Karel Marx
*Buržoazní opozice a chartisté[154]
Londýn 16. května. Hněv buržoazní opozice nad hlasováním Horní sněmovny o Ellenboroughově návrhu svědčí o její slabosti. Jinak by totiž slavila zamítnutí návrhu jako vítězství. Donutit Horní sněmovnu, tuto vysokou radu aristokracie, aby v otevřené a slavnostní debatě projevila spokojenost s dosavadním způsobem vedení války, aby veřejně uznala Palmerstona za svého vůdce a představitele a s konečnou platností odmítla pouhá zbožná přání provést správní reformu a vůbec jakoukoli reformu — jaký příznivější výsledek mohli nepřátelé aristokracie očekávat od Ellenboroughova návrhu? Snažili by se především zdiskreditovat Sněmovnu lordů, tuto poslední baštu anglické aristokracie,. A oni si stěžují, že Sněmovna lordů pohrdá přechodnou popularitou nikoli na úkor svých privilegií, nýbrž na úkor nynější vlády? Stěžuje-li si „Morning Herald“, orgán toryů, orgán všech předsudků „naší nedostižné ústavy“, je to v pořádku. „Morning Herald“ se kojil nadějí, že se nyní vymění role a po whigovské oligarchii, která půldruhého století působila jako přítel buržoazie a „liberálního pokroku“, bude opět na další půldruhé století úloha „aristokratických“ představitelů buržoazie a „liberálního pokroku“ svěřena toryům. „Morning Herald“ si stěžoval právem, plným právem. Ale buržoazní opozice? Domnívala se snad, že umírněná demonstrace obchodníků ze City bude stačit, aby přinutila aristokracii spáchat sebevraždu, odstoupit? Pravda však je, že buržoazie si přeje kompromis, že od druhé strany očekává povolnost, aby sama mohla být povolná, že by se ráda pokud možno vyhnula skutečnému boji. Jakmile dojde k opravdovému boji, protlačí se do arény „milión“, jak nazývají „nižší“ třídy, a to nejen jako divák, nejen jako rozhodčí, nýbrž jako strana. A tomu by se buržoazie ráda za každou cenu vyhnula. Z podobného důvodu zůstávali whigové mimo kabinet v letech 1808—1830. Chtěli své protivníky vypudit za každou cenu, jen ne za cenu skutečných ústupků buržoazii, bez jejíhož přispění nebylo možné torye vypudit, jen ne za cenu parlamentní reformy. Viděli jsme, jak se Ellenborough a Derby tvářili obojace, rezervovaně, jako by jednali proti své vůli, jak ironicky a bezvýrazně vystupovali v roli stoupenců buržoazní správní reformy, a současně se rukama i nohama odtahovali od svých údajných spojenců. Naproti tornu nyní uvidíme, jakou zbabělou lstí se reformující páni obchodníci ze City nejdříve snažili předejít jakékoli protiakci chartistů a zajistit si dočasně jejich mlčení, aby je potom z dobrovolně vyklizených pozic vytlačili. U obchodníků ze City stejně jako u toryů strach z údajných spojenců a odpor k nim převládá nad nepřátelstvím k údajným protivníkům. Krátce, události se zběhly takto:
Sdružení pro správní reformu se obávalo opozice chartistů, kteří na dvou velkých schůzích, jak si čtenáři vzpomenou, v St. Martinʼs Hall a v Southwarku potřeli Národní a konstituční sdružení a donutili je ustoupit z terénu, který si samo zvolilo. Sdružení poslalo do bytu Ernesta Jonese 26. dubna pana Jamese Aclanda (bývalého agitátora proti obilním zákonům), který se ohlásil jako „vyslanec“ Sdružení pro správní reformu, jež počítá s podporou chartistů, neboť jeho přáním prý je zničit „třídní zákonodárství“ a vytvořit lidovou vládu. Pozval Ernesta Jonese na příští den ke schůzce s výborem sdružení. Jones prohlásil, že není oprávněn odpovědět jménem chartistické strany. Že musí schůzku odmítnout, dokud se neporadí s Londýnským výkonným výborem chartistické strany[155], který se sejde příští neděli.
V neděli 29. dubna večer přednesl Jones celou záležitost chartistickému výboru. Výbor jej zmocnil dále jednat. Příštího dne ráno se Jones setkal s panem Ingrahamem Traversem, vůdcem hnutí City, který mu osobně představil pana Jamese Aclanda jako zmocněného funkcionáře a představitele své strany. Pan I. Travers ujistil Jonese, že mají v úmyslu vytvořit lidovou vládu. Rezoluce, které byly otištěny v „Times“, jsou prý jen předběžné; o prostředcích k dosažení cíle má teprve rozhodnout výkonný výbor, který má být zvolen na schůzi v London Tavern. Chartisté měli na důkaz sympatií pro věc správní reformy jmenovat svého mluvčího, který je bude na schůzi zastupovat. Ten prý bude předsedou vyzván, aby podporoval jednu z rezolucí. Dále měli chartisté jmenovat zástupce, který bude na schůzi v Tavern na návrh prozatímního výboru obchodníků ze City jmenován stálým členem výkonného výboru Sdružení pro reformu. Konečně bylo dohodnuto, že chartisté dostanou příslušný počet vstupenek, neboť na schůzi bude přístup jen na vstupenky. Jones odmítl ponechat tuto záležitostjen ústní domluvě a řekl panu Ingrahamovi, že všechny zmíněné body musí být předloženy písemně výkonnému výboru chartistů.
To se stalo. Dopis, oplývající ujištěními, došel. Když však nadešel čas, kdy měly být předány vstupenky, poslali jich jen dvanáct. Na stížnost chartistického výboru, že bylo porušeno dané slovo, se omluvili tím, že už žádné vstupenky nezbyly, ale chce-li prý výbor chartistů postavit své dva členy u vrat Tavern, budou mít právo vpustit dovnitř každého, koho budou chtít, i bez vstupenky. Chartisté vybrali pro tento účel pány Slocomba a Workmana, kteří dostali od pana Traverse zmocnění. Aby bylo odstraněno jakékoli podezření, poslalo Sdružení pro správní reformu ještě v den schůze, několik hodin před jejím zahájením, zvláštního posla s dopisem Jonesovi, v němž mu připomíná, že předseda jej vyzve, aby podpořil čtvrtou rezoluci, a že Jones bude jako představitel chartistů na schůzi navržen za člena výkonného výboru.
Asi hodinu před zahájením schůze se před Tavern shromáždilo velké množství chartistů. Jakmile se vrata otevřela, bylo pánům Slocombovi a Workmanovi zakázáno vpouštět kohokoli bez vstupenky. Neochotně bylo rozdáno osm vstupenek, aby se získal čas ve chvíli, kdy se nával zvenčí stával povážlivý. V takto získaném čase byl povolán oddíl policie, který stál připraven ve vedlejší ulici. Od té chvíle nevpouštěli už dovnitř nikoho kromě „známých obchodníků a bankéřů“. Lidé v pracovním obleku, ve známých manšestrových kazajkách, vpuštěni nebyli, i když měli vstupenky. Aby oklamali zástupy dělníků, vyčkávající na ulici, byly náhle zavřeny dveře a vyvěšen štítek, na němž stálo: „Sál je plný, nikdo už nemůže být vpuštěn.“ V té době však nebyl ještě sál zaplněn ani z poloviny a „gentlemani“, kteří přijížděli ve svých vozech, byli vpouštěni oknem a zadním vchodem přes kuchyň. Zástupy dělníků se v klidu rozešly, neboť neměly o zradě tušení. Třebaže Ernest Jones na schůzi předložil svou „vstupenku na tribunu“, nepustili jej tam a slovo samozřejmě také nedostal. Sdružení dosáhlo dvojího cíle: vyhnulo se opozici chartistů a mohlo poukazovat na zástupy dělníků na ulici jako na své přívržence. Masy však měly figurovat jen na ulici jako statisté.
V provolání k anglickým dělníkům Ernest Jones odhaluje celý průběh této intrikánské komedie a jménem chartistů vyhlašuje Sdružení pro správní reformu boj.[156]
Napsal K. Marx 16. května 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 229 z 19. května 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
154 Tento článek otiskly „Neue Oder-Zeitung“ pod názvem „Rozruch mimo parlament“ („Die Aufregung ausserhalb des Parlaments“). V tomto svazku byl ponechán redakční titulek z prvního ruského vydání Marxových a Engelsových spisů.
155 Jde o Londýnský chartistický organizační výbor, který vznikl v únoru roku 1855 z „Uvítacího a protestního výboru“. (Tento výbor byl založen z iniciativy Ernesta Jonese v říjnu 1854, aby v Londýně zorganizoval slavnostní uvítání účastníka revoluce z roku 1848 ve Francii Armanda Barbèse, který byl propuštěn z vězení, a současně aby připravil protestní demonstraci proti příjezdu Napoleona III. do Londýna.) Londýnský organizační výbor působil zároveň s ústředním chartistickým výkonným výborem a jeho úkolem bylo obnovit masové chartistické hnutí v Londýně a upevnit mezinárodní spolupráci demokratických sil. Členy výboru byli: Jones, Harrison, Taylor aj.; úkol navázat mezinárodní styky plnila sedmičlenná komise jmenovaná výborem, která spolu se zástupci francouzských, německých a jiných emigrantů v Londýně utvořila Mezinárodní výbor. Koncem roku 1855 přestal Londýnský organizační výbor existovat a Mezinárodní výbor se stal samostatnou organizací. V roce 1856 byl přejmenován na Mezinárodní sdružení a pod tímto názvem existoval do roku 1859.
156 Marx má na mysli úvodník listu „Peopleʼs Paper“ z 12. května 1855, v němž se odhalují intriky Sdružení pro správní reformu a smysl jeho koketování s chartisty (o Sdružení pro správní reformu viz poznámku [141]).