Karel Marx



*Povstání v Indii


Pošta dovezená lodí „Baltic“ neobsahuje žádné zprávy o nových událostech v Indii, ale přináší spoustu vysoce zajímavých podrobností, s nimiž zde ve zhuštěné formě seznamujeme své čtenáře. Pozoruhodné je především to, že až do 15. července se Angličané stále ještě nedostali do Dillí. Kromě toho se v jejich táboře objevila cholera, nastaly prudké deště a konec obléháni a ústup obléhajících jsou zřejmě pouze otázkou času. Britský tisk by nás rád přesvědčil, že epidemie sice skosila generála sira H. Barnarda, ale ušetřila jeho vojáky, kteří jsou hůř živeni a jsou vystaveni větši tělesné námaze. K. určité představě o tom, jak tato strašlivá nemoc zpustošila řady obléhající armády, nemůžeme tedy dospět na základě zevrubných zpráv předkládaných veřejnosti, nýbrž jenom na základě dedukce z doznaných skutečností. Jeden z důstojníků v táboře před Dillí napsal 14. července:

„Nepodnikáme nic, abychom dobyli Dillí, a jen se bráníme proti výpadům nepřítele. Máme tu části pěti evropských pluků, ale do trochu účinného útoku nemůžeme postavit víc než 2000 Evropanů; z každého pluku byly totiž vyčleněny velké oddíly, aby bránily Džálandhar, Ludhijánu, Sabathu, Dágšaí, Kasauli, Ambálu, Mérat a Phillaur. K nám se vlastně připojily z každého pluku jen malé oddíly. Nepřítel má mnohem víc děl než my.“

Tím je tedy dokázáno, že jednotky přicházející od Paňdžábu shledaly, že velká severní komunikační linie od Džálandharu až po Mérat je zachvácena vzpourou, a byly proto nuceny snížit své početní stavy ponecháním vyčleněných oddílů v nejdůležitějších místech. Tím je možné vysvětlit, proč jednotky přicházející z Paňdžábu nemají předpokládanou sílu, nelze tím však vysvětlit, proč stav evropského vojska klesl na 2000 mužů. Bombajský zpravodaj londýnských „Times“ se ve zprávě z 30. července snaží najít jiné příčiny pasivity obléhatelů. Píše:

„Do našeho tábora opravdu dorazily posily — součást 8. (královského) pluku a součást 61. pluku, rota pěšího dělostřelectva a dvě děla domorodých jednotek, 14. pluk nepravidelného jezdectva (doprovázející velký muniční trén), 2. paňdžábský jezdecký pluk, 1. paňdžábský pěší ptuk a 4. sikhský pěši pluk. Avšak domorodé části jednotek, které takto posílily obléhající armádu, nejsou všechny plně a stejnou měrou spolehlivé, i když jsou do brigád začleňovány spolu s Evropany. V jezdeckých plucích paňdžábského vojska je mnoho muslimů a hindů vyšších kast z vlastního Hindustánu a Rohilkhandu, a bengálské nepravidelné jezdectvo je složeno z téměř samých takových lidí. Tito muži jsou ve svém celku naprosto nespolehliví a jsou-li v některé jednotce, ať už v jakémkoli počtu, je to vždy na obtíž — jak se také potvrdilo. V 2. paňdžábském jezdeckém pluku bylo uznáno za nutné 70 Hindustánců odzbrojit a tři oběsit; jeden z nich byl vyšší domorodý důstojník. Z 9. nepravidelného pluku, který byl po jistou dobu přičleněn k našim silám, zběhlo několik prostých vojáků a příslušníci 4. nepravidelného pluku, pokud vím, když byli posláni konat hlídkovou službu, zabili svého pobočníka.“

Zde se odhaluje další tajemství. Tábor u Dillí, jak se zdá, se do jisté míry podobá Agramantovu táboru[242] a Angličané musejí bojovat nejen s nepřítelem, kterého mají před sebou, nýbrž i s jeho spojencem ve vlastních řadách. Ale ani tento fakt dostatečně nevysvětluje, proč je možno sehnat k útočným akcím jen 2000 Evropanů. Třetí pisatel, bombajský zpravodaj listu „Daily News“, podává podrobný výčet jednotek shromážděných pod velením Barnardova nástupce generála Reeda. Výčet se zdá věrohodný, neboť jsou vněm přesně uvedeny jednotlivé složky. Podle jeho tvrzení dorazilo z Paňdžábu do tábora u Dillí mezi 23. červnem a 3. červencem asi 1200 Evropanů a l600 sikhů, nepravidelné jezdectvo aj., tedy dohromady asi 3000 mužů pod velením brigádního generála Chamberlaina. Naproti tomu odhaduje celkové síly, které jsou nyní shromážděny pod velením generála Reeda, na 7000 mužů, počítaje v to i dělostřelectvo a obléhací trén, takže před příchodem paňdžábských posil nemohla mít armáda u Dillí víc než 4000 mužů. Londýnské „Times“ prohlásily 13. srpna, že sir H. Barnard shromáždil armádu 7000 Britů a 5000 domorodců. Třebaže to bylo hodně přehnané, můžeme právem předpokládat, že evropské jednotky měly asi 4000 mužů podporovaných poněkud menším počtem domorodců. Původní vojsko, kterému velel generál Barnard, bylo tedy stejně silně jako vojsko shromážděné nyní pod generálem Reedem. Paňdžábské posily tedy pouze nahradily běžné ztráty, které zredukovaly počet obléhatelů téměř na polovinu; jsou to ohromné ztráty a byly způsobeny zčásti neustálými výpady vzbouřenců, zčásti řáděním cholery. Teprve nyní chápeme, proč nemohou Britové do „trochu účinného útoku“ postavit víc než 2000 Evropanů.

Tolik o síle britského vojska u Dillí. A nyní o jeho operacích. že nebyly příliš skvělé, to se dá spolehlivě vyvodit už z toho prostého faktu, že od 8. června, kdy generál Barnard ohlásil dobytí výšiny naproti Dillí, nevydalo velitelství ani jediný bulletin. Všechny akce až na jedinou výjimku spočívají v tom, že obležení podnikají výpady a obléhatelé je odrážejí. Někdy byli obléhatelé napadeni čelně, někdy z boku, ale nejčastěji zprava v týlu. K výpadům došlo 27. a 30. června, 3., 4., 9. a 14. července. 27. června se boje omezily na potyčky předních stráží, které trvaly několik hodin, ale po poledni je přerušil prudký liják, první v této roční době. 30. června se objevil silný oddíl povstalců mezi hrazeními vpravo od obléhajících a znepokojoval jejich polní stráže a záštity. 3. července zrána podnikli obležení klamný útok na pravou stranu týlu anglického postavení a pak postoupili několik mil do týlu po karnálské cestě až k Alípuru, aby se zmocnili trénu se zásobami a pokladnou, který jel s doprovodem do tábora. Na cestě se střetli s přední stráží 2. paňdžábského pluku nepravidelného jezdectva, která ihned ustoupila. Když se vzbouřenci vraceli 4. července do města, napadl je oddíl složený z 1000 pěšáků a dvou eskadron jezdectva, který byl vyslán z anglického tábora, aby je zaskočil. Podařilo se jim však ustoupit s malými ztrátami či vůbec beze ztrát a zachránit všechna svá děla. 8. července byla z britského tábora vyslána skupina, aby zničila most přes kanál u vesnice Básí asi 6 mil od DilIí, který v předchozích výpadech umožňoval povstalcům útočit na nejzazší britský týl a narušovat britské spoje s Karnálem a Mératem. Most byl zničen. 9. července povstalci znovu vyrazili s velkými silami a zaútočili na pravou stranu týlu britských postavení. V úředním hlášení telegrafovaném téhož dne do Láhauru se odhadovaly ztráty útočníků asi na tisíc zabitých; tento odhad je však zřejmě značně přemrštěný, neboť v dopise, který byl z tábora odeslán 13. července, čteme:

„Naši vojáci pohřbili nebo spálili 250 mrtvých nepřátel a značný počet jich odklidili povstalci samí do města.“

Týž dopis, uveřejněný v „Daily News“, netvrdí, že Britové zatlačili sipáhíe, nýbrž naopak, že „sipáhíové zatlačili všechny naše pracovní čety a pak se stáhli“. Ztráty obléhatelů byly značné, činily 212 mrtvých a raněných. 14. července, po dalším výpadu, došlo k novému prudkému boji; o jeho průběhu však zatím nedošly podrobnější zprávy.

Obležení dostali mezitím značné posily. 1. července se rohukhandským vzbouřencům z Barélí, Murádábádu a Šáhdžahánpuru v síle čtyř pluků pěchoty, jednoho pluku nepravidelného jezdectva a jedné baterie dělostřelectva podařilo připojit se ke svým druhům v Dillí.

„Doufalo se, že nebudou moci překročit Gangu,“ píše bombajský zpravodaj londýnských „Times“, „ale hladina nestoupla, jak se očekávalo, a povstalci řeku překročili u Garmukhtesaru, pak prošli Doábem a dostali se do Dillí. Dva dny musely naše jednotky snášet trýznivý pohled na dlouhě řady mužů, děl, koní a tažných zvířat všeho druhu (neboť povstalci vezli pokladnu s asi 50 000 librami št.), jak proudi přes pontonový most do města, a přitom neměli možnost jim v tom zabránit nebo je jakýmkoli způsobem znepokojovat.“

Tento úspěšný pochod povstalců přes celý Rohilkhand dokazuje, že celé území východně od Jamuny až k rohilkhandskému pohoří je pro anglické vojsko uzavřeno, a nerušený pochod povstalců od Nímače do Ágry spolu se vzpourami v Indauru a Mahú dokazuje, že stejně je tomu na území jihozápadně od Jamuny až k pohoří Vindhja. >Jedinou úspěšnou, a vlastně vůbec jedinou akcí Angličanů u Dillí je paciflkace úzcmí severně a severozápadně od města, kterou uskutečnily jednotky paňdžábských sikhů pod velením generála Van Cortlandta. Na celém území od Ludhijány k Sirse se musel střetávat hlavně s loupeživými kmeny obývajícími vesnice řídce roztroušené na pusté a písečné poušti. 11. července prý vyrazil ze Sirsy na Fatehábád a odtud pochodoval na Hisár, čímž uvolnil celé zázemí obléhajících jednotek.

Kromě Dillí se ještě tři další místa v Severozápadních provinciích — Ágra, Kánpur a Lakhnaú — stala centry boje mezi domorodci a Angličany. Akce u Ágry se vyznačovala tím, že se tu vzbouřenci poprvé vydali na plánovitou výpravu do vzdálenosti asi 300 mil a chtěli napadnout vzdálenou anglickou vojenskou posádku. Podle listu „Mofussilite“[243], vydávaného v Ágře, se sipáhíjské pluky z Nasírábádu a Nímače v síle asi 10 000 mužů (asi 7000 mužů pěchoty, 1500 mužů jezdectva a 8 děl) přiblížily koncem června k Ágře, začátkem července se utábořily na planině za vesnicí Sassia asi 20 mil od Ágry a 4. července se zdálo, že se chystají zaútočit na město. Když se ta dověděli evropští obyvatelé v ležení u Ágry, uchýlili se do tvrze. Velitel Ágry vyslat nejprve jako předvoj proti nepříteli kótský oddíl složený z jezdectva, pěchoty a dělostřelectva, ale když oddíl dorazil na místo určení, přeběhl do posledního vojáka ke vzbouřencům. 5. července posádka Ágry, složená z 3. evropského bengálského pluku, baterie dělostřelectva a sboru evropských dobrovolníků, vyrazila k útoku proti vzbouřencům, vytlačila je prý z vesnice na pláň ležící za ní, pak však byla zřejmě opět odražena, z celkového počtu 500 bojujících ztratila 49 mrtvých a 92 raněných a musela ustoupit, přičemž ji nepřátelské jezdectvo tak aktivně znepokojovalo a ohrožovalo, že nebylo možné „vypálit na ně jedinou ránu“, jak konstatoval „Mofussilite“. Jinými slovy Angličané prostě vzali nohy na ramena a uzavřeli se ve své tvrzi, zatímco sipáhíové na postupu k Ágře zničili téměř všechny budovy v ležení. Příštího dne, 6. července, postupovali na Bharatpur ležící na cestě k Dillí. Důležitým výsledkem této akce bylo, že vzbouřenci přerušili anglickou komunikační linii mezi Ágrou a Dillí a že se pravděpodobně objeví před tímto starobylým městem Mughalů.

Jak jsme se dověděli z poslední pošty, byl v Kánpuru oddíl asi 200 Evropanů z 32. pěšího pluku pod velením generála Wheelera i s ženami a dětmi uzavřen v jednom opevnění a obklíčen mnohem větším počtem vzbouřenců, jimž velel Nána Sáhib z Bithúru. Povstalci podnikli na tvrz 17. června a ve dnech 24.—28. června několikrát zteč; při poslední zteči byl generál Wheeler střelen do nohy a zemřel na následky zranění. 28. června vyzval Nána Sáhib Angličany, aby se vzdali pod podmínkou, že jim bude dovoleno odjet na člunech po proudu řeky Gangy do Iláhábádu. Podmínky byly přijaty, sotva se však Britové dostali doprostřed řeky, začala na ně střílet děla z pravého břehu Gangy. Když se lidé v člunech snažili uniknout na protější břeh, byli pochytáni a pobiti oddílem jezdectva. Ženy a děti byty vzaty do zajetí. Protože byli z Kánpuru několikrát vysláni poslové do Iláhábádu s naléhavou žádostí o pomoc, vydala se 1. července kolona madráských fýzilírů a sikhů pod velením majora Renauda do Kánpuru. Čtyři míle od Fatéhpuru se k nim 13. července za svítání připojil brigádní generál Havelock, který v čele asi 1300 Evropanů z 84. a 64. pluku, s 13. plukem nepravidelného jezdectva a se zbytky nepravidelných vojsk z Avadhu dorazil 3. července do Iláhábádu od Banárasu a pak pospíchal usilovným pochodem za majorem Renaudem. Právě v den, kdy se spojil s Renaudem, byl donucen podstoupit bitvu před Fatéhpurem, kam Nána Sáhib dovedl své domorodé vojsko. Po urputném boji se generálu Havelockovi podařilo podniknout nápor do boku nepřítele a vytlačit jej z Fatéhpuru směrem na Kánpur, kde se s ním muset ještě dvakrát znovu utkat, a to 15. a 16. července. Toho dne Angličané znovu dobyli Kánpur a Nána Sáhib ustoupil do Bithúru, který leží na Ganze dvanáct mil od Kánpuru a je prý silně opevněn. Než Nána Sáhib podnikl výpravu do Fatéhpuru, povraždil všechny zajaté anglické ženy a děti. Opětné dobytí Kánpuru bylo pro Angličany nesmírně důležité, neboť jim zajistilo komunikační linii po řece Ganze.

V Lakhnaú, hlavním městě Avadhu, se britská posádka dostala do téměř stejných nesnází, jaké pro její druhy v Kánpuru skončily osudně - byla uzavřena v tvrzi, obklíčena značnou přesilou, měla nedostatek potravin a ztratila svého velitele. Sir H. Lawrence, který posádce velel, zemřel 4. července na tetanus, když byl 2. července za výpadu zraněn na noze. Ve dnech 18. a 19. července se Lakhnaú stále ještě drželo. Pomoc mohlo očekávat jedině od generála Havelocka, jestliže vyrazí se svými jednotkami od Kánpuru. Otázka je, zda se toho odváží, když má Nánu Sáhiba v týlu. Jakýkoli odklad bude však pro Lakhnaú nutně osudný, protože pravidelné deště brzy znemožní všechny polní operace.

Rozbor těchto událostí nás vede k závěru, že v severozápadních provinciích Bengálska se britské jednotky postupně dostávají do situace nevelkých hlídek roztroušených na osamělých skalních ostrůvcích uprostřed oceánu revoluce. V dolním Bengálsku došlo jen k ojedinělým případům odmítnutí poslušnosti v Mirzápuru, Dínápuru a Patně, nepočítáme-li nezdařený pokus potulných bráhmanů z okolí Banárasu o znovudobytí tohoto posvátného města. V Paňdžábu byl povstalecký duch násilně potlačen: byla zlomena vzpoura v Sjálkótu a další v Džihlamu a nepokoje v Péšávaru byly úspěšně zlikvidovány. Pokusy o vzpouru se už vyskytly v Gudžarátu, v sátárském Pandharpuru, v nágpurské oblasti v Nágpuru a Ságaru, v nizámově říši v Haidarábádu a konečně až daleko na jihu v Maisůru, takže klid v bombajském a madráském presidentství nelze naprosto považovat za zcela zajištěný.



Napsal K. Marx 1. září 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5118 z 15. září 1857
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

242 Agramant — mauretánský král, postava z Ariostova eposu „Zuřivý Roland“. Za války s Karlem Velikým soustředil Agramant většinu svých sil před hradbami Paříže a město obklíčil. V táboře obléhatelů však brzy začaly rozmíšky a různice, které se staly příslovečnými; na to naráží Marx, když srovnává tábor Angličanů u Dillí s Agramantovým táborem.

243The Mofussilite“ [„Venkovan“] — liberální týdeník, který vycházel v Indii anglicky od roku 1845, nejprve v Mératu, později v Ágře a Ambále.