Karel Marx



Nový anglický rozpočet[125]


Londýn 20. února 1857

Rozpočtové drama v parlamentě bylo vážně ohroženo vystoupením sira George Lewise, nynějšího kancléře pokladu. Když se za sira Roberta Peela přednášelo v parlamentě expozé k rozpočtu, byl to jakýsi nábožný obřad, při němž se musela dodržovat s veškerou slavnostností státní etiketa, jemuž dodávaly lesku skvělé výkony řečnické obratnosti a který nikdy nesměl trvat méně než pět hodin. Pan Disraeli napodoboval obřadnost sira Roberta při jednání o národních financích a pan Gladstone ji téměř přeháněl. Ani sir George Lewis si nedovolil porušit tuto tradici. Proto pronesl čtyřhodinovou řeč, v níž nekonečně nudně žvanil, dokud jej náhle nepřerušil výbuch smíchu, neboť ctihodní poslanci se začali hromadně chápat klobouků a prchat ze sněmovny.

„Je velmi smutné,“ zvolal zasmušilý herec, „že musím pokračovat v projevu před tak prořídlým posluchačstvem; těm, kdo zůstali, však musím vysvětliti jaké účinky budou mít navrhované změny.“

Už v době, kdy byl jedním z mudrců listu „Edinburgh Review“[126], byl sir George Lewis znám spíše svou těžkopádnou argumentací než pádností svých argumentů anebo živostí výkladu. Jeho neúspěch v parlamentě se dá nesporně do značné míry vysvětlit jeho osobními nedostatky. Byly tu ovšem i jiné okolnosti, na něž neměl naprosto žádný vliv a které by byly mohly vyvést z míry i protřelého parlamentního borce. Jak prozradil sir William Clay svým voličům v Hullu, rozhodl se lord Palmerston původně pro zachování válečného zdanění i v době míru, ale hrozivý návrh rezoluce o dani z příjmu, který na zasedání Dolní sněmovny přednesl pan Disraeli a který podporoval pan Gladstone, jej přiměl, aby se dal ihned na ústup a změnil náhle svou finanční taktiku. Ubohý sir George Lewis proto musel v neobyčejně krátké době změnit všechny navrhované položky, všechny cifry, celý svůj plán, a řeč, kterou si připravil na obranu válečného rozpočtu, musela teď vyznít jako obrana quasi mírového rozpočtu, quid pro quo[a], která mohla být zábavná, kdyby nebyla tak úmorná. Ale to není všechno. Rozpočty sira Roberta Peela v době jeho působení ve vládě v letech 1841 až 1846 byly středem mimořádného zájmu, protože tehdy zuřil boj mezi freetradery[127] a ochranáři[b], mezi ziskem a rentou, mezi městem a venkovem. Na rozpočet pana Disraeliho se pohlíželo jako na kuriozitu, neboť znamenal něco mezi vzkříšením ochranářství a jeho definitivním odmítnutím; rozpočtu pana Gladstona se připisoval přehnaný význam jako finančnímu uzákonění triumfujícího svobodného obchodu — alespoň na sedm let. Sociální konflikty, které se v těchto rozpočtech odrážely, vyvolávaly o ně kladný zájem, zatímco rozpočet sira George Lewise mohl od samého začátku vyvolat jen zájem záporný, neboť byl společným terčem útoků všech odpůrců vlády.

Rozpočet sira George Lewise, pokud jde o původně plánované příjmy, se dá charakterizovat velmi stručně. Škrtá devítipennyovou přirážku k dani z příjmu, která se vybírala po dobu války; tím se daň snižuje z 1 šilinku 4 pencí z libry příjmů na 7 pencí; v této výši má zůstat v platnosti do roku 1860. Naproti tomu se však má plně zachovat válečná daň z lihovin a část válečné daně z cukru a čaje. A to je všechno.

Daň z příjmů v běžném finančním roce včetně devítipennyové válečné přirážky vynáší příjem víc než 16 miliónů liber št., který se vybírá od různých tříd společnosti asi tímto způsobem:

Seznam A — Nemovitý majetek 8 000 000 liber št.
Seznam B — Farmáři 1 000 000    “   “  
Seznam C — Státní papíry 2 000 000    “   “  
Seznam D — Obchod a živnosti 4 000 000    “   “  
Seznam E — Platy a mzdy 1 000 000    “   “  
——————————
Celkem 16 000 000 liber št.

Z tohoto přehledu vyplývá, že daň z příjmů zatěžuje výhradně vyšší a střední třídy; opravdu, víc než dvě třetiny plynou z příjmů šlechty a velké buržoazie. Ale vzhledem k ostatním válečným daním, k vysokým cenám potravin a k růstu diskontní sazby, byly dani z příjmu pořádně přiskřípnuty i nižší vrstvy buržoazie, a proto vebni netrpělivě čekají, kdy se této daně zbaví. Jejich nářky by ovšem byly sotva našly odezvu v tisku a zejména ne v Dolní sněmovně, kdyby se do čela tohoto hnutí nepostavily šlechta a velká buržoazie a nechopily se tak dychtivě příležitosti, která jim umožňuje skrýt svůj omezený egoismus pod maskou všeobecné dobročinnosti a zbavit se daně, jejíž břemeno nemohou převalit na bedra mas. Ve Francii se v období république honnête et modérée[c] podařilo zabránit zavedení daně z příjmů tím, že se označila za propašovaný socialismus; v Anglii se nyní zase pokoušejí zrušit tutéž daň pod záminkou, že mají soucit s utrpením lidu. Sehráli to velmi chytře. Když byl obnoven mír[128], neútočili představitelé maloburžoazie proti dani z příjmů samé, nýbrž jen proti válečné přirážce k ní a proti jejímu nerovnoměrnému rozdělení. Vyšší třídy předstíraly, že sdílejí všeobecnou nespokojenost jen proto, že chtěly skutečný smysl této nespokojenosti překroutit a dosáhnout toho, aby se volání po snížení daně z malých příjmů změnilo ve volání po osvobození velkých příjmů od daní. Nižší buržoazie, která toužila po okamžité úlevě, si v zápalu boje tohoto triku nevšimla a nestarala se o to, za jakých podmínek získává podporu vlivných spojenců. O požadavcích dělnické třídy, která neměla vlastní tiskové orgány ani své zástupce ve volených institucích, nemohlo být ani řeči.

Freetraderská opatření sira Roberta Peela se, jak známo, zakládala na dani z příjmů. Je pochopitelné, že přímé zdanění je finančním výrazem zásad svobodného obchodu. Znamená-li svoboda obchodu vůbec něco, pak znamená zrušení cel, nepřímých daní a všech poplatků, které bezprostředně brzdí výrobu a směnu.

Nemohou-li se daně vybírat ve formě cel a nepřímých daní, pak se musí vybírat přímo z majetku a příjmů. Při určitém úhrnu vybíraných daní znamená snížení jednoho způsobu zdanění nevyhnutelně příslušné zvýšení druhého. Musejí se snižovat a zvyšovat v obráceném poměru. Jestliže si tedy anglická veřejnost přeje, aby byla zrušena větší část přímého zdanění, musí počítat s tím, že budou uvaleny vyšší daně na spotřební zboží a průmyslové suroviny — musí se prostě zříci systému svobodného obchodu. Tak se také nynější vývoj vysvětluje na evropském kontinentě. Jedny belgické noviny píší, že

„na schůzi v Gentu, která jednala o politice svobodného obchodu a ochranářství, se jeden řečník odvolával na opozici proti dani z příjmů, která nedávno vznikla v Anglii, jako na důkaz, že veřejné mínění nyní je pro ochranářství“.

Liverpoolští stoupenci finanční reformy vyjádřili rovněž v jednom svém nedávném provolání obavy, aby se Velká Británie nevrátila k zásadám omezování.

„Je těžko uvěřit,“ píší, „že se může v národě projevit taková zaslepenost, když každý soudný člověk se zdravým rozumem musí vidět, že nynější úsilí směřuje právě k tomu a k ničemu jinému.“

Protože svoboda obchodu a tudíž i přímé zdanění jsou ve Velké Británii útočnou zbraní průmyslových kapitalistů proti pozemkové aristokracii, svědčí jejich společné křižácké tažení proti dani z příjmů po ekonomické stránce o témž faktu, který politicky demonstrovalo vytvoření koaliční vlády[129], totiž o tom, že anglická buržoazie je už unavena a touží po kompromisu s oligarchií, aby nemusela dělat ústupky proletariátu.

Když sir George Lewis kapituloval před Ligou proti dani z příjmů, ukázal okamžitě i rub mince. Žádné snížení novinové dávky, žádné zrušení daně z požárního pojištění, žádné snížení cla na víno, naopak, zvýšení dovozních cel na čaj a na cukr. Podle finančního plánu pana Gladstona[d] se clo na čaj mělo snížit[e] z 1 šilinku 6 pencí za libru nejprve na 1 šilink 3 pence a pak na 1 šilink a clo na cukr se mělo snížit z jedné libry šterlinků za jeden anglický cent[f] nejprve na 15 šilinků a potom na 13 šilinků 4 pence[g]. To se týká pouze rafinovaného cukru. U bílého pískového cukru se mělo snížit ze 17 šilinků 6 pencí postupně na 13 šilinků 2 pence a 11 šilinků 8 pencí; u žlutého cukru z 15 šilinků na 11 šilinků 8 pencí a 10 šilinků 6 pencí; u hnědého cukru z 13 šilinků 9 pencí na 10 šilinků 7 pencí a 9 šilinků 6 pencí; u melasy z 5 šilinků 4 pencí na 3 šilinky 9 pencí. Válka uskutečnění tohoto plánu zdržela, ale podle zákona přijatého roku 1855 má být tento plán uskutečněn postupně v letech 1857 a 1858. Sir George Lewis, který 19. dubna 1855 zvýšil clo na čaj z 1 šilinku 6 pencí na 1 šilink 9 pencí z libry, navrhuje provést snížení tohoto cla během čtyř let tak, že se sníží v roce 1857—1 858 na 1 šilink 7 pencí, v roce 1858—1859 na 1 šilink 5 pencí a v roce 1859—l 860 na 1 šilink 3 pence a nakonec na 1 šilink. Navrhuje, aby se u cla na cukr postupovalo obdobně. Je známo, že poptávka po cukru převyšuje nabídku a že zásoby cukru na světových trzích se zmenšily; například v Londýně je toho času pouze 43 700 tun oproti 73 400 tunám před dvěma roky. Proto ceny cukru samozřejmě stoupají. Pokud jde o čaj, vedlo Palmerstonovo tažení proti Číně k umělému omezení nabídky, a tím i ke zvýšení cen čaje. Nenašli byste jediného ekonoma, který by vám neřekl, že v období nedostatku zboží a stoupání cen by jakékoli snížení cel muselo být náhlé a velmi podstatné, aby z něho měl prospěch nejen dovozce, ale i průměrný spotřebitel. Naproti tomu sir George Lewis tvrdí, že při stoupání cen prospívá snížení cel spotřebiteli tím více, čím je méně citelné. Toto tvrzení si nijak nezadá s jeho podivnou doktrínou, podle níž poštovní poplatky jsou přímá daň a dobrou stránkou zdanění je jeho komplikovanost.

Kompenzovat snížení daně z příjmů zvýšením cla na čaj a cuk; které jsou předmětem denní spotřeby britského lidu, znamená zcela zřejmě snižovat daně boháčů a zvyšovat daně chudých. Tato úvaha by však sotva byla ovlivnila hlasování Dolní sněmovny. Jenže jsou tu ještě obchodníci s čajem, kteří uzavřeli velké smlouvy a dohody, protože, jak sami říkají, se bez výhrad spoléhali na prohlášení sira George Lewise v Dolní sněmovně 19. dubna 1856 — prohlášení, které jim 11. listopadu 1856 opakoval celní úřad —‚ že „6. dubna 1857 bude clo na čaj sníženo na 1 šilink a 3 pence“, a obchodníci s čajem nyní trvají na tom, že chtějí splnit své závazky a vyžadují dodržování rozpočtové morálky. Pan Gladstone je zase rád, že se může pomstít Palmerstonovi, který přímo zrádně vystrnadil peelovce, když jich využil ke svržení nejprve Derbyho vlády, potom vlády Russellovy a konečně i vlády jejich vlastního patriarchy, stařičkého Aberdeena.[130] Navíc ještě musí pan Gladstone jako autor finančního plánu z roku 1853 samozřejmě obhajovat svůj vlastní vzorný rozpočet před neuctivými výpady sira George Lewise. Proto oznámil, že hodlá[h] navrhnout tuto rezoluci:

„že tato sněmovna nebude souhlasit s žádným zvýšením cel na čaj a cukr, která se vybírají podle zákonů o celních poplatcích z roku 1855“.

Zatím jsem se zabýval jen jednou stránkou rozpočtu — příjmy. Věnujme nyní pozornost druhé stránce bilančního listu — navrhovaným výdajům. Jestliže navrhované příjmy jsou charakteristické pro nynější stav oficiální anglické společnosti, pak předpokládané výdaje jsou ještě charakterističtější pro její nynější vládu. Palmerston potřebuje peníze, hodně peněz, a to nejen na upevnění své diktatury, ale také k ukojení svých choutek po bombardování Kantonu, po perských válkách, po neapolských výpravách atd. Navrhuje proto mírový rozpočet, který asi o 8 miliónů liber št. převyšuje nejvyšší výdaje od uzavření míru z roku 1815. Požaduje 65 474 000 liber št., zatímco pan Disraeli se spokojil s 55 613 379 liber št. a pan Gladstone s 56 683 000 liber št. John Bull mohl samozřejmě očekávat, že sny o válečné slávě na východě povedou časem k vysokým daňovým předpisům.

Roční mimořádné zdanění, zavedené v souvislosti s válkou, se nedá odhadnout na více než 3 600 000 liber št., a to 2 000 000 liber št. na pokladniční bony, splatné v květnu 1857; 1 200 000 liber št. na úroky z 26 miliónů liber št. nově založeného dluhu a z 8 miliónů liber št. nezaloženého dluhu a konečně asi 400 000 liber št. na novém umořovacím fondu, který odpovídá novým dluhům. Válečný rozpočet tedy ve skutečnosti neopravňuje ani polovinu těch mimořádných výdajů, které požaduje lord Palmerston. Zato je opravňují jeho předpokládané výdaje na válku. Celkově předpokládané výdaje na armádu a loďstvo nepřesahovaly v letech 1830 až 1840 13 miliónů liber št., ale v Lewisově rozpočtu činí dokonce 20 699 000 liber št. Srovnáme-li je s celkovými předpokládanými vojenskými výdaji za posledních pět let, která předcházela válce, vidíme, že výdaje činily roku 1849 — 15 823 537 liber št., roku 1850 — 15 320 944 liber št., roku 1851 — 15 565 171 liber št., roku 1852 — 15 771 893 liber št. a roku 1853 až 1854 — 17 802 000 liber št., přičemž předpokládané výdaje na rok 1853 až 1854 byly stanoveny s ohledem na blížící se válku.

Sir George Lewis se přidržuje ortodoxní whigovské doktríny, že míza stromu je tu k tomu, aby poskytovala potravu hmyzu, a odvolává se na vzrůst národního bohatství, který se projevuje v údajích o dovozu a vývozu za rok 1856, jako na důvod ke vzrůstu vládních výdajů. I kdyby tento závěr byl správný, předpoklad by přesto zůstal nesprávný. Stačí poukázat na ty tisíce dělníků žijících v bídě, kteří se nyní potulují na londýnských ulicích a obracejí se o pomoc na pracovní domy[131] nebo na všeobecně známý fakt, který vyplývá z oficiálních výkazů o příjmech, že roku 1856 se v Anglii značně snížila spotřeba čaje, cukru a kávy a zároveň se nepatrně zvýšila spotřeba lihovin; nebo na obchodní oběžníky za uplynulý rok, které, jak přiznává sám pan Wilson, nynější sekretář pokladu, jasně ukazují, že zisky britského obchodu jsou za rok 1856 nepřímo úměrné jeho rozšíření. Zdálo by se, že přirozenou taktikou vůdce opozice by mělo být zaměřit palbu svých hlavních baterií proti těmto přehnaným výdajům. Kdyby to však Disraeli učinil a postavil se přímo proti této aristokratické rozhazovačnosti, riskoval by, že mu jeho vlastní stoupenci vrazí dýku do zad.[i] Proto se musel uchýlit k velmi rafinovanému manévru[j] a motivovat svůj návrh rezoluce proti palmerstonovskému rozpočtu ne tím, že tento rozpočet předpokládá na roky 1857 a 1858 přehnané výdaje, nýbrž tím, že počítá se schodkem v příjmech na roky 1858 až 1859 a 1859—1860.

V každém případě budou rozpravy o rozpočtu v Dolní sněmovně neobyčejně zajímavé nejen proto, že na nich závisí osud nynější vlády a že bude zajímavá podívaná na koalici Disraeli — Gladstone — Russell proti Palmerstonovi, ale také proto, že samy rozpory finanční opozice, která trvá na zrušení daně z příjmů, zakazuje zvyšovat clo na cukr a čaj a přitom si netroufá otevřeně napadnout neúměrné výdaje, to je něco úplně nového v naší praxi.



Napsal K. Marx kolem 20. února 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4956 z 9. března 1857
  Podle textu novin
srovnaného s textem rukopisu
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — záměna. (Pozn. red.)

b V rukopise za slovem „ochranáři“ následuje: „mezi průmyslovým kapitalistou a majitelem půdy“. (Pozn. red.)

c — slušné a umírněné republiky. (Pozn. red.)

d V rukopise za slovem „Gladstona“ následuje: „na rok 1853“. (Pozn. red.)

e V rukopise za slovem „snížit“ následuje: „v roce 1857“. (Pozn. red.)

f — anglický cent (hundredweight) = 50,8 kg. (Pozn. čes. red.)

g V rukopise za slovem „pence“ následuje: „v roce 1858“. (Pozn. red.)

h V rukopise: Proto oznámil ve čtvrtek 19. února, že v pátek, v souvislosti s usnesením sněmovny zasedat jako rozpočtový výbor, hodlá navrhnout tuto rezoluci. (Pozn. red.)

i V rukopise zní věta začínající „Kdyby to však Disraeli učinil,“ takto: „Kdyby pan Disraeli vážně vystoupil proti aristokratickým darmošlapům (taxeaters), riskoval by že ho napadne zezadu jeho vlastni strana.“ (Pozn. red.)

j V rukopise je místo slov „k velmi rafinovanému manévru“: „k velmi ubohé vytáčce“. (Pozn. red.)


125 V Marxově zápisníku z roku 1857 má tento článek název „Lewisův rozpočet“. Koncept článku se skládal ze dvou částí, z nichž první Marx nazval „Rozpočet sira G. Lewise“ a druhou— „Přímé a nepřímé daně“.

126The Edinburgh Review“ („Edinburský přehled“] — anglický literárně politický časopis; vycházel od roku 1802 do roku 1929; v padesátých letech vycházel jednou za tři měsíce a měl liberální zaměření.

127 Freetradeři — stoupenci svobodného obchodu a nevměšování státu do hospodářského života země. Střediskem agitace freetraderů byl Manchester, kde se vytvořila tzv. manchesterská škola — teoretický směr v politické ekonomii, který vyjadřoval zájmy průmyslové buržoazie. V čele hnuti freetraderů stáli dva textilní továrníci — Cobden a Bright, kteří roku 1838 zorganizovali Ligu proti obilním zákonům. Ve čtyřicátých a padesátých letech tvořili freetradeři zvláštní politickou skupinu, později součást anglické liberáhií strany.

128 Jde o mír uzavřený v březnu 1856 po skončení krymské války .

129 Koaliční vláda — tak se nazývala Aberdeenova vláda (1852—1855); jejími členy byli představitelé whigů, peelovců a radikálů; proto dostala přezdívku „vláda všech talentů“.

130 Peelovci — skupina stoupenců Roberta Peela (umírněných toryů), kteří podporovali jeho politiku ústupků obchodní a průmyslové buržoazii v oblasti hospodářské politiky, ovšem při zachování politickébo panství pozemkové a finančni aristokracie. Roku 1846 prosadil Peel v zájmu průmyslové buržoazie zrušení obilních zákonů, což vyvolalo prudkou nespokojenost toryovských ochranářů a vedlo k rozkolu toryovské strany a vzniku peelovské frakce. V padesátých letech tvořili peelovci matou frakci v parlamentě bez vlastního programu. Marx o nich řekl, že jsou to „důstojníci bez armády“. Peelovci byli členy koaliční vlády Aberdeenovy (1852—1855), v níž obsadili velmi důležité funkce, mimo jiné vojenské. Koncem padesátých a začátkem šedesátých let splynuli s liberální stranou.

V ůnoru 1852 podpořili peelovci Palmerstonův dodatek k vládnímu návrhu zákona o milici a tím přispěli k pádu vlády lorda Russella. V prosinci téhož roku způsobili odvoláni Derbyho vlády, když vystoupili proti rozpočtu, který navrhla. V únoru 1855, když dodatek radikála Roebucka o vytvoření výboru k prozkoumání životních podzemek armády u Sevastopolu způsobil pád Aberdeenovy vlády, přispěli peelovci k tomu, aby přišel k moci Palmerston, neboť souhlasili se svou účastí v jeho vládě. Avšak když předáci peelovců — Gladstone, Sidney Herbert a James Graham — kteří se stali členy této vlády, podali po nějaké době demisi, protože byli nespokojeni s tím, že Palmerston nedokázal zabránit vytvoření Roebuckova výboru, povolal Palmerston bez průtahu na jejich místo představitele whigů.

131 Pracovní domy (working houses) byty v Anglii zavedeny v 17. století; podle nového „chudinského zákona“ přijatého roku 1834 staly se pracovní domy jedinou formou pomoci chudým; v pracovních domech vládl žalářnický režim a lid je nazýval „bastilami chudých“.