K. Marx, B. Engels: Zatýkání

Karel Marx a Bedřich Engels

Zatýkání

Kolín 11. července. Přes patriotický pokřik a povyk téměř všeho německého tisku postavila se "Neue Rheinische Zeitung" hned od první chvíle v Poznaňsku na stranu Poláků, v Itálii na stranu Italů, v Čechách na stranu Čechů. Prohlédli jsme hned od první chvíle machiavelskou politiku, která, když byla uvnitř Německa do základů otřesena, snažila se ochromit demokratickou energii, odvrátit od sebe pozornost, odvést proud žhavé revoluční lávy někam jinam, kout zbraně pro vnitřní útlak; proto probouzela úzkoprsou národnostní zášť, tak cizí kosmopolitickému charakteru Němců, a v neslýchaně krutých a nevýslovně barbarských válkách proti jiným národům vychovala soldatesku, jakou se nemohla pochlubit ani třicetiletá válka.

Ve chvíli, kdy Němci bojují se svými vládami o svobodu ve vlastní zemi, jsou nuceni pod jejich velením podnikat křížové výpravy proti svobodě Polska, Čech a Itálie. Jaká hluboká kombinace! Jaký historický paradox! Německo, zachvácené revolučním kvasem, hledá východisko ve válce za restauraci, v tažení za upevnění staré moci, proti které právě dělá revoluci. Pouze válka s Ruskem je válkou revolučního Německa, válkou, v níž Německo může smýt hříchy minulosti, v níž se může vzchopit, v níž může potřít své vlastní autokraty; je to válka, v níž si Německo, jak se sluší na národ, který svrhává jařmo dlouhého ponižujícího otroctví, obětováním vlastních synů vykupuje právo propagovat civilisaci a osvobozuje se dovnitř tím, že osvobozuje navenek.

Čím víc se veřejnosti ujasňují poslední události, tím pádněji potvrzují fakta naše stanovisko k válkám proti jiným národům, jimiž Německo zneuctilo svou novou epochu. Jako příspěvek k tomuto ujasnění přikládáme následující, byť i opožděnou zprávu od jednoho pražského Němce.

Praha 24. června 1848 (došlo opožděně)

"Deutsche Allgemeine Zeitung" z 18. t. m. přináší článek o schůzi Němců, která se konala v Ústí nad Labem 18. t. m. a na níž byly proneseny řeči svědčící o takové neznalosti posledních událostí u nás a částečně, mírně řečeno, o takové ochotě zahrnout náš nezávislý tisk potupnými výtkami, že pisatel pokládá za svou povinnost vysvětlit tyto omyly, pokud je to v této chvíli možné, a obhájit pravdu vůči všem prchlivým a zlomyslným lidem. Překvapuje nás, když takoví muži, jako je "zakladatel Spolku pro ochranu německých zájmů na východě", se vysloví před celým shromážděním: "Dokud v Praze trvají boje, nemůže být ani řeči o odpuštění, a připadne-li vítězství nám, musí ho být v budoucnu využito." Jaképak vítězství má připadnout Němcům a jaképak spiknutí bylo potlačeno? Ovšem, kdo důvěřuje dopisovateli "Deutsche Allgemeine Zeitung", zřejmě vždy jen velmi povrchně informovanému, patetickým frázím "malého poláko-a frankožrouta" nebo článkům věrolomného "Frankfurter Journal", který se pokouší při událostech v Bádensku štvát Němce proti Němcům a teď Němce proti Čechům, ten si nikdy neudělá jasný obraz o zdejších poměrech. Zdá se, že všude v Německu panuje názor, že cílem bojů v pražských ulicích bylo jen to, aby byl potlačen německý živel a založena slovanská republika. O slovanské republice nebudeme mluvit, tato myšlenka je příliš naivní; co se však týká potlačení německého živlu, je třeba říci, že mezi bojovníky na barikádách nebylo ani nejmenší stopy po nějaké nevraživosti mezi oběma národnostmi; Němci i Češi stáli bok po boku připraveni k obraně a já sám jsem několikrát vyzval řečníka, který mluvil česky, aby svá slova opakoval německy, což se také vždy bez sebemenších námitek stalo. Říká se také, že prý revoluce vypukla o dva dny dříve, než měla; to by tu však musela být už předem nějaká organisace a přinejmenším by bylo muselo být připraveno střelivo; ale po tom tu rovněž nebylo ani potuchy. Barikády vyrůstaly ze země namátkou všude, kde se sešlo deset dvanáct lidí; Ostatně sotva by se jich bylo mohlo postavit víc, vždyť i nejmenší uličky byly třikrát až čtyřikrát zabarikádovány. Střelivo, kterého bylo nanejvýš poskrovnu, si bojovníci vyměňovali na ulicích. O nějakém vrchním velení, vůbec o nějakém velení nebylo ani řeči; obránci bojovali tam, kde se právě útočilo, a stříleli bez vedení a bez povelů z domů a z barikád. Jak by mohla při takovém neřízeném, neorganisovaném odporu vzniknout myšlenka na spiknutí, když se to neprojevilo ani nějakým oficiálním prohlášením, ani při zveřejnění výsledků vyšetřování? I sama vláda, jak se zdá, pokládá toto tvrzení za neopodstatněné, neboť z Hradu neoznamují nic, co by mohlo Praze vysvětlit události krvavých červnových dnů. Zadržení členové Svornosti byli až na několik osob opět propuštěni; ostatní uvěznění budou rovněž propuštěni, jen hrabě Buquoy, Villani a několik dalších jsou dosud ve vazbě a jednoho krásného dne se možná na pražských zdech objeví plakát, z něhož se dovíme, že se všechno zakládalo na nedorozumění. Operace velícího generála rovněž nenasvědčují tomu, že by chtěl chránit Němce před Čechy. Neboť místo aby si získal německé obyvatelstvo vyjasněním událostí, místo aby dobyl barikády a hájil život a majetek "věrných" obyvatel města, vyklidil Staré Město, přešel na levý břeh Vltavy a střílí na Čechy i Němce bez rozdílu, neboť bomby a koule, které dopadaly do Starého Města, si nemohly vybírat jen Čechy, ale skolily každého, ať měl kokardu nebo ne. Jak máme tedy při zdravém rozumu předpokládat, že tu šlo o nějaké slovanské spiknutí, když vláda dosud nemůže nebo nechce k tomu dát žádné vysvětlení.

Občan dr. Göschen z Lipska odevzdal knížeti Windischgrätzovi děkovnou adresu, které však tento generál nesmí přikládat příliš velkou důležitost jako výrazu mínění lidu. Občan Göschen je jeden z těch opatrných liberálů, kteří se náhle stali liberály po únorových dnech. To on sestavil adresu, vyjadřující saské vládě důvěru ve věci volebního zákona, zatímco se v celém Sasku zvedla vlna nesouhlasu, neboť jedna šestina jeho obyvatel, a to nejschopnější lidé, ztratila své první občanské právo - své volební právo; je to jeden z těch, kdo se v "Německém spolku" rozhodně vyslovili proti tomu, aby byli v Sasku připuštěni k volbám Němci nesaského původu, a hleďme, jaká obojetnost! - krátce nato jménem svého klubu přislíbil spolku německých státních občanů nesaského původu, žijících v Sasku, všechnu pomoc, aby si mohli zvolit vlastního poslance do Frankfurtu; zkrátka, chceme-li ho charakterisovat jedním slovem, je to zakladatel "Německého spolku". Tento muž posílá děkovnou adresu rakouskému generálovi, v níž mu děkuje za ochranu, kterou poskytl celé německé vlasti. Doufám, že jsem ukázal, že tím, co se událo, není ještě nikterak prokázáno, nakolik se kníže Windischgrätz až dosud zasloužil o německou vlast; to ukáže teprve výsledek vyšetřování. Proto tedy přenecháváme soudu dějin, aby ocenily generálovu "chrabrou odvahu, smělou rozhodnost a železnou vytrvalost", a pokud jde o výraz "nízká úkladná vražda", jehož bylo použito o smrti paní kněžny, poznamenáváme pouze, že není nikterak prokázáno, že ona kulka byla určena kněžně, která se v celé Praze těšila úctě; je-li tomu snad přece tak, neujde vrah trestu; bolest knížete nebyla jistě větší než bolest oné matky, která viděla odnášet s roztříštěnou hlavou svou devatenáctiletou dcerku, také nevinnou oběť. Co se týče výrazu použitého v adrese - "udatné vojsko, které tak chrabře bojovalo pod Vaším vedením", v tom s občanem Göschenem plně souhlasím, neboť kdyby byl jako já viděl, jak zuřivě se to "udatné vojsko" v pondělí v poledne vrhalo v Celetné ulici na houf bezbranných lidí, byl by shledal, že jeho výrazy jsou ještě příliš slabé. Já sám musím přiznat, třebaže to neposlouží mé vojenské cti, že jsem se jako pokojný chodec stojící mezi skupinou žen a dětí nedaleko Templu^{^[a]} nechal i s nimi zahnat třiceti či čtyřiceti c. k. granátníky na útěk, a to tak nakvap, že jsem všechna svá zavazadla, tj. svůj klobouk, musel zanechat v rukou vítězů, protože jsem pokládal za zbytečné čekat, až rány dopadající za mými zády zasáhnou i mne. Ale zato jsem mohl o šest hodin později pozorovat, jak tíž c. k. granátníci neváhali půl hodiny kartáči a šestiliberními koulemi ostřelovat barikádu v Celetné ulici, na níž bylo nanejvýš dvacet mužů - a přece ji nedobyli, dokud ji její obránci kolem půlnoci neopustili. K boji muže proti muži nedošlo, až na ojedinělé případy, kdy byla přesila na straně granátníků. Příkopy a Nové aleje^{^[b]}, soudě podle demolovaných domů, byly vyčišťovány hlavně dělostřelectvem a nevyslovuji se vůbec k tomu, zda je zapotřebí tak velkého pohrdání smrtí k tomu, aby byla vyčištěna široká ulice kartáčovou palbou od stovky téměř neozbrojených obhájců?

Co se pak týče poslední řeči pana dr. Stradala z Teplic, podle níž prý "pražské noviny působily ve prospěch cizích zájmů", pravděpodobně ruských, prohlašuji jménem nezávislého pražského tisku, že tento výrok je buď nehorázná neinformovanost, nebo hanebná pomluva, jejíž absurdnost byla a bude ještě dostatečně prokázána postojem našich listů. Svobodný pražský tisk neměl nikdy jinou tendenci než hájit nezávislost Čech a rovnoprávnost obou národností. Je si však velmi dobře vědom, že německá reakce jak v Poznaňsku, tak v Itálii se pokouší vyvolat úzkoprsý nacionalismus, jednak aby potlačila revoluci uvnitř Německa, jednak aby si vychovala soldatesku pro občanskou válku.

Napsáno 11. července 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 42 z 12. července 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:

a „V Templu“ se nazývá dům čp. 589 v Celetné ulici, proti ústí Ovocného trhu. (Pozn. čes. red.)

b Nynější Národní třída. (Pozn. čes. red.)