Karel Marx
*Plán regulování cen chleba ve Francii
Francouzský císař začal právě uskutečňovat svůj oblíbený plán, totiž regulováni cen chleba v celém svém císařství. Tuto myšlenku jasně vyložil už v roce 1854 ve svém projevu k Zákonodárnému sboru u příležitosti vyhlášení války Rusku. Jeho tehdejší prohlášení o této věci si zaslouží, aby bylo citováno, a my z něho uvádíme:
„Především vám doporučuji, abyste si všimli systému, který nyní zavedlo město Paříž, neboť jestliže se tento systém, jak věřím, rozšíří po celé Francii, zabrání napříště onomu kolísání cen obilí, které v dobách nadbytku způsobuje, že zemědělství upadá, protože ceny pšenice jsou nízké, v neúrodných letech pak, že chudší třídy velmi trpí, protože pšenice je drahá. Tento systém spočívá v tom, že se ve všech velkých městech zřídí úvěrový systém, takzvaná pekařská banka (Caisse de la boulangerie), která v letech drahoty může prodávat chléb za ceny daleko nižší, než jsou oflciální tržní ceny, s podmínkou, že v letech hojnosti bude jeho cena nepatrně vyšší. Protože dobré úrody jsou všeobecně častější než špatné, je nasnadě, že nižší ceny bude možné snadno vyrovnat. Mimoto bude ohromná výhoda v tom, že tu budou úvěrové společnosti, které nebudou vydělávat, když cena chleba bude stoupat, nýbrž budou, stejně jako kdokoli jiný, mít zájem na tom, aby chléb byl laciný, neboť na rozdíl od dosavadního stavu budou tyto společnosti v úrodných letech vydělávat a v letech drahoty prodělávat.“
Razí se tu zásada, že v letech neúrody se má chléb prodávat „daleko“ pod svou tržní cenou, a v úrodných letech jen „nepatrně“ nad touto cenou, přičemž naděje na vyrovnáni spočívá v tom, že úrodná léta budou mnohem častější než neúrodná léta. Když byla v prosinci roku 1853 císařským dekretem v Paříži zřízena pekařská banka, byla maximální cena čtyřlibrového bochníku chleba stanovena na 40 centimů; pekaři byli oprávněni žádat na bance náhradu svých ztrát; banka si zase vytvořila fondy vydáním obligací zaručených pařížskou městskou správou, a ta si opět vytvořila záruční fondy tím, že uzavřela nové půjčky a zvýšila daň ze spotřebního zboží vybíranou u bran Paříže. Mimoto přispěla určitou částkou sama vláda ze státní pokladny. Koncem roku 1854 dosáhly už dluhy, které pařížská městská správa takto nadělala, spolu s částkou, kterou přispěla vláda, osmdesáti miliónů franků. Vláda tehdy musela svá opatření odvolat a postupně zvýšit maximální cenu bochníku chleba na 45 a později na 50 centimů. Tak museli Pařížané to, co ušetřili na ceně chleba, zčásti zaplatit ve formě zvýšené potravní daně a všichni ostatní Francouzi museli platit ve prospěch metropole všeobecnou chudinskou daň ve formě přímé vládní subvence, která se poskytovala pařížské městské správě. Tento experiment však skončil úplným nezdarem, neboť cena chleba v Paříži v neúrodných letech 1855 až 1857 stoupla nad oficiální maximum a v letech 1857 a 1858, kdy byly bohaté žně, klesla pod ně.
Ludvík Napoleon se nezdarem tohoto experimentu, provedeného v poměrně malém měřítku, nedal nijak odradit a začal nyní na základě svého vlastního nařízení organizovat pekárenství a obchod obilím v celém císařství. Před několika týdny se jeden z jeho pařížských listů pokoušel přesvědčit veřejnost, že ve všech významnějších městech je třeba vytvořit „obilní rezervy“. Argumentoval tím, že v nejhorších letech neúrody se maximální nedostatek obilí rovnal 28denní spotřebě všeho obyvatelstva a že průměrně následovala tři neúrodná léta po sobě. Na základě toho se vypočítalo, že „zásoba dostačující na tři měsíce je všechno, co lidská prozřetelnost může udělat“. Jcst]iže se toto opatření bude vztahovat jen na města s nejméně 10 000 obyvatel, což představuje v celé Francii (s výjimkou Paříže) 3 776 000 lidí, pak při průměrné tříměsíční spotřebě 45 kilogramů pšenice na obyvatele, při nynější ceně asi 14 franků za 1 hektolitr pšenice, bude podle těchto výpočtů taková zásoba stát 31 000 000 až 32 000 000 franků! A tak 18. listopadu uveřejnil „Moniteur“ dekret tohoto znění:
„Článek 1. V pekárnách ve všech městech, v nichž je pekárenství regulováno dekrety a nařízeními, má být taková rezerva obilí nebo mouky, jaká je nezbytná pro denní výrobu v každém pekařství po dobu tří měsíců.
Článek 2. Do měsíce od tohoto data prefekti departementů po poradě s městskými správami rozhodnou, zda rezervy mají být vytvořeny v obilí nebo v mouce, a stanoví lhůtu, do kdy mají být rezervy vytvořeny, a také, jaká část zásob může být uložena ve veřejných sýpkách.“
K dekretu je připojen seznam měst, „V nichž je pekárenství regulováno“ a která tudíž mají vytvořit rezervy. V seznamu jsou uvedena všechna významnější francouzská města s výjimkou Paříže a Lyonu, kde už zásoby jsou a na něž se tudíž dekret nevztahuje. Celkem je v seznamu na 161 měst, mezi nimi Marseille, St. Quentin, Moulins, Caen, Angoulême, Dijon, Bourges, Besançon, Evreux, Chartres, Brest, Nîmes, Toulouse, Bordeaux, Montpellier, Rennes, Tours, Grenoble, St. Étienne, Nantes, Orléans, Angers, Remeš, Chalon-sur-Saône, Mety, Lille, Douai, Valenciennes, Beauvais, Arras, St. Omer, Calais, Boulogne-sur-Mer, Štrasburk, Mulhouse, Rouen, Le Havre, Mâcon, Le Mans, Amiens, Abbeville a Toulon. Podle posledního sčítání lze nyní počet obyvatel těchto 161 měst odhadnout asi na 8 000 000! Zásoby tedy musí činit celkem 5 500 000 hektolitrů obilí v ceně 70 000 000 až 80 000 000 franků. V oběžníku, jímž seznamuje prefekty departementů s dekretem, ministr zemědělství a obchodu říká, že sice „nemají pekaře nutit, aby překotně plnili povinnosti, které jim dekret ukládá“, ale musí „stanovit rozumnou lhůtu, aby pekaři mohli tyto povinnosti splnit“. Ponechává prefektům, aby podle místních podmínek rozhodli, zda rezervy mají být vytvořeny v obilí nebo v mouce. Dodává, že ačkoli jsou nynější opatření dost rozsáhlá, mohou být později ještě rozšířena.
„Vláda nepřehání, pane prefekte, důležitost opatření, které jsem právě vyložil. Je si vědoma, že dekret se týká jen malé části obyvatelstva, a proto uvažuje o možnosti rozšířit pole jeho působnosti. Obyvatelé osad a vesnic si pečou chleba sami a berou ze své sklizně takové množství pšenice, jaké je pro jejich rodiny nutné na dobu jednoho roku. Pokud jde o tyto rodiny, byl by zásah vlády zbytečný a nemožný. V určitém počtu hlavních měst departementů a ve většině center arrondissementů a kantonů a dokonce i ve velkých vesnicích však pečou značnou část konzumovaného chleba pekaři, a přesto se na ně nevztahuje žádné ustanovení a nejsou povinni vytvářet nějaké rezervy. Což nelze podřídit pekaře v těchto místech stejnému režimu a uložit jim, aby se řídili podle téhož blahodárného zákona obezřetnosti? Vláda soudí, že příslušná nařízení se nesetkají s žádnými vážnými námitkami.“
Než však bude zmíněný dekret rozšířen na celou ostatní Francii kromě malých vesnic, nařizuje ministr prefektům, aby se poradili s městskými správami těch míst, která zatím pod dekret nespadají. Potom prefektům oznamuje, jak mají být rezervy uskladněny:
„Pekaři musí pokud možno využít vcdlejlích prostorů, patřících k jejich krámům, neboť tak bude dozor nad nimi snadnější. Musíte však vyzvat městské správy, aby zřídily a daty pekařům k dispozici veřejná skladiště, v nichž by se mohly umístit, za nájemné stanoveně tarifem, rezervy, která nemohou umístit sami pekaři. Nepochybuji, že osvícená spolupráce městských úřadů tyto operacc usnadní.“
Ministr pak přichází k nejdůležitějšímu bodu: kde vzít peníze na to, aby dekret mohl být uveden v život:
„Pokud jde o získáni nezbytného kapitálu, jsem přesvědčen, že pekaři budou co nejvážněji usilovat, aby si potřebné částky opatřili. Takovéto uloženi kapitálu totiž skýtá tak velké obchodní výhody a slibuje takové zákonná zisky, že pekaři jistě bez potíží získají úvěr, zejména nyní, kdy je úrok tak nízký. Přeceňujeme snad příliš dobrou vůli kapitalistů v každé obci, doufáme-li, že budou spolupracovat s pekaři? Což nebudou mít ve vytvořených rezervách obilí bezpečnou záruku na zapůjčené peníze, záruku, jejíž hodnota se bude spíš zvětšovat než zmenšovat? Budu šťasten, jestliže úsilí, které v této věci vynaložíte, bude korunováno úspěchem. Kladu si otázku, zda by městské správy nemohly v případě nutnosti vytvořit, podobni jako Caisse de Paris, finanční zdroje a použít je na půjčky pekařům? Aby se povzbudilo uzavírání těchto půjček, aby se usnadnily a rozmnnožily pomocí oběhu, mohl by se sýpkám určeným k uložení rezerv propůjčit charakter skladišť pro nevycleně zboží (magasins généraux), a mohly by se vydat zástavní listy, které by jistě ochotně přijímaly naše finanční ústavy, zejména Francouzská banka.“
Ministr uzavírá svůj oběžník nařízením, aby jej prefekti do dvaceti dnů informovali, co hodlají učinit pro splnění druhého článku dekretu, a do měsíce oznámili, co doporučují správy měst a vesnic, které nespadají pod dekret.
Nemáme v úmyslu zabývat se v této chvíli otázkou veřejných sýpek, ale ohromný význam tohoto ekonomického coup dʼétat[a] není ani třeba obšírně komentovat.Je dobře známo, že nynější cena obilí ve Francii je zoufale nízká a že v důsledku toho lze pozorovat mezi rolnictvem příznaky nespokojenosti. Napoleon se pokouší umělou poptávkou, která má být vyvolána vytvářením tříměsíčních rezerv obilí, uměle zvýšit ceny a tím umlčet zemědělskou Francii. Na druhé straně se před městským proletariátem vydává za jakousi socialistickou prozřetelnost, i když poněkud nejapně, neboť první hmatatelný účinek jeho dekretu musí být, že proletariát bude muset platit za bochník chleba víc než dříve. „Zachránce vlastnictví“ ukazuje buržoazii, že nepotřebuje ani formální zásah svých pseudozákonodárců, nýbrž že prostě stačí jeho osobní příkaz, aby mohl volně nakládat s jejími měšci, disponovat s majetkem měst, narušovat obchod a podřizovat peněžní transakce buržoazie svým osobním rozmarům.
Konečně je třeba otázku ještě uvážit z čistě bonapartistického hlediska. Po celé Francii bude třeba opatřit ohromné budovy pro veřejné sýpky; jaké nové pole se tím otevře machinacím a rozkrádání! Neočekávaný obrat nastane také v obchodu chlebovým obilim. Jaké zisky shrábne Crédit mobilier a další spekulantští kumpáni Jeho císařského Veličenstva! Tak či onak, jisté je, že Císařský Socialista bude mít při zvyšování ceny chleba větší úspěch než při svých pokusech snížit ji.
Napsal K. Marx kolem 19. listopadu 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5507 z 15. prosince 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
a — doslova: státního převratu; zde: převratu. (Pozn. red.)