Karel Marx
*Vytvoření zvláštního ministerstva války v Anglii. —
Válečné události na Dunaji. — Hospodářská situace
Londýn, v pátek 2. června 1854
Bylo již rozhodnuto, že bude vytvořeno zvláštní ministerstvo války, a teď je velká otázka, kdo bude vybrán na toto ministerské místo. Vévoda z Newcastlu, který dosud ve své osobě spojoval jak funkci ministra pro kolonie, tak funkci ministra války, už dávno dal najevo naprostou neochotu vzdát se kteréhokoli z těchto dvou míst, a pokud se dá soudit z tónu listu „Morning Chronicle“, je zřejmě odhodlán udržet se v čele ministerstva války stůj co stůj. Dnešní „Times“ už potřetí doporučují jmenování lorda Palmerstona.
„Lord Palmerston by byl zřejmě víc na svém místě v čele ministerstva války, kde by vedl ozbrojené síly této země proti svému takříkajíc odvěkému nepříteli, Rusku, než když ztrácí čas věčnými tahanicemi s obecními zastupitelstvy a kanalizačními komisemi.“
„Daily News“ rovněž doporučuje lorda Palmerstona. Včerejší „Morning Herald“[142] přinesl odhalení zákulisí těchto intrik z pera pana Urquharta. Ať už to dopadne jakkoli, jsou tyto přesuny na Downing Street pro „válku“ důležitější než všechny vojenské demonstrace v Gallipoli či ve Skutari.
Snad si ještě vzpomínáte, co se veřejnosti naslibovalo, jen až prý velitelé expedičních vojsk přibudou do Cařihradu, pak prý budou ihned podniknuta rychlá a energická opatření. Maršál Saint-Arnaud, lord Raglan a turecký serasker dorazili 18. května do Varny, kde se měla 20. května konat válečná porada s Ömerem pašou a admirály. Včera došla do Londýna telegrafická zpráva, podle které „na válečné poradě ve Varně bylo usneseno, že spojenecká vojska postoupí z Gallipoli do Drinopolu“. Zároveň vyšel v „Times“ úvodník, v němž se píše o konferenci ve Varně a sděluje s plán tažení, jak byl dohodnut.
„Tato konference,“ píší „Times“, „se zřejmě konala v téže době, kdy Rusově pod velením knížete Paskeviče podnikali zběsilé útoky na pevnost Silistru, a proto měli nejvyšší důstojníci spojenecké armády nejlepší možnost dohodnout se o opatřeních, jež by se měla podniknout na pomoc této pevnosti.“
A proto dali svým vojskům rozkaz přesunout se z Gallipoli do Drinopolu — na pomoc Silistře; a proto dospěli k tomuto hrdinskému rozhodnutí:
„Nebylo by účelné vystavovat tureckou armádu riziku velké akce jen proto, aby byl odražen útok Rusů na pevnosti chránící pravý břeh Dunaje... právě tak by nebylo účelné vrhnout značnější část spojeneckých armád na pobřeží, neboť by tam došlo okamžitě ke srážce s ruskými předsunutými hlídkami.“
Jinak řečeno — spojenečtí generálové se rozhodli, že nebudou nic podnikat proti energickým pokusům Rusů dobýt pevnosti na pravém břehu Dunaje. „Times“ přiznávají, že takový operační plán „asi zklame veřejnost, jež je pochopitelně netrpělivá“; ale na druhé straně list dokazuje, že „tyto opevněné body jsou ve skutečnosti jen turecká vnější opevnění a nepředstavují hlavní turecké síly“. Předtím nám „Times“ tvrdily, že turecká vnější opevnění jsou Moldavsko a Valašsko a že Turci mnoho neztratí, když je vydají Rusům. Nyní se dovídáme, že Turecko může stejně klidně přenechat Rusům i Bulharsko.
„Balkán, to je skutečná bašta osmanské říše a Rusové nic nezískají, zmocní-li se s těžkými ztrátami vnější opevněné linie, když budou při dalším postupu narážet na stále nové, nesrovnatelně větší překážky. Čím dál budou postupovat v tomto kraji na sever od Balkánu, tím bude jejich postavení horší... Pronikající armáda se vyčerpá na opevněných bodech u Dunaje a ve srážkách s rozptýlenými oddíly nepřítele, kdežto turecké síly hájící hlavní postavení zůstanou poměrně svěží a nedotčené.“
Není pochyby, že dokáží-li se masožraví spojenci[a] vyhnout srážce, zůstanou jejich síly úplně svěží. Ale co když Rusové nebudou v krajině na sever od Balkánu postupovat dál a spokojí se obsazením pevností — klíčů k Bulharsku — a podunajských knížectví? Kdo je donutí, aby odtud odešli?
„Za linií Balkánu se evropská armáda připravuje, aby ve vhodné chvíli nezadržitelně vyrazila k útoku, a závěrečné měsíce tažení musí přinést zničení nepřítele.“
Tento nezadržitelný útok bude samozřejmě velmi usnadněn tím, že Rusové budou mít v rukou dunajské pevnosti, a co nedokáží spojenecké armády, to hravě dokončí nepříznivá roční doba.
„Moniteur“ sice oznamuje, že Ömer paša se chystá přijít na pomoc Silistře, ale „Mornig Chronicle“, nespokojen s právě citovaným článkem „Timesů“, poznamenává:
„Autor tohoto plánu zřejmě doufá, že rakouská diplomacie mezitím přiměje cara, aby odvolal svá vojska a spokojil se tím, že získal celou řadu úspěchů, aniž se mu někdo stavěl na odpor; na druhé straně se asi počítá s tím, že v případě dalšího postupu Rusů na Balkáně by se uplatnila ona vzdálená alternativa, na niž je pamatováno v rakousko-pruské smlouvě.“
Zprávy „Moniteuru“, jak je známo, jsou ovšem vždycky upraveny tak, aby nezkazily Pařížanům náladu; a způsob, jakým komentuje plán „Timesů“ list „Chronicle“, jen zvyšuje pravděpodobnost, že je to plán koalice. Tuto domněnku potvrzují i jiné prameny. Cařihradský dopisovatel „Chronicle“ ve své zprávě z 18. května poznamenává:
„Tažení na Dunaji bude asi sotva zahájeno uprostřed léta, protože v tuto dobu by byly ztráty na lidech následkem zimnice a jiných nemocí daleko větší než kdy jindy.“
Ostatně vládní „Globe“[143] ve svém včerejším večerním vydání přináší článek napsaný v úplně stejném duchu jako článek v „Times“. Píše předně, že v této chvíli je v Turecku „pouze“ 45 000 spojeneckých vojáků — 29 000 Francouzů a 16 000 Angličanů; přitom v jiném článku tento list uvádí, že Rusové mají u Silistry pouze 90 000 vojáků, kdežto turecká pravidelná armáda v poli čítá na 104 000 mužů. Ale podle listu „Globe“ není tato masa téměř 150 000 tureckých, francouzských a anglických vojáků s to zabránit 90 000 Rusů, aby dobyli bulharské pevnosti, a to ani nemluvíme o podpoře, kterou by jim mohly poskytnout tři mocné flotily. „Globe“ považuje za úplně zbytečné, aby Turci nebo spojenci bojovali proti Rusům, protože prý „proti nim bojuje čas“. Když vykládá plán kampaně, který upekli spojenečtí velitelé, jde ještě o krok dál než „Times“, neboť píše:
„Ať už bude osud dunajských pevností jakýkoli, je nutné shromáždit patřičné síly, aby byl vetřelec zbaven naděje na další postup a aby byl ztrestán jeho troufalý výpad.“
Zde máme jasný důkaz, že Anglie a Francie v posledním vídeňském protokolu přistoupily k rakousko-pruské smlouvě. Dunajské pevnosti a Bulharsko mají být postoupeny Rusku; důvodem k válce by byl pouze další postup.
Když nejprve vpadlo do Moldavska 15 000 Rusů a když překročili Prut, dostávalo Turecko rady, aby zachovalo klid, protože prý stejně nebude moci zabránit takové ohromné síle 15 000 mužů, aby obsadili i Valašsko. Nato Rusové Valašsko obsadili. Když Porta vypověděla válku, nezahájila proti Rusům žádné operace, protože byla zima. Když přišlo jaro, dostal Ömer paša rozkaz, aby se zdržel všech ofenzívních akcí, poněvadž se dosud nedostavila spojenecká vojska. Když se dostavila, nedá se nic dělat, protože teď je léto, a léto je nezdravá roční doba. A až přijde podzim, pak zase bude „příliš pozdě na to, zahajovat tažení“. Tento postup nazývají „Times“ kombinací strategie a taktiky; podle nich je zřejmě kvintesencí taktiky obětovat armádu, jen když se zachovají „svěží“ zálohy. Všimněte si zároveň, že po celou tu dobu, co se přímo před nosem a před očima opozičního tisku a celé britské veřejnosti provádějí tyhle kejkle, předhánějí se „Morning Advertiser“ a „Times“ ve zlostných útocích na adresu Pruska, Dánska a Švédska, protože se „nepřipojily“ k západním mocnostem! Všechny menší dvory mají dobré důvody, aby se přikláněly spíš na stranu Ruska, jak je zřejmé například z tónu dánských vládních novin. Tak kodaňský dopisovatel listu „Morning Chronicle“ píše:
„Hrozba, kterou vládní strana nutí národní stranu k tomu, aby byla zticha a držela se v pozadí, spočívá v tom, že Anglie se vůči Dánsku chovala vždycky věrolomně, a kdyby se Dánsko nyní spojilo se západními mocnostmi, 100 000 Prusů, možná i společně s armádním sborem Rakušanů, by zpustošilo Jutsko až po Eider a obsadilo celé území Dánska.“
Koaliční vláda mohla čekat, a také určitě čekala, že si za delikátní služby — diplomatické, vojenské i jiné — které prokazovala „spravedlivé věci“ Ruska, vyslouží aspoň určitou delikátní vděčnost samovládcovu. Ale místo toho od něho dostává tolik kopanců, že je to víc, než se dá omluvit a pochopit. Pro ilustraci toho, jak se projevuje svrchované pohrdání ruského dvora vůči jeho údajným protivníkům, uvedu překlad bajky jednoho anonymního ruského Tyrtaia, kterou nedávno otiskla „Nordische Biene“. Dětinskou prostotu jejího jazyka i kompozice je nutno připsat na vrub polobarbarským myslím, k nimž se básník obrací, právě tak jako ironicky zdvořilý tón kritiky, jíž podrobil poslední oděskou zprávu admirála Hamelina „Journal de Saint-Pétersbourg“, je nutno vysvětlit tím, že byla určena evropským diplomatům. Bajka má název „Orel, buldok, kohout a zajíc“.
Královský orel, mohutný a silný, seděl na vrcholku skály a ze svého vznešeného trůnu obhlížel celý svět daleko za Baltem (weit hinter in Belt die ganze Welt); seděl tu klidně a pokojně, spokojen se skromným obědem a pohrdaje tím, že by sháněl potravu dole v údolí, protože kdykoli se mu něčeho zachce, může to mít.
Buldok ho pozoroval se závistí a takto pravil kohoutovi: „Buď mým spojencem, spojíme se, ty ze msty, já ze závisti, a srazíme toho orla v prach.“ Ujednáno vykonáno. I vydali se na pochod, a když se tak cestou radili, jak by orla nejlépe přemohli, kohout řekl: „Počkej! Pohleď jen na jeho pařáty, na jeho křídla — bůh buď milostiv tomu, kdo je zakusí na své kůži! Nejednou jsem slýchal kletby a nářky svých předků na nešťastný osud, když vzpomínali, jak je tloukl svými křídly.“ — „Máš pravdu,“ řekl buldok, „ale my si vymyslíme lest, jak na orla vyzrajeme. Zaženeme k němu zajíce a orel do něho zatne své spáry. Mezitím ty upoutáš jeho pozornost tím, že budeš kokrhat a poskakovat, to ty přece výborně dovedeš, a budeš se tvářit, jako by ses s ním chtěl pustit do křížku. Když takto zaujmeme jeho pozornost a zaměstnáme jého pařáty, pak se já na něho vrhnu zezadu, takže se nebude moci bránit, a vmžiku ho rozsápu na kusy svými ostrými tesáky.“ — Kohoutovi se plán zamlouval, i postavil se poblíž na stráž. — Buldok vběhne do lesa, hlučným štěkáním vyplaší zajíce a žene ho k orlovi, který klidně vyčkává. Zajíc, hloupý a slepý, užuž vbíhá orlovi do spárů. Kohout věrný svému slibu vyběhne z úkrytu a žene se za zajícem. Ale běda! Orel se ani nepohne z místa, jen zamává křídly, a neuznávaje zajíce ani za hodného své pozornosti, odhání ho hned jednou, hned druhou perutí, pak se jen dotkne kohouta, a ten se už ani nepohne ani nezakokrhá. — Je známo, jak rychle zajíc utíká. Hleďte, jak peláší jako smyslů zbavený, vrhá se do moře a tam se utopí. Orel viděl tlustého buldoka, jak zpovzdálí strojil léčku — neboť co ujde orlímu zraku? Objevil hrdinu schovaného za křovím. Rozepne svá široká a mohutná křídla a majestátně se vznese. Buldok štěká a prchá chvatnými skoky. Ale marně, je pozdě. Orel se na něj vrhá, zatíná spáry do zrádcova hřbetu a už leží buldok rozsápán na kusy.
Protože vyhlídky na příští úrodu jsou příznivé a zatím se nenakupuje na spekulaci, ceny obilí v tomto týdnu mírně poklesly. Ovšem nevyhnutelně se projeví opačná tendence, protože „všechno, co se v tomto směru dá zjistit, nasvědčuje tomu, že zásoby farmářů jsou mnohem menší, než obvykle bývají v tuto roční dobu“. („Mark-Lanc Express“.) Zprávy z Gdaňska, Štětína, Rostocku atd. se shodují v tom, že nynější zásoby jsou velmi malé, že okolní rolníci nemají už co dodávat nebo jen nepatrně a že pomoc z těchto krajů se dá očekávat jen za velmi vysoké ceny. Francouzští pěstitelé zřejmě nijak nezvýšili dodávky a obilí dodávané na domácí trh prý sotva stačí krýt poptávku spotřebitelů.
Ze soukromých pramenů jsem se také dověděl, že zprávy „Times“ o obchodní situaci v průmyslových obvodech kolem Manchesteru jsou většinou zkreslené a že obchody všude, až na Birmingham, váznou. „Manchester Guardian“[144] to potvrzuje a dodává, že vrátí-li se tolik stávkujících dělníků do práce, projeví se to podle všeho poklesem cen.
Pokud jde o opatření, o němž na pondělní schůzi Dolní sněmovny referoval sir J. Graham, tj. že Anglie nebude blokovat archangelský přístav, „Morning Herald“ je hodnotí těmito lakonickými slovy: „V Archangelsku stojí dům, který patří kancléři pokladu.“
Napsal K. Marx 2. června 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4105 ze 14. června 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — V originále „beef-eaing allies“ — narážka na ironickou přezdívku anglické královské gardy — „ beef-eaters“, doslova: „pojídači hovězího“. (Pozn. red.)
142 „The Morning Herald“ [„Ranní věstník“] — anglický konzervativní deník; vycházel v Londýně v letech 1780 až 1869.
143 „The Globe“ — zkrácený název anglického večerníku „The Globe and Traveller“ [„Svět a cestovatel“], který vycházel od roku 1803 v Londýně; orgán whigů; v dobč, kdy byli u moci, vládní orgán; od roku 1866 orgán konzervativců.
144 „The Manchester Guardian“ [„Manchesterský strážce“] — anglické buržoazní noviny, orgán stoupenců svobodného obchodu (freetraderů), později orgán liberální strany. List byl založen v Manchesteru roku 1821.