Karel Marx
Disraeliho návrh
Londýn 28. května. Dolní sněmovně byl předložen „bohatší jídelní lístek“, jak to vyjádřil elegantní Gladstone, volba mezi Disraeliho návrhem a Baringovým pozměňovacím návrhem k němu, mezi dodatkem sira Wiliama Heathcota k Baringovu pozměňovacímu návrhu a protinávrhem pana Lowa na dodatek, namířeným jak proti Disraelimu, tak i proti Baringovi a siru W. Heathcotovi. Disraeliho návrh obsahuje důtku vládě a adresu koruně o válce, přičemž důtka je formulována přesně, zatímco adresa je rozplizlá a obojí je navzájem spojeno tak, že to může být pochopitelné jen parlamentnímu způsobu myšlení. Nejapně zastřená formulace adresy o válce byla brzy objasněna. Disraeli se měl proč obávat vzpoury ve vlastním táboře. Jeden tory, markýz Granby, se vyslovil proti němu, jiný, lord Stanley, mluvil pro něho, ale oba mluvili v mírovém duchu. Baringův pozměňovací návrh byl vládní. Zamítá hlasování o důtce vládě a přejímá tu část návrhu, která se týká války, s vlastní terminologií Disraeliho a předesílá pouze, že sněmovna „s politováním konstatovala, že vídeňské porady nevedly k zastavení nepřátelství“. Baring mluví jedním dechem pro i proti. „Lituje“ stoupence míru a stoupencům války slibuje „pokračovat ve válce“, vůči jedněm ani druhým nezavazuje kabinet k něčemu určitému — nastražuje shell trapa [a] jak na černé, tak na bílé hlasy, hraje na flétnu i na pozoun. Heathcotův dodatek k pozměňovacímu návrhu uzavírá dvojsmyslný pozměňovací návrh Baringův ryze idylickým rčením, když dodává, že „sněmovna si stále ještě toužebně přeje“ (cherishing je velmi krotký výraz), „aby pokračující jednání byla nakonec úspěšná“. Lowův pozměňovací návrh naproti tornu prohlašuje, že mírová jednání skončila, když Rusko odmítlo třetí bod, a tím motivuje adresu koruně o válce. Vidíme, že v eklektickém vládním pozměňovacím návrhu jsou obě stránky, které chtěl zakrýt a neutralizovat, vedle sebe v přátelské shodě. Pokračovat ve vídeňských poradách! volá Heathcote. Žádnou vídeňskou konferenci! odpovídá Lowe. Vídeňskou konferenci i válku! šeptá Baring. Za týden uslyšíme, jak toto trio bude svá témata rozvíjet, a nyní se vrátíme k rozpravě o Disraeliho návrhu, v níž první večer promluvili jen tři hlavní státníci — Disraeli, Gladstone a Russell. První mluvil ostře a drasticky, druhý hladce a kasuisticky, třetí ploše a halasně.
Nesouhlasíme s výtkou, že Disraeli svým osobním vystoupením proti Russellovi ztratil ze zřetele „věc samu“. Tajemství rusko-anglické války je třeba hledat na Downing Street, a ne na válečném poli. Russell, který byl ministrem zahraničních věcí v době, kdy přišla tajná sdělení petrohradského kabinetu, Russell, který byl mimořádným vyslancem na poslední vídeňské konferenci a který je současně předsedou Dolní sněmovny, je ztělesněný Downing Street, je to jeho odhalené tajemství. Ne proto, že je duší vlády, nýbrž proto, že je její hlásnou troubou.
Koncem roku 1854, vypráví Disraeli, zatroubil Russell na válečnou polnici a za bouřlivého souhlasu zaplněné sněmovny prohlásil:
„Anglie nemůže složit zbraně, dokud zde nebudou materiální záruky, které by zatlačily ruskou moc do mezí neškodných pro Evropu, a zajistily tak napříště plnou bezpečnost.“
Byl také členem vlády, která schválila vídeňský protokol z 5. prosince 1853, v němž francouzští a angličtí zástupci stanovili, že válka nesmí omezit nebo změnit „materiální poměry“ ruského impéria. Clarendon na Lyndhurstovu interpelaci o tomto protokolu prohlásil jménem vlády:
„Prusko a Rakousko by si snad mohly přát, aby nebyla nijak omezována ruská moc v Evropě, ale Francie ani Anglie si to nepřejí.“
Russell nařkl v Dolní sněmovně cara Mikuláše z „falešného a úskočného“ jednání. V červenci 1854 chvástavě ohlásil invazi na Krym a prohlašoval, že pro Evropu je nutné zničit Sevastopol. Nakonec svrhl Aberdeena, neboť podle jeho názoru vedl válku příliš liknavě. Tolik o lví kůži, a nyní o lvovi. Russell byl ministrem zahraničních věcí dva či tři měsíce v roce 1853, v době, kdy Anglie dostala z Petrohradu „tajnou a důvěrnou korespondenci“, v níž Mikuláš otevřeně žádal rozdělení Turecka, především pod záminkou ruského protektorátu nad křesťanskými poddanými Turecka, protektorátu, o němž Nesselrode ve své poslední depeši přiznává, že nikdy neexistoval. Co učinil Russell? Poslal anglickému vyslanci v Petrohradě depeši, v níž se říká doslova toto:
„Čím víc se bude turecká vláda řídit nestrannými zákony a pravidly spravedlivé správy, tím méně bude ruský car považovat za nutné uplatňovat právo mimořádné ochrany, kterou, i když mu byla nepochybně uložena jako povinnost a potvrzena smlouvou, pokládá za obtížnou a nepohodlnou.“
Russell tedy předem v tomto sporném bodě ustupuje. Prohlašuje protektorát nejen za legální, ale i za závazný. Vyvozuje jej z kajnardžské smlouvy. A co se praví ve „čtvrtém bodě“ vídeňské konference? Že „chybný výklad küčükkajnardžské smlouvy je hlavní příčinou nynější války“. Vidíme-li tedy Russella před vypuknutím války jako zastánce ruského práva, jehož se nyní i Nesselrode vzdal, vidíme jej na konci prvního období války, na vídeňské konferenci, jako zastánce ruské cti. Jakmile 26. břczna začalo skutečné jednání, diskuse o třetím bodu, zvedl se rusožrout Russell a co nejslavnostněji prohlásil:
„V očích Anglie a jejích spojenců jsou nejlepší a jedině přijatelné ty mírové podmínky, jež jsou co nejvíc v souladu se ctí a důstojností Ruska a současně zajišťují bezpečnost Evropy atd.“
Ruští zmocněnci proto 17. dubna odmítli předložit z vlastní iniciativy návrhy k třetímu bodu; po Russellově prohlášení byli totiž přesvědčeni, že podmínky, které předloží spojenečtí zmocněnci, budou víc odpovídat ruskému duchu než ty, které by mohlo vymyslet samo Rusko. Bylo však omezení ruské námořní moci „co nejvíc v souladu s ruskou ctí“? Proto se Nesselrode ve své poslední cirkulární nótě pevně přidržuje Russellova ústupku z 26. března. Cituje Russella. Táže se ho, zda návrhy z 19. dubna jsou „nejlepší a jedině přípustné“? Russell se jeví jako patron Ruska na prahu války. Objevuje se jako jeho patron na konci prvního válečného období, u zeleného stolu v paláci hraběte Buola.
Potud Disraehi proti Russellovi. Mluvil potom jak o neúspěších na válečném poli, tak o nespokojenosti v zemi v důsledku protichůdného postupu vlády, která na Krymu vede válku a ve Vídni jedná o míru, a tak spojuje válečnou diplomacii s diplomatickou válkou.
„Popírám,“ zvolal Disraeli, „že k vedení války stačí vybírat daně a vypravovat expedice. Musíte udržovat ducha lidu. To však nemůžete, když zemi stále vštěpujete, že bude uzavřen mír, že otázka, kolem níž se točí všechny spory, je konec konců poměrně malichernou záležitostí. Lidé podstoupí velké oběti, když věří, že se mají střetnout s obrovským nepřítelem. Lidé jsou schopni velkých obětí, když věří, že jsou zataženi do boje, v němž jde o dobré jméno země, o její bytí a moc. Když vy ale zdvojnásobujete nebo ztrojnásobujete daně z příjmů, když odvlékáte muže z domovů do vojenské služby, když zarmucujete anglická srdce zprávami o krvavých obětech, když toto všechno děláte, pak národ nesmí slyšet, že jde o to, zda Rusko má mít v Černém moři čtyři nebo osm fregat... Má-li být válka vedena účinně, je nutno nejen udržovat ducha své země, ale i cizích mocností. Buďte ujištěni, že pokud budete apelovat na některou cizí mocnost, aby jednala jako prostředník, tato mocnost nebude nikdy jednat jako váš spojenec... Lord Palmerston ujišťuje, že neuzavře potupný mír. Urozený lord sám za sebe ručí, ale kdo ručí za urozeného lorda? Nemůžete vybřednout z potíží s pomocí vídeňských porad. Diplomacií potíže a nebezpečí jen zvětšíte. Vaše stanovisko je naprosto nesprávné a nikdy nemůžete úspěšně vést útočnou válku bez podpory nadšeného lidu a spojenců, kteří by byli přesvědčeni o vaší rozhodnosti. Přeji si, aby dnes večer sněmovna svým hlasováním skoncovala s tímto chybným, dvojakým systémem, systémem války a diplomacie zároveň, aby otevřeně a jednoznačně prohlásila, že doba jednání minula. Myslím, že nikdo, kdo četl Nesselrodovu cirkulární nótu, o tom nemůže pochybovat.“
Napsal K. Marx 28. května 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 247 z 31. května 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
a — past. (Pozn. red.)