Regentství v Prusku

Karel Marx

Regentství v Prusku

Berlín 13. října 1858

Po úporném boji se pruská palácová revoluce nakonec stala hotovou věcí. Pruský princ se z pouhého králova zástupce a zmocněnce stal regentem státu. S jakou neochotou ustoupily královna a kamarila, je patrné i ze závěrečné scény tohoto dynastického dramatu. Jejich oficiální zástupce, ministr vnitra pan von Westphalen, odmítl podepsat výnos, jímž král postupuje královskou moc svému bratrovi, podal demisi a byl vystřídán panem von Flottwellem. Na druhé straně král neabdikoval bezpodmínečně, nýbrž, jak se praví ve výnosu, „jen dočasně, pokud nebudu sám opět moci vykonávat povinnosti svého královského úřadu“, a ponechává si „ve své pravomoci ony záležitosti královského domu, jež se týkají mé osoby“. První doložka dodává regentově moci prozatímní ráz a druhá ponechává královský měšec i nadále v rukou královniných. Tato podmíněná forma abdikace dokazuje, že i když kamarila musela vyklidit své opevněné pozice, rozhodla se nezanechat boje. Vždyť je veřejným tajemstvím, že po záchvatu mrtvice, jímž byl král stižen minulý týden, prohlásili jeho osobní lékaři s politováním, že i při nejpříznivějších podmínkách mu nemohou zaručit ani rok života. Toto prohlášení mělo velký vliv na rozhodnuti pana von Manteuffela přejít na druhou stranu a vztyčit vlajku Pruského prince. Poněvadž se trochu vyzná v novověkých dějinách, ví, že Mazarinův vliv přežil Ludvíka XIII. Ví také, že Perceval, ačkoli byl jen slepým nástrojem kamarily známé pod jménem „královi přátelé“ a ačkoli jednal z návodu královny a vévody z Yorku, těžce urazil korunního prince, a přece se mu pak podařilo vlichotit se do přízně regenta (později Jiřího IV.) a udržet se na svém místě přes všechny intriky a sýčkování kariéristických whigů. A právě tato Manteuffelova dezerce přinutila kamarilu a stranu junkerů, která za ní stála, aby se daly na ústup, Nebýt toho, byl by si Pruský princ musel vybrat: buď vystupovat jen s propůjčenou maskou královské hodnosti, nebo se obrátit o pomoc k lidu, aby zasáhl, což by ovšem neodpovídalo ani jeho vlastním zásadám, ani tradicím hohenzollernské dynastie. Manteuffelova pružnost ho z tohoto nepříjemného dilematu vysvobodila. Projeví-li přeběhlíkovi vděčnost, to se teprve ukáže. Jedině to, že se Manteuffelovo jméno nesmazatelně pojí s porážkou březnové revoluce — vždyť byl odpovědným redaktorem pruského státního převratu — a že tedy jeho vláda zosobňuje živoucí a nepřetržitý protest proti „uzurpaci“ lidu, může zabránit princi, aby se přes svou osobní nevoli s tímto „mužem záchranné akce“^{^[439]} rovnou a demonstrativně nerozešel.

Kontrast mezi princem a králem je v rodě Hohenzollernů běžným a zdomácnělým zjevem. Komediant, více či méně zhýralý, více či méně nasáklý byzantinskými náboženskými představami a více či méně koketující se středověkým romantismem, bývá na trůně vždycky vystřídán typem, v němž se pojí zachmuřený zupák s byrokratem a kantorem. Takový kontrast byl mezi Bedřichem I. a jeho synem Bedřichem Vilémem I., mezi Bedřichem Vilémem II. a Bedřichem Vilémem III., a také mezi drobnými výstřednostmi Bedřicha Viléma IV. a střízlivou prostředností nynějšího regenta.

Skoro všude se očekává, a britský tisk tento názor horlivě rozšiřuj; že s příchodem regenta k moci nastane okamžitě obrat v pruské zahraniční politice, že se Prusko vymaní z ruského područí a přimkne se těsněji k Anglii. Je docela pravděpodobné, že podobnými myšlenkami se obírá i sám princ regent. Z jeho paměti nikdy nevymizí, jak urážlivě se choval Mikuláš na varšavském kongresu k hraběti Brandenburgovi, pruskému zmocněnci, úzce spřízněnému s královským rodem, a jak tato urážka dohnala Brandenburga k sebevraždě.^{^[440]} Žahadlo osobní potupy pálilo tím více, že Mikuláš zároveň přinutil Prusko, a to bez veškerých okolků, aby ustoupilo požadavkům Rakouska a mlčky přihlíželo, jak rakouská armáda pochoduje do Hamburku a Šlesviku-Holštýna, a aby pokorně spolklo ponížení před očima celé Evropy. O něco později, když byly v Anglii uveřejněny tajné a důvěrné depeše britského velvyslance v Petrohradě, pohoršilo prince, který nemá ve zvyku odpouštět urážky, znovu okázalé pohrdání, když nebožtík car zjišťoval, jaký asi postoj zaujmou evropské velmoci k eventuálnímu dělení turecké říše, a Prusko mu nestálo ani za zmínku. Je známo, že po prvních válečnických krocích reagoval Pruský princ při schůzce v Praze na diktátorskou nadutost svého moskalského švagra svou známou tvrdošíjnou neústupností. Za ruské války podezírala kamarila prince, že tíhne k západním spojencům, a dala ho proto složitě hlídat a špehovat; přišlo se na to náhodou při jednom skandálním procesu v Postupimi. Princ se zase sám přesvědčil, že vůdcové kamarily a královi oblíbenci u dvora, generál von Gerlach a vládní rada Niebuhr (syn proslulého historika), byli přímými agenty petrohradské vlády, podávali jí přesné informace o všem, co se děje ve vládě, a dostávali od ní instrukce i o tak speciálních otázkách, jako je rozmístění různých armádních sborů v celém království. Po smrti cara Mikuláše důvody pro osobní nepřátelství pominuly. Nedá se také předpokládat, že by Alexandr II. mohl svému strýci nahánět takový strach, jaký dovedl vzbuzovat Mikuláš v srdcích příslušníků hohenzollernské dynastie po svém sňatku s nejstarší dcerou Bedřicha Viléma III. Spíš je velmi pravděpodobné, že nová rodinná pouta s Anglií ovlivní do jisté míry směr regentovy zahraniční politiky. Jenže ve skutečnosti tato politika není závislá na princových osobních sympatiích, ale na životních podmínkách státu. Kdyby Prusko bylo jen jednou z německých mocností, vyřešilo by se všechno velice jednoduše. Avšak Prusko je nejen soupeřem Rakouska, které je zase protivníkem Ruska, ale hlavní zásadou pruské monarchie je uchvacování německých území s pomocí Ruska. Vždyť díky spojenectví Bedřicha Viléma I. s Ruskem se Prusku podařilo uloupit Švédsku Pomořany. Právě tak spojenectví Bedřicha Velikého s Kateřinou mu umožnilo udržet si rakouské Slezsko a získat podstatnou část Polska. Stejný manévr se stejným výsledkem opakovali také Bedřich Vilém II. a Bedřich Vilém III. Právě tak pod ochranou Alexandra I. získalo Prusko porýnské provincie a ještě si mohlo rozšířit území na účet Saska. A bude to opět Rusko, o něž se bude muset Prusko opřít v případě vpádu Francouzů. Je proto víc než pochybné, že by životní podmínky pruského státu kdy umožnily jeho vládcům vyprostit se z ruského područí; veřejnost bude v těchto svých očekáváních patrně zklamána stejně jako v otázkách vnitřní politiky.

Napsal K. Marx 13. října 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5465 z 27. října 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:

439 „Muž záchranné akce“ („Mann der rettenden Tat“) — obměněný výrok poslance Dahlmanna ve frankfurtském Ústavodárném národním shromáždění. V „New-York Daily Tribune“ je výrok uveden německy.

440 Na takzvané varšavské konferenci, která se konala v říjnu 1850 (viz poznámku [230]), mluvil Mikuláš ostrým a výhružným tónem se zástupcem Pruska, ministerským předsedou hrabětem Brandenburgem. Po návratu z Varšavy hrabě Brandenburg náhle zemřel. Jeho smrt se připisovala tomu, že car se vůči němu choval urážlivě a že pruský premiér byl rozčilen národním ponížením Pruska.