Karel Marx
Pélissierova mise v Anglii
Paříž 27. března 1858
Nejobtížnější vladařské postavení má civilista, který stoji v čele despotického vojenského státu. V Orientě se tato potíž víceméně překonává tím, že se z despoty udělá bůh — neboť teokratické vlastnosti vládce nedovolují, aby se na něho kladlo stejné měřítko jako na jeho válečníky. V císařském Římě připodobnění císařů k bohu takovou ochranu sice neskýtalo, ale vycházelo ze stejné nutnosti. Ludvík Bonaparte je civilista, a i když vydal dějiny děla[347], nemůže použít římských prostředků. Proto se jeho postaveni stále víc komplikuje. Jak roste nechuť Francie snášet dál jho armády, tím směleji sleduje armáda cíl uvalit své jho na Bonaparta. Po 10. prosinci[348] si Bonaparte mohl namlouvat, že je vyvolencem rolnictva, tj. převážné většiny francouzského národa. Od atentátu ze 14. ledna ví, že je vydán na milost armádě. Když byl donucen přiznat, že vládne prostřednictvím armády, je docela přirozené, že se armáda snaží vládnout prostřednictvím něho.
Rozdělení Francie do pěti pašaliků bylo tedy jen předehrou ke jmenování Espinasse ministrem vnitra. Dalším krokem bylo to, že pařížská policie byla svěřena panu Boitellovi, který byl v roce 1830 poddůstojníkem, sloužil v La Fère v jednom pluku s panem de Persigny, a když vypukla červencová revoluce, pokoušel se přimět své kamarády, aby volali: „Vive Napoleon II!“[a] Současně s Boitellovým povýšením byl Pélissier, vévoda Malachovský, jmenován zástupcem Jeho císařského Veličenstva u svatojakubského dvora[349]. Smyslem jeho jmenování je polichotit armádě a pohrozit Anglii. Je pravda, že „Moniteur“ se to snaží líčit jako poklonu Johnu Bullovi, ale Veuillot z „Universu“[350], který, jak známo, je v Tuileriích přijímán při petites et grandes entrées[b], předpověděl onu událost ve štvavém článku obsahujícím tuto významnou větu:
„Anglická hrdost je raněna. Je to stará rána. Angličané ji utržili na Krymu u Almy a Inkermanu, na Malachovské mohyle, všude, kde Francouzi byli první na bitevním poli a nejhlouběji pronikali do nepřátelských řad. Saint-Arnaud, Bosquet, Canrobert, Pélissier, Mac-Mahon jsou lidé, kteří ranili anglickou hrdost.“
Zkrátka Napoleon III. poslal do Londýna svého Menšikova, jehož se mimochodem rád na čas zbavil, neboť Pélissier od chvíle, kdy bylo zrušeno jeho jmenování vrchním velitelem pěti pašaliků, se začal chovat odbojně. Jakmile se tato zpráva rozkřikla, nastal na pařížské burze ihned pokles.
Pélissier si má s Anglií vyřídit nejeden účet. V roce 1842 jej Palmerston před svými voliči v Tivertonu veřejně označil za netvora a dal signál všemu londýnskému tisku, aby mu začal spílat. Po krymském tažení generál de Lacy Evans v Dolní sněmovně nejednou naznačoval, že Pélissier je hlavní příčinou potupy anglické armády u Sevastopolu. Hrubě se k němu choval také britský tisk, jenž se o narážkách generála Evanse široce rozepisoval. Konečně na banketu, který byl uspořádán pro generály krymské války, Pélissier prostě přiřkl celou krymskou slávu, dá-li se o nějaké mluvit francouzským orlům, aniž se vůbec uráčil zmínit o spolupráci Johna Bulla. Londýnský tisk za to znovu Péllissiera napadal. Mimoto jc o Pélissierovi známo, že se svou povahou vůbec nehodí pro roli oné postavy z řecké mytologie, která jediná dokázala zahojit rány, jež způsobila[351]. A přece nemůžeme sdílet názor těch londýnských listů, které, když se povznášejí k myšlení Římanů, varují konzuly, aby dával.i pozor „ne res publica detrimenti capiat“[c]. Pélissier znamená pohrůžku, ale neznamená válku. Jeho jmenování je jen coup de théâtre[d].
Široký příkop, který odděluje perfide Albion[352] od la belle France[e], je francouzský Lacus Curtius[353], ale Bonaparte není romantický mladík, aby uzavřel zející jícen propasti tím, že by se do ní vrhl a zahynul v ní. Z celé Evropy ví nejlépe on sám, že jeho křehká moc je založena na spojenectví s Anglií; ale tato pravda je pro mstitele Waterloo nebezpečná a musí ji všemožně skrývat před svými ozbrojenými pochopy tím, že tvrdě napadá Johna Bulla a odívá spojenectví do roucha vazalského vztahu, který Francie Anglii vnutila a Anglie jej přijala.
Takovou hraje hru, velmi nebezpečnou hru, která pravděpodobně uspíší konec, jejž se snaží odvrátit. Nebude-li mít Pélissier se svou zastrašovací misí úspěch, a jistě nebude, pak je poslední karta už vynesena a divadelní výstupy budou muset vystřídat skutečné činy — jinak bude Bonaparte před svou armádou odhalen jako podvodník, který za svým napoleonským vzezřením skrývá žalostnou postavu londýnského konstábla z 10. dubna l848[354].
Vlastně jen spojenectví s Anglií umožnilo synovci opičit se na čas po svém strýci. Těsný svazek Anglie s Francií zasadil smrtelnou ránu Svaté alianci a zvrátil rovnováhu evropských mocností, a tím přirozeně dodal Bonapartovi, který tuto alianci na kontinentě představoval, zdání rozhodčího v Evropě. Pokud mu to válka s Ruskem a vnitřní situace ve Francii dovolovaly, docela rád se spokojil s touto spíš symbolickou než skutečnou nadřazeností. To všechno se změnilo od doby, kdy v Evropě vládne mír a ve Francii armáda. Armáda jej nyní vyzývá, aby ukázal, jako skutečný Napoleon, že je diktátorem v Evropě nikoli z pověření Anglie, ale proti vůli Anglie. Odtud jeho potíže. Na jedné straně Johna Bulla zastrašuje a na druhé straně mu naznačuje, že nic zlého nemysli. Spíš Johna Bulla úpěnlivě prosí, aby ze zdvořilosti předstíral strach před údajnými hrozbami svého „nejjasnějšího spojence“. To je však nejlepší způsob, jak Johna Bulla zatvrdit, neboť cítí, že nic neriskuje, tváří-li se jako hrdina.
Napsal K. Marx 26.března 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5299 z 15. dubna 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Af žije Napoleon II!“ (Pozn. red.)
b — oficiálních příležitostech i jinak. (Pozn. red.)
c — „aby stát neutrpěl úhonu“. (Pozn. red.)
d — divadelní trik. (Pozn. red.)
e — krásné Francie. (Pozn. red.)
347 Ludvík Napoleon Bonaparte, „Histoire du canon dans les armées modernes“ [„Dějiny děla v moderních armádách“], Paříž 1848.
348 10. prosince 1848 byl Ludvík Bonaparte zvolen presidentem druhé republiky.
349 Svatojakubský palác (St. Jamesʼ Palace) v Londýně — od konce 17. století sídlo anglických králů, v 19. století se tu konaly slavnostní ceremonie a přijímaly návštěvy (Queenʼs Levées).
350 „LʼUnivers religieux, philosophique, politique, scientifique et littéraire“ [„Svět náboženství, filosofie, politiky, vědy a literatury“] — francouzský klerikální list. Byl. založen v Paříži v roce 1833; v padesátých letech podporoval Bonapartovu politiku.
351 Je míněn Achilles. Podle řecké mytologie mohl jen on zacelit rány, které zasadil Télefovi, synu Héraklovu.
352 Albion — nejstarší název pro Britské ostrovy; označeni „proradný Albion“ dostala Anglie po francouzské revoluci od francouzských republikánů za četné intriky anglické vlády proti francouzské republice a za svou účast v protifrancouzské koalici.
353 Lacus Curtius (Curtiovo jezírko) — místo na území římského fóra, kde podle pověsti vznikla zemětřesením trhlina, která se uzavřela, teprve když se mladý Říman Curtius obětoval a skočil do ni. Později vzniklo na tomto mistě jezírko.
354 Narážka na účast Ludvíka Bonaparta v oddílech zvláštní pořádkové služby (special constables — policejní záloha v Anglii tvořená z civilního obyvatelstva), kterou naverbovala anglická vláda, aby potrestala chartisty. Tyto oddíly schrály značnou roli při rozbití chartisticlcé demonstrace 10. dubna 1848, jejímž cílem bylo předložit parlamentu třetí petici požadující přijetí Lidové charty.