Karel Marx



K dějinám spojenectví s Francií


Londýn 6 března. Dnešní „Morning Herald“ překvapil Londýn tímto oznámením:

„Máme všechny důvody věřit, že francouzský císař protestoval proti jmenování výboru, který má vyšetřovat vedení války, a prohlásil, že kdyby tento výbor pokračoval ve své práci, nemohly by už armády obou národů společně postupovat, i když sledují stejný cíl. Aby byl Ludvík Napoleon uspokojen a přitom nebyla vyvolána nespokojenost anglického lidu, bude parlament při první vhodné příležitosti rozpuštěn.“

I když této poznámce „Heraldu“ nepřikládáme zvláštní význam, zaznamenáváme ji jako jeden z mnoha příznaků toho, že na obou stranách Kanálu pracují skryté síly na rozbití anglo-francouzského spojenectví. Připomeňme si prohlášení odstoupivších ministrů.

Sir James Graham. — Pod tlakem vyšetřovacího výboru bude náš admirál nucen odhalit všechny důvody, které vedly k oddálení blokády, a vyšetřování se tak dotkne našich svazků s velkým a mocným spojencem, a to v době, kdy je nanejvýš důležité, aby nedošlo ani k sebemenšímu nedorozumění.

Sidney Herbert. — Vyzývá výbor, aby šel na kořen věci, a to tak, aby nepotupil naši armádu na Krymu a nepodryl snad důvěru našich spojenců. Nebude-li ani jeden člen výboru s to odvrátit jej od nebezpečné cesty, bude spácháno velké bezpráví; může se stát, že důstojníci, které předvolá, budou obětováni, neboť je mohou obviňovat otázkami, na něž jim však nebude dovoleno odpovědět, protože by se museli odvážit nebezpečných a delikátních odhalení. Pokud jde o Herberta, považuje prý za svou povinnost zabránit, aby se důstojníci britské armády ocitli v situaci, kdy budou obviňováni a přitom budou mít svázané ruce a nebudou se moci sami bránit.

Gladstone. — Výbor musí mimo jiné zjistit, proč cesta z Balaklavy nebyla postavena dříve. Jestliže to výbor nevyšetří, neudělá vůbec nic; jestliže to vyšetří, bude odpověď taková: nedostatek pracovních sil. Bude-li pátrat dál, čím je tento nedostatek způsoben, dozví se, že se lidé dřeli v zákopech a že zákopy byly velmi rozsáhlé v důsledku poměru, v jakém byly rozděleny linie mezi Francouze a Angličany. Prohlašuji také, že vyšetřování bude úplnou fikcí, neprozkoumá-li otázku cest, a prozkoumá-li ji, pak se obhajoba obviněných přímo dotkne nejdelikátnější stránky vztahů mezi Anglií a Francií.

Je pochopitelné, že po těchto prohlášeních ministrů poroste zaseté už sémě nedůvěry jako ve skleníku. Přidělení anglické armády na Krymu ke strážní službě u Balaklavy se silně dotklo národních citů Angličanů. Potom se v „Moniteuru“[89] objevil polooficiální článek s „imperátorskými“ úvahami o anglické ústavě. Tento článek vyvolal ostré repliky ve zdejších týdenících. Nato byl uveřejněn bruselský „Memoár“[90], v němž je Ludvík Napoleon líčen jednak jako iniciátor krymské výpravy, jednak jako iniciátor ústupků Rakousku. Komentáře k tomuto „Memoáru“, které vyšly například v „Morning Advertiser“, připomínají svou bezohledností „Dopisy Angličana“ o státním převratu z 2. prosince.[91]

Jaký ohlas to všechno má v opravdu lidovém tisku, lze posoudit z následujícího výňatku z chartistického orgánu „People‘s Paper“[92]:

„Bonaparte vylákal Anglii na Krym... Když už byla naše armáda v této pasti, přivedl ji do takového postavení, že otupila ostří ruské armády, dříve než toto ostří mohlo zasáhnout jeho vlastní armádu. Na Almě, u Balaklavy, u Inkermanu, u Sevastopolu byli Britové nastrčeni na nejnebezpečnější místa. Museli nést hlavní tíhu boje a utrpět největší ztráty. Podle dohody měla Anglie ve srovnání s Francií postavit jen jednu třetinu vojska. Tato třetina musela vybojovat téměř všechny bitvy. Tato třetina musela obsadit přes polovinu linií u Sevastopolu. Naše armáda byla zničena proto, že se nemohla dostat k potravinám a šatstvu, které hnily v Balaklavě; nemohla se k nim dostat proto, že mezi Balaklavou a Sevastopolem nebyla cesta, a tato cesta nebyla proto, že Napoleon trval na tom, aby Angličané s méně než jednou třetinou všeho vojska vykonali víc než polovinu zákopových prací; a proto neměli žádné lidi na stavbu cest. To je ono tajemství, na něž naráželi Graham, Herbert a Gladstone... Napoleon tak záměrně zahubil 44 000 našich vojáků“ atd.

Všechny tyto známky nedůvěry a rozladění vůči francouzskému spojenci nabývají významu tím, že v čele vlády stojí lord Palmerston — muž, který pokaždé vyšplhá k svému postavení po žebříku francouzského spojenectví, a potom náhle obrátí toto spojenectví v téměř nevyhnutelnou válku mezi Anglií a Francií. Tak tomu bylo v době turecko-syrských událostí roku 1840 a smlouvy z 15. července[93], jíž korunoval desetileté spojenectví s Francií. Sir Robert Peel o tom v roce 1842 poznamcnal, že

„nikdy jasně nepochopil, proč bylo zrušeno spojenectví s Francií, jímž se, jak se zdálo, urozený lord vždy tak pyšnil“.

Totéž se opakovalo roku 1847 v souvislosti se španělskými sňatky[94]. Tehdy Palmerston — kterému se roku 1846 podařilo znovu zaujmout svůj úřad teprve poté, když vykonal návštěvu u Ludvíka Filipa, s velkou okázalostí se s ním smířil a v jednom svém projevu v Dolní sněmovně lichotil Francouzům — dokazoval, že Ludvík Filip rozbil spojenectví, protože porušil utrechtskou smlouvu[95] (tato smlouva zanikla roku 1793 a od té doby nebyla už obnovena) a dopustil se „věrolomnosti“ vůči anglické koruně. Na této věrolomnosti něco je, ale jak dokázaly později uveřejněné dokumenty, Palmerston francouzský dvůr k této věrolomnosti velmi rafinovaně dovedl, aby měl záminku k roztržce. Zatímco se chytrák Ludvík Filip těšil, že ho přelstí, upadl sám do pečlivě nastražené léčky „žertumilovného“ vikomta. Pouze únorová revoluce zabránila tehdy vypuknutí války mezi Anglií a Francií.



Napsal K. Marx 6. března 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 115 z 9. března 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

89Moniteur“ — zkrácený název francouzského deníku „Le Moniteur universel“ [„Všeobecný zpravodaj“], který vycházel v Paříži v letech 1789—1901; v letech 1799—1869 to byl oficiální vládní orgán. Článek, který cituje Marx, vyšel v „Moniteuru“ 17. února 1855.

90 Marx má na mysli anonymní spisek „De la conduite de la guerre dʼOrient. Expédition de Crimée. Mémoire adressé au gouvernement de S. M. lʼEmpereur Napoléon III. par officier général“ [„O vedení války na Východě. Krymská expedice. Memoár adresovaný jedním generálem vládě Jeho Veličenstva císaře Napoleona III.“], Brusel 1855. Uveřejnění tohoto pamfletu, který ostře kritizoval řízení krymské výpravy, vyvolalo senzaci a mělo široký ohlas v tisku; za autora tohoto pamfletu byl pokládán princ Napoleon (Jérôme Bonaparte mladší).

91 Míní se tu protibonapartistické články anglického novináře Alfreda Richardse o Ludvíku Napoleonovi a státním převratu z 2. prosince 1851, které vycházely v „Times“ od prosince 1851 do listopadu 1852 pod pseudonymem „Angličan“.

92 Marx zde cituje řeč Ernesta Jonese na shromáždění v Saint Martinʼs Hall, otištěnou v „Peopleʼs Paper“ 3. března 1855.

The Peopleʼs Paper“ [„Lidové noviny“] — chartistický týdeník, který založil v květnu 1852 v Londýně jeden z vůdců revolučního chartismu, Marxův a Engelsův přítel Ernest Jones. Marx a Engels s listem spolupracovali od října 1852 do prosince 1856 a pomáhali jej také redigovat. V „Peopleʼs Paper“ vycházely kromě článků psaných přímo pro tento list i nejdůležitější Marxovy a Engelsovy články z „New-York Daily Tribune“. V tomto období list důsledně hájil zájmy dělnické třídy a propagoval ideje socialismu. Když se však Jones sblížil s buržoazními radikály, přestali Marx a Engels s jeho listem spolupracovat a dočasně se s Jonesem rozešli. V červnu 1858 přešel list do rukou buržoazních podnikatelů.

93 Míní se tu zostření anglo-francouzských rozporů na Blízkém východě za turecko-egyptské války v letech 1839—1841. Uzavření londýnské konvence z 15. července 1840 (viz poznámku [59]) o poskytnutí vojenské pomoci tureckému sultánovi proti egyptskému vládci Muhammadu Alímu, k němuž došlo bez účasti Francie, způsobilo prudké zhoršení vztahů mezi Anglií a Francií a vyvolalo hrozbu války. Francie se obávala vytvoření protifrancouzské koalice velmocí a musela proto od podpory egyptského vládce upustit.

94 Roku 1846 se Guizotově vládě podařilo dosáhnout uzavření sňatku mladšího syna francouzského krále Ludvíka Filipa, vévody de Montpensier, se španělskou infantkou Marií Luisou Fernandou a zmařit sňatek prince Leopolda Koburského se španělskou královnou Isabelou II., který chystala Anglie. Boj mezi anglickou a francouzskou vládou kolem těchto chystaných sňatků způsobil v letech 1846—1847 značné zhoršení anglo-francouzských vztahů.

95 Utrechtská smlouva z roku 1713 — jedna z mírových smluv uzavřených mezi Francií a Španělskem na jedné straně a členskými státy protifrancouzské koalice (Anglií, Holandskem, Portugalskem, Pruskem a rakouskými Habsburky) na druhé straně; tyto smlouvy ukončily vleklou válku o španělské dědictví (začala v roce 1701). Podle této smlouvy připadl španělský trůn francouzskému uchazeči, vnukovi Ludvíka XIV., Filipu z Anjou, ale francouzský král se musel vzdát svých plánů na spojení francouzské a španělské monarchie a zříci se jménem svým i svých nástupců z francouzské větve Bourbonů nároků na španělskou korunu. Smlouva potvrzovala přechod několika francouzských kolonií v Západní Indii a v Severní Americe, a také Gibraltaru do rukou Anglie.

Když Palmerston roku 1846 a 1847 obvinil Francii, že porušila utrechtskou smlouvu, měl na mysli záměr Ludvíka Filipa vytvořit sňatkem svého mladšího syna se španělskou infantkou znovu vyhlídky na spojení obou monarchií.