Indické povstání

Karel Marx

Indické povstání

Londýn 4. září 1857

Násilnosti, jichž se dopouštějí vzbouření sipáhíové v Indii, jsou opravdu hrozné, odporné, nepopsatelné — takové, s jakými se obvykle setkáváme jedině ve válkách povstaleckých, národnostních, rasových a zejména náboženských, jedním slovem takové, jaké úctyhodná Anglie schvalovala, když se jich dopouštěli Vendejští na „modrých“, španělští geriloví bojovníci na bezbožných Francouzích,^{^[247]} Srbové na svých německých a maďarských sousedech, Chorvaté na vídeňských povstalcích,^{^[248]} Cavaignacova mobilní garda nebo Bonapartovi prosincoví kumpáni na synech a dcerách francouzského proletariátu.^{^[249]} Ať je počínání sipáhíů jakkoli odporné, je jen koncentrovaným odrazem toho, jak si sami Angličané počínali v Indii, a to nejen v době zakládání své východní říše, nýbrž i v posledních deseti letech pevně zakotveného panství. K charakteristice tohoto panství postačí připomínka, že organickou součástí anglické finanční politiky bylo mučení.^{^[a]} V dějinách lidstva existuje cosi jako odplata; a zpravidla nekuje nástroj dějinné odplaty ten, na kom byla křivda spáchána, nýbrž ten, kdo se jí dopustil.

Francouzské monarchii zasadila první úder šlechta, a ne rolníci. Indické povstání nezahájili raijati, které Britové mučili, tupili a odírali, nýbrž sipáhíové, které odívali, živili, hýčkali, vykrmovali a rozmazlovali. Chceme-li nalézt obdobu ukrutností, jichž se sipáhíové dopouštějí, nemusíme se vracet, jak tvrdí některé anglické listy, až do středověku, ba nemusíme vůbec opouštět dějiny současné Anglie. Stačí prostudovat první čínskou válku, událost takřka ze včerejška. Anglická soldateska se tehdy dopouštěla ohavností jen ze zábavy; její rozvášněnost nebyla ani posvěcena náboženským fanatismem, ani rozněcována záští vůči zpupným dobyvatelům, ani vyvolána tvrdošíjným odporem hrdinného nepřítele. Znásilňování žen, nabodávání dětí, vypalování celých vesnic — fakta, jež byla zaznamenána nikoli mandaríny, nýbrž samými britskými důstojniky — to všechno se tehdy dělo jen z nevázané kratochvíle.

I za nynější katastrofy by bylo těžkým omylem domnívat se, že krutostí se dopouštějí jen sipáhíové, kdežto Angličané jsou výkvětem beránčí mírnosti. Z dopisů britských důstojníků přímo čiší zášť. Jistý důstojník líčí v dopise z Péšávaru, jak byl odzbrojen 10. nepravidelný jezdecký pluk za to, že nezaútočil na 55. domorodý pěší pluk, když k tomu dostal rozkaz. Je nadšen tím, že vojáci byli nejen odzbrojeni, nýbrž že jim byly odebrány kabáty a boty, a když jim bylo vyplaceno 12 pencí na osobu, byli zahnáni k řece, naloženi na čluny a puštěni po proudu Indu, kde, jak pisatel s potěšením konstatuje, má každý smrtelník naději, že utone v peřejích. Jiný pisatel nás informuje, jak několik lidí z Péšávaru způsobilo jednou v noci poplach, protože odpálili při svatební slavnosti (podle národního zvyku) malé miny naplněné střelným prachem; příštího dne byli viníci spoutáni a „tak zmrskáni, že na to nikdy nezapomenou“. Z Pindí^{^[b]} přišly zprávy, že tři domorodí náčelníci připravovali spiknutí. Sir John Lawrence poslal vzkaz, aby se jejich chystané schůzky zúčastnil špión. Když dostal špiónovo hlášení, poslal sir John druhý vzkaz: „Pověste je!“ Náčelníci byli pověšeni. Jeden úředník civilní správy z Iláhábádu píše: „Jsme pány nad životem a smrtí, a ujišťuji Vás, že nikoho nešetříme.“ Jiný úředník z téhož místa: „Nemine dne, abychom deseti či patnácti z nich“ (civilních obyvatel) „nedali smyčku na krk.“ Jeden důstojník píše nadšeně: „Holmes je chlapík, věší je po tuctech.“ Jiný zase o tom, že byl bez soudu pověšen velký počet domorodců, píše: „Pak začala velká švanda.“ A třetí: „K válečnému soudu ani neslézáme s koně; každému barevnému, na něhož narazíme, zadrhneme hrdlo oprátkou nebo ho zastřelíme.“ Z Banárasu jsme dostáli zprávu, že bylo oběšeno třicet zamíndárů^{^[250]} pro pouhé podezření, že sympatizovali se svými krajany, a celé vesnice byly vypáleny na základě stejného obvinění. Jistý důstojník z Banárasu, jehož dopis byl otištěn v londýnských „Time“, píše: „Evropští vojáci se mění v učiněné ďábly, když mají co dělat s domorodci.“

A potom, nesmí se zapomínat, že zatímco se o ukrutnostech Angličanů píše jako o aktech vojenské přísnosti, suše, stručně, aniž se rozmazávají nechutné podrobnosti, násilnosti domorodců, které jsou ovšem hrozné, se ještě záměrně zveličují. Od koho například pocházela zevrubná zpráva o ukrutnostech spáchaných v Dillí a Mératu, jež byla nejprve otištěna v „Times“ a pak proběhla všemi londýnskými listy? Od zbabělého faráře, žijícího v Bangalúru, který leží v Maisúru a je vzdálen od místa činu vzdušnou čarou přes tisíc mil. Zprávy o tom, co se v Dillí skutečně stálo, dokazují, že obrazotvornost anglického faráře dokáže zplodit větší hrůzy, než jakých je schopna nejbujnější fantazie indického vzbouřence. Jestliže sipáhíové uřezávají nosy, prsa atd., zkrátka dopouštějí-li se hrůzných násilností, pobuřuje to samozřejmě evropské city víc, než když jeden z tajemníků manchesterské Mírové společnosti^{^[c]} vrhá zápalné granáty na kantonská obydlí nebo když francouzský maršál^{^[251]} praží Araby uzavřené v jeskyni nebo když se britským vojákům zaživa sdírá kůže s těla devítiocasou kočkou^{^[d]} podle rozsudku polního soudu či když se uplatňují jiná lidumilná opatření užívaná v britských trestaneckých koloniích. Jako všechno, i krutost má svou módu, jež se mění podle místa a času. Caesar, tento dokonalý vzdělanec, otevřeně vypráví, jak nařídil, aby tisícům galských bojovníků byla uťata pravá paže.^{^[252]} Napoleon by se byl styděl učinit něco takového. Raději posílal své francouzské pluky podezřelé z republikanismu na San Domingo, kde je zahubili černoši nebo mor.

Hanebné ukrutnosti, které páchají sipáhíové, připomínají zvyky křesťanské byzantské říše nebo ustanovení hrdelního řádu císaře Karla V.^{^[253]} nebo anglické tresty za velezradu, jak je ještě zaznamenává soudce Blackstone.^{^[254]} Hindům, z nichž jejich náboženství učinilo pravé virtuosy sebetrýzně, připadá toto mučení nepřátel jejich rasy a víry jistě docela přirozeně, a ještě přirozenější by mělo připadat Angličanům, kteří ještě před několika málo lety pobírali důchody z Džagannáthových oslav za to, že chránili a podporovali krvavý rituál náboženství krutosti.^{^[255]}

Hysterický povyk „starých krvežíznivých Timesů“, jak je nazýval Cobbett, jejich role zuřivce vystupujícího v jedné z Mozartových oper, který se v nejlíbeznějších tónech kochá myšlenkou, že nejprve svého nepřítele pověsí, pak usmaží, pak rozčtvrtí, pak probodne a pak mu zaživa sedře kůži s těla,^{^[256]} jejich neustálá snaha roznítit vášně až k bodu varu — to všechno by vypadalo jen jako bláhovost, kdyby pod tragickým patosem jasně neprosvítalo komediantství. Londýnské „Times“ přehánějí svou roli nejen proto, že se jich zmocnila panika. Obohacují komedii o novou postavu, která unikla i Molièrovi — vytvářejí Tartuffa mstitele. Chtějí prostě vyhnat do výše kursy státních cenných papírů a chránit vládu před útoky. Protože Dillí nepadlo při pouhém zadutí větru jako zdi Jericha, je třeba ohlušit Johna Bulla voláním po pomstě, aby zapomněl, že jeho vláda je odpovědná za napáchané křivdy, za to, že mohly nabýt tak strašlivého rozsahu.

Napsal K. Marx 4. září 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5119 z 16. září 1857

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b Jde pravděpodobně o Rávalpindí. (Pozn. red.)

c — Bowring. (Pozn. red.)

d — důtky s devíti prameny, často se všitými kovovými kuličkami na koncích. (Pozn. red.)

247 Ve Vendée (departement v západní Francii) využili francouzští roajalisté zaostalosti rolnictva a podnítili roku 1793 kontrarevoluční povstání, při kterém došlo k velkým ukrutnostem. Toto povstání potlačili vojáci republikánské armády, jimž se (jako vůbec všem stoupencům Konventu) říkalo „modří“.

Španělské gerily — viz poznámku [56].

248 Srbové a Chorvaté v Rajačičově a Jelačičově armádě pomáhali potlačit revoluční hnutí v Uhrách a v Rakousku za revoluce z let 1848—1849. Uherská zburžoaznělá šlechta odmítla požadavky Srbů a Chorvatů, kteří žádali národní nezávislost. To umožnilo rakouské reakcí využít srbských a chorvatských vojsk při potlačování povstání v Budapešti a ve Vídni.

249 Mobilní garda byla zřízena dekretem francouzské prozatímní vlády z 25. února 1848 k boji proti revolučním lidovým masám. Oddílů mobilní gardy, které se skládaly převážně z příslušníků lumpenproletariátu, bylo použito k potlačení červnového povstání pařížských dělníků. Generál Cavaignac jako ministr války osobně řídil masakrování dělníků.

Prosincoví kumpáni — členové tajné bonapartistické Společnosti 10. prosince (viz poznámku [33]), kteří po zvolení Ludvíka Bonaparta presidentem a po státním převratu z 2. prosince 1851 zorganizovali masové represálie proti republikánům a zvláště proti účastníkům revoluce z roku 1848.

250 Zamíndárové byli za říše Velikých Mughalů feudálové, hlavně z řad potlačených hindů, kterým zůstalo právo na dědičnou držbu půdy. Za to odevzdávali vládě určitou rentu ve formě daně. Tato daň představovala část pozemkové renty, kterou vynucovali na porobených rolnících. Názvu „zamíndárové“ se užívalo také pro velké lichváře, kteří si v Bengálsku najímali vybírání pozemkové daně. Zákonem „O stálém zamíndárství“ přeměnila anglická vláda roku 1793 zamíndárské nájemce ve statkáře — pozemkové vlastníky, a vytvořila si tak z nich třídní oporu anglických koloniálních úřadů. Jak se Angličané postupně zmocňovali Indie, zaváděl se zamíndárský systém v poněkud pozměněné podobě i v některých jiných oblastech.

251 Při potlačování alžírského povstání roku 1845 nařídil generál Pélissier, pozdější francouzský maršál, aby na tisíc arabských povstalců, kteří se ukryli v horských jeskyních, bylo zadušeno čadivým dýmem ze zapálených hranic dříví.

252 Míní se tu dílo Gaia Julia Caesara „Commentarii de bello Gallico“ [„Zápisky o válce galské“]. Fakt, o němž se tu mluví, je v knize 8, kterou napsal Caesarův přítel a bývalý legát Aulus Hirtius, jenž pokračoval v Caesarových zápiscích o galské válce.

253 Marx má na mysli řád hrdelního práva Karla V. (Constitutio criminalis Carolina), schválený říšským sněmem v Řezně roku 1532; tento zákoník se vyznačoval velmi krutými tresty.

254 William Blackstone, „Commentaries on the Laws of England“ [„Komentáře k anglickým zákonům“], sv. I—IV. První vydání vyšlo v Londýně v letech 1765—1769.

255 Džagannáth — božstvo považované za vtělení hinduistického boha Višnua. Střediskem kultu boha Džagannátha byl chrám v městečku Purí na pobřeží jižně od Kataku (v Uríse, východní Indie). Kněží tohoto chrámu, chráněnci Východoindické společnosti, měli velké příjmy z masového přílivu poutníků, z prostituce žen vydržovaných chrámem, kterou podporovali, a dále z nádherných slavností pořádaných na počest Džagannáthovu. Zvlášt velké množství poutníků přitahoval svátek Rathajátra, při němž se Džagannáthova socha vozila na obrovském voze, pod jehož kola se v extázi vrhali fanatičtí věřící.

256 Wolfgang Amadeus Mozart, „Únos ze serailu“, 3. jednání, 6. scéna, árie Osmina.