Karel Marx



Nová vláda


Berlin 9. listopadu 1858

„Tak se ten svět s námi nějak točí a časem všecinko se dočká odplaty.“[a] Jak jsem psal v jednom z dřívějších článků[b], byl pan von Auerswald, místopředseda nového kabinetu, nominální hlavou první řádné vlády z období revoluce. Tak jako se tehdy jeho jmenování považovalo za příznak reakce, tak se dnes, po deseti letech, považuje za příznak pokroku. Vystřídal obchodníka s obilím Camphausena, kterého revoluční bouře vrhla z jeho kolínské kanceláře do Berlína na stupně pruského trůnu. Auerswaldova vláda vydržela od konce června do 7. září 1848. Naprosto nezávisle na tom, co mohl udělat nebo neudělat, už pouhé jeho jméno v čele vlády mělo v červnu 1848 velký význam. Jeho předchůdce Camphausen byl rodák z porýnského Pruska, Auerswald se narodil v provincii Východní Prusy. Camphausen byl soukromý obchodník, Auerswald státní úředník; Camphausen byl buržoa, Auerswald šlechtic; Camphausen byl bohatý, Auerswald chudý. Bylo tedy zřejmé, že už ke konci června 1848, sotva tři měsíce po březnových dnech, se kyvadlo pruské revoluce zhouplo od západu k východu, od sousedství s Francií k sousedství s Ruskem, od obyčejných smrtelníků k mandarínům, od buržoazie k šlechtě, od měšce k titulu. Ponecháme-li stranou tento význam Auerswaldova jména, nedá se říci, že za ty tři měsíce existence jeho vlády vykonal něco zvlášť významného. Zeptáte-li se některého Prusa, čím se vyznačovala tehdejší Auerswaldova vláda, položí si asi prst na čelo, bude si je chvíli s vážnou tváří mnout zrovna jako opravdový Hudibras[452] a nakoncc, jako by se právě probral z transu, zvolá: „Ach, vy myslíte Hansemannovu vládu!“ Duší Auerswaldovy vlády byl totiž skutečně ministr financí Hanseinann, který do ní přešel z Camphausenovy vlády. Proto také, chceme-li charakterizovat Auerswalda jako ministerského předsedu, musíme mluvit o Hansemannovi.

Hansemanu, obchodník z Cách, vyjádřil roku 1847 ve Spojeném sněmu své politické krédo v replice na adresu pruské královské moci, která se stala později slavnou: „V peněžních záležitostech přestávají všechny žerty.“ (In Geldsachen hört die Gemütlichkeit auf.) Můžeme-li si dovolit parva componere magnis[c], tvořila tato věta za tehdejších okolností protějšek ke slavnému výroku Sieyèsovu: „Le tiers-état cʼest tout«[453]. Za Bedřicha Viléma III., v době, kdy kromě graduovaných odchovanců pruských universit se nikdo neodvažoval psát o politice, vydal Hansemann knihu, v níž srovnával Prusko s Francií.[454] Projevoval tu Francii značný obdiv, jenže tak obratně a tak umlrněným tónem, že dokonce ani pruská cenzura nemohla toto urážlivé srovnávání umlčet. V době, kdy akciové společnosti v Německu byly ještě rara avis[d], toužil ctižádostivý Hansemann stát se německým Hudsonem a dokázal, že se dokonale vyzná v onom burzovním spekulantství, které nyní kvete ve všech civilizovaných zemích a z něhož se zřízením Crédit mobilier stal dokonce systém. V době, kdy se staromódní Německo ještě domnívalo, že udělá-li někdo bankrot, poskvrní tím své poctivé jméno, pokoušel se Hansemann dokázat, že střídání bankrotů v obchodě je skoro stejně výhodné jako střídání osevů v zemědělství. Vláda tohoto muže, jíž Auerswald propůjčil své jméno, vycházela z mylného názoru, že několik týdnů revoluce dostatečně otřáslo pilíři starého státu, že dynastie, aristokracie i byrokracie už byly dost poníženy, že politická převaha buržoazie byla jednou provždy vydobyta, a že tedy nyní už nezbývá nic jiného než krotit neustále se vzdouvající vlny revoluce.

Vláda krotila tento příboj s takovým ůspěchem, že byla sama zkrocena tři měsíce po svém ustavení, že tyto liberální patolízaly vykopli beze všech okolků dvořané, kteří stáli v pozadí a kteří je jen nastrčili, aby si spálili prsty místo nich. Z Auerswalda i Hansemanna se tak staly žalostné postavy podvedených podvodníků. Auerswald se kromě toho ocitl v málo zaviděníhodné situaci muže, který odpovídal za zahraniční politiku Pruska, neboť ve své osobě spojoval funkci ministerského předsedy a ministra zahraničních věcí. I když vnitřní politiku vlády určovaly zjevně zájmy buržoazie poděšené úspěchy revoluce, pak zahraniční politiku řídila výhradně kamarila, v jejíchž rukou byl Auerswald pouhým nástrojem. V červnu 1850 byl jmenován vrchním presidentem v provincii porýnské Prusko, brzy poté ho však z tohoto místa propustil pan von Westphalen, který očišťoval pruskou byrokracii od liberálů stejně chladnokrevně, jako očišťuje skotský šlechtic své statky od rolníků. Jako člen poslanecké sněmovny (Abgeordnetenhaus) sc Auerswald omezil na opozici v tak rozředěné formě, že to mohlo postřehnout jen oko politického homeopata. Auerswald je jedním z aristokratických představitelů východopruského liberalismu. Prvky, z nichž se tento liberalismus skládá, jsou vzpomínky na války s Napoleonem a na tehdejší naděje nejosvícenějších vlastenců, dále několik všeobecných myšlenek, které Královec, toto centrum kantovské filosofie, považuje div ne za lokální vlastnictví, dále pak jednota zájmů mezi šlechticem pěstujícím obilí a obyvateli přímořských měst, která toto obilí vyvážejí, a konečně různé doktríny o svobodném obchodě; tato pruská provincie není totiž průmyslová a je závislá hlavně na prodeji svých zemědělských produktů do Anglie.

Pan von Schleinitz, ministr zahraničních věcí, zastával tuto funkci už jednou, v roce 1849, a za krátký čas svého působení se úzce sblížil s gothajskou stranou[455], která, kdyby byla dosáhla svého cíle, byla by rozdělila Německo na dvě části, na severní, jež by se připojila k Prusku, a jižní, jež by se připojila k Rakousku. Příslušníci gothajské strany také otevřeně přiznávají, že skutečně usilují o to, aby Německo bylo pohlceno těmito dvěma velkými nepřátelskými monarchiemi. Kdyby se jim podařilo vytvořit dvě Německa, vznikl by smrtelný konflikt, schylovalo by se k nové třicetileté válce a nakonec by souboj mezi dvěma potírajícími se Německy skončil tím, že by jednu polovinu Německa sebralo Rusko a druhou Francie.

O ministrovi války panu von Boninovi jsem se zmínil už ve svém posledním článku[e]. Zde k tomu jen dodám, že když byl velitelem ve válce o Šlesvik-Holštýn[456], vyznamenal se ani ne tak pronásledováním Dánů jako dobrovolníků demokratů, kteří bojovali pod německými prapory. Tato válka byla, jak je všeobecně známo, jednou z krvavých frašek moderní diplomacie. Pan von Patow, ministr financí, byl členem Camphausenovy vlády a před několika lety jej v poslanecké sněmovně krautjunkeři[f] pranýřovali jako revolucionáře. Přitom ho také v něčem přímo urazili, a proto došlo k jeho souboji s hrabětem Pfeilem; tehdy se na nějaký čas stal miláčkern berlínského publika. Patow by mohl klidně být členem liverpoolského sdružení pro finanční reformu.

O hraběti Pücklerovi, ministru zemědělství, lze říci jen tolik, že je synovcem blazeovaného autora „Dopisů nebožtíka“[457]. Bethmann -Hollweg byl dříve kurátorem bonnské university; tito kurátoři jsou vlastně velcí inkvizitoři, kterými pruská vláda zamořuje oficiální centra vědy. Za Bedřicha Viléma III. pořádali štvanice na demagogy, za Bedřicha Viléma IV. pronásledují kacíře. Bethmann se zabýval tím druhým úkolem. Před revolucí náležel fakticky ke králově kamarile a rozešel se s ní teprve tehdy, když zašla „příliš daleko“.

Ministr spravedlnosti Simons a ministr obchodu von der Heydt jsou jediní členové Manteuffelova kabinetu, kteří přežili svého šéfa. Oba jsou rodáci z porýnského Pruska, jenže z jeho protestantské části na pravém břehu Rýna. Protože v kabinetu měli být ministři pocházející z porýnského Pruska a zároveň v něm neměli zůstat porýnští liberálové, udrželi se v něm tito dva mužové. Simons se může pochlubit, že přivedl soudy na tak nízkou úroveň, na jaké nebyly ani v nejhorších dobách pruské monarchie. Von der Heydt, bohatý obchodník z Elberfeldu, řekl o králi v roce 1847: „Tento člověk nás už tak často obelhal, že už mu dál nemůžeme věřit.“ (Dieser Mensch hat uns so oft belogen, dass wir ihm nicht länger trauen können.) V prosinci 1848 přišel do vlády ustavené po státním převratu. Nyní je to jediný pruský ministr, který je v podezření, že svého oficiálního postavení zneužívá k osobním cílům. Všude se mluví o tom že státní tajemství v jeho rukou obvykle posloužila obchodním zájmům elberfeldské firmy Heydt a spol.



Napsal K. Marx 9. listopadu 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5492 z 27. listopadu 1858
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Shakespeare, „Večer tříkrálový nebo cokoli chcete“, 5. jednání, 1. scéna. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)

c — přirovnat malé k velkému. (Pozn. red.)

d — vzácností, bílou vránou. (Pozn. red.)

e Viz zde. (Pozn. red.)

f — reakční statkáři, viz též poznámku [459]. (Pozn. red.)


452 Hudibras — hrdina stejnojmenného satirického eposu anglického básníka Samuela Butlera. Hudibras se vyznačuje sklonem k nesmyslným soudům a sporům a schopností dokazovat s pomocí sylogismů nejabsurdnější tvrzení.

453Le tiers-état cʼest tout“ („Třetí stav je všechno“) — parafráze věty „Co je třetí stav? — Všechno“ z brožury Emmanuela Josepha Sieyèse „Quʼest-ce que le tiers-état?“ („Co je třetí stav?“), která vyšla roku 1789, v předvečer francouzské buržoazní revoluce.

454 David Hansemann, „Preussen und Frankreich“ [„Prusko a Francie“]. První vydání vyšlo anonymně v roce 1833.

455 Gothajská strana — strana, kterou založili v červnu 1849 představitelé kontrarevoluční velké buržoazie, pravicoví liberálově, kteří vystoupili z frankfurtského shromáždění, když pruský král Bedřich Vilém IV. odmítl přijmout z rukou Národního shromáždění císařskou korunu a když levicová většina shromáždění rozhodla jmenovat říšské regenty. Tato strana, obávajíc se vítězství revoluce, chtěla dosáhnout sjednocení celého Německa bez Rakouska pod vedením hohenzollernského Pruska.

456 Jde o válku Pruska proti Dánsku v letech 1848 — 1850, v níž bylo Prusko poraženo. Muselo uzavřít s Dánskem mírovou smlouvu (v roce 1850), podle níž zůstávaly Šlesvik a Holštýn nadále v područí Dánska.

457 Je míněn německý spisovatel Pückler-Muskau, který v roce 1831 vydal ve Stuttgartu knihu „Briefe eines Verstorbenen“ [„Dopisy nebožtíka“].