonstruoval boha a svět, ale to jim nepomůže. Fourierovy bizarnosti, které jsou přes to všechno geniální, neomlouvají kožená tak zvaná rozvinutí suchopárné německé theorie. Fourier si konstruuje budoucnost, teprve když napřed správně poznal minulost a přítomnost; německá theorie si napřed podle libosti upraví minulé dějiny a potom předpisuje i budoucnosti, jakým směrem se má ubírat. Srovnejme např. Fourierovy epochy sociálního vývoje (divošství, patriarchát, barbarství, civilisaci) a jejich charakteristiky s hegelovskou absolutní idejí, která si namáhavě razí cestu labyrintem dějin a navzdory čtyřem světovým říším to nakonec s bídou dotáhne jen ke zdání trichotomie — o pohegelovských konstrukcích raději ani nemluvím. Neboť měla-li u Hegela konstrukce přece jen nějaký smysl, byť i převrácený, u pohegelovských „konstruktérů“ nemá už vůbec žádný.

Němci by už opravdu konečně měli přestat se tak vynášet svou důkladností. Se špetkou hubených údajů jsou vám s to uvést libovolné věci nejen do vzájemné souvislosti, nýbrž i do souvislosti s dějinami světa. Na základě prvního faktu, který se jim namane, který mají z třetí ruky a o němž ani nevědí, zda to s ním bylo tak nebo jinak, vám dokáží, že to muselo být tak a nejinak. Psal snad v Německu někdo o sociálních otázkách a neřekl přitom i o Fourierovi něco, čím by se důkladně neblamovala německá důkladnost? Existuje také jakýsi pan Kaiser[167], který ruče použil „výborného díla L. Steina“ ke světodějné konstrukci, která má jen jedinou vadu, že totiž všechna fakta, z nichž vychází, jsou nesprávná. Německá theorie už při nejmenším dvacetkrát přiřkla Fourierovi náležité „místo ve vývoji absolutní ideje“ — a po každé jiné — a po každé pokud jde o fakta spolehla se německá theorie na pana Steina nebo jiné takovéto pochybné prameny. A proto je německý „absolutní socialismus“ tak hrozně ubohý. Trochu „lidskosti“, jak se tomu teď nově říká, trochu „realisace“ této lidskosti, nebo spíše nelidskosti, něco o vlastnictví z Proudhona — z třetí nebo čtvrté ruky — krapet nářku nad proletariátem, něco o organisaci práce, ubohé spolky k povznesení nižších tříd obyvatelstva, a přitom bezmezná neznalost politické ekonomie a skutečné společnosti to je celý ten „socialismus“, který ještě ke všemu ztrácí poslední kapku krve, poslední stopu energie a síly svou theoretickou nestranností, „absolutním klidem myšlenky“. A touto nudou chtějí Německo zrevolucionovat, uvést proletariát do pohybu, probudit masy, ab přemýšlely a jednaly?

Jen kdyby si naši němečtí polo a celokomunističtí docenti byli dali práci a podívali se trochu na hlavní Fourierovy věci, jež přece byly stejně snadno dosažitelné jako kterákoli německá kniha, jak bohatý zdroj látky ke konstruování a jinému použití by tu byli objevili! Jaká spousta nových idejí — i dnes pro Německo nových — by se jim tu naskytla! Tyhle dobré duše dodnes nejsou s to vytknout nynější společnosti nic jiného než situaci proletariátu, a ani o tom neumějí říci příliš mnoho. Situace proletariátu je ovšem hlavní věc, ale končí tím snad kritika dnešní společnosti? Fourier, který se až na pozdější práce tohoto bodu téměř ani nedotýká, je důkazem, že i bez toho lze existující společnost bezpodmínečně odsoudit, že lze dospět k nutnosti sociální reorganisace jen kritikou buržoasie, a to jejích vnitřních vztahů, nehledě na její postoj k proletariátu. Po této stránce je Fourierova kritika dosud jedinečná. Fouricr nemilosrdně odhaluje pokrytectví ctihodné společnosti, rozpor mezi její theorií a její praxí, prázdnotu celého jejího způsobu života; vysmívá se její filosofii, jejímu pachtění po perfection de la perfectibilité perfectibilissante[e] a auguste vérité[f], její „čisté morálce“, jejím standardním sociálním institucím, a staví proti tomu její praxi, doux commerce[g], který mistrovsky kritisuje, její bezuzdnou poživačnost, která vůbec není poživačností, její organisaci paroháčství v manželství, zmatek, který je tu ve všem. To všechno jsou stránky dnešní společnosti, o nichž se v Německu ještě vůbec nemluvilo. Ovšem, tu a tam někdo promluvil o svobodě lásky, o postavení, emancipaci ženy; ale co tím dokázal? Pár zmatených frází, několik modrých punčoch, trochu hysterie a hromada nářku nad poměry v německé rodině — hora porodila myš!

Němci by se měli napřed seznámit se sociálním hnutím v cizině, jak praktickým, tak literárním — k pratickému hnutí náleží celé anglické a francouzské dějiny minulých osmdesáti let, anglický průmysl, francouzská revoluce — potom ať prakticky a literárně vykonají tolik, co jejich sousedé, a teprve potom bude na místě, aby kladli takové jalové otázky, jako který národ se zasloužil více a který méně. Ale potom už se nenajde pro takové sofistické problémy posluchačstvo.

Zatím udělají Němci nejlépe, seznámí-li se především s tím, co se vykonalo v cizině. Všechny knihy, které dosud o tom vyšly, jsou bez výjimky špatné. Podobná stručná shrnutí mohou beztak při nejlepším podat jen kritiku děl, a ne díla sama. Tato díla jsou buď vzácná a nejsou v Německu k dostání, nebo jsou příliš objemná, anebo jsou promíšena věcmi, které jsou zajímavé už jen historicky nebo literárně a německou veřejnost z roku 1845 už nezajímají. Mají-li být tato díla, jejichž obsah je pro Německo i nyní ještě nový, zpřístupněna, je nutno z nich pořídit výbor a ten zpracovat, jak to dělají Francouzi s veškerým materiálem, který k nim přichází z ciziny — i v těchto věcech jsou Francouzi mnohem praktičtější než my. Takové zpracování epochálních děl cizí socialistické literatury začne brzy vycházet. Několik německých komunistů — a mezi nimi nejlepší mozky hnutí, jež by stejně snadno mohly vydávat vlastní práce — se spojilo, aby vytvořili toto dílo, které, doufejme, německým theoretikům ukáže, že všechna jejich moudrost je už stará a že to všechno už bylo na druhém břehu Rýna a na druhé straně Kanálu dávno pro et contra[h] prodiskutováno. Teprve až poznají, co bylo vykonáno před nimi, budou moci ukázat, co dokáží oni sami.

Brusel



Napsáno koncem roku 1845
Po prvé otištěno v „Deutsches
Bürgerbuch“ roč. 1846
Podpis: B.  E n g e l s		   Podle textu ročenky
Přeloženo z němčiny


__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — severní a jižní korunu. (Pozn. red.)

b „La Phalange“. Revue de la science sociale, XIVe année, 1re série in 8°, Paris, aux Bureaux de la Phalange. 1845. — Publication des Manuscrits de Fourier, section ébauchée des trois unités externes [„Falanga“. Sociální revue, XIV. ročník, 1. serie v osmerkovém formátu, Paříž, vydavatelství Falangy, 1845. — Uveřejnění Fourierových rukopisů, nástin úseku o třech vnějších jednotách], str. 1—42 lednového a únorového čísla.

c Slovní hříčka: v originále „grundlos“, což znamená jednak „bezedný“, jednak „neodůvodněný“, „nezdůvodněný“. (Pozn. red.)

d — obchodního příručího. (Pozn. red.)

e — dokonalosti zdokonalující se zdokonalitelnosti. (Pozn. red.)

f — nejvyšší pravdě. (Pozn. red.)

g — jemný obchod. (Pozn. red.)

h — pro i proti. (Pozn. red.)

163 Překlad „Fourierova fragmentu o obchodu“ byl součástí rozsáhlejšího plánu publikací, jimiž chtěli Marxa Engels popularisovat nejlepší díla francouzského a anglického utopického socialismu v Německu.V úvodu a závěru k „Fourierovu fragmentu“ Engels po prvé veřejně kritisuje „pravé socialisty“. Nadutý a přezíravý postoj „pravých socialistů“ k nejvýznačnějším představitelům socialistické myšlenky ve Francii a v Anglii a jejich snaha vychválit „pravý německý socialismus“ se zvlášť jasně projevily v knize Karla Grüna „Die soziale Bewegung in Frankreich und Belgien“ [„Sociální hnutí ve Francii a v Belgii“], která vyšla v srpnu roku 1845 v Darmstadtu. Marx a Engela podali všestrannou kritiku Karla Grüna, typického představitele „pravého socialismu“, v práci „Německá ideologie“ (1845-1846).

164 Engels má na mysli knihu Lorenze Steina „Socialismus a komunismus dnešní Francie“.

165 Fourier podává ve svých pracích fantastická líčení změn, ke kterým prý v budoucnosti dojde v přírodě; podle těchto fantasií ztratí mořská voda nepříjemnou chuť, nad severním a jižním pólem se objeví sluneční kotouče vyzařující teplo, divocí dravci se změní v užitečná domácí zvířata atd.

166 Dále následuje Engelsův překlad Fourierova textu, který v tomto vydání neuvádíme. Úryvek, který Engels vybral, obsahuje prvních 7 kapitol Fourierovy nedokončené práce „O třech vnějších jednotách“ [„Des trois unités externes“], která byla uveřejněna až po jeho smrti v časopise fourierovců „La Phalange“ [„Falanga“] roku 1845. Tyto kapitoly jsou věnovány všeobecné charakteristice obchodu a popisují různé druhy bankrotů. Jednotlivá místa, textově shodná s oddílem „O neomezené svobodě obchodu“ z Fourierovy knihy „Theorie čtyř hnutí a všeobecných osudů“, byla při uveřejnění rukopisu v časopise „La Phalange“ vypuštěna a označena několika tečkami. Engels ve svém překladu tyto části opět podle příslušných stránek Fourierovy knihy doplnil. V překladu vypustil Fourierovy fantastické exkursy do budoucnosti, některé narážky, které přestaly být aktuální, jakož i místa pro svéráznost Fourierovy terminologie těžko srozumitelná.

167 Engels má na mysli knihu H. W. Kaisera „Die Persönlichkeit des Eigenthums“ [„Osobní charakter vlastnictví“], Brémy 1843.

Česká sekce MIA │ Marx/Engels archív