Karel Marx
Parlament. — Hlasování 26. listopadu. —
Disraeliho rozpočet
Londýn, v pátek 10. prosince 1852
Mé předpovědi o tom, že obnovený boj stran v parlamentě bude mít vážné následky, se splnily.[a] Při zahájení zasedání měla opozice negativní většinu proti vládě; ale později se frakce, z nichž se tato většina skládá, svými spory navzájem ochromily. 26. listopadu, kdy poslanecká sněmovna přijala místo „radikální“ freetraderské rezoluce pana Villierse dvojznačný pozměňovací návrh lorda Palmerstona, skýtal parlament obraz všeobecného a vzájemněho podvádění, naprostého rozkladu a rozpadu všech starých parlamentních skupin.
Rezoluce pana Villerse, ve které byl zákon z roku 1846[313] označován jako „moudrý a správný“, byla sestavena bez vědomí pánů Cobdena a Brighta, freetraderů par excellence[b]. Whigové se rozhodli podporovat zájmy freetraderů, nehodlali jim však po předpokládaném vítězství přenechat ani iniciativu, ani účast ve vládě. Russell, který je pravým autorem slov „moudrý a správný“, tak urážlivých pro vládu, projevil souhlas s Grahamovým pozměňovacím návrhem; peelovci, k nimž se připojili stoupenci vlády, podali návrh, v kterém se uznává prospěšnost svobodného obchodu pro budoucnost, ale popírá se pro minulost. To dává toryům možnost vynahradit si ztráty, které jim způsobil zákon sira Roberta Peela. Peelovci také odmítli pozměňovací návrh Disraeliho, odvolali svůj návrh a rozhodli se podporovat původní rezoluci o svobodném obchodu. Whigové, kteří už málem zvítězili, utrpěli úplnou porážku, jakmile vystoupil Palmerston a vzal pod ochranu Grahamův pozměňovací návrh, a tak spolu s peelovci zajistil vítězství stoupencům vlády. Ale vítězství, kterého dobyla ochranářská vláda, spočívalo nakonec v tom, že byla uznána svoboda obchodu, a proti se postavilo jen 53 nejzarytějších přívrženců vládní strany. Galimatyáš obojakých stanovisek, stranických intrik, parlamentních manévrů, vzájemného zrazování atd., to je výsledek debaty z 26. listopadu, ze které vzešlo oficiální uznání politiky svobodného obchodu, ale vykládat ji budou ochranáři, reprezentovat ji budou ochranáři a uskutečňovat ji budou také ochranáři.
V jednom dřívějším článku, který jsem napsal před zahájením zasedání, jsem už naznačil, že Disraeli ve svých předvolebních projevech upustil od myšlenky na obnovení obilních zákonů a že zamýšlí vynahradit landlordům tuto ztrátu daňovou reformou, která by pachtýřům umožňovala platit dál staré pachtovné z dob ochranných cel.[c] V tom, že by sňal z beder pachtýřů dnešní daňové břemeno a přesunul je na hřbet lidovým masám, v tom vidí Disraeli lék na všechny bolesti landlordů, a to mnohem vhodnější než starý pochybný systém ochranných cel, který přímo spekuloval se žaludkem mas. Spekulovat s jejich kapsami, to je ten důmyslný plán pana Disraeliho, který nyní odhalil ve svém rozpočtu a předložil 3. t. m. poslanecké sněmovně a o jehož osudu pravděpodobně rozhodne dnešní večerní rozprava.
Německé vlády a němečtí filantropové s oblibou hovoří o „opatřeních k povznesení pracujících tříd“ (Massregeln zur Hebung der arbeitenden Klassen). Disraeliho rozpočet by však bylo možno právem nazvat řadou „opatření k povznesení zahálčivých tříd“. Avšak stejně jako se u našich německých vlád a filantropů nakonec zpravidla ukáže, že taková opatření jsou jen podvod, tak také plán, který nyní osnuje anglický kancléř pokladu ve prospěch zahálčivých tříd, je pouhý humbuk. Jeho účelem je přimět pachtýře, aby ochotněji platili dnešní vysoké pachtovné, tím, že se jim bude mávat před nosem zdánlivým snížením daňových břemen; ale toho může Disraeli prakticky dosáhnout jen nějakým opatřením, které bude faktickým okradením městského obyvatelstva.
Disracli už dlouho ohlašoval s tajuplnou tváří svůj rozpočet. Sliboval málem osmý div světa. Jeho rozpočet prý „skoncuje s bojem různých zájmů; ukončí vražednou válku mezi třídami“; „všechny uspokojí a žádného nepoškodí“; „sloučí protichůdné zájmy v jediné vzkvétající společenství“; „vytvoří poprvé soulad mezi naším obchodním a finančním systémem tím, že vytyčí nové zásady“, které se už rýsují na obzoru.
Všimněme si nyní jeho objevů, které se už nerýsují na obzoru, ale byly před týdnem zjeveny anglickému parlamentu a vůbec celému světu. Jak se sluší a patří při zjevování takových tajemství, uvedl je Disraeli s patřičnými ceremoniemi a důležitou tváří. Když Peel přednášel roku 1842 svůj návrh rozpočtu, mluvil dvě hodiny. Disraeli k tomu potřeboval plných pět hodin. Hodinu potřeboval na to, aby dokázal, že „strádající“ třídy nestrádají; další hodinu věnoval tomu, co pro ně nemíní udělat, a při té příležitosti se dostal do rozporu s tím, co říkal předtím Walpole, Pakington, Malmesbury a on sám. Zbývající tři hodiny vyplnil výkladem rozpočtu, přičemž neustále odbočoval a mluvil o postavení Irska, obraně země, zamýšlených správních reformách a jiných poutavých námětech.
Základní rysy rozpočtu jsou tyto:
1) Lodní doprava. Poplatky za používání majáků se částečně snižuji, přibližně o 100 000 liber št. ročně. To je sleva necelých 6 pencí na tunu nákladu ročně a v lodní dopravě se to projeví teprve v polovině příštího roku. Úplně se má zrušit vybírání tranzitních cel. Mají být také odstraněny některé pravomoci admirality, které poškozují zájmy obchodního loďstva; tak např. nemají důstojníci válečného námořnictva při najímání námořníků z obchodních lodí v cizích přístavech žádat okamžité vyplacení jejich platů, mají poskytovat bezplatnou pomoc lodím v nouzi a v přístavech nemají vyhánět lodi neválečného charakteru z nejlepších kotvišť. Konečně má být vytvořen při poslanecké sněmovně výbor pro záležitosti lodivodské a záležitosti lodní zátěže. Tolik, pokud jde o lodní dopravu. Aby se freetradeři nemohli chlubit, že jim tato opatření přinesla nějaké pozitivní výhody, zůstává staré clo ze stavebního dříví nezměněno.
2) Kolonie. Nyní je dovoleno rafinovat cukr před vyclením, takže nadále se bude platit clo z množství rafinovaného cukru vyrobeného pro trh, nikoli ze surového cukru. Kromě toho se má podporovat přistěhovalectví Číňanů do Západní Indie, aby plantážníci měli dost levných pracovních sil. Diferenční cla na cukr se neruší.
3) Daň ze sladu a clo na chmel. Daň ze sladu má být snížena na polovinu, což bude podle slov pana Disraeliho znamenat snížení státních příjmů o 2 500 000 liber št. Také clo na chmel má být sníženo na polovinu, což bude znamenat další ztrátu asi 300 000 liber št. Tato snížení mají být provedena k 10. říjnu 1853. Místo dosavadního zákazu dovozu zahraničního sladu a místo dnešního cla na zahraniční chmel bude povoleno dovážet zahraniční chmel i slad a clo na ně bude stanoveno úměrné spotřební dani, která se platí z tohoto zboží na vnitřním trhu.
4) Čaj. Dnešní clo má být snížcno u všech druhů ze 2 šilinků 21/2 pence na 1 šilink za libru, ale toto snížení má být provedeno postupně, během šesti let, takže roku 1853 bude clo sníženo o 41/2 pence a každý další rok až do roku 1858 o 2 pence. Pro rok 1853 činí tedy toto snížení 400 000 liber št.
5) Daň z majetku a z přjmu. Tato daň, povolená pouze do 5. srpna 1853, má být prodloužena na další tři roky; celková částka má zůstat stejná, jen má být jinak rozdělena. Má se rozlišovat mezi zdaněním výnosu z majetku a zdaněním příjmů z různé výdělečné činnosti. Nemovitý majetek a cenné papíry jsou zdaněny jako dosud 7 pencemi z 1 libry št., zatímco zdanění příjmů z různé výdělečné činnosti (pachtýři, živnostníci, svobodná povolání, zaměstnanci) má být sníženo ze 3 procent na 2. Z těchto příjmů se bude nadále platit jen 51/4 pence z libry št. Naproti tomu má být snížena hranice zdanitelného důchodu ze 150 na 100 liber št. ročně a u nemovitého majetku a cenných papírů na 50 liber št. ročně. Aby těmito navrhovanými změnami nebyli poškozeni pachtýři, nebude se brát za základ zdanění polovina pachtovného jako dosud, nýbrž jedna třetina, takže všichni pachtýři platící méně než 300 liber št. ročně budou od daně osvobozeni. A na důkaz laskavosti vůči církvi mají být osvobozeni od daní všichni duchovní s příjmem do 100 liber št. ročně. Konečně má být daň z příjmu poprvé rozšířena na Irsko, což se ovšem netýká landlordů, nýbrž jen důchodu z cenných papírů a služného.
6) Domovní daň. Tato daň má být rozšířena na všechny nájemce domů, kteří platí nájemné 10 liber št. ročně, zatímco dříve platili daň jen nájemci domů s nájemným od 20 liber št. ročně. Kromě toho má být výše domovní daně zdvojnásobena, tj. z 6 pencí na 1 šilink u obchodních místností a z 9 pencí na 1 šilink šest pencí u obytných domů, počítáno z 1 libry št. nájemného.
Vcelku tedy tento rozpočet znamená:
Na jedné straně rozšíření daně z příjmu v Anglii na ty vrstvy městského obyvatelstva, které ji dosud neplatily, a zavedení této daně v Irsku pro vlastníky cenných papírů a veřejné zaměstnance. Rozšíření domovní daně na ty vrstvy městského obyvatelstva, které dosud žádnou domovní daň neplatily, a zdvojnásobení této daně. Na druhé straně snížení zemědělské daně ze sladu a cla na chmel o 2 800 000 liber št.; ulehčení daňového břemene u lodní dopravy o 100 000 liber št. a snížení cla na čaj o 400 000 liber št.
Městské obyvatelstvo se má smířit s větším daňovým zatížením v podobě nové daně z příjmu, s rozšířením a zdvojnásobením domovní daně, aby se venkovskému obyvatelstvu mohly snížit daně o 2 800 000 liber št. Drobní obchodníci, lépe placení tovární dělníci a obchodní zaměstnanci budou tak platit domovní daň a poprvé budou podléhat dani z příjmu. Podle toho se bude z půdy platit 7 pencí z 1 libry št., zatímco u obytných domů se budou platit 2 šilinky a 1 penny. Snížení cla na čaj nebude mít vliv na tento poměr, protože je ve srovnání se zvýšeným přímým zdaněním poměrně malé a je stejně výhodné jak pro venkov, tak pro město.
Úplné osvobození irských landlordů od daně z příjmu a osvobození anglických pachtýřů a duchovenstva od rozšířené daně z příjmu je zřejmé zvýhodnění venkova na úkor města. Kdo však získává snížením daně ze sladu — landlord, pachtýř nebo spotřebitel? Snížení daně je snížení rizika spojeného s výrobou. Podle zákonů politické ekonomie by mělo snížení výrobních nákladů znamenat snížení cen, tudíž výhodu ne pro landlorda, ani pro pachtýře, nýbrž jen a jen pro spotřebitele.
Přitom je však nutné uvážit dvě okolnosti. Předně půda, na které se daří prvotřídní ječmen, je v Anglii monopolním vlastnictvím a vyskytuje se jen v Nottinghamshiru, Norfolku atd., zatímco dovoz sladu z ciziny je už povahou tohoto zboží omezen, protože ani ječmen, ani slad nesnáší dlouhé cesty po moři. Za druhé, velcí angličtí pivovarníci mají fakticky na vaření piva monopol, který se opírá o dnešní systém živnostenských povolení, takže ani zrušení obilních zákonů nezpůsobilo pokles cen černého a světlého piva.
Ze snížení daně ze sladu nebude mít tedy zisk ani pachtýř, ani spotřebitel, ale rozdělí si jej landlordi a velcí pivovarníci. — A protože v zemědělství se bude dál pociťovat nepříjemný vliv potravní daně, bude vybrání poloviční daně vyžadovat stejné administrativní výdaje jako dříve celé daně. Vybrat 14 400 000 liber št. nepřímých daní stojí dnes 5 liber št. 6 šilinků na sto liber št. daní. Až se daně o tři milióny sníží, zvýší se výdaje na 6 liber št. až 6 liber št. 4 šilinky, čili oč budou příjmy menší, o to budou neproduktivní náklady větší.
Disraeliho rozpočet tedy znamená v podstatě odškodnění landlordů — „odškodnění i s úroky“.
Ale tento rozpočet má ještě jeden neméně zajímavý rys.
Chcete-li uskutečnit systém svobodného obchodu, musíte především změnit finanční systém. „Musíte se vrátit od nepřímého zdanění k přímému,“ praví Disraeli, a má pravdu.
Přímé zdanění je nejjednodušší a také nejstarší a první způsob zdanění a vyskytuje se ve společnosti založené na pozemkovém vlastnictví. Města později zavedla systém nepřímého zdanění, avšak během doby, s moderní dělbou práce, systémem velkého průmyslu a přímé závislosti vnitřního obchodu na zahraničním obchodu a na světovém trhu, se systém nepřímého zdanění dostal do dvojího rozporu s potřebami společnosti. Na hranicích státu se projevuje v podobě ochranných cel a narušuje nebo ztěžuje volný styk s jinými zeměmi. Uvnitř země se projevuje vlivem daňového systému na výrobu, narušuje hodnotové relace mezi zbožím a podrývá svobodnou konkurenci a směnu. Z obou těchto důvodů je nutné odstranit systém nepřímého zdanění. Je nutné vrátit se k přímým daním. Avšak při přímém zdanění nelze klamat a každá třída jasně vidí, kolik přispívá na veřejné výdaje. Proto v Anglii není nic tak nepopulární jako přímé zdanění: daň z příjmu, daň z majetku, daň domovní atd. Nyní je otázka, jak to průmyslové třídy v Anglii provedou, až je svobodný obchod donutí zavést přímé zdanění, aby buď nevzbudily všeobecné pobouření, anebo nezvětšily své vlastní daňové břemeno.
Je to možno udělat jen trojím způsobem:
Zaútočit na státní dluh; ale to by znamenalo podrytí státního úvěru, konfiskaci, zkrátka revoluční opatření.
Zdanit především pozemkovou rentu; ale to by znamenalo útok na vlastnictví, konfiskaci, revoluční opatření.
Zabrat církevní statky; ale to je zase další útok na vlastnictví, konfiskace, revoluční opatření.
„Nikdy,“ volá Cobden, „stačí snížit veřejné výdaje a budeme moci snížit i dnešní zdanění.“
To je ovšem utopie. Předně, vztahy mezi Anglií a kontinentem vyžadují neustálé zvyšování národních výdajů; a za druhé, vítězství strany průmyslníků, kterou Cobden představuje, by mělo týž následek, protože boj mezi kapitálem a prací by se jen zostřil a prostředky represe by se musely rozšířit — prostě rozpočet nepřipouští snížení.
Shrnuji: systém svobodného obchodu nutí přejít k přímému zdanění. Systém přímých daní s sebou nutně přináší revoluční opatření proti církvi, landlordům a majitelům cenných papírů. Tato revoluční opatření vyžadují spojenectví s dělnickou třídou, a toto spojenectví připravuje anglickou buržoazii o hlavní plody, které si od svobodného obchodu slibovala, totiž neomezenou nadvládu kapitálu nad prací.
Napsal K. Marx kolem 10. prosince 1852
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3650 z 28. prosince 1852
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — povýtce, ve vlastním smyslu slova. (Pozn. red.)
313 Míní se zrušení obilních zákonů (viz poznámku [247]).