Bedřich Engels
*Povstání v Indii
Přes velké vojenské operace Angličanů při dobývání Dillí a potom Lakhnaú, které se postupně staly hlavními středisky sipáhíjského povstání, není pacifikace Indie ještě ani zdaleka dokončena. Dokonce se skoro může říci, že opravdové obtíže situace se teprve začínají projevovat. Dokud se vzbouření sipáhíové drželi pohromadě ve velkých masách, dokud šlo o obléhání a pravidelné bitvy ve velkém měřítku, dotud byla pro Angličany velkou výhodou jejich značná převaha v těchto operacích. Ale nyní, kdy válka začíná nabývat jiného charakteru, tuto výhodu asi do značné míry ztratí. Dobytí Lakhnaú ještě neznamená pokoření Avadhu, a ani pokoření Avadhu by ještě neznamenalo pacifikaci Indie. Celé království Avadh je poseto více či méně významnými pevnostmi, a třebaže žádná z nich asi nadlouho neodolá pravidelnému útoku, bude přesto jejich postupné dobývání nejen záležitostí velmi zdlouhavou, ale bude spojeno s poměrně mnohem většími ztrátami než operace proti tak velkým městům jako Dillí nebo Lakhnaú.
Dobytím a pacifikací království Avadh však válka neskončí. Rozprášení sipáhíové, vyhnaní z Lakhnaú, se rozprchli a rozutíkali všemi směry. Velká skupina sipáhíjského vojska se uchýlila na sever do horských krajů Rohilkhandu, který stále zůstává plně v rukou povstalců. Jiní uprchli na východ do Górakhpuru, a třebaže britské jednotky tímto krajem prošly za pochodu do Lakhnaú, musejí jej nyní dobývat podruhé. Mnoha dalším se podařilo proniknout na jih do Bundelkhandu.
Zdá se dokonce, že vznikl spor o to, jaký postup by byl býval nejlepší, zda by nebylo bývalo lepší nejprve si podmanit všechny přilehlé kraje, které mohly povstalcům poskytnout úkryt, a pak teprve zaměřit operace proti jejich hlavnímu voji shromážděnému v Lakhnaú. Takovému operačnímu plánu prý dávali přednost vojáci; dá se však těžko říci, jak by Angličané byli mohli s omezeným počtem vojáků, které měli k dispozici, obsadit tyto přilehlé kraje tak, aby prchající sipáhíové do nich nemohli proniknout, až budou definitivně vypuzeni z Lakhnaú, a aby nebylo nutné, jako v případě Górakhpuru, dobývat tyto kraje podruhé.
Po dobytí Lakhnaú se hlavní voj povstalců stáhl, jak se zdá, k Barélí. Tvrdí se, že tam byl Nána Sáhib. Bylo uznáno za nutné podniknout proti tomuto městu a kraji, ležícímu přes sto mil na severozápad od Lakhnaú, letní tažení, a podle posledních zpráv tam pochoduje sám sir Colin Campbell.
Prozatím se však zdá, že se gerilová válka šíří různými směry. Zatímco vojsko je odváděno na sever, překračují roztroušené skupiny vzbouřeneckých vojáků Gangu do Doábu, přerušují spoje s Kalkatou a plení, čímž znemožňují rolníkům platit pozemkovou daň nebo jim alespoň poskytují záminku, aby ji neplatili.
Ani dobytí Barélí zdaleka od těchto zel nepomůže, naopak je možná ještě zvětší. Sipáhiové jsou ve výhodě právě při takovémto neuspořádaném válčení. Oč jsou Angličané lepší v boji, o to je sipáhiové předčí ve schopností rychlého pohybu. Anglická kolona nedokáže ujít dvacet mil za den; jednotka sipáhíů ujde čtyřicet, a je-li nezbytně třeba, i šedesát. Právě v této rychlosti pohybu tkví hlavní hodnota sipáhíjských jednotek; tato vlastnost spolu s odolností vůči podnebí a s poměrně snadným stravováním způsobuje, že se bez sipáhíjských vojsk nelze při vedení války v Indii obejít. Opotřebování anglických jednotek v bojové službě, a zejména za letního tažení, je nesmírné. Už teď se těžce pociťuje nedostatek lidí. Bude možná nutné honit prchající vzbouřence z jednoho konce Indie na druhý. K tomu se budou evropské jednotky sotva hodit, a naproti tomu styk potulných vzbouřenců s domorodými pluky v Bombaji a Madrásu, jež dosud zachovávaly věrnost, by mohl vést k novým vzpourám.
Ale i kdyby vzbouřenců nepřibývalo, je stále ještě v poli přinejmenším sto padesát tisíc ozbrojených mužů, přičemž neozbrojené obyvatelstvo neposkytuje Angličanům ani pomoc, ani informace.
Mezitím pro nedostatek dešťů hrozí v Bengálsku hladomor — katastrofa v tomto století neznámá, třebaže v dřívějších dobách, a už i za britské okupace, to byl zdroj strašlivých útrap.
Napsal B. Engels koncem května 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5351 z 15. června 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny