Bedřich Engels
Bitva na Almě
Konečně došly oficiální zprávy o bitvě na Almě a v dnešním čísle podrobně uveřejňujeme depeše velitelů, líčení anglických novinářů, kteří se bitvy zúčastnili, a několika námořních důstojníků; tyto zprávy ve všech důležitých bodech potvrzují závěry, které jsme vyvodili z prvních telegrafických depeší o této akci. Události se zřejmě odehrály takto:
Asi tři míle od pobřeží tvoří řeka Alma zákrut v podobě půlměsíce, jehož konce směřují k severu. Na jižním břehu řeky jsou asi 300 stop vysoké srázy, které tu tvoří jakýsi amfiteátr, víceméně povlovně se svažující dolů k řece. Tento svah, zprava i zleva chráněný strmými vysokými skalami tvořícími okraj plošiny, si zvolili Rusové za sví postavení. V případě porážky mohlo jejich silnější jezdectvo vždycky krýt ústup na rovné půdě plošiny, která ostatně skoro všude umožňovala odvézt dělostřelectvo. Na jakési terase na poloviční cestě mezi plošinou a údolím řeky umístili Rusové hlavní síly pěchoty; zleva je chránily příkré skály, pokládané za nepřístupné, a zprava stejně strmé skály, reduta na terase a těžká baterie na výšinách ovládajících terén, která podélně postřelovala údolí. Admirál Hamelin tvrdí, že tato baterie byla vybavena dvanácti 32libernírni děly, ale jak se podařilo tak těžká děla při ústupu odvézt, což se jistě stalo, to je tajemství, jež tento důstojník neobjasnil.
Terén před ruským postavením, přerušovaný vinohrady a skalami, byl příznivý pro obranu, a záseky a jiné umělé překážky, které ovšem pro nedostatek dřeva v zemi nebyly asi příliš hrozivé, jej činily ještě nepřístupnějším. Na náhorní plošině za ruským vojskem a na obou jeho křídlech byly umístěny zálohy a jezdectvo. Jejich jednotliví střelci pronikli kupředu až za řeku Almu a obsadili vesnice Alma a Burljuk.
Spojenci vyrazili proti tomuto silnému postavení 20. září; Francouzi byli na pravém a Angličané na levém křídle. Časně zrána poslali Francouzi divizi generála Bosqueta (2. divize) s osmi tureckými prapory podél mořského pobřeží, aby na této straně pod ochranou lodních děl zlezli skály a obešli ruské levé křídlo. Angličané měli podniknout podobný manévr proti pravému křídlu nepřítele. Nemohly je však chránit lodi a měli proti sobě na plošině hlavní masu nepřátelského jezdectva, takže tato část útočného plánu nebyla provedena. Francouzům pod velením Bosquetovým se mezitím podařilo zdolat skalnatý okraj plošiny, a zatímco ruská vojska na této vyvýšenině byla bombardována parníky z těžkých děl, vyrazila třetí francouzská divize pod velením prince Napoleona čelně proti ruskému levému křídlu. Na střed a pravé křídlo Rusů pak zaútočili Angličané. Po divizi prince Napoleona nastoupila druhá anglická divize pod velením sira de Lacy Evanse, který byl za karlistické války velitelem britské legie ve Španělsku[294]. Byl podporován generálem Englandem (3. divize), zatímco krajní levé křídlo spojenců tvořila britská lehká divize pod velením sira G. Browna, podporovaná gardovou divizí vévody z Cambridge. Záloha (4. divize sira G. Cathcarta a jezdecká divize hraběte Lucana) manévrovala v týle levého křídla, aby znemožnila jakýkoli nepřátelský pokus o obchvat.
Význačným rysem bitvy bylo zřejmě to, že se značně zkrátila první fáze — přestřelky podél celé linie, tvořící ochrannou clonu, za níž se odehrávají skutečně rozhodující manévry. Postavení Rusů bylo opravdu tak přehledné a jejich mohutné dělostřelectvo bylo umístěno tak, že by jakékoli delší přestřelky byly bývaly pro spojence nejen zbytečné, ale vysloveně škodlivé. Francouzi se podle všeho museli na nějakou dobu vystavit této znepokojivé ruské palbě, protože anglická linie se zpozdila; ale vydrželi to a pak postupovaly francouzské kolony a rozvinutá anglická linie pomalu, ale jistě vpřed těžkým terénem před sebou, vyhnaly Rusy z vesnic Alma a Burljuk (tato vesnice byla ustupujícími jednotkami vypálena, aby jí spojenci nemohli použít jako krytu), překročily řeku a bez zbytečných okolků stoupaly vzhůru na výšiny. Zde na mnoha místech ve vinicích, mezi skalami a záseky nabyl boj stejného charakteru, jako měly bitvy mezi Veronou a Castiglione roku 1848[295]. Pravidelný postup vpřed byl nemožný. V hustých nepravidelných houfech, většinou nezávisle na sobě, probojovávali se střelci až k první terase, kde na ně čekaly ruské linie. Mezitím se generálu Bosquetovi podařilo dosáhnout s jednou svou brigádou plošiny, odkud ohrožoval ruské levé křídlo; na pomoc mu byla poslána jedna brigáda čtvrté divize (Foreyovy), kdežto druhá Foreyova brigáda podporovala Napoleonovu divizi. Tím získali Francouzi postavení, odkud mohli vážně škodit ruskému levému křídlu. Sir George Brown dobyl ruskou redutu na pravém křídle Rusů — klíč k této části jejich postavení na terase. A třebaže ho ruské zálohy postupující z výšin na čas zatlačily, nakonec se tohoto opevnění zmocnili útokem Skotové (Cambridgeova divize). Tak spojenci levé křídlo Rusů obešli a pravé křídlo rozbili. Středu, který byl napaden podél celé fronty, nezbývalo, než ustoupit vzhůru strání směrem k plošině; jakmile jí Rusové dosáhli, byli už bezpečni před jakýmkoli vážným útokem, protože tam stálo jejich jezdectvo i jízdní dělostřelectvo a terén byl neobyčejně příznivý pro nasazení obou těchto zbraní. Přesto však, když Bosquet obešel jejich levé křídlo, vládl tam nějakou dobu zmatek. Francouzské zprávy se v tom shodují, a plně to dokazuje fakt, že zde padl do rukou Francouzů Menšikovův kočár. Na druhé straně to, že Rusové odvezli všechno dělostřelectvo, dokonce i těžká obléhací děla z baterie na pravém křídle (Francouzi neukořistili žádná děla, Angličané jen tři, a to ještě pravděpodobně demontovaná), ukazuje, že vcelku byl ústup proveden v naprostém pořádku. Nasvědčuje tomu také moudré Menšikovovo rozhodnutí přerušit boj, jakmile se válečné štěstí obrátilo proti němu.
Zdá se, že si spojenecká vojska počínala velmi statečně. Je málo příkladů bitvy, v níž by se jako v této téměř nepřetržitě, sice pozvolna, ale neustále postupovalo vpřed a v níž by nedošlo k žádným zvratům a náhodám, které činí většinu ostatních velkých bitev tak dramaticky zajímavými. Už sama tato skutečnost dostatečně dokazuje aspoň to, že spojenci měli značnou početní převahu a že spojenečtí generálové ve svých zprávách velmi přeceňovali sílu Rusů. K tomu se ještě vrátíme.
Velení spojenců bylo dobré, ale víc se spoléhalo na odvahu svých jednotek a na podporu flotily než na vynalézavost samých generálů. Byla to tak říkajíc běžná, jednoduchá bitva ryze taktické povahy, a víc než kterékoli jiné jí chyběly strategické rysy. Bosquetův obchvatný manévr byl naprosto přirozený, a afričtí vojáci, kteří se naučili zvládat takové úkoly v soutěskách Atlasu, jej provedli velmi dobře. Britové rozbili ruské pravé křídlo nezáludným tvrdým bojem; pravděpodobně si to ulehčili dobrým manévrováním pluků a brigád, jednotvárný postup Angličanů ve dvou dlouhých liniích za sebou byl však rušen jen překážkami terénu, nikoli velkorysými manévry, které by měly nepřítele zmást nebo překvapit.
Kníže Menšikov si své postavení vybral dobře. Zdá se však, že nepoužil svého jezdectva v takovém měřítku, jak by byl mohl. Proč nebylo jezdectvo na levém křídle, aby zahnalo Bosquetovu izolovanou brigádu se skal zpátky dolů, jakmile se pokoušela se zformovat? Přerušení bitvy, vyvedení jednotek z palby, vyvezení dělostřelectva, zkrátka celý ústup byl proveden zřejmě velmi obratně a slouží Menšikovovi jako vojevůdci víc ke cti než spojeneckým generálům jejich vítězství.
Ze sil, které se zúčastnily bitvy, nasadili spojenci kromě dělostřelectva tři francouzské a čtyři anglické divize, kdežto jedna francouzská a jedna anglická divize, jakož i celé jezdectvo zůstaly v záloze; kromě toho bylo posláno na podporu Bosquetovi osm tureckých praporů, ale dorazily až po skončení akce. Protože Francouzi zanechali u Varny silnější oddíly a měli tam větší ztráty než Angličané, byly divize v den bitvy početně skoro vyrovnané — každá francouzská měla asi 6000 mužů, britská asi 5500 mužů. To by znamenalo, že pěší síly, které se skutečně zúčastnily boje, měly asi 40 000 mužů, a záloha včetně Turků asi 16 000 mužů; tato čísla, odečteme-li vyčleněné oddíly a nemocné, zřejmě souhlasí s údaji o síle expedičních sborů. Maršál Saint-Arnaud uvádí, že Rusové postavili do boje dvě řadové divize, a to 16. a 17. divizi, se dvěma záložními brigádami (vojáci odvolaní zpět z dovolené), tj. 14. a 15. brigádou, a kromě toho 6. střelecký prapor. Kdyby brigády měly plný počet praporů, bylo by to celkem 49 praporů. Protože každý prapor má 700 mužů (Rusové se v této válce nikdy nezmohli na víc, ačkoli v uherské válce měli prapory o 50 mužů silnější), vycházelo by celkem 34 300 vojáků. Tento počet zhruba odpovídá celkovému počtu pravidelného pozemního vojska, o němž víme, že je v Sevastopolu a v jeho okolí, ale je velmi pravděpodobné, že přinejmenším pět nebo šest praporů bylo ponecháno jako posádka této pevnosti. To by znamenalo, že síla ruské pěchoty činila 30 000 mužů, což je asi správný údaj. Jejich jezdectvo prý čítá 6000 mužů, ale z velké části jsou to samozřejmě jen kozáci. Tato výrazná převaha spojenců způsobuje, že vítězství není zdaleka tak slavné, jak se mu to snaží přiřknout anglické noviny; o tom se naši čtenáři přesvědčí z výňatků, jež otiskujeme. Obě strany zřejmě bojovaly stejně statečně a spojenečtí generálové, přestože byli opojeni vítězstvím, jistě ani ve snu nepomysleli na to, že by po svém úspěchu bez dalších odkladů a bez odporu vpochodovali s hudbou a s vlajícími prapory do Sevastopolu.
Výsledek bitvy má sice morálně pro spojence velký význam, ale těžko asi vyvolá v ruské armádě hlubokou sklíčenost. Je to ústup jako u Lützenu nebo u Budyšína; a dokáže-li Menšikov ze svého bočního postavení u Bachčisaraje vylákat spojence za sebou, jako to dokázal Blücher před bitvou na Katzbachu[296], pak ještě poznají, že taková neplodná vítězství nepřinášejí vítězi žádný velký užitek. Menšikov jc stále jcště v plné síle v jejich týlu, a dokud ho neporazí podruhé a úplně nezaženou, bude je pořád ohrožovat. Skoro všechno bude nyní záležet na tom, zda dojdou posily, a to na jedné straně zálohy spojenců a na druhé straně ruské jednotky z Perekopu, Kerče a Anapy. Kdo bude silnější dřív, může zasadit velký úder. Ale Menšikov má tu výhodu, že se kdykoli může vyhnout napadení tím, že se stáhne, kdežto spojenci jsou vázáni na místo, kde mají sklady, tábory a parky.
Ačkoli je Sevastopol z jedné strany obklíčen, je zřejmě prozatím bezpečný, protože převaha spojenců není dost výrazná, aby mohli bojovat na dvou frontách. Kdyby však jejich zálohy v síle 20 000 mužů dorazily dřív, než dostane podporu Menšikov — což je podle telegrafických depeší, které jsme dostali včera večer z Halifaxu[a] prostřednictvím „Niagary“, téměř jisté — může několik dní hrát velkou roli. Nedá se čekat, že se takové místo jako Sevastopol, jakmile se na ně vážně a prudce zaútočí, může udržet čtrnáct dní proti otevřeným zákopům. Všechny zálohy vypluly z Varny a měly dorazit 4. nebo 5. října, ačkoli se naše depeše z Halifaxu o jejich příjezdu nezmiňuje; rozhodně se tedy nedá čekat, že Sevastopol padne dřív než 16. nebo 18. října. Aktivní bojová činnost v otevřeném poli možná pomůže k tomu, že se udrží ještě o něco déle. Ale zachránit by jej mohlo jen to, kdyby Mcnšikov se svou pohyblivou armádou v týle spojenců dosáhl nějaké významné výhody v poli, nebo kdyby spojenecké jednotky byly zdecimovány nemocemi; jinak Sevastopol určitě padne. Vzhledem k přípravám a k povaze Rusů můžeme však s jistotou tvrdit, že nebude dobyt bez zoufalého odporu a strašného krveprolití; krvavé detaily bitvy na Almě budou jistě překonány oběťmi při zteči a dobytí Sevastopolu.
Napsal B. Engels 19. října 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4219 z 26. října 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — v Kanadě; zmínku o depeších vsunula do textu redakce listu. (Pozn. red.)
294 Britskou legií ve Španělsku se nazýval vojenský oddíl naverbovaný v Anglii, který podporoval vládu Marie Kristýny za karlistické války (viz poznámku [190]). Tento oddíl, v němž bylo asi 10 000 mužů a jemuž velel generál Evans, se zúčastnil vojenských akcí v letech 1835—1837.
295 Jsou míněny boje piemontské armády s rakouskými vojsky v severní Itálii za revoluce 1848—1849.
296 K bitvě u Lützenu (Sasko) mezi armádou Napoleona I. a rusko-pruským vojskem došlo 2. května (20. dubna) 1813; 20.—21. (8.—9.) května téhož roku se spojenecké armády utkaly s Francouzi u města Budyšína (Sasko). V obou těchto bitvách se Napoleonovi za cenu velkých ztrát podařilo přinutit rusko-pruské vojsko k ústupu; u Lützenu i u Budyšína ustoupilo vojsko v naprostém pořádku.
K bitvě na řece Katzbach došlo mezi francouzskou armádou a rusko-pruským vojskem 26. (14.) srpna 1813. Blücherovi se obratným manévrem podařilo způsobit francouzskému vojsku těžkou porážku.