Karel Marx
Britské panství v Indii[118]
Londýn, v pátek 10. července 1853
Jak hlásí depeše z Vídně, panuje tam přesvědčení, že turecká, sardinská a švýcarská otázka budou vyřešeny pokojně.
Včera večer pokračovala v poslanecké sněmovně rozprava o Indii, suchopárná jako obvykle. Pan Blackett vytkl siru Charlesu Woodovi a siru J. Hoggovi, že jejich projevy jsou poznamenány falešným optimismem. Hrstka stoupenců vlády a ředitelské rady toto obvinění ze všech sil odsuzovala, a všudypřítomný pan Hume vyzval ve svém resumé ministry, aby svůj návrh zákona stáhli. Pokračování rozpravy bylo odročeno.
Hindustán, to je Itálie v asijských rozměrech, s Himálajem místo Alp, s Bengálskou rovinou místo Lombardské nížiny, s Dakkhinskou plošinou místo Apenin a s Cejlonem místo Sicílie. Táž bohatá rozmanitost produktů půdy a táž roztříštěnost politické struktury. Právě tak jako Itálii jen meč dobyvatele čas od času vehnal do různých národních celků, tak také Hindustán, pokud není právě pod jhem muslimů, Mughalů či Britů, je rozdělen na právě tolik nezávislých a vzájemně na sebe nevražících států, kolik je v něm měst, ba vesnic. Ze sociálního hlediska není však Hindustán Itálií, nýbrž Irskem Východu. Předtucha této zvláštní kombinace Itálie a Irska, světa rozkoše a světa utrpení, se vyskytuje už ve starých tradicích hinduistického náboženství. Toto náboženství je zároveň náboženstvím smyslné bujnosti i sebetrýznivého asketismu, nábožénstvím lingy i náboženstvím Džagannátha[119], náboženstvím mnicha i náboženstvím bajadéry.
Nesdílím názor těch, kdo věří ve zlatý věk Hindustánu, třebaže se pro podporu svého názoru nebudu dovolávat autority Qulí chána, jako to činí sir Charles Wood. Vezměme však například dobu Aurangzíba nebo epochu, kdy se na severu objevují Mughalové a na jihu Portugalci, nebo dobu muslimského vpádu a dobu heptarchie v jižní Indii[120] nebo, chceme-li jít ještě dál do minulosti, vezměme mytologickou chronologii samých bráhmanů, která dokonce klade počátek indické bídy do doby ještě před křesťanským stvořením světa.
Nelze však pochybovat o tom, že bída, kterou na Hindustán uvalili Britové, je zásadně jiného druhu a nekonečně trýznivější než všechno, co Hindustán vytrpěl předtím. Nemyslím tím evropský despotismus naroubovaný na asijský despotismus Východoindickou společností, což je kombinace nestvůrnější než kterákoli z těch posvátných nestvůr, které nás děsí v chrámu na Salsette[121]. To není zvláštnost britského koloniálního panství, nýbrž jen napodobení holandského systému, a to tak věrné, že pro charakteristiku činnosti britské Východoindické společnosti stačí opakovat doslovně to, co řekl sir Stamford Raffles, anglický guvernér na Jávě, o staré holandské Východoindické společnosti:
„Holandská společnost, jejíž jedinou hnací silou byla ziskuchtivost a která se svými poddanými nakládala nemilosrdněji a bezohledněji, než kdy který západoindický plantážník nakládal s otroky na své plantáži, neboť tento plantážník zaplatil penězi za lidi, kteří se stali jeho vlastnictvím, kdežto holandská společnost nezaplatila nic — využila celého tamějšího despotického systému k tomu, aby kontribucemi vyždímala z lidu poslední groš a vysála jeho pracovní sílu do posledního zbytku, a tak stupňovala zvůli, páchanou svévolnou a polobarbarskou vládou, spojujíc přitom vžitou rutinovanost politiků s monopolistickým sobectvím obchodníků.“
Všechny občanské války, vpády, revoluce, výboje, hladomory, všechny tyto střídající se pohromy, jakkoli se zdály zmatené, bouřlivé a pro Hindustán zhoubné, zůstávaly jen na povrchu. Ale Anglie, ta podkopala samy základy indické společnosti a dosud není ani stopy po nějaké obnově. Tato ztráta starého světa bez nabytí nového zabarvuje dnešní bídu Indie jakousi zvláštní melancholií a odtrhává Hindustán ovládaný Británií od všech jeho starobylých tradic a celých jeho minulých dějin.
V Asii existovaly od nepaměti jen tři správní odvětví: finanční správa čili olupování vlastního lidu, vojenská správa čili olupování druhých zemí a konečně správa veřejných prací. Klimatické a územní podmínky, zejména v rozsáhlých pásmech pouští, které se táhnou od Sahary přes Arábii, Persii, Indii a Tatarsko až k nejvyšším asijským náhorním planinám, učinily základem orientálního zemědělství systém umělého zavodňování s kanály a zavodňovacím zařízením. Jak v Egyptě a Indii, tak i v Mezopotámii, Persii a jinde se využívá záplav k zúrodňování půdy; vysokého stavu vody se využívá k zásobování zavodňovacích kanálů. Tato elementární nutnost hospodárného a kolektivního využívání vody, která na Západě, jako např. ve Flandrech a Itálii, donutila soukromé podnikatele k dobrovolnému sdružování, vyžádala si na Východě — kde civilizace byla na příliš nízké úrovni a kde území byla příliš obrovská, než aby docházelo k dobrovolnému sdružování — zásah centralizující vládní moci. Odtud ekonomická funkce každé asijské vlády: funkce organizování veřejných prací. Toto umělé zúrodňování půdy, které je závislé na ústřední vládě a které začne ihned upadat, jakmile vláda zavodňování a odvodňování zanedbává, vysvětluje onen jinak podivuhodný fakt, že celá území kdysi znamenitě obdělávaná jsou dnes neplodná a pustá — jako např. Palmyra a Petra, rozvaliny v Jemenu a rozsáhlé kraje v Egyptě, Persii a Hindustánu. Tím lze také vysvětlit, proč jediná pustošivá válka dokázala vylidnit zemi na celá staletí a zbavit ji veškeré její civilizace.
Britové převzali ve Východní Indii od svých předchůdců finanční a vojenskou správu, ale úplně zanedbali správu veřejných prací. Odtud úpadek zemědělství, které není schopno vyvíjet se podle britského principu svobodné konkurence, podle principu laissez faire a laissez aller[122]. Ale v asijských říších je obvyklým zjevem, že pod jednou vládou zemědělství upadá a pod druhou znovu rozkvétá. Úroda je tam závislá na dobré nebo špatné vládě právě tak, jako v Evropě závisí na dobrém či špatném počasí. Proto i kdyby škoda způsobená zemědělství útlakem a zanedbáváním byla sama o sobě sebevětší, nelze se domnívat že tím by britský vetřelec zasadil indické společnosti smrtelnou ránu, kdyby to všechno nebyly provázely mnohem vážnější okolnosti, které jsou v letopisech celého asijského světa něčím úplně novým. I když se politický obraz indické minulosti sebevíc změnil, její sociální podmínky zůstaly od nejstarších dob až do prvního desetiletí 19. století nezměněny. Základními kameny ve struktuře této společnosti byly ruční tkalcovský stav a kolovrat, které stále plodily milióny tkalců a přadláků. Od nepaměti dostávala Evropa nádherné tkaniny indické výroby, za něž dávala výměnou drahé kovy, surovinu pro indického zlatotepce, tohoto nepostradatelného člena indické společnosti, jejíž záliba ve špercích je tak veliká, že i příslušníci nejnižších tříd, kteří chodí téměř nazí, nosí obyčejně zlaté náušnice a nějaký zlatý šperk na krku. Hojně se nosily i prsteny na prstech u rukou i nohou. Ženy a děti nosily často na pažích a na nohou masívní náramky ze zlata a stříbra; v domech pak byio vidět zlaté a stříbrné sošky bohů. A právě britský vetřelec rozbil indický ruční tkalcovský stav a kolovrat. Anglie nejprve vytlačila indické bavlněné zboží z evropských trhů, potom začdla do Indie dovážet přízi a nakonec zaplavill kolébku bavlny bavlněným zbožím. V letech 1818 až 1836 stoupl vývoz příze z Velké Británie do Indie v poměru 1:5200. Roku 1824 činil vývoz anglické o mušelínu do Indie necelý 1 milión yardů, kdežto roku 1837 už převyšoval 64 milióny yardů. Zároveň však počet obyvatelstva Dháky klesl ze 150 000 na 20 000. Tento úpadek indických měst, dříve proslavených svými tkaninami, nebyl však ani zdaleka nejhorším důsledkem. Britská pára a britská věda úplně rozrušily na celém území Hindustánu spojení mezi zemědělstvím a řemeslem.
Obě tyto okolnosti — na jedné straně to, že Indové, stejně jako všechny orientální národy, přenechávali ústřední vládě starost o velké veřejné práce, jež jsou prvním předpokladem jejich zemědělství a obchodu, na druhé straně to, že obyvatelstvo Indie žije rozptýleno po celé zemi a tvoří drobná střediska, jež vznikala díky domáckému spojování zemědělství s řemeslnickou prací — obě tyto okolnosti vytvořily od nepaměti zvláštní sociální systém, takzvaný systém vesnických občin, který každé z těchto malých jednotek dával samostatnou organizaci a její vlastní život. O zvláštním charakteru tohoto systému si lze učinit představu podle vylíčení obsaženého v jedné staré oficiální zprávě britské dolní sněmovny o indických záležitostech:
„Zeměpisně je vesnice oblast v rozloze několika set nebo tisíc akrů orné půdy a úhoru; politicky se podobá korporaci či městské obci. Její vlastní štáb úředníků a zaměstnanců je složen takto: patél čili hlava obce má obyčejně vrchní dozor nad záležitostmi vesnice, urovnává spory mezi obyvateli, dozírá na policejní službu a vybírá ve své vsi daně; k plnění této povinnosti ho činí způsobilým jeho osobní vliv a jeho podrobná znalost situace a záležitostí obyvatel. Karanam vede v evidenci zemědělství a zaznamenává všechno, co s tím souvisí. Potom taleijári a tótti; úkolem taleijáriovým je vyšetřování zločinů a přestupků, jakož i doprovázení a ochrana osob, které cestují z jedné vsi do druhé, zatímco úkoly tóttiovy se zřejmě týkají přímo vesnice a záleží mezi jiným v dozoru nad úrodou a pomoci při jejím odhadu. Strážce hranic udržuje v pořádku hranice obce nebo v případě sporu podává o nich svědectví. Dozorce nad vodními nádržemi a vodními kanály rozděluje vodu pro potřeby zemědělství. Bráhman vykonává ve vesnici bohoslužby. Pak je tu učitel, který učí děti z vesnice psát do písku a v písku číst, a kalendářní bráhman čili astrolog atd. Tito úředníci a zaměstnanci tvoří obyčejně obecní správu. V některých částech země je všakméně početná, protože některé z popsaných funkcí jsou spojeny v jedné osobě; jinde opět je uvedený počet osob překročen. Pod touto prostou formou obecní správy žili venkovští obyvatelé od nepaměti. Hranice vesnic se jen zřídkakdy měnily; a ačkoli vesnice někdy prožívaly těžké doby a byly pustošeny válkou, hladem a epidemiemi, zůstávala jména, hranice, zájmy, dokonce i rodiny po staletí stále stejné. Obyvatelé těchto vesnic se nestarali o zánik nebo rozdělení království. Pokud jejich vesnice zůstala nedotčena, nestarali se o to, pod čí moc spadá nebo kterému panovníkovi je podřízena, neboť její vnitřní hospodářství zůstává nezměněno. Patél je stále ještě hlavou obce a zastává dále svůj úřad smírčího soudce a výběrčího daní a poplatků.“[123]
Příčinou toho, že se tyto drobné stereotypní formy sociálního organismu z valné části rozložily a pomalu mizejí, nebyl ani tak brutální zásah britských výběrčích daní a britských vojáků, jako spíše účinek anglického parního stroje a anglického svobodného obchodu. Tyto rodinné občiny byly založeny na domáckém průmyslu, na svérázné kombinaci ručního tkalcovství, ručního přádelnictví a ručně provozovaného zemědělství, na kombinaci, která je činila soběstačnými. Anglický zásah, který soustředil přadláky v Lancashiru, tkalce v Bengálsku, anebo jak hindustánské přadláky, tak hindustánské tkalce smetl vůbec z povrchu země, rozrušil tato malá polobarbarská, polocivilizovaná společenství tím, že zničil jejich ekonomickou základnu a provedl tak největší a vpravdě jedinou sociální revoluci, kterou Asie kdy prožila.
Ale ať pohled na rozklad a zánik těchto nesčetných pilných patriarchálních a pokojných sociálních organizací budí sebevětší lidský soucit, ať je sebevíc skličující vidět je, jak se zmítají v moři utrpení, jak jejich jednotliví členové ztrácejí své staré formy civilizace i své tradiční zdroje obživy, přece nesmíme zapomínat, že tyto idylické vesnické občiny, ať vypadaly na první pohled sebenevinněji, byly vždy pevnou základnou orientálního despotismu, že omezovaly lidského ducha tím nejužším obzorem, činily jej povolným nástrojem pověry, otrokem tradičních obyčejů a olupovaly jej o všechnu velikost a historickou energii. Nesmíme zapomínat na egoismus barbarů, kteří soustředili všechen svůj zájem na ubohý kousek půdy a klidně přihlíželi, jak zanikají celé říše, jak se pášou nevýslovné krutosti, jak je masakrováno obyvatelstvo velkých měst, nevěnujíce tomu všemu víc pozornosti než přírodním úkazům, kteří se sami stávali bezmocnou kořistí kdejakého násilníka, jenž si jich uráčil všimnout. Nesmíme zapomínat, že toto nedůstojné, nehybné živoření, že tato pasívní existence vyvolávala na druhé straně divoké, slepé, bezuzdné ničivé síly a v Hindustánu udělala z vraždy dokonce náboženský obřad. Nesmíme zapomínat, že tato malá společenství byla poznamenána kastovnictvím a otroctvím, že podrobovala člověka vnějším okolnostem, místo aby jej povznesla na vládce nad těmito okolnostmi, že přeměnila samovolně se vyvíjející společenský řád v nezměnitelný přírodní osud, a tak dospěla k onomu zvířecky surovému kultu přírody, jehož nedůstojnost zřetelně dokazuje fakt, že člověk, vládce přírody, padá v úctě na kolena před opicí Hanumanem a před krávou Šabalou.
Je jisté, že když Anglie vyvolala sociální revoluci v Hindustánu, byla hnána nejpodlejší ziskuchtivostí a že způsob, kterým tyto zájmy prosazovala, byl hloupý. O to tu však nejde. Jde o to, zda lidstvo může splnit své poslání bez revoluce, která od základu převrátí sociální poměry Asie. Jestliže nemůže, pak Anglie, přes všechny své zločiny, byla bezděčným nástrojem dějin při provádění této revoluce.
Je-li tomu tak, pak i když pohled na zánik starého světa je pro náš osobní cit sebetrpčí, z hlediska dějin máme právo zvolat s Goethem:
„Je-li zdrojem mojí slasti,
má mě mučit tento žal?
Což životů myriády
Tamerlan nerozdupal?“[a]
Napsal K. Marx 10. června 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3804 z 25. června 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Z Goethovy básně „Suleice“ ze sbírky „Západovýchodní díván“. (Pozn. red.)
118 Při psaní tohoto článku použil Marx některých myšlenek, které mu sdělil Engels ve svém dopise z 6. června 1853. — Tento článek byl zařazen do I. svazku Vybraných spisů Karla Marxe a Bedřicha Engelse, kde nejsou první dva odstavce (viz čes. vyd. 1958, str. 351—358).
119 Náboženství lingy — fallický kult boha Šivy; byl rozšířen zejména v jihoindické hinduistické sektě lingájatů (podle „linga“ — symbolu plodivé síly Šivovy).
Džagannáth — božstvo považované někdy za vtělení Višnua, jednoho z nejvyšších hinduistických bohů. Kult Džagannátha se vyznačoval nádhernými obřady, ale také krajním náboženským fanatismem, jehož projevem bylo i sebemučení a sebevraždy věřících. Při velkých slavnostech se někteří věřící vrhali pod kola vozu, na němž byla vezena socha Višnua — Džagannátha.
120 Mughalové — dobyvatelé turkotatarského původu, kteří vpadli do Indie na počátku 16. století z východní části Střední Asie a založili roku 1526 v severní Indii říši Velkých Mughalů (podle jména panovnické dynastie). Podle názoru současníků byli zakladatelé mughalské říše přímými potomky mongolských dobyvatelů z doby Čingischánovy — odtud i název „Mughalové“ nebo „Mogulové“. Mughalská říše se velmi rozrostla, když si v polovině 17. století podrobila velkou část Indie a část Afghánistánu. Když pak začala propukat rolnická povstání, vzrůstal odboj indických národů proti muslimským dobyvatelům, a když neustále propukaly nesváry a sílily separatistické snahy feudálů, začala říše Velkých Mughalů upadat a v první polovině 18. století se fakticky rozpadla.
Heptarchie (sedmivládí) — termín ustálený v anglické historiografii pro politické zřízení Anglie v raném středověku, kdy Anglie byla rozdrobena na sedm anglosaských království (6. až 8. století); Marx tu používá tohoto termínu analogicky k vystižení feudální roztříštěnosti Dakkhinu (střední a jižní Indie) v době před jeho dobytím muslimy.
121 Ostrov Salsette, ležící na sever od Bombaje, byl proslulý svými 109 buddhistickými jeskynními chrámy.
122 „Laissez faire, laissez aller“ („Ponechte všemu volný průběh“) — heslo buržoazních ekonomů — stoupenců svobody obchodu (freetraderů), kteří byli proti zasahování státu do hospodářských poměrů.
123 Marx cituje zprávu výboru dolní sněmovny, uveřejněnou roku 1812; citát je uveden v knize Georga Campbella, „Modem India: a Sketch of the System of Civil Government“ [„Soudobá Indie: nástin systému civilní správy“], Londýn 1852, str. 84—85.