Karel Marx
Námořní obchod Rakouska
V jednom z předešlých článků[a] jsme nastínili přírodní podmínky, které vedly k obnovení jadranského obchodu v Terstu. Rozvoj tohoto obchodu je do značné míry výsledkem úsilí rakouského Lloydu, společnosti, kterou založili Angličané, která však je od roku 1836 v rukou terstských kapitalistů. Lloyd měl na začátku jediný parník, který se jednou týdně plavil z Terstu do Benátek a zpět. Brzy bylo toto spojení každodenní. Parníky Lloydu postupně ovládly obchod přístavů Rovinje, Rijeky, Pirana, Zadaru a Dubrovníku na istrijském a dalmatském pobřeží. Další území zahrnuté do sféry činnosti Lloydu byla Romagna; pak následovaly Albánie, Epirus a Řecko. Parníky Lloydu ještě ani neopustily Jadran, a už se Archipelag, Soluň, Smyrna, Bejrůt, Ptolémais a Alexandrie začaly domáhat toho, aby byly zahrnuty do dopravní sítě) kterou Lloyd plánoval. Jeho lodi konečně pronikly i do Černého moře a přímo před nosem Turecka a Ruska se zmocnily námořních linek spojujících Cařihrad se Sinopcm, Trapezuntem, Varnou, Brailou a Galací. Tak tedy společnost, založená pouze pro rakouskou pobřežní dopravu na Jadranu, postupně pronikla do Středozemního moře, a nyní, když ovládla Černé moře, čeká zřejmě jen na to, až bude prokopán Suezský průplav, aby pronikla i do Rudého moře a do Indického oceánu.
Kapitál společnosti Lloyd, který byl původně stanoven na 1 milión florinů, byl postupnými emisemi nových akcií a půjčkami zvýšen na 13 miliónů florinů. Pohyb kapitálu této společnosti a její operace od roku 1836 jsou uvedeny v poslední zprávě správní rady takto:
1836—1837 1853—1854 Kapitál 1 000 000 fl 8 000 000 fl Počet parníků 7 47 Koňských sil 630 7 990 Tonáž 1 944 23 665 Hodnota lodí 798 824 fl 8 010 000 fl Počet plaveb 87 1 465 Ujeto mil 43 652 776 415 Přepraveno cestujících 7 967 331 688 Drahých kovů 3 934 269 fl 69 523 125 fl Dopisů a depeší 35 205 748 930 Balíků 5 752 565 508 Celkové výdaje 232 267 fl 3 611 156 fl Za 17 let činily všechny výdaje společnosti (včetně dividend) 25 147 403 fl a všechny příjmy 26 032 452 fl ——————— Příjmy tedy převyšují výdaje o 885 049 fl Lloyd, který je neobyčejně důležitým obchodním podnikem, jak lze soudit z výše uvedené tabulky, se nesmírně zasloužil o růst průmyslu a obchodu všude, kam jeho lodě pronikly. Oceňujeme-li jeden rakouský kvintal[b] na 300 florinů a hodnotu zavazadel každého pasažéra na 10 florinů, vyjde nám, že Lloyd v letech 1836 až 1853 přepravil:
Obchodního zboží za 1 255 219 200 fl zavazadel za 84 847 930 “ mincí a drahých kovů v prutech za 461 113 767 “ ——————— Celkem za 1 801 180 897 fl „Nelze pochybovat,“ píše jistý francouzský autor, „že skromný, leč vytrvalý vliv této obchodní společnosti na levantské záležitosti byl po dlouhá léta přinejmenším stejně účinný jako vliv rakouské diplomacie, avšak mnohem čestnější.“
Oživení obchodu a rozvoj paroplavby na Jadranu nutně musí dříve či později vést ke vzniku jadranského válečného námořnictva, které od pádu Benátek neexistuje. Napoleon, věren svému zvláštnímu způsobu uvažování, měl v úmyslu vytvořit takové válečné námořnictvo a nečekat, až se obnoví námořní obchod; tento pokus učinil současně v Antverpách a v Benátkách. Protože se mu podařilo vytvořit armády bez národů, které by je podporovaly, nepochyboval o tom, že dokáže vybudovat válečně námořnictvo bez obchodního námořnictva, o něž by se mohlo opírat. Ale nehledě na to, že takový plán byl předem neuskutečnitelný, narazil Napoleon také na zcela nepředvídané potíže místního rázu. Když vyslal své nej schopnější inženýry do Benátek, když bylo v tomto městě dobudováno opevnění, opraven plovoucí inventář a obnovena dřívější činnost loděnic, zjistilo se najednou, že technický pokrok v námořní válce a v námořní plavbě připravil benátský přístav o všechen význam, stejně jako jej nové obchodní cesty odsoudily k bezvýznamnosti pro obchod a plavbu. Ukázalo se, že ačkoli byl benátský přístav neobyčejně vhodný pro starověké galéry, neměl hloubku potřebnou pro moderní řadové lodi, a že fregaty dokonce mohly vplout do přístavu, jen když předem vyložily svá děla, a i to jen při jižním větru a za silného přílivu. Pro moderní válečné přístavy je životně důležitou podmínkou, aby do nich mohly lodi vplouvat v kteroukoli dobu a aby byly dost hluboké a rozsáhlé, aby se v nich mohla umístit celá flotila, a to pro útok i pro obranu. Bonaparte také poznal, že se dopustil další chyby. Smlouvami uzavřenými v Campo Formiu a Lunévillu odřízl Benátky od východního jadranského pobřeží, a tak je zbavil i možnosti získávat mužstvo pro posádky lodí. Od ústí Isonza až po Ravennu marně hledal lidi zvyklé námořní plavbě, protože mezi benátskými gondoliéry a rybáři z lagun (nesmělé a málo početné plemeno) nebylo možno najít zdatné námořníky. Teprve pak objevil Napoleon to, co Benátčané zjistili už v 10. století, totiž že ovládnout Jadran může jen ten, komu patří jeho východní pobřeží. Napoleon pochopil, že uzavřením smluv v Campo Formiu a Lunévillu se dopustil obrovské chyby, protože vydal Rakousku obyvatelstvo Jadranu hodící se pro námořní plavbu, a sobě že ponechal jen jméno zastaralého přístavu (magni nominis umbram[c]). Aby napravil své dřívější chyby, přisvojil si Istrii a Dalmácii smlouvami, které byly později uzavřeny v Bratislavě a ve Vídni.
Strabón už dávno poznamenal,[90] že zatímco italské pobřeží Jadranu nemá naprosto žádné zálivy a přístavy, je protější ilyrské pobřeží bohaté na skvělé přístavy. Za občanských válek v Římě si Pompeius také snadno vytvořil velké loďstvo u pobřeží Epiru a Ilýrie, zatímco Caesar mohl na italském pobřeží jen s krajním úsilím shromáždit malý počet plavidel, aby po částech přepravil svá vojska. Istrijské a dalmatské pobřeží se svými hlubokými zátokami a zálivy, divokými skalnatými ostrovy, písčitými mělčinami a skvělými přírodními přístavy je skvělým prostředím, kde vyrůstají výborní plavci — námořníci pevných svalů a smělého srdce, otužilí bouřemi, jež téměř denně bíčují Jaderské moře. Bóra[d], jež hrozně zuří na tomto moři, vzniká vždy zcela náhle; útočí na plavce silou tornáda a jen ti nejstatečnější se udrží na palubě. Bóra řádí někdy bez ustání po celé týdny a vybíjí se s největší zuřivostí v úseku mezi bokou Kotorskou a jižním výběžkem Istrie. Ale Dalmatinci, kteří jsou od dětství zvyklí s bórou bojovat, se jen zocelují pod jejími údery a na obvyklé bouře na jiných mořích se dívají spatra. Vzduch, země a moře tak na tomto pobřeží společně vychovávají silné a chladnokrevné námořníky.
Sismondi poznamenal, že tkaní hedvábných látek je pro lombardské rolníky něco stejně přirozeného, jako je pro bource morušového vylučování hedvábného vlákna. A pro Dalmatince je život na moři něco stejně přirozeného jako pro mořského racka. Hlavním námětem jejich lidových písní je pirátství, tak jako je jím ve staré teutonské poezii lupičství na souši. Dalmatinci dodnes vděčně vzpomínají na divoké kousky Uskoků, kteří po půldruhého století drželi v šachu pravidelná vojska Benátek a Turecka.[91] Zanechali svých válečných podniků, teprve když Turecko a Rakousko uzavřely roku 1617 smlouvu; do té doby se Uskokové těšili náležité ochraně císařově. Dějiny Uskoků můžeme srovnat jedině s dějinami kozáků na Dněpru; první byli vyhnáni z Turecka, druzí z Polska; první terorizovali Jadran, druzí Černé moře; první by]i nejprve tajně podporovaní Rakouskem, které je pak zničilo, k druhým se stejně zachovalo Rusko. Dalmatští námořnici v eskadře admirála Emeriana na Středozemním moři si získali Napoleonův obdiv. Nelze tedy pochybovat, že východní pobřeží Jaderského moře má všechny potřebné lidské zdroje pro prvotřídní námořnictvo. Jediné, co jim chybí, je disciplína. Sčítáním lidu, které provedl Napoleon roku 1813, bylo zjištěno, že na tomto pobřeží je 43 500 námořníků.
V Terstu 12 000 v Rijece 6 000 v Zadaru 9 500 ve Splitu 5 000 v Dubrovníku 8 500 v Kotoru 2 500 ——————— Celkem 43 500 Nyní jich musí být nejméně 55 000.
Když Napoleon našel lidi, začal hledat také přístavy pro jadranské loďstvo. Ilyrské provincie získal deíinitivně vídeňskou smlouvou z roku 1809, tyto provincie však byly obsazeny francouzskými vojsky už od bitvy u Slavkova; Napoleon využil příležitosti, kterou poskytoval válečný stav, aby připravil veliká díla, která měla být provedena v době míru. Roku 1806 byl vyslán pan Beautemps-Beaupré v čele skupiny několika inženýrů a hydrografů francouzského válečného námořnictva, aby prozkoumal istrijské a dalmatské pobřeží a našel tam nejvhodnější místo pro námořní základnu, jež měla být na Jadranu zřízena. Bylo prozkoumáno celé pobřeží a pozornost inženýrů nakonec upoutal přístav v Pule na jižním výběžku Istrijského poloostrova. Benátčané, kteří nechtěli mít sídlo svých námořních sil jinde než přímo v Benátkách, Pulu nejen zanedbali, ale také horlivě rozšiřovali názor, že Pula je pro válečné lodi nepřístupná, protože prý tam je mělčina. Pan Beaupré však zjistil, že tam žádná taková mělčina není a že Pula má všechny podmínky nutné pro moderní válečný přístav. Pula byla v různých dobách sídlem námořních sil na Jadranu. Byla střediskem námořních operací Římanů za jejich tažení do Ilýrie a Panonie a za římské říše se stala trvalým válečným přístavem. Byla v různých dobách obsazena Janovany, Benátčany a nakonec Uskoky. Pulský přístav, který je hluboký a rozsáhlý, je zpředu chráněn řadou ostrovů a z týlu jej chrání skály, ovládající celé okolí. Jeho jedinou nevýhodou je nezdravé podnebí a zimnice. To však, jak tvrdí pan Beautemps-Beaupré[92], lze odstranit vybudováním odvodňovacího systému, jehož zde zatím nebylo použito.
Rakušané si jen velmi pomalu zvykali na myšlenku, že se stávají námořní mocností. Ještě docela nedávno se na své námořnictvo dívali jen jako na pouhou odnož svých pozemních vojsk. Hodnost plukovníka v armádě odpovídala hodnosti námořního kapitána, hodnost podplukovníka odpovídala hodnosti kapitána fregaty, hodnost majora hodnosti kapitána korvety; a stejné postavení na hodnostní listině se Rakušanům zdálo zárukou stejného postaveni armády a námořnictva. Domnívali se, že objevili nejlepší způsob, jak vytvořit námořního kadeta tím, že jej napřed udělali husarským kornetem. Rekruti pro námořnictvo byli odváděni stejným způsobem jako rekruti pro armádu, jen s tím rozdílem, že provincie Istrie a Dalmácie dodávaly rekruty pouze pro službu na moři. Služba trvala stejně dlouho — osm let — jak na moři, tak na souši.
Oddělení armády a námořnictva bylo, stejně jako všechen pokrok v Rakousku, důsledkem revoluce z roku 1848. Přes zkušenost, kterou učinil Napoleon, zůstaly Benátky až do roku 1848 jediným arzenálem Rakouska. Rakušané si nelámali hlavu nad nedostatky benátského přístavu, protože ve skutečnosti moderní námořnictvo vůbec neměli. Jejich námořní moc se skládala z pouhých šesti fregat, pěti korvet, sedmi brig, šesti šalup, 16 parníků a 36 vyzbrojených člunů, a měla celkem 850 děl. Aby potrestali Italy za revoluci, přestěhovali Rakušané z Benátek do Terstu námořní školu, observatoř, hydrografický ústav, plovoucí inventář a dělostřelecký park. Loděnice a sklady zůstaly v Benátkách, a tak bylo v důsledku byrokratické mstivosti válečné námořnictvo rozděleno na dvě části. Benátky nebyly potrestány, jen byly oslabeny obě části námořnictva. Postupně však rakouská vláda přece pochopila, že ačkoli je Terst skvělý obchodní přístav, není vhodný jako válečný přístav. Konečně musela vyvodit poučení ze zkušenosti, kterou na Jadranu učinil Napoleon, a přenést své námořní úřady do Puly. Uplně podle tradic rakouské politiky se v prvních letech po přestěhování rakouské admirality do Puly stavěla kasárna místo loděnic. Obranný systém Puly je založen na principu křížové palby z ostrovů u vstupu do přístavu; spolu s řetězem Maxmiliánových věží[93]3 má zabránit, aby nepřátelské lodi nemohly přístav bombardovat. Kromě svého výhodného strategického postavení má Pula i další nezbytnou vlastnost dobrého přístavu: může zajistit materiální zásobování velkého loďstva. Istrijské duby nejsou o nic horší než duby neapolské; Kraňsko, Korutany a Štýrsko jsou nevyčerpatelným zdrojem borovic, které tvoří podstatnou součást vývozu z Terstu; Štýrsko je bohaté na železo; pro vývoz anconského konopí není vhodnější přístav než Pula; uhlí se zatím dováželo z Anglie, ale v dalmatských dolech v Šibeniku se začíná těžit lepší uhlí, a až bude dána do provozu železnice Terst-Vídeň, bude možné dovážet uhlí nejlepší jakosti ze Semmeringu. Všechny zemědělské plodiny Istrie, vyrostlé na křídové půdě, vydrží dlouhou plavbu. Je zde velké množství oleje, uherské obilí je u ruky a z dunajské nížiny lze dovážet ohromné množství vepřového. Toto vepřové se nyní dopravuje do Galace a Hamburku, železnice je však bude vozit do Terstu a Puly.
Jedinou překážkou, která přes všechny tyto skvělé předpoklady brání obnovení námořní moci na Jadranu, je samo Rakousko. Kdyby Rakousko se svou nynější organizací a se svou nynější vládou dokázalo vybudovat na Jadranu obchodní a válečnou námořní moc, popřelo by tím všechny historické tradice, podle kterých se námořní velikost vždy spojovala se svobodou. Ovšem kdyby Rakousko dokázalo popřít tradice, popřelo by samo sebe.
Napsal K. Marx koncem listopadu 1856
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5082 ze 4. srpna 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — metrický cent. (Pozn. red.)
c — stín velkého jména. (Pozn. red.)
d — silný severovýchodní vítr. (Pozn. red.)
90 Strabón, „Popis země“, svazek 3.
91 Uskokové (srbsky uprchlíci) — balkánští Slovaně, kteří utekli z dalmatského pobřeží Jadranu, když Bosnu a Hercegovinu obsadili v druhé polovině 15. století Turci. Uskokové se organizovali ve zvláštních tajných vojenských skupinách — četách (družinách) a bojovali v 15. a 16. století proti Turkům; podnikali na ně za podpory místního obyvatelstva nájezdy po souši i po moři. Akce Uskoků v oblasti Jaderského moře rozvracely také námořní obchod Benátek. Boj, který vedli Uskokové, byl svéráznou formou národního, náboženského a třídního boje pokořeného obyvatelstva proti dobyvatelům a místním pozemkovým vlastníkům. Památka na chrabrost, smělost, skvělé ovládání zbraní a hrdinské činy Uskoků se dodnes uchovala v lidových pisnich západního Balkánu.
92 Marx má na mysli práci Charlese Françoise Beautempse-Beaupréa „Rapports sur les rades, ports, et mouillages de la côtc orientale du golfe de Venise“ („Zprávy o rejdách, přístavech a kotvištích na východním břehu Benátského zálivu“), uveřejněnou v „Annales hydrographiques“ [„Hydrograacké letopisy“], sv. 2, Paříž 1849.
93 Maxmiliánovy věže (nazvané podle arcivévody Maxmiliána d‘Este) byly rozsáhlé samostatné obranné stavby. Měly zpravidla dvě patra a dělovou plošinu s parapetem. Do obou pater i na plošinu se umisťovala děla tak, aby mohla vést soustředěnou palbu. Proti útoku pěchoty byla každá věž kryta příkopem a zemním náspem. Vůči palbě moderních zbraní (děl s rýhovanou hlavni) byly Maxmiliánovy věže pro svou značnou výšku — až 11 m — málo odolné.