Bedřich Engels
Debata o dosavadním zákonodárství o výkupu
Kolín 4. srpna. Berlínské shromáždění vynáší čas od času na světlo boží všelijakou staropruskou špínu a právě nyní, kdy černobílé rytířstvo je den ze dne drzejší, jsou podobná odhalení velmi potřebná.
Na zasedání 21. července se znovu mluvilo o feudálních břemenech. Ústřední sekce se na základě návrhu jednoho poslance vyslovila pro to, aby buď z moci úřední, nebo na návrh jedné ze zúčastněných stran byla zastavena dosud nezakončená jednání, resp. soudní procesy, týkající se výkupu a rozdělení obecní půdy.
Poslanec Dierschke se zabýval dosavadním způsobem výkupu. Nejdříve vyložil, jak už sám postup při výkupu poškozuje rolníky.
"Tak byla například velmi jednostranně stanovena náhrada za robotu. Nepřihlíželo se k tomu, že odměna za robotu, stanovená v dřívějších stoletích na jeden až dva stříbrné groše, odpovídala tehdejším cenám naturálií a tehdejším poměrům; musela se proto považovat za přiměřený ekvivalent vykonané práce a nemohla přinášet nějakou výhodu ani vrchnosti, ani rolníkovi povinnému robotou. Svobodnému námezdnímu dělníkovi se však nyní musí zaplatit místo dvou stříbrných grošů pět až šest stříbrných grošů denně. Požádá-li teď jedna ze zúčastněných stran o výkup, pak musí být po předchozím převedení robotních dnů na pracovní dny námezdního dělníka zaplacen rozdíl nejméně tří stříbrných grošů denně, tedy při 50 dnech ročně musí být zaplacena renta 4 až 5 tolarů, které chudý rolník nesežene, protože má často sotva čtvrt jitra půdy a jinde dostačující příležitost k výdělku nenajde."
Toto místo z řeči pana Dierschka vede k rozmanitým úvahám, které nejsou příliš lichotivé pro veleslavné liberální zákonodárství z let 1807 - 1811.[184]
Vyplývá z něho především, že robota (zvláště ve Slezsku, o němž pan Dierschke mluví) není vůbec nějakou rentou nebo dědičným pachtem, které se odvádějí in natura, že není náhradou za užívání půdy, nýbrž že je - pánům Patowovi a Gierkovi navzdory - pouhým "důsledkem vrchnostenské moci a dědičného poddanství" a že tedy musí být podle vlastních zásad těchto velkých státníků zrušena bez náhrady.
V čem spočívaly povinnosti rolníka? V tom, že rolník musil být v určitých dnech v roce nebo pro určité služby pánovi k disposici. Ale ne bezplatně; rolník dostával za tuto práci nebo službu mzdu, která se původně zcela rovnala denní mzdě za svobodnou práci. Výhodou pro pána nebylo tedy to, že by snad používal bezplatné nebo levnější práce rolníkovy, nýbrž to, že za obvyklou mzdu měl k disposici pracovníky, kdykoli je potřeboval, a nebyl přitom povinen je zaměstnávat, když je nepotřeboval. Pánova výhoda nespočívala tedy v peněžní hodnotě naturálního výkonu, nýbrž v jeho nucenosti; nespočívala v ekonomickém poškození rolníka, nýbrž v jeho nesvobodě. A tyto povinnosti prý nejsou "důsledkem vrchnostenské moci a dědičného poddanství"!
Není sporu o tom, že chtějí-li být pánové Patow, Gierke a spol. důslední, musí být robota vzhledem k svému původnímu charakteru zrušena bez náhrady.
Jak to však vypadá, zkoumáme-li její nynější charakter?
Robota zůstala po staletí beze změny a mzda za robotu se rovněž nezměnila. Ceny potravin však stoupaly a s nimi i mzda za svobodnou práci. Robota, která byla zpočátku pro obě strany hospodářsky stejně výhodná, ba dokonce skýtala často rolníkovi dobře placenou práci ve dnech, kdy neměl co dělat, stala se pro něho postupně "skutečným reálným břemenem", abychom použili slov pana Gierka, a přímým peněžním ziskem pro milostpána statkáře. Pán teď měl nejen jistotu, že bude mít stále k disposici dostatečný počet pracovníků, ale k tomu ještě shrábl pěkný výdělek z jejich nízké mzdy. Tímto důsledným, po staletí trvajícím šizením byli rolníci připravováni o stále větší část své mzdy, až nakonec z ní dostávali sotva třetinu nebo dokonce jen čtvrtinu. Předpokládáme-li, že rolnická usedlost byla povinna dodat jen jednoho pracovníka, a to jen na 50 dní v roce, a že denní mzda vzrostla za 300 let průměrně jen o dva stříbrné groše, pak milostivý pán vydělal jen na tomto jediném pracovníkovi plných 1000 tolarů a na úrocích z 500 tolarů za 300 let při 5 7500 tolarů, celkem tedy 8500 tolarů na jednom pracovníkovi, a to při odhadu, který ani z poloviny neodpovídá skutečnosti.
Co z toho vyplývá? Že by neměl platit rolník milostivé vrchnosti, nýbrž milostivá vrchnost rolníkovi, že rentu by neměla platit rolnická usedlost šlechtickému statku, nýbrž šlechtický statek rolnické usedlosti.
Ale tak pruští liberálové z roku 1848 neuvažují. Naopak, pruské právnické svědomí soudí, že rozdíl mezi mzdou za robotu a mzdou za svobodnou práci nemá hradit šlechtic rolníkovi, nýbrž rolník šlechtici. Právě proto, že milostivý pán rolníka taka tak dlouho šidil o rozdíl na mzdě, právě proto musí nyní rolník milostivého pána za toto šizení odškodnit. Jak je vidět - tomu, kdo má, se dává a tomu, kdo nemá, se bere to, co má.
Vypočítá se tedy rozdíl ve mzdě, jeho roční výše se pokládá za pozemkovou rentu a v této formě plyne do kapsy milostivého pána. Chce-li se rolník z renty vykoupit, kapitalisuje se renta 4% (ani ne 5%!), a tento kapitál, rovnající se pětadvacetinásobku renty, rolník zaplatí. Jak je vidět, zachází se s rolníkem docela po obchodnicku; náš předchozí výpočet o zisku šlechty byl tedy zcela oprávněný.
Někdy to dopadne tak, že rolníci mají platit za čtvrt jitra špatné půdy často 4-5 tolarů renty, zatímco celé jitro dobré půdy, nezatížené robotou, lze koupit za 3 tolary roční renty!
Z roboty se lze vykoupit také tak, že rolník odstoupí pozemek stejné hodnoty, jako je částka, kterou má zaplatit. To si ovšem mohou dovolit jen větší sedláci. V takovém případě dostane statkář pozemek jako prémii za obratnost a důslednost, s níž on sám i jeho předkové okrádali rolníky.
To je teorie výkupu. Potvrzuje plně to, co se dělo ve všech ostatních zemích, kde byly postupně odstraňovány feudální poměry, zejména v Anglii a ve Skotsku: přeměna feudálního vlastnictví ve vlastnictví buržoasní, přeměna vrchnostenské moci v kapitál, znamená pokaždé nové, hrubé ošizení nesvobodného ve prospěch feudálního pána. Nesvobodný musí svou svobodu vždycky vykoupit, draze vykoupit. Buržoasní stát jedná podle zásady: zadarmo je jenom smrt.
Teorie výkupu však dokazuje ještě víc.
Tyto nehorázné požadavky kladené na rolníky mají totiž, jak poznamenává poslanec Dane, nevyhnutelně za následek, že rolníci upadají do rukou lichvářů. Lichva je nevyhnutelným průvodcem třídy svobodných malorolníků, jak dokazuje Francie, Falc a Porýnská provincie. Pruská výkupní věda způsobila, že malorolníci ve starých provinciích poznali slasti lichvářského útisku, ještě než dosáhli svobody. Pruská vláda vůbec uměla odjakživa vystavovat utiskované třídy zároveň útlaku feudálních i moderních buržoasních poměrů, a tak činit jařmo dvojnásob těžkým.
K tomu přistupuje ještě jedna okolnost, na niž poslanec Dane rovněž upozorňuje: obrovské výlohy, které vzrůstají tím více, čím nedbalejší a neobratnější je placený komisař.
"Město Lichtenau ve Vestfálsku zaplatilo za 12 000 jiter půdy 17 000 tolarů a ještě tím nebyly kryty výlohy"!!
Následuje praxe výkupu, která to potvrzuje ještě přesvědčivěji. Hospodářští komisaři, pokračuje pan Dierschke, tj. úředníci, kteří připravují výkup,
"vystupují v trojí funkci. Jednou jako vyšetřovatelé; v této funkci vyslýchají strany, zjišťují faktický podklad pro výkup a vypočítávají výši náhrady. Často přistupují k věci velmi jednostranně, často nepřihlížejí k daným právním poměrům, protože jim někdy chybějí právnické znalosti. Dále vystupují jako znalci a svědci a naprosto samostatně odhadují hodnotu předmětů určených k výkupu. Nakonec dávají své dobrozdání, které se téměř rovná rozhodnutí, neboť hlavní komise je zpravidla nucena opírat se o jejich mínění vyplývající ze znalosti místních podmínek.
A konečně hospodářští komisaři nemají důvěru rolníků, neboť často poškozují strany tím, že je nechávají po celé hodiny čekat, zatímco hodují u stolu statkáře" (který je sám stranou), "a zejména tím vzbuzují nedůvěru stran vůči sobě. Když konečně po tříhodinovém čekání smějí dreschgärtneři[185] vstoupit, spustí na ně hospodářští komisaři často bandurskou a hrubě odmítají všechny jejich námitky. Mohu zde mluvit z vlastní zkušenosti, protože jsem obhajoval jako soudní komisař zájmy rolníků při výkupu. Diktátorská moc hospodářských komisařů musí být proto zrušena. Spojení tří funkcí, vyšetřovatele, svědka a soudce v jedné osobě, je rovněž neoprávněné."
Poslanec Moritz hájí hospodářské komisaře; pan Dierschke odpovídá: Mohu říci, že je mezi nimi mnoho takových, kteří poškozují zájmy rolníků; sám jsem dokonce podal na některé z nich udání a mohu o tom, bude-li třeba, podat důkazy.
Ministr Gierke vystupuje ovšem zase jako obhájce staropruského systému a institucí z něho vzešlých. Hospodářské komisaře je ovšem třeba zase pochválit:
"Dávám shromáždění na uváženou, zda je správné, aby se této tribuny používalo k takovým naprosto neprokázaným, úplně neopodstatněným výtkám!"
A pan Dierschke přece důkazy nabízí!
Ježto se však, jak se zdá, Jeho Excelence Gierke domnívá, že lze všeobecně známé skutečnosti vyvrátit ministerským tvrzením, přineseme v dohledné době několik "důkazů" o tom, že pan Dierschke vůbec nepřeháněl, naopak jednání hospodářských komisařů ani zdaleka dost ostře neodsoudil.
Tolik o debatě. Pozměňovacích návrhů bylo podáno tolik, že zpráva musela být spolu s nimi vrácena zpět ústřední sekci. Konečné rozhodnutí shromáždění je tedy ještě před námi.
Mezi těmito pozměňovacími návrhy je také návrh pana Moritze, v němž se upozorňuje na další bohulibé opatření staré vlády. Pan Moritz navrhuje, aby bylo přerušeno jednání o mlýnských dávkách.
Když bylo roku 1810 rozhodnuto, že bude zrušeno právo donucovací a pokutné, byla zároveň jmenována komise, která měla odškodnit mlynáře za to, že byli vystaveni svobodné konkurenci. Již toto usnesení bylo nesmyslné. Byli snad odškodněni cechovní mistři za zrušení svých výsad? Věc má však své zvláštní důvody. Mlýny platily mimořádné dávky za požívání práva donucovacího a pokutného, a místo aby tato práva byla prostě zrušena, dostali mlynáři odškodnění a dávky zůstaly v platnosti. Forma je nesmyslná, ale věc má aspoň zdání práva.
Ale v provinciích připojených od roku 1815 jsou mlýnské dávky ponechány, donucovací a pokutné právo zrušeno, a přesto nebylo vyplaceno žádné odškodnění. To je staropruská rovnost před zákonem. Živnostenský zákon sice ruší všechny živnostenské dávky; ale podle živnostenského řádu z roku 1845 a podle zákona o odškodnění je třeba pokládat všechny mlýnské dávky ve sporných případech nikoli za živnostenské dávky, nýbrž za pozemkové dávky. Z tohoto zmatku a porušování práva vznikly nesčetné procesy, rozsudky soudů si vzájemně odporovaly, sám vrchní soud vynášel zcela protichůdné rozsudky. Jaké dávky pokládala dřívější zákonodárná moc za "pozemkové dávky", je vidět z případu, který uvedl pan Moritz: jeden mlýn v Sasku, k němuž kromě mlýnských budov patří už jen vodní síla a žádná půda, je zatížen "pozemkovou dávkou" 4 velkých korců[186] obilí!
Vskutku, ať si říká kdo chce co chce, Prusko bylo odjakživa nejmoudřeji, nejspravedlivěji a nejlépe spravovaným státem!
Napsal B. Engels 4. srpna 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 67 z 6. srpna 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
184 V letech 1807-1811 provedli ministři Stein a Hardenberg v Prusku polovičaté agrární reformy. Roku 1807 bylo zrušeno osobní dědičné poddanství rolníků, ale všechna břemena, jimiž byl rolník zatížen, zůstala zachována. Roku 1811 dostali rolníci právo vykoupit se z feudálních břemen pod podmínkou, že zaplatí statkáři částku rovnající se pětadvacetinásobku hodnoty obvyklých ročních dávek nebo že mu přenechají až polovinu své půdy.
185 Dreschgärtneři - tak se nazývali v některých německých krajích, zejména ve Slezsku, nesvobodní rolníci, kteří dostávali od statkáře kousek půdy s chatrčí a museli pro něho pracovat (především mlátit obilí) za nepatrnou odměnu v penězích nebo v naturáliích.
186 Velký korec — dutá obilní míra, v Prusku se rovnal 1319 litrům.