Karel Marx
Lord Palmerston[295]
Napsal K. Marx v říjnu až začátkem prosince 1853
Otištěno v „Peopleʼs Paper“,
čís. 77, 78, 79, 80, 81, 84, 85 a 86 z 22. a 29. října,
5., 12. a 19. listopadu, 10., 17. a 24. prosince 1853
s podpisem dr. Marx;
v neúplném znění otištěno jako úvodníky v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3902, 3916, 3930 a 3973 z 19. října, 4. a 21. listopadu 1853 a 11. ledna 1854;
vyšlo rovněž jako brožury vydané v Londýně 1853 až 1854Podle textu listu „Peopleʼs Paper“,
porovnaného s textem v „New-York Daily Tribune“
a s textem brožur
Přeloženo z angličtiny
Článek první[a]
Ruggiera znovu a znovu okouzlovaly falešné vnady Alcininy, ačkoli věděl, že se za nimi skrývá stará čarodějnice, u níž
„pryč a pryč je zrak a sluch a čich a chuť a všechno“.[b]
A ať se tomu potulný rytíř jak chce brání, přece se do ní znovu zamiluje, ačkoli ví, že všechny své dřívější zbožňovatele proměnila v osly nebo jiná zvířata. Britská veřejnost je takový Ruggiero a Palmerston je taková Alcina. Ačkoli je mu skoro sedmdesát let a na politickém kolbišti se pohybuje od roku 1807 téměř bez přestávky, má to štěstí, že je stále považován za nového muže a vzbuzuje naděje, jaké se obvykle vkládají do nezkušených a slibných mladíků. Ačkoli je jednou nohou v hrobě, soudí se o něm, že má opravdovou kariéru teprve před sebou. Kdyby snad zítra zemřel, celá Anglie by byla překvapena, až by se dověděla, že byl ministrem polovinu tohoto století.
Jestliže nebyl dobrým státníkem ve všech oborech, je alespoň dobrým hercem ve všech oborech. Dovede se uplatnit v rolích komických i hrdinských, patetických i familiárních, v tragédiích i fraškách, ačkoli frašky se lépe hodí k jeho povaze. Není vynikající řečník, zato je dokonalý diskutér. Má skvělou paměť, mnoho zkušeností, dokonalý takt, neselhávající présence dʼesprit[c], světáckou zběhlost; zná dopodrobna všechny parlamentní triky, intriky, strany a osobnosti, a proto si v obtížných situacích počíná obdivuhodně, s žoviální nenuceností; přizpůsobuje se předsudkům a náladám veřejnosti. Jeho cynická nestoudnost ho chrání před jakýmkoli překvapením, jeho sobecká mazanost před jakýmkoli bezděčným doznáním, jeho nesmírná lehkovážnost, naprostá netečnost a aristokratická povýšenost před vzplanutím vášně. Svou neobyčejnou vtipností si dovede získat každého. Nikdy se nerozčilí a přitom dovede vyvést z míry rozčileného protivníka. Když něčemu nerozumí, umí si s tím pohrávat, a když o něčem nemá celkový názor, dovede to vynahradit a zastřít záplavou líbivých frází.
Je obdařen neklidným a neúnavným duchem, hrozí se nečinnosti a prahne ne-li po činech, tedy alespoň po vzruchu. Země jako Anglie mu ovšem umožňuje, aby uplatňoval svou aktivitu ve všech koutech světa. Netouží ani tak po úspěchu jako po zdání úspěchů.
Nemůže-li nic vykonat, tak alespoň něco vymýšlí. Do čeho si netroufá zasahovat, do toho se alespoň plete. Není-li s to se měřit se silným nepřítelem, opatří si nepřítele slabého.
Není mužem velkých plánů, nezabývá se dalekosáhlými kombinacemi a nesleduje vysoké cíle, ale vrhá se do víru obtíží, aby je mohl okázale vyřešit. Potřebuje komplikace, aby mohl projevit svou aktivitu, a když žádné komplikace nejsou, tak je vytváří. Libuje si v předstíraných konfliktech, v předstíraných bojích, v předstíraných nepřátelích, ve výměnách diplomatických nót, v rozkazech lodím, aby vypluly — až nakonec to všechno skončí jen prudkými parlamentními debatami, které mu určitě přinesou chvilkový úspěch, stálý a jediný cíl všeho jeho snažení. Režíruje mezinárodní konflikty jako umělec, dohání spory až k jistému bodu, ustupuje, hrozí-li nebezpečí, že se příliš vyhrotí, dosahuje však vždy dramatického vzrušení, o něž mu jde. Pro něho je celý běh dějin pouhou kratochvílí, zvlášť vymyšlenou pro soukromé uspokojení vznešeného vikomta Palmerstona z Palmerstonu.[d]
Ačkoli slovy čelí cizímu vlivu, ve skutečnosti mu podléhá. Od Canninga zdědil názor, že posláním Anglie je šířit konstitucionalismus na kontinentě, a proto si vždycky dovede najít důvod k rozněcování nacionálních předsudků, potírat revoluci v jiných zemích a zároveň živit podezíravost a žárlivost cizích mocností. Když se mu takto celkem snadno podařilo stát se béte noire[e] u evropských královských dvorů, není divu, že si doma získal pověst ryze anglického ministra. Třebaže byl původně tory, dokázal vnést do správy zahraničních věcí všechny přetvářky a rozpory, jež jsou podstatou whigismu. Dovede spojovat demokratickou frazeologii s oligarchickými hledisky, zastírat buržoazní politiku čachrování s mírem vznešenými obraty anglické aristokratické minulosti, vydávat se za útočníka tam, kde ustupuje, a za obránce tam, kde zrazuje, vycházet se zjevným nepřítelem a uvádět v zoufalství toho, kdo chce být jeho spojencem, dostat se ve vhodný okamžik sporu na stranu silnějšího proti slabému a pronášet hrdinná slova na útěku.
Jedna strana jej obviňuje, že je v ruském žoldu, druhá jej podezírá z karbonářství. Jestliže se roku 1848 musel bránit proti návrhu, aby byl obžalován a souzen za to, že jednal jako ministr cara Mikuláše, dostalo se mu roku 1850 zadostiučinění, že se stal obětí intrik cizích vyslanců, které měly úspěch ve sněmovně lordů, ale ztroskotaly v dolní sněmovně.[296] Jestliže zrazoval cizí národy, činil to velmi zdvořile, neboť zdvořilost je čertův groš, kterým platí za duše svedených prosťáčků. Jestliže utlačovatelé mohli vždy počítat s jeho aktivní podporou, nemohli si ani utlačovaní nikdy stěžovat na nedostatek okázalých řečnických projevů jeho přízně. Kdykoli byli utlačováni Poláci, Italové, Maďaři, Němci, vždy to bylo v době, kdy byl u moci, ale příslušní despoti jej vždy podezírali z tajných intrik s těmi, kdo se s jeho souhlasem stali jejich oběťmi. Dosud měl vždy a za všech okolností pravděpodobnou vyhlídku na úspěch ten, kdo byl jeho protivníkem, a jistou vyhlídku na špatný konec ten, kdo byl jeho přítelem. Jestliže však tato diplomacie nepřinášela skvělé výsledky při zahraničním jednání, přinášela tím skvělejší výsledky v tom, jak se mu dařilo vzbuzovat o ní falešnou představu v anglickém lidu, jemuž se předkládaly místo faktů fráze, místo skutečnosti fantazie a místo podlých pohnutek šlechetné záminky.
Henry John Temple, vikomt Palmerston, který zdědil svůj titul po irském peerovi, byl roku 1807 při vytvoření vlády vévody z Portlandu jmenován lordem admirality. Roku 1809 se stal ministrem války a tuto funkci zastával do května 1828. Roku 1830 přešel, a to velmi obratně, k whigům, kteří z něho udělali svého stálého ministra zahraničních věcí. Kromě dvou mezidobí toryovské vlády, od listopadu 1834 do dubna 1835 a od roku 1841 do roku 1846, je odpovědný za celou britskou zahraniční politiku od revoluce z roku 1830 do prosince 1851.
Není to snad na první pohled velmi podivné, spatřujeme-li tohoto Dona Quijota „svobodných institucí“, Pindara „slavného konstitučního systému“ jako stálého a vynikajícího člena toryovských vlád pana Percevala, hraběte z Liverpoolu, pana Canninga, lorda Goderiche a vévody z Wellingtonu, po celé to dlouhé období, kdy se vedla protijakobínská válka, státní dluh dosáhl obludných rozměrů, byly vydány obilní zákony[297], na britskou půdu vstoupili cizí žoldnéři[298], lidu bylo - podle výroku Palmerstonova kolegy lorda Sidmouthe - čas od času „pouštěno žilou“, tisk byl umlčen, shromažďování zakázáno, lidové masy odzbrojeny, osobní svoboda i normální soudnictví úplně potlačeny, celá země uvedena do jakéhosi stavu obležení - zkrátka v nejhanebnějším a nejreakčnějším období britských dějin?
Jeho první vystoupení v parlamentě bylo příznačné. 3. února 1808 se ujal slova, aby hájil - co? - tajnost diplomatického jednání a nejhanebnější čin, jakého se kdy dopustil jeden stát proti druhému, tj. bombardování Kodaně a uchvácení dánského loďstva v době, kdy Anglie prohlašovala, že žije s Dánskem v hlubokém míru.[299] K prvnímu z těchto problémů poznamenal:
„V tomto jmenovitém případě jsou ministři Jeho Veličenstva vázáni“ (komu se zavázali?) „zachovávat mlčení.“
Šel však ještě dál:
„Jsem vůbec proti tomu, aby se zveřejňovala diplomatická jednání, neboť prozrazování tajemství v tomto oboru mívá za následek uzavření zdrojů informací."
Vidocq by byl hájil stejnou věc stejnými slovy. Pokud jde o pirátský útok na Dánsko, Palmerston sice připustil, že se Dánsko nedopustilo vůči Velké Británii žádného nepřátelského činu, tvrdil však, že přesto bylo správné bombardovat jeho hlavní město a uloupit mu loďstvo, neboť bylo třeba zabránit tomu, aby se snad dánská neutralita nepřeměnila na nátlak Francie v otevřené nepřátelství. Takové byly nové zásady mezinárodního práva, vyhlášené mylordem Palmerstonem.
Příští řečnický výkon tohoto anglického ministra par excellence[f] byl věnován obhajobě pobytu cizího vojska, povolaného z kontinentu do Anglie s výslovným posláním udržovat násilně onen oligarchický režim, k jehož založení přibyl v roce 1688 do Anglie Vilém z Holandska se svým holandským vojskem. Na plně oprávněné „obavy o svobodu země“, vyvolané přítomností královské německé legie, odpověděl Palmerston velmi vyzývavě: Proč bychom nemohli zaměstnávat 16 000 těchto cizinců doma, v níž, jak víte, zaměstnáváme „mnohem větší počet cizinců v zahraničí“. (Dolní sněmovna, 10. března 1812.)
Když vznikly podobné obavy, že velkou stálou armádou, udržovanou od roku 1815, je ohrožena ústava, podotkl, že „dostatečnou obranou ústavy je samo složení naší armády“, vníž značná část důstojníků jsou „muži s majetkem a styky“. (Dolní sněmovna, 8. března 1816.)
Když byly proti udržování velké stálé armády vzneseny námitky z finančního hlediska, učinil zajímavý objev, že „mnoho našich finančních obtíží bylo způsobeno nízkým mírovým stavem naší armády“. (Dolní sněmovna, 25. dubna 1816.)
Když se poukazovalo na kontrast mezi „břemeny tížícími zemi“ a „bídou lidu“ na jedné straně a nadměrnými vojenskými výdaji na druhé, upozornil Palmerston parlament, že tato břemena a tato bída „jsou cenou, kterou jsme se my“ (to jest anglická oligarchie) „uvolili platit za naši svobodu a nezávislost“. (Dolní sněmovna, 16. května 1820.)
Jestliže je třeba obávat se vojenského despotismu, pak — podle jeho názoru — je to způsobeno úsilím
„těch samozvaných a zmatených reformátorů, kteří požadují pro zemi takové reformy, jaké by podle všech základních pravidel vlády nakonec, kdyby byly povoleny, vyústily ve vojenský despotismus“. (Dolní sněmovna, 14. června 1820.)
Jestliže velké stálé armády byly tedy pro něho všelékem k udržování pořádku v zemi, bylo pro něho mrskání všelékem k udržování pořádku v armádě. Hájil je 5. března 1824 v rozpravě o návrhu zákona o vzpourách[300]; 11. března 1825 prohlásil, že je „naprosto nevyhnutelné“, znovu je doporučil 10. března 1828, zastával se mrskání v rozpravě z dubna 1833 a vyslovoval se pro ně při všech dalších příležitostech.
Nebylo zlořádu v armádě, pro nějž by nenalezl vhodné odůvodnění, jestliže prospíval zájmům aristokratických parazitů. Tak tomu bylo například v rozpravě o prodeji důstojnických hodností. (Dolní sněmovna, 12. března 1828.)
Lord Palmerston se rád holedbá, že vždy usiloval o nastolení náboženské svobody. Hlasoval však proti návrhu lorda Russella na zrušení zákonů o přísaze a o korporacích.[301] A proč? Protože byl „horlivým a vřelým stoupencem náboženské svobody“, a nemohl tudíž připustit, aby disenteři[302] byli zbavováni „vymyšlených příkoří, zatímco katolíkům se skutečně ubližuje“. (Dolní sněmovna, 26. února 1828.)
Aby dokázal své horování pro náboženskou svobodu, sděluje nám, že „s politováním pohlíží na vzrůstající počet disenterů. Mým přáním je, aby v naší zemi převládala anglikánská církev“ — a z čisté lásky a z horování pro náboženské svobody si přeje, „aby anglikánská církev byla vydržována na účet jinověrců“. Jeho žertumilovné lordstvo obviňuje bohaté dísentery, že uspokojují náboženské potřeby chudších disenterů, zatímco
„v anglikánské církvi se jen chudým nedostává místa v kostele... Bylo by nesmyslné tvrdit, že by chudí měli přispívat na kostely ze svých skrovných výdělků.“ (Dolní sněmovna, 9. dubna 1824.)
Bylo by ovšem ještě nesmyslnější tvrdit, že bohatí členové anglikánské církve by měli přispívat na kostely ze svých vysokých výdělků.
Podívejme se nyní na jeho úsilí o emancipaci katolíků[303], o něž opírá jeden ze svých velkých „nároků“ na vděčnost irského lidu. Nebudu se zabývat tou okolností, že se sice jako člen Canningovy vlády vyslovil pro emancipaci katolíků, přesto však vstoupil do Wellingtonovy vlády, která se proti emancipaci otevřeně stavěla. Možná, že lord Palmerston považoval náboženskou svobodu za jedno z lidských práv, do nichž se zákonodárství nemá vměšovat. Ale ať na to odpoví sám:
„Ačkoli si přeji, aby se k požadavkům katolíků přihlíželo, nikdy neuznám, že se tyto požadavky zakládají na právech... Kdybych se domníval, že katolíci se dožadují svých práv, pak bych především nešel do výboru.“ (Dolní sněmovna, 1. března 1813.)
A proč je proti tomu, aby se dožadovali svých práv?
„Protože zákonodárný sbor má právo uložit kterékoli třídě společnosti taková politická omezení, jaká považuje za nutná v zájmu bezpečnosti a blaha celku... To je jedna ze stěžejních zásad, na nichž spočívá civilizovaná vláda.“ (Dolní sněmovna, 1. března 1813.)
To je nejcyničtější doznání, jaké kdy bylo vysloveno, doznání, že masa lidu nemá vůbec žádná práva, že může požívat jen tolik svobody, kolik zákonodárný sbor — čili jinými slovy vládnoucí třída — uzná za vhodné jí poskytnout. Ve shodě s tím prohlásil lord Palmerston stručně a jasně: „Emancipace katolíků je opatření z milosti a blahovůle.“ (Dolní sněmovna, 10. února 1829.)
Uvolil se tedy zrušit omezení katolíků teprve tehdy, když to považoval za výhodné. A co se skrývalo za touto výhodností?
Protože sám byl jedním z velkých majitelů půdy v Irsku, chtěl udržovat iluzi, že proti irským neduhům není jiný lék než emancipace katolíků, neboť ta prý odstraní všechno zlo způsobené tím, že půdu vlastní ti, kdo ani nežijí v zemi, a nahradí chudinské zákony. (Dolní sněmovna, 18. března 1829.)
Náš velký lidumil, který později vyhnal ze svých irských statků irské rodáky, nemohl dovolit, aby irská bída zastřela byť jen na okamžik hrozivými mraky jasnou oblohu pozemkových a finančních magnátů.[g]
„Je pravda,“ prohlásil, „že irští rolníci se nemají tak dobře jako angličtí rolníci“ (jen si pomyslete, jak dobře se má rodina za 7 šilinků týdně). „Avšak,“ pokračuje Palmerston, „ani irský rolník se nemá špatně... Má dostatek paliva a zřídkakdy“ (jenom čtyři dny ze šesti) „má nedostatek jídla.“
Jaký krásný život! Ale to ještě není všechno, co má: „je veselejší mysli než jeho anglický druh v utrpení“! (Dolní sněmovna, 7. května 1829.)
O vyděračství irských landlordů mluví se stejně nenuceným humorem jako o tom, jak se má irské rolnictvo.
„Říká se, že irští landlordi vymáhají nejvyšší pachtovné, jaké s dá vyždímat. Můj ty bože, to přece není nic tak zvláštního; vždyť i v Anglii jedná landlord stejně.“ (Dolní sněmovna, 7. března 1829.)
Máme se pak divit, že muž, tak uchvácený mystériemi „slavné anglické ústavy“ a „blahodárností jejích svobodných institucí“, se snaží rozšířit je na celý kontinent?
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V „New-York Daily Tribune“ z 19. října 1853 začíná článek několika větami, které jsou v „Peopleʼs Paper“ vynechány: „Komplikace na Východě způsobily v Anglii velké změny ne-li v postavení stran, tedy alespoň v postavení osob stojících v čele stran. Lord Palmerston se znovu stal miláčkem veřejnosti. Mluví o něm kdekdo; je to prý jediný člověk schopný zachránit Anglii; všichni jsou přesvědčeni, že ať se vláda změní jakkoli, bude on vždy nepostradatelným premiérem, kterého si chválí jak toryové, tak whigové, jak samozvaní vlastenci, tak tisk i celé veřejné mínění.
Opojení Palmerstonem je zjev tak neobyčejný, že se někdy vnucuje domněnka, nejde-li tu o pouhou fikci, vykonstruovanou nikoli pro vnitřní potřebu, nýbrž jako vývozní zboží, určené pro odbyt v zahraničí. Ale tato domněnka by byla chybná.“ (Pozn. red.)
b Shakespeare, „Jak se vám líbí“, 2. jednání, 7. scéna. (Pozn. red.)
c — duchapřítomnost, pohotovost. (Pozn. red.)
d V „New-York Daily Tribune“ z 19. října 1853 následuj tato věta: „Je skvělou ukázkou toho druhu lidí, které Thomas Carlyle definoval jako lžikapitány světa.“ (Pozn. red.)
e — černou ovcí. (Pozn. red.)
f — v pravém smyslu slova. (Pozn. red.)
g V „New-York Daily Tribune“ z 19. října 1853 byla slova „jasnou oblohu pozemkových a finančních magnátů“ nahrazena slovy: „jasnou oblohu nad parlamentem pozemkových a finančních magnátů“. (Pozn. red.)
295 Pamflet „Lord Palmerston“ je dílo, které mělo demaskovat anglickou oligarchii v postavě jednoho z jejích nejvýznačnějších představitelů; Marx jej zamýšlel jako sérii článků určených pro „New-York Daily Tribune“. Když na něm začal v prvních říjnových dnech roku 1853 pracovat, dal souhlas k tomu, aby byl současně otiskován v chartistickém orgánu „Peopleʼs Paper“. Avšak zatímco chartistický list začal Marxovy články otiskovat jako ucelenou sérii se společným názvem „Lord Palmerston“ a každému článku předesílal redakční poznámku: „Napsáno pro ‚New-York Daily Tribune‘ dr. Marxem a dáno k dispozici také nám“, otiskla redakce „Tribune“ hned první článek jako úvodník bez autorova podpisu. Tím byla předurčena i forma dalšího uveřejňování této práce v podobě článků, které spolu navenek nijak nesouvisely. V „Peopleʼs Paper“ vyšlo v době od 22. října do 24. prosince 1853 osm článků. Poslední článek, stejně jako všechny předešlé, končil poznámkou „Pokračování příště“. Z Marxova dopisu Engelsovi ze 14. prosince 1853 vysvítá, že se Marx chystal napsat jako dodatek články o Palmerstonově politice v letech 1840 až 1841, v době uzavření londýnských konvencí, a rovněž vyložit jeho postoj za revolucí z let 1848— 1849. Tento svůj záměr však neuskutečnil.
V „New-York Daily Tribune“ nebyly Marxovy články uveřejněny všechny a jejich uveřejňování se protáhlo až do začátku roku 1854, třebaže Marx poslední článek poslal do New Yorku už 6. prosince 1853. Celkem tyto noviny otiskly čtyři články, všechny jako úvodníky a s různými nadpisy. 19. října 1853 přinesla „Tribune“ úvodník „Palmerston“, který zahrnoval první a druhý článek ze série uveřejňované v „Peopleʼs Paper“; 4. listopadu 1853 úvodník „Palmerston a Rusko“, který obsahoval třetí článek z této série; 21. listopadu 1853 úvodník „Kapitola současných dějin“, který zahrnoval čtvrtý a pátý článek; 11. ledna 1854 úvodník „Anglie a Rusko“, který obsahoval sedmý článek. Šestý a osmý článek ze série „Tribune“ vůbec neotiskla. Texty v obou listech nejsou zcela totožné. Když Marx posílal rukopisy článků do „Tribune“ a do „Peopleʼs Paper“, obměňoval zřejmě poněkud jejich znění vzhledem k různé formě, v jaké tyto listy pamflet uveřejňovaly. Na textu v „Tribune“ jsou navíc patrny zásahy redaktorů listu do autorova textu.
Pamflet proti Palmerstonovi byl značně rozšířen. 26. listopadu 1853 přetiskl list „Glasgow Sentinel“ [„Glasgowská hlídka“] z „Tribune“ článek „Palmerston a Rusko“ (třetí článek ze série v „Peopleʼs Paper“). V prosinci 1853 vydal londýnský nakladatel Tucker tento článek jako brožuru s týmž názvem. Počátkem roku 1854 vyšlo druhé vydání této brožury, na němž se podílel Marx: provedl v textu úpravy a doplnil jej podle textu uveřejněného v „Peopleʼs Paper“. Brzy nato vydal Tucker i druhou brožuru „Palmerston a hünkjariskeleská smlouva“ (na titulním listě byl uveden další nadpis: „Palmerston, čím se dříve zabýval“); brožura obsahovala trochu pozměněný text čtvrtého (bez prvních čtyř odstavců) a pátého článku ze série uveřejněné v „Peopleʼs Paper“. Trucker pak obě brožury zařadil jako 1. a 2. číslo do série „Political Fly-Sheets“ [„Politické pamflety“], kterou vydával, a roku 1855 vyšly znovu spolu s pamflety jiných autorů. V předmluvě k této sérii uvedl Tucker Marxe jako autora pamfletů čís. 1 a 2 (v obsahu byl pamflet čís. 1 — „Palmerston a Rusko“ — uveden pod změněným názvem „Palmerston a Polsko“). Vydání dalších článků o Palmerstonovi v Tuckerově sérii zabránil sám Marx, protože nechtěl, aby jeho díla vycházela mezi Urquhartovými pracemi, které byly zařazeny do série „Political FIy-Sheets“. Marx o tom napsal v dopise Lassallovi z 1. června 1854: „Nechci být pokládán za spolubojovníka tohoto pána, s nímž se shodujeme jen v jednom — v hodnocení Palmerstona; ve všem ostatním mám diametrálně protichůdné názory, jak se také ukázalo hned při našem prvním setkání.“
17. listopadu 1855 a 5. ledna 1856 otiskl urquhartovský list „Sheffield Free Press“ [„Sheffieldský svobodný tisk“], který byl v opozici vůči Palmerstonovi, dva články ze série „Lord Palmerston“ (třetí a šestý článek ze série uveřejněné v „Peopleʼs Paper“). První z těchto článků, ti. třetí z celé série, vyšel také samostatně jako sešit 4A „Free Press Serials“ [„Knihovnička ‚Free Press‘“], vydávané v Sheffieldu. Téměř současně vyšlo všech osm článků série v pěti číslech (z 29. prosince 1855, 5. a 12. ledna, 9. a 16. února 1856) londýnského orgánu urquhartovců „Free Press“ [„Svobodný tisk“] a samostatně jako sešit 5 „Free Press Serials“ a názvem „Životopis lorda Palmerstona“. V tomto samostatném vydání bylo uvedeno autorovo jméno.
Německy začal Marxův pamflet vycházet už 2. listopadu 1853 v newyorské „Reform“ ve zkráceném překladu z „Tribune“, který pořídil Adolph Cluss. V redakční poznámce při zahájení série se pravilo: „Velký zájem, jaký dnes znovu vzbuzuje Palmerstonovo jméno, nás vede k tomu, že přinášíme tyto články přeložené z ‚Tribune‘. V tomto nástinu osvědčuje autor kromobyčejnou znalost anglických poměrů, a přestože tu není podpis, není těžké uhodnout, kdo je autorem.“ Článek „Palmerston“, uveřejněný v „Reform“ z 2., 3., 4., 8. a 9. listopadu, zahrnuje první a druhý článek ze série uveřejněné v „Peopleʼs Paper“. V únoru 1855 otiskl Marx dva články s nadpisem „Lord Palmerston“ ve vratislavské „Neue Oder-Zeitung“; tyto články v podstatě shrnují obsah celé série uveřejněné v „Peopleʼs Paper“ a v „Tribune“. Výňatky z Marxova pamfletu (s autorovým jménem) zařadil také německý publicista E. Fischel do sborníku, který vydal v letech 1859—1860 v Berlíně s názvem: „Das Neue Portfolio. Eine Sammlung wichtiger Dokumente und Aktenstücke zur Zeitgeschichte“ [„Nový portfej. Sbírka důležitých dokumentů a materiálů k současným dějinám“], sešit I a II.
V roce 1893, po Marxově smrti, vyšel třetí článek ze série polsky v sedmém čísle časopisu „Przedświt“ [„Úsvit“], který vydávali v Londýně polští socialisté udržující styky s Engelsem. Sedmý článek — znění podle „Tribune“ a s týmž nadpisem „Anglie a Rusko“ — zařadila roku 1897 Marxova dcera Eleanora do sborníku Marxových článků o východní otázce, který vydala spolu s Edwardem Avelingem (K. Marx, „The Eastern Question“). Roku 1899 vyšly v Londýně všechny články série jako brožura připravená Eleanorou Marxovou s názvem: Karl Marx, „The Story of the Life of Lord Palmerston“ [„Život lorda Palmerstona“]. Rusky vyšel Marxův pamflet poprvé roku 1924.
Když Marx pracoval na tomto pamfletu, prostudoval mnoho pramenů, především takzvané Blue Books (Modré knihy), tj. mnohasvazkové periodicky vydávané materiály anglického parlamentu, a rovněž dokumenty ministerstva zahraničních věcí. Kromě toho čerpal ze zpráv o schůzích parlamentu, zejména z Hansardovy publikace „Parliamentary Debates“ [„Parlamentní rozpravy“], z různých sbírek mezinárodních smluv a diplomatických dokumentů, z brožur a z hojného tiskového materiálu.
296 V červnu 1850 jednal anglický parlament o anglo-řeckém konfliktu v takzvané „Pacificově záležitosti“ (viz poznámku 180); v souvislosti s tím schválila dolní sněmovna zahraniční politiku vlády, ve které Palmerston zastával funkci ministra zahraničních věcí; naproti tomu sněmovna lordů se vyslovila většinou 37 hlasů proti postoji vlády v této záležitosti. Nesouhlas s postojem anglické vlády projevily Francie a Rusko, které daly svou nespokojenost najevo prostřednictvím svých vyslanců; francouzský vyslanec demonstrativně odjel z Londýna a ruský vyslanec se nedostavil na oběd pořádaný Palmerstonem.
297 Roku 1815 byl schválen zákon zakazující dovoz obilí ze zahraničí, dokud cena obilí v Anglii bude nižší než 80 šilinků za kvarter. Roku 1822 byl tento zákon poněkud pozměněn a roku 1828 byl zaveden tzv. klouzavý tarif; podle něhož měla být dovozní cla na obilí vyšší, když cena obilí na vnitřním trhu klesala, a naopak nižší, když cena stoupala. Obilní zákony zaváděly toryovské kabinety v zájmu velkých pozemkových vlastníků-landlordů. Průmyslová buržoazie, která bojovala proti obilním zákonům pod heslem svobody obchodu, dosáhla roku 1846 jejich zrušení.
298 Marx má na mysli cizí žoldnéřské vojsko (tzv. královskou německou legii — King German Legion), naverbované do anglické armády za napoleonských válek hlavně z malých německých států, zejména z Hannoverska — dědičného léna anglických králů z hannoverské dynastie.
299 Angličané bombardovali Kodaň v září 1807, aby Dánsku zabránili přistoupit ke kontinentální blokádě vyhlášené Napoleonem, která zemím na evropském kontinentě zakazovala obchodovat s Anglií.
300 Zákon o vzpourách (Mutiny Act) — zákon, který anglický parlament každoročně schvaloval v letech 1689 až 1881; tento zákon opravňoval korunu vydržovat si určitý počet stálého vojska a válečného námořnictva, zavádět vojenské předpisy a řády v armádě i námořnictvu, stanovit příslušnost vojenských soudů a systém trestů za účast ve vzpourách, neuposlechnutí rozkazů, porušení kázně apod. První z těchto zákonů byl vydán, protože v anglické armádě vznikly nepokoje.
301 Zákon a korporacích (Corporation Act), přijatý anglickým parlamentem roku 1661, vyžadoval, aby osoby volené do svých úřadů (šlo hlavně o orgány městské správy) uznávaly dogmata anglikánské církve.
Zákon o přísaze (Test Act) z roku 1673 vyžadoval totéž od všech osob zaměstnaných ve státní službě.
Tyto zákony, namířené původně proti katolické reakci, se později staly prostředkem k boji proti jakékoli opozici vůči oficiální anglikánské církvi a k ochraně výsad této církve.
302 Disenteři (jinověrci) — členové náboženských sekt a směrů v Anglii, které neuznávaly některá dogmata oficiální anglikánské církve.
303 Emancipace katolíků — roku 1829 zrušil anglický parlament omezení politických práv katolíků. Katolíci, většinou Irové, směli být napříště voleni do parlamentu a zastávat některé vládní úřady; zároveň byl pětinásobně zvýšen majetkový volební census. Tímto manévrem si anglické vládnoucí třídy chtěly získat špičky irské buržoazie a katolických statkářů, a tak rozštěpit irské národní hnutí.