Bedřich Engels



*Anglická armáda v Indii


Náš unáhlený kolega pan William Russell z londýnských „Times“ se nedávno dal unést svou zálibou pro barvitost a znovu vylíčil vyplenění Lakhnaú tak výrazně, že se za hranicemi nebude příliš lichotivě smýšlet o charakteru Britů. Ukazuje se nyní, že i v Dillí se do značné míry „rabovalo“ a že nejen Kaisarbágh, nýbrž celé město Lakhnaú přispělo k tomu, aby britští vojáci byli odměněni za své dřívější útrapy a hrdinné úsilí. Citujeme pana Russella:

„Některé roty se mohou pochlubit tím, že znají ve svých řadách prosté vojáky s majetkem za tisíce liber šterlinků. Slyšel jsem o jednom vojínovi, který samolibě nabídl jakémusi důstojníkovi, že mu půjčí jakoukoli potřebnou částku, aby mohl podplatit kapitána. Jiní posílali velké částky svým přátelům. Než tento dopis dojde do Anglie, mnohý briliant, smaragd či něžná perla podá už velmi tichým a příjemným způsobcm své svědectví o dobyti a vyplenění Kaisarbághu. Spanilé majetnice naštěstí neviděly .. .jak byly tyto třpytné cetky získány, neumějí si představit, za jakých okolností byly tyto poklady uloupeny... Někteřl důstojníci doslova shromáždili celé jmění... Drobné krabičky v odřených vojenských tornách obsahují celé statky ve Skotsku a v Irsku i útulné rybářské a lovecké chaty ve všech končinách světa, které oplývají zvěří a lososy.“

Tím se tedy vysvětluje nečinnost britské armády po dobytí Lakhnaú. Čtrnáct dní věnovaných loupení bylo dobře využito. Důstojníci a mužstvo vstoupili do města chudí a zadlužení a vycházeli náhle zbohatlí. Nebyli to už tíž lidé; přesto se však od nich očekávalo, že se vrátí ke své dřívější vojenské službě, ke kázni, tiché poslušnosti, že budou ochotni dál snášet únavu a strádání a podstupovat boje. S tím je však konec. Armáda, která se rozešla loupit, se navždy změnila; žádný povel, žádná velitelská autorita z ní neudělá znovu to čím byla dříve. Poslechněme si opět pana Russella:

„Je zajímavé pozorovat, jak bohatství plodí choroby, jak z válečné kořisti zduří člověku játra a jaké strašlivé spousty v jeho vlastní rodině — u těch nejbližších a nejmilejších — dokáže natropit několik krystalků uhlíku... Váha opasku obepínajícího vojínova bedra, plného rupií a zlatých mohurů, mu dává jistotu, že jeho vidina (pohodlného a nezávislého živobytí doma) může být uskutečněna, a není divu, že se mu protiví povel: ‚Nástup, nástup!‘ ... Dvě bitvy, dva podíly na kořisti, vyplenění dvou měst a mnoho příležitostné kořisti — to udělalo z některých našich vojáků příliš velké boháče, než aby s lehkým srdcem dál vojákovali.“

A tak se dovídáme, že 150 důstojníků požádalo sira Colina Cambella o propuštění — v armádě stojící tváří v tvář nepříteli je to opravdu velmi podivné počínání, a v každém jiném vojsku by do čtyřiadvaceti hodin mělo za následek degradaci nebo jiný velmi těžký trest, ale v britské armádě, jak se domníváme, se to považuje za velmi vhodné u „důstojníka a gentlemana“, který náhle zbohatl. Pokud jde o řadové vojáky, u těch je poněkud jiná situace. Kořist vzbuzuje touhu po dalším lupu; a nejsou-li už k tomu účelu po ruce indické poklady, proč nerabovat pokladnu britské vlády? K tomu říká pan Russell:

„Za podezřelých okolností se převrhly dva vozíky s pokladnami, doprovázené evropskými strážemi, a přitom se ztratilo jisté množství rupií; a výplatci otevřeně dávají přednost tomu, aby choulostivý úkol doprovázet pokladnu byl svěřen domorodým vojákům!

To je opravdu povedené! Ind nebo sikh je ukázněnější, poctivější, méně chamtivý než sám nepředstižitelný vzor bojovníka britský voják! Dosud jsme se však zabývali jen tím, jak si počínají jednotliví Britové. Podívejme se nyní, jak britská armáda „rabuje“ jako celek:

„Každým dnem se kořist zvětšuje a odhaduje se, že její prodej vynese 600 000 liber št. Město Kánpur je prý plné kořisti z Lakhnaú, a kdyby se dalo odhadnout, kolik škod bylo způsobeno na veřejných budovách, kolik soukromého majetku bylo zničeno, jak byly znehodnoceny budovy a pozemky, jaké byly ztráty na obyvatelstvu, shledalo by se, že hlavní město Avadhu utrpělo ztrátu pěti či šesti miliónů liber šterlinků.

Čingischánovy a Tímúrovy kalmyckě hordy, napadající města jako hejna kobylek a ničící vše, co jim přišlo do cesty, byly pro zemi úplným požehnáním ve srovnání s vpádem těchto křesťanských, civilizovaných, rytířských a ušlechtilých britských vojáků. Kalmykové alespoň zase brzy odtáhli na další bludnou pouť, kdežto tito metodičtí Angličané si s sebou přivedou odhadce kořisti, kteří vnášejí do loupení systém, kořist registrují, prodávají v dražbách a přísně dohlížejí na to, aby britští hrdinové nepřišli ani o drobeček své odměny. Budeme se zájmem sledovat, jak akceschopná bude tato arniáda, jejíž kázeň se uvolnila následkem loupení ve velkém, až útrapy spojené s tažením v horkém létě budou vyžadovat nejpřísnější kázeň.

Indové jsou teď ovšem zřejmě ještě méně schopni podstoupit pravidelnou bitvu, než byli u Lakhnaú, ale to není v tomto okamžiku hlavní věc. Daleko důležitější je vědět, co podniknout, jestliže vzbouřenci budou zdánlivě klást odpor a pak znovu přesunou dějiště bojů například do Rádžpútány, která ještě zdaleka není podmaněna. Sir Colin Campbell musí všude nechávat posádky, jeho polní armáda se smrskla na necelou polovinu ve srovnání s vojskem, jaké měl před Lakhríaú. Má-li obsadit Rohilkhand, jaké síly pak bude mít k dispozici v poli? Teď ho zastihla vedra a červnové deště nepochybně zastaví aktivní tažení a poskytnou vzbouřencům čas na oddech. Ztráty evropských jednotek způsobené nemocemi jistě denně stoupají od poloviny dubna, kdy nastalo nesnesitelné počasí, a mladí lidé přivezení do Indie v zimě jistě mnohem houfněji podléhají podnebí než otužilí účastníci indických tažení, kteří loni vlétě bojovali pod velením Havelockovým a Wilsonovým. Rohilkhand je právě tak málo rozhodující bod, jako byly Lakhnaú nebo DilIí. Je pravda, že povstalci už téměř ztratili schopnost bojovat v pravidelných bitvách; jsou však nyní daleko nebezpečnější, neboť jsou roztroušeni, a Angličané musí tedy vyčerpávat svou armádu pochody a vystavovat ji útrapám. Všimněme si četných nových středisek odporu. Je to Rohilkhand, kde je soustředěna většina bývalých sipábíů; je to severovýchodní Avadh, za Ghógrou, kde zaujali postavení Avadhané; je to Kálpí, kde se zatím soustřeďují vzbouřenci z Bundelkhandu. Za několik týdnů, ne-li dříve, pravděpodobně uslyšíme, že Barélí a Kálpí padly. Pád Barélí nebude pří]iš důležitý, protože pohltí téměř všechny, ne-li vůbec všechny síly, které má Campbell k dispozici. Důležitější bude dobytí Kálpí, jež nyní ohrožuje generál Whitlock, který přivedl svou kolonu z Nágpuru do Bándy v Bundelkhandu, a generál Rose, který se přibližuje od Džhánsí a porazil předvoj povstaleckých sil z Kálpí; pádem Kálpí by byla Cambellova operační základna Kánpur zbavena jediného nebezpečí, které jí hrozí, a tak by Campbell snad mohl do jisté míry doplnit svou polni armádu vojáky, kteří se tím uvolní. Je však velmi pochybné, zda bude mít tolik vojska, aby se zmohl ještě na něco jiného než na vyčištění Avadhu.

Nejsilnější armáda, jakou kdy Anglie soustředila v Indii na jednom místě, je tak znovu rozptýlena ve vech směrech a má před sebou víc úkolů, než je s to splnit. Zhoubný vliv podnebí za letních veder a dešťů bude zřejmě strašlivý; a i kdyby morální převaha Evropanů nad Indy byla sebevětší, je otázka, zda fyzická převaha Indů, jejich odolnost proti vedrům a dešťům indického léta, nepovede znovu ke zničení anglických ozbrojených sil. Nyní je na cestě do Indie jen málo britských jednotek a nezamýšlí se vyslat tam větší posily dřív než v červenci a srpnu. Až do října a listopadu bude proto muset Campbell vydržet se svou jedinou armádou, která se mu rychle rozplývá. Což když se v té době vzbouřeným Indům podaří podnítit vzpouru v Rádžpútáně a na maráthském území? Co když se vzbouří sikhové, jichž je v britském vojsku 80 000, kteří si osobují všechny zásluhy o vítězství a k Britům nemají mnoho sympatií?

V každém případě čeká na Brity v Indii ještě alespoň jedno zimní tažení, a to se nemůže uskutečnit, nebude-li z Anglie poslána nová armáda.



Napsal B. Engels kolem 4. června 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5361 z 26. června 1858
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny