Karel Marx a Bedřich Engels



„Kölnische Zeitung“ o Itálii


Kolín 26. srpna. Včera jsme byli odsouzeni poslouchat, jak literát pan Wilhelm Jordan z Berlína žvaní o politice ze světodějného stanoviska.[a] Osud nás neúprosně pronásleduje. Dnes nás postihuje podobný úděl: největší vymoženost března spočívá v tom, že si politiku propachtovali beletristé.

Pan Levin Schücking z Münsteru, čtvrté nebo páté kolo u reklamního vozu pana Dumonta, otiskl v "Kölnische Zeitung" článek O "naší politice v Itálii".

A co říká "můj přítel Levin s očima z onoho světa"?[220]

"Ještě nikdy nemělo Německo vhodnější příležitost než právě dnes, aby svou politiku vůči Itálii postavilo na zdravou základnu, která slibuje staleté trvání. Slavně" (! zradou Karla Alberta) "jsme smyli pohanu, jíž poskvrnil naše prapory národ, který ve štěstí tak snadno zpychne; v čele nepřekonatelného vojska, obdivuhodného nejen ve vítězství a v boji, ale i ve snášení útrap a ve vytrvalosti, vztyčil barba bianca, bělovous, slavného (!?) německého dvojhlavého orla na cimbuří vzbouřeného města, kde před více než šesti sty lety dal zavlát témuž praporu císařský rudovous jako symbolu německé svrchovanosti nad Itálií. Tato svrchovanost patří ještě dnes nám."

Tak mluví pan Levin Schücking z "Kölnische Zeitung".

Tehdy, kdy neozbrojený lid vypráskal po pětidenním boji Radeckého Chorvaty a pandury z Milána, tehdy, kdy "obdivuhodně vojsko" bylo rozprášeno u Goita a ustoupilo k Veroně - tehdy politická lyra "mého přítele Levina s očima z onoho světa" mlčela! Ale od té doby, co posílená rakouská armáda dosáhla stejně zbabělou jako neobratnou zradou Karla Alberta - zradou, kterou jsme nesčetněkrát předpověděli - nezaslouženého vítězství, od té doby se publicisté ze sousedního listu objevili zase na scéně, od té doby vytrubují do světa o "smyté pohaně", od té doby si troufají dělat paralely mezi Bedřichem Barbarossou a Radeckým Barbabiancou, od té doby je hrdinský Milán, který vybojoval nejslavnější revoluci z celého roku 1848, už jen "vzbouřené město", od té doby patří nám Němcům, kterým jinak nikdy nic nepatří, "svrchovanost nad Itálií"!

"Naše prapory"! Černožluté cáry metternichovské reakce, po kterých se ve Vídni šlape - to jsou prapory pana Schückinga z "Kölnische Zeitung"!

"Slavný německý dvojhlavý orel"! Týž heraldický netvor, kterému u Jemappes, u Fleurus, u Millesima, u Rivoli, u Neuwiedu, u Marenga, u Hohenlinden, u Ulmu, u Slavkova a u Wagramu[221] oškubala ozbrojená revoluce křídla, to je ten "slavný" cerberus pana Schückinga z "Kölnische Zeitung"!

Když byli Rakušani poraženi, byli to Rakušani, sonderbundovci[222], ba skoro vlastizrádci; od té doby, co Karel Albert vlezl do pasti, od té doby, co postoupili k Ticinu, jsou "Němci", jsme to "My", kteří jsme to všechno vykonali. Nemáme nic proti tomu, že "Kölnische Zeitung" vybojovala vítězství u Volty a Custozy a dobyla Milán,[223] ale potom bere na sebe také odpovědnost za všechny jí dobře známé brutality a hanebnosti onoho "ve snášení útrap a ve vytrvalosti obdivuhodného" barbarského vojska právě tak jako svého času převzala odpovědnost za haličské masakry.

"Tato svrchovanost patří ještě dnes nám. Itálie a Německo jsou zkrátka národy, které příroda a dějiny k sobě připoutaly, které k sobě patří z vůle prozřetelnosti, které jsou spřízněny jako věda a umění, jako myšlenka a cit" -

jako pan Brüggemann a pan Schücking!

A právě proto se Němci a Italové už 2000 let neustále potírali, právě proto Italové vždy znovu střásali německý útlak, právě proto zbarvila německá krev tak často ulice Milána, aby se dokázalo, že Německo a Itálie "patří k sobě z vůle prozřetelnosti"!

Právě proto, že Itálie a Německo "jsou spřízněny", dali Radecký a Welden pálit a drancovat všechna benátská města!

Můj přítel Levin s očima z onoho světa nyní žádá, abychom se vzdali Lombardie až po Adiži, neboť lid nás tam nechce, i když někteří chudí "cittadini"[b] (tak říká učený pan Schücking italským contadini, rolníkům) Rakušany s jásotem vítají. Ale budeme-li se chovat jako "svobodný lid", "potom nám rád podá svou ruku, aby se námi dal vést po cestě, kterou nemůže jít sám, po cestě k svobodě".

Opravdu! Itálie, která si vydobyla tiskovou svobodu, poroty a ústavu, dříve než Německo procitlo z lenivého spánku, Itálie, která v Palermu vybojovala první revoluci tohoto roku, Itálie, která v Miláně beze zbraní porazila "nepřekonatelné" Rakušany - Itálie nemůže jít cestou svobody, aniž ji vede Německo, tj. Radecký! Ovšem, jestliže je frankfurtského shromáždění, nemohoucí ústřední moci, 39 sonderbundů a "Kölnische Zeitung" zapotřebí k tomu, aby se mohlo jít cestou k svobodě…

Dosti. Aby se Italové od Němců opravdu "dali vést k svobodě", ponechá si pan Schücking Jižní Tyroly a Benátsko, aby je udělil v léno rakouskému arcivévodovi, a posílá "2000 mužů jihoněmeckého říšského vojska do Říma, aby zjednali Kristovu náměstkovi klid v jeho vlastním domě".

Ale běda!

Francouzi, Rusové vzali souš,
moře pak vzali si Briti,
my ve vzdušné říši vládnem snu,
není, kdo moh by ji vzíti.

Zde hegemonicky vedeme,
zde všichni jsme pod jedním krovem;
na ploché zemi mají svůj díl
ostatní národové.[224]

A tam nahoře, ve vzdušné říši snů, nám patří také "svrchovanost nad Itálií". To neví nikdo lépe než pan Schücking. Když takto k prospěchu německé říše vyložil tuto odvážnou politiku svrchovanosti, uzavírá s povzdechem:

"Politika, která je veliká, velkomyslná, která je hodna takové mocnosti, jako je německá říše, platila u nás bohužel odjakživa za fantastickou a při tom také možná ještě dlouho zůstane!"

Doporučujeme pana Schückinga za vrátného a pohraničního strážníka německé cti na výšině Stelvského sedla. Odtud může obrněný fejetonista z "Kölniche Zeitung" přehlédnout Itálii a bdít nad tím, aby se z "německé svrchovanosti nad Itálií" neztratilo ani písmenko; a teprve pak může Německo klidně spát.




Napsáno 26. srpna 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 87 z 27. srpna 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b — měšťané. (Pozn. red.)

220 Z Freiligrathovy básně „Die Rose“ [„Růže“].

221 Vyjmenovávají se tu bitvy, které svedli Rakušané s Francouzi v období francouzské buržoasní revoluce z konce 18. století, v době direktoria, konsulátu a císařství a v nichž rakouská armáda byla poražena: u Jemappes 6. listopadu 1792, u Fleurus 26. června 1794, u Millesima 13. až 14 dubna 1796, u Rivoli 14. až 15. ledna 1797, u Neuwiedu 18. dubna 1797, uMarenga 14. června 1800, u Hohenlinden 3. prosince 1800, u Ulmu 17. až 20. října 1805, u Slavkova 2. prosinec 1805, u Wagramu 5. až 6. července 1809.

222 Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl založen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoasních reforem ve Švýcarsku a udržel výsady církve a jezuitů. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu rozdrcena vojsky federální vlády.

223 Volta a Custoza — obce v severní Itálii. 25. července 1848 porazila rakouská armáda pod velením Radeckého piemontskou armádu u Custozy a 26. až 27. července u Volty; 6. srpna 1848 obsadila Milán.

224 Heine, „Německo. Zimní pohádka“, kap. VII.