Prosperita — Dělnická otázka

Karel Marx

Prosperita — Dělnická otázka

Londýn, v úterý 15. listopadu 1853

„Obchodní výkazy a peněžní trh“ — pod tímto názvem uveřejnil „Economist“ článek, který se snaží dokázat všeobecnou prosperitu a dobré obchodní vyhlídky,^{^[361]} třebaže v témž čísle se říká, že „zásoby potravin jsou značné a jejich ceny se stále zvyšují“, že „kvarter pšenice se brzy bude prodávat za 80 šilinků“ a že „situace na bavlnářském trhu není ani zdaleka taková, že by továrníci stáli o to obnovit práci“. K tabulkám o dovozu „Economist“ píše:

„V těchto dlouhých sloupcích cifer je hodně poučného. Hodně toho, co potvrzuje velké principy, které byly předmětem rozhořčeného politického sporu, hodně toho, co vysvětluje nedávné události na peněžním trhu a vrhá světlo na budoucí vývoj, hodně toho, co pomůže státníkovi, finančníkovi, bankéři i obchodníkovi, aby si učinil přesný obraz o nynější situaci a správně odhadl své budoucí postavení. Proto myslíme, že bude velmi užitečné, upozorníme-li na některá hlavní fakta plynoucí z těchto výkazů a podíváme-li se na jejich souvislost s jinými, nadmíru důležitými rysy dnešní situace.“

Zasedněme tedy k nohám tohoto proroka a vyslechněme jeho mnohomluvné věštby! Tentokrát se tabulky o dovozu neuvádějí proto, aby se dokázala marnotratnost dělnické třídy, nýbrž proto, aby se ukázalo nevýslovné dobrodiní, které této třídě přinesl svobodný obchod. Tabulky vypadají takto:

Tabulka I

Spotřeba od 5. ledna do 10. října
1852			1853
Kakao	2 668 822	liber	3 162 233	liber
Káva	25 123 946	"	28 607 613	"
Čaj	42 746 198	"	45 496 957	"
Cukr	5 358 967	centů	5 683 228	centů
Tabák	21 312 459	liber	22 296 398	liber
Víno	4 986 242	galonů	5 569 560	galonů

Stačí jediný pohled na tuto tabulku, abychom viděli, že se nás „Economist“ snaží oklamat. O vyjmenovaném zboží totiž nevíme, zda bylo spotřebováno, jak se tvrdí v tabulce, nýbrž víme o něm jen tolik, že bylo dáno na spotřební trh, což je něco docela jiného. Žádný hokynář není tak omezený, aby nechápal, že je rozdíl mezi tím, kolik zboží se dodalo do jeho krámu a kolik se ho skutečně prodalo a spotřebovalo.

„Tento seznam lze pokládat za soupis hlavních položek luxusní spotřeby dělnické třídy.“

Dále přičítá „Economist“ růst dovozu tohoto zboží na vrub dělnické třídy. Ale vždyť jeden druh uvedeného zboží, totiž káva, se dostává na stůl anglických dělníků velmi zřídka a víno vůbec ne. Nebo se snad „Economisť‘ domnívá, že dělnická třída je na tom lépe proto, že její zaměstnavatelé spotřebovali v roce 1853 víc vína a kávy než v roce 1852? Pokud jde o čaj, je všeobecně známo, že po čínské revoluci a obchodních otřesech, které s ní souvisely, nastala spekulační poptávka po čaji, vyvolaná obavami z budoucnosti, a ne potřebami přítomnosti. Pokud jde o cukr, celý rozdíl mezi dovozem v říjnu 1852 a v říjnu 1853 činí pouze 324 261 centů; nepředstírám, že jsem tak vševědoucí jako „Economisť‘, který samozřejmě ví, že ani jediný cent z těchto 324 261 centů nezůstal ve skladišti některého obchodníka nebo se nedostal do pamlsků pro horní třídy, ale že všechen docela určitě přišel do čaje dělníků. Protože chléb je drahý, krmiti dělníci pravděpodobně své děti cukrem; vždyť Marie Antoinetta za hladomoru v roce 1788 poradila francouzskému lidu, aby jedl cukroví. Pokud jde o zvýšení dovozu tabáku, spotřebovávají ho dělníci zpravidla tím víc, čím víc je jich vyhazováno z práce a čím víc se porušuje jejich normální způsob života.

Především nesmíme zapomínat, že množství zboží dovezené v říjnu 1853 nebylo určováno skutečnou poptávkou v tomto měsíci, nýbrž předpokládanou poptávkou založenou na docela jiné situaci na vnitřním trhu. Tolik o první tabulce a její „souvislosti s jinými, nadmíru důležitými rysy dnešní situace“.

Tabulka II

Dovoz od 5. ledna do 10. října
1852			1853
Slanina	62 506	centů	173 729	centů
Solené hovězí maso	101 531	"	160 371	"
Solené vepřové maso	77 788	"	130 142	"
Solená šunka	6 766	"	14 123	"
Sádlo	14 511	"	102 612	"
————————————————————
Celkem	263 102	centů	580 977	centů
Rýže	633 814	centů	1 027 910	centů
Brambory	238 739	"	820 524	"
Obilí a mouka	5 583 082	kvarterů	8 179 956	kvarterů
Sýr	218 846	centů	294 053	centů
Máslo	205 209	"	296 342	"
Vejce	89 433 728	kusů	103 074 129	kusů

Jen „Economist“ mohl přijít na slavný objev, že v letech neúrody a hrozícího hladomoru je poměrný vzrůst dovozu potravin proti jiným letům důkazem náhlého vzestupu spotřeby, a ne neobvyklého poklesu výroby. Náhlý vzestup cen některého zboží je zřejmě prémií za dovoz. Tvrdil však někdy někdo, že čím dražší je některé zboží, tím víc najde dychtivých spotřebitelů? Přicházíme nyní k třetí kategorii dovozu, k surovinám pro továrny:

Tabulka III

Dovoz od 5. ledna do 10. října
1852			1853
Len	971 738	centů	1 245 384	centů
Konopí	798 057	"	788 911	"
Surové hedvábí	3 797 757	liber	4 355 865	liber
Hedvábná příze	267 884	libry	577 884	libry
Bavlna	6 486 873	centů	7 091 999	centů
Vlna	63 390 956	liber	83 863 475	liber

Protože výroba v roce 1853 značně převýšila výrobu z roku 1852, bylo zapotřebí víc surovin a bylo jich víc dovezeno a zpracováno.

„Economist“ však netvrdí, že přebytek produkce vyrobené v roce 1853 byl spotřebován doma. Připisuje ho na vrub vývozu.

„Nejdůležitějším faktem je obrovský vzrůst našeho vývozu. Za jediný měsíc, k 10. říjnu, vzrostl vývoz o plných 1 446 708 liber št., čímž celkový vzestup vývozu dosáhl za devět měsíců 12 596 291 liber št.; celkem bylo v letošním roce vyvezeno za 66 987 729 liber št. proti 54 391 438 librám št. za příslušné období v roce 1852... Vezmeme-li pouze vývoz britských výrobků, činí vzestup v letošním roce celých 23 %.“

Jak to ale vypadá s tímto zbožím za 12 596 291 liber št. vyvezeným navíc? „Značná část tohoto zboží je teprve na cestě ke svým trhům“ a přibude tam právě včas, aby dovršila jejich zhroucení. „Z rozšířeného vývozu připadá značná část na Austrálii“, kde už je trh tak jako tak přesycen, „na Spojené státy“, kde jsou nadměrné zásoby, „na Indii“, která byla postižena depresí, „na Jižní Ameriku“, jejíž trh naprosto není schopen pohltit tu přemíru dováženého zboží, které ostatní trhy odmítly.

„Obrovské množství zboží dovezeného a spotřebovaného navíc jsme už zaplatili nebo je zaplatíme velmi brzy, tak jak budou procházet lhůty splatností vystavených směnek... Kdy však dostaneme zaplaceno za vyvezené zboží my? Za šest, devět, dvanáct měsíců a za některé zboží až za osmnáct měsíců nebo i za dva roky.“

Je to „pouze otázka času“, tvrdí „Economist“. Jaký omyl!

Vrhnete-li tento obrovský přebytek zboží na trhy, které jsou už vaším vývozem zaplaveny, pak se může stát, že čas, na který čekáte, nikdy nenadejde. Co se ve vašich tabulkách objevuje jako ohromující výčet domnělého bohatství, může se přeměnit v ohromující výčet skutečných ztrát, výčet bankrotů ve světovém měřítku. Co tedy dokazují tabulka III a tolik vychvalovaná čísla o vývozu? Dokazují to, co už všichni dávno víme, že totiž průmyslová výroba Velké Británie v roce 1853 neobyčejně vzrostla, že vzrostla až přespříliš a že se tempo jejího růstu zrychluje právě ve chvíli, kdy se zužují trhy.

„Economist“ samozřejmě dospívá k opačnému závěru.

„Obtíže na peněžním trhu a zvýšení úrokové sazby,“ tvrdí nám, „jsou jen dočasným důsledkem toho, že se velké zásilky dováženého zboží ihned platí, kdežto obrovské množství zboží vyváženého navíc se dává na úvěr.“

Podle představ „Economistu“ je napětí na peněžním trhu způsobeno pouze tím, že se vyvezlo velké množství zboží navíc. My však můžeme stejným právem říci, že v posledních měsících rostl vývoz pouze v důsledku obtíží na peněžním trhu. Tyto obtíže byly provázeny přílivem zlata a nepříznivým devizovým kursem. Není však nepříznivý devizový kurs prémií na směnky vydávané na cizí země, čili jinak řečeno, prémií na vývoz? Vždyť právě působením tohoto zákona rozrušuje Anglie v době, kdy má obtíže na vlastním peněžním trhu, všechny ostatní světové trhy a periodicky ničí průmysl jiných zemí tím, že je bombarduje levnějšími britskými výrobky.

„Economist“ nakonec nalezl „dva body“, v nichž se dělníci rozhodně mýlí a počínají si rozhodně odsouzeníhodně a bláhově.

„Především se ve většině případů pouštějí do sporů pro pár krejcarů.“

Proč to dělají? Ať nám „Economist“ odpoví sám:

„Povaha sporu se změnila: nejde už o pracovní smlouvy, ale o boj o moc...“

„Za druhé, dělníci si nevyřizovali své záležitosti sami, nýbrž podřídili se diktátu neodpovědných, ne-li samozvaných vůdců... Postupovali společně prostřednictvím organizovaných drzých klubů... Neobáváme se politických názorů dělnické třídy, ale máme obavy z politických názorů lidí, kterým dělnická třída dovolila jednat a mluvit jejím jménem, a proti těm protestujeme.“

Na vytvoření třídní organizace svých zaměstnavatelů odpověděli dělníci vytvořením vlastní třídní organizace. A „Economist“ jim nyní říká, že se jich nebude „obávat“, jestliže propustí své generály a své důstojníky a rozhodnou se bojovat osamoceně. Právě tak v době prvních bitev francouzské revoluce ujišťovali mluvčí spojeneckých severních despotů svět znovu a znovu, že „nemají obavy“ z francouzského lidu, nýbrž pouze z politických názorů a z politických akcí krutého Comité du Salut Public^{^[a]}^{^[362]}, z drzých klubů a buřičských generálů.

Ve svém posledním článku jsem „Economist“ upozornil, že se není co divit, jestliže dělnická třída nevyužila období prosperity, aby získala vzdělání pro sebe a pro své děti. Mohu vám nyní dát k dispozici následující prohlášení, které mi bylo odevzdáno se všemi jmény a podrobnostmi a bude odevzdáno parlamentu. V posledním zářijovém týdnu roku 1852 ve městě.., ležícím 4 míle od... v bělidle a úpravně továrny.., patřící panu... pracovaly níže uvedené osoby nepřetržitě 60 hodin jen s tříhodinovou přestávkou!

Dívky	Věk
M. S. A. B. M. B. A. H. C. N. B. S. T. T. A. T. M. G. H. O. M. L. B. B. M. O. A. T. C. O. S. B. Anna B.	22 20 20 18 18 16 16 15 15 15 13 13 13 12 12 10 9	let let let let let let let let let let let let let let let let! let!
Chlapci
W. G. J. K.	9 10	let let

Devítileté a desetileté děti pracují nepřetržitě 60 hodin jen s tříhodinovou přestávkou! Ať alespoň zaměstnavatelé nemluví o zanedbávání výchovy! Jedno z uvedených děvčátek, devítiletá Anna B., za té šedesátihodinové práce vyčerpáním usnula a padla; když ji probudili, plakala, ale musela pracovat dál!!

Tovární dělníci se zřejmě rozhodli vzít péči o výchovu z rukou manchesterských šarlatánů. Na schůzi, kterou uspořádali v městských sadech nezaměstnaní dělníci z Prestonu, se udála tato příhoda:

„Paní Margareta Fletcherová mluvila na shromáždění proti tomu, že vdané ženy musí pracovat v továrnách a nemohou pečovat o děti a domácnost. Každý muž má právo na spravedlivou mzdu za spravedlivou denní práci, čímž je třeba rozumět, že by za svou práci měl dostávat takovou odměnu, aby mohl i se svou rodinou slušně žít, aby jeho žena mohla zůstat doma a starat se o domácnost a vychovávat děti. (Potlesk.) V závěru navrhla přijetí této rezoluce:

Shromáždění se usnáší, že vdané ženy našeho města nehodlají chodit do práce do té doby, dokud jejich muži nebudou dostávat spravedlivou a náležitou odměnu za svou práci.

Paní Anna Fletscherová (sestra předchozí řečnice) se k návrhu připojila a rezoluce byla jednomyslně přijata.

Předseda shromáždění prohlásil, že až se vyřeší otázka desetiprocentního přídavku dělníkům, rozvíří se o zaměstnávání vdaných žen v závodech taková agitace, že továrníci v celé zemi budou žasnout.“

Ernest Jones jezdí po průmyslových obvodech a agituje za „dělnický parlament“^{^[363]}. Navrhuje, aby

„delegáti dělníků všech oborů se shromáždili ve středisku hnutí v Lancashiru, v Manchesteru, a zůstali tam tak dlouho, dokud nedosáhnou vítězství. To by byl tak pádný a tak srozumitelný projev smýšlení dělnické třídy, že by jej uslyšel celý svět a shromáždění zasedající u Sv. Štěpána^{^[364]} by se muselo s tímto shromážděním dělit o novinové sloupce... Za krize, jako je dnešní, bude celý svět naslouchat slovům nejnepatrnějšího z těchto delegátů bedlivěji než slovům urozených senátorů ve vznešené sněmovně.“

Orgán lorda Palmerstonaje zcela jiného názoru:

„Mezi námi řečeno,“ pochvaluje si „Morning Post“, „tolik vychvalovaný rozmach hnutí byl účinně zastaven a od žalostného neúspěchu z 10. dubna nebyl už učiněn pokus udělat z dělníků zákonodárce nebo z krejčích tribuny lidu.“

Napsal K. Marx 15. listopadu 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3938 z 30. listopadu 1853
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Výboru veřejného blaha. (Pozn. red.)

361 Článek, který tu Marx kritizuje, přinesl „Economist“ 12. listopadu 1853.

362 Výbor veřejného blaha (Comité du Salut Public) — ústřední orgán francouzské revoluční vlády za jakobínské diktatury (od 2. června 1793 do 27. července 1794).

363 Když roku 1853 masové stávkové hnutí anglického proletariátu stále sílilo, přišla skupina chartistů v čele s Jonesem na myšlenku, že by se měla vytvořit mohutná organizace dělnictva „Masové hnutí“ (Mass-Movement), která by sjednocovala trade-uniony i neorganizované dělníky, především proto, aby byly koordinovány stávky v různých krajích. V čele organizace měl stát pravidelně svolávaný „dělnický parlament“ složený z delegátů zvolených jak na shromážděních neorganizovaných dělníků, tak na schůzích trade-unionů, které se přidají k „Masovému hnutí“. „Dělnický parlament“ byl svolán do Manchesteru 6. března 1854 a zasedal do 18. března. Projednal a schválil program „Masového hnutí“ a vytvořil pětičlenný výkonný výbor. Marx, zvolený jako čestný delegát, zaslal dopis (viz Spisy, sv. 10), v němž formuloval jako nejbližší úkol anglického dělnického hnutí úkol vytvořit samostatnou masovou politickou stranu. Marx přikládal velký význam svolání „dělnického parlamentu“, neboť v tom viděl pokus vytrhnout anglické dělnické hnutí z úzkého rámce trade-unionismu, krok ke spojování hospodářského boje s politickým.

Pokus organizovat „Masové hnutí“ se však nezdařil, protože většina předáků trade-unionů, kteří byli proti politickému boji, nepodporovala myšlenku vytvoření jednotné masové dělnické organizace. Odliv stávkového hnutí v létě 1854 se také nepříznivě odrazil na účasti na mohutném masovém hnutí. Od března 1854 se „dělnický parlament“ už nesešel.

364 Tím se myslí anglický parlament; v kapli svatého Štěpána (Westminsterský palác) se od roku 1547 konají schůze dolní sněmovny.