Karel Marx
Skandál ve francouzském Zákonodárném sboru. — Vliv Drouyna de Lhuys. — Stav milice
Londýn 3. dubna. Z Paříže nám píší:
„V bonapartistickém Zákonodárném sboru se udála scéna, která nepronikla do anglického tisku. V debatě k zákonu o náhradnictví[126] vyskočil Granier de Cassagnac — po řeči Montalembertově — a jak byl vzteklý, ujel mu jazyk. Teprve až tento zákon nabude platnosti — řekl — bude armáda taková, jaká má být, oddaná pořádku a císaři, a nikdy se nám již nenaskytne potupný pohled na vojáky, kteří obracejí pušky dolů hlavní (soldats à baionnettes renversées). Tento závěr řeči, v níž otevřeně velebil janičárství jako ideál pro francouzskoti armádu, vyvolal dokonce i v tomto shromáždění hlasité reptání a Granier se musel posadit. Vyskočil jiný zákonodárce a tepal Graniera. Vypukl takový skandál, že sám Morny musel vyzvat Cassagnaca, aby podal vysvětlení.“ (Guizot, jak známo, nazýval Cassagnaca, když ještě redigoval svůj pokoutní plátek „Globe“, le roi des drõles[a].) „Granier pronesl velmi pokorně formální omluvu a sám navrhl, aby se v ‚Moniteuru‘ přešel celý tento nešťastný případ mlčením. Zasedání bylo tak bouřlivé jako v nejkrásnějších dnech poslanecké sněmovny z dob Ludvíka Filipa.“
Dnešní „Morning Chronicle“ píše:
„Anglicka verejnost dospela k závěru, že pan Drouyn de Lhuys odjel do Vídně, aby našeptáváním a popichováním působil na lorda Johna Russella, jehož počínání neuspokojovalo dosud ani jeho vlastní krajany, ani naše spojence. Urozený lord je proslulý přílivy a odlivy svého patriotismu a liberalismu, svou vypjatou aktivitou na veřejnosti, dokud je v opozici nebo potřebuje získat politický kapitál, a svou netečností, jakmile pomine bezprostřední nutnost. Zdá se, že něco podobného se mu stalo i teď, a lid začíná reptat... Od pobytu pana Drouyna de Lhuys v Londýně lze ve vysokých kruzích pozorovat rozhodnější tón. Říkalo se dokonce, že jeho poslání bylo natolik úspěšné, že mírové snahy lorda Johna Russella byly oficiálně zmařeny a že náš muž činu“ (Palmerston) „dal proti své vůli souhlas k ultimátu, které Rusko pravděpodobně s pohrdáním odmítne.“
Anglická armáda zmizela a zmizení anglické milice je na nejlepší cestě. Milice, která byla zřízena za vlády lorda Dcrbyho parlamentním zákonem z roku 1852, neměla být podle zákona za normálních okolností povolávána na víc než 28 dní v roce. Avšak v případě nepřátelského vpádu nebo z jiného závažného a naléhavého důvodu mohla být povolána i ke stálé službě. Naproti tomu všichni, kteří vstoupili do milice po 12. květnu 1854, byli podle parlamentního zákona z roku 1854 povinni sloužit až do konce války. Vznikla otázka, jak je tomu se závazky těch, kteří vstoupili do milice podle zákona z roku 1852. Královští právní poradci prohlásili, že tato kategorie je rovněž povinna konat stálou vojenskou službu po dobu trvání války. V rozporu s tímto rozhodnutím právníků vydal lord Panmure před několika týdny nařízení, podle něhož všichni, kteří vstoupili do milice před zákonem z roku 1854, mohou vystoupit, ale dají-li se naverbovat na dalších pět let, dostanou prémii ve výši 1 libry šterlinků. Protože prémie branců, kteří nastupují na 2 roky do pravidelné armády, činí nyní u pěchoty 7 liber šterlinků a u jezdectva 10 liber šterlinků, byla prémie 1 libry šterlinků za pětiletou službu v milici nejspolehlivějším prostředkem, jak milici rozpustit. Lord Palmerston, který téměř rok otálel s povoláním milice, se jí patrně chce co nejdřív zase zbavit. V souvislosti s tím se dovídáme, že v posledních dvou týdnech ztratil jeden pluk milice za druhým 2/3 až 5/8 svého mužstva. Tak v prvním pluku somersetské milice bylo propuštěno 414 mužů z 500, v milici severního Durhamu 770 z 800, v leicesterské milici 340 ze 460, v dělostřeleckém pluku hrabství Suffolk bylo propuštěno 90 ze 130 atd.
Napsal K. Marx 3. dubna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 163 ze 7. dubna 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — králem bláznů. (Pozn. red.)
126 Systém náhradníků v armádě (remplacement) byl ve Francii dlouho značně rozšířen a byl jednou z výsad majetných tříd. Každý zámožný člověk, který byl povolán do vojenské služby, mohl si za určitý poplatek najmout náhradníka. V období francouzské revoluce z konce 18. století bylo toto najímání náhradníků zakázáno, ale Napoleon I. je znovu uzákonil. V dubnu roku 1855 provedla francouzská vláda v náhradnickém systému některé změny: podle nového zákona byli náhradníci, pokud nebyli blízkými příbuznými odvedeného brance, vybíráni státními úřady a peněžní částky za náhradnictví se ukládaly do zvláštního fondu „dotace armády“. Nový zákon sledoval vytvořcní stabilnější a císaři oddané armády. V roce 1872 byl náhradnický systém ve Francii zrušen.