Bedřich Engels



Dohodovací debaty v Berlíně[33]


Kolín 6. června. Jednání o dohodě atd. v Berlíně velmi utěšeně pokračuje. Podává se návrh za návrhem, většina z nich dokonce pět až šestkrát, aby se snad neztratily dlouhou cestou po různých sekcích a komisích. Při každé příležitosti se vznáší bezpočet předběžných, vedlejších, faktických, doplňujících i zásadních dotazů. O každé z těchto velkých či malých otázek se zpravidla rozvine nenucená konversace "z místa" s předsedou, ministry atd., a tak dochází mezi vyčerpávající prací "velkých debat" k vítané chvilce odpočinku. V těchto sousedských rozhovorech rádi vyslovují své mínění zvláště ti bezejmenní dohodovači, které zapisovatel obvykle označuje jako "hlasy". Tyto "hlasy" jsou ostatně tak pyšné na své hlasovací právo, že někdy, jako se stalo například 2. června, "hlasují pro i proti". Vedle této idyly se však s celou vznešeností tragédie rozpoutává boj velké debaty, boj, který se nevede pouze z tribuny slovy, nýbrž boj, jehož se účastní také chór dohodovačů - dupou, mručí, překřikují jeden druhého atd. Drama končí ovšem pokaždé vítězstvím ctnostné pravice a rozhoduje se téměř vždy výzvou konservativní armády k hlasování.

Na zasedání 2. června podal pan Jung interpelaci ministru zahraničních věcí ohledně dohody s Ruskem o vydávání uprchlých zločinců. Je známo, že již roku 1842 si veřejné mínění vynutilo, aby tato dohoda byla zrušena, ale roku 1844 za vlády reakce byla opět obnovena. Je známo, že ruská vláda dává provinilce, kteří jí byli vydáni, umrskat k smrti nebo je posílá na Sibiř. Je známo, že dohoda o vydávání sprostých zločinců a tuláků skýtá vítanou záminku k tomu, aby se Rusům vydávali političtí uprchlíci.

Pan Arnim, ministr zahraničních věcí, odpověděl:

"Nikdo jistě nebude mít námitky proti tomu, aby byli vydáni zběhové, neboť je všeobecným pravidlem, že spřátelené státy si je navzájem vydávají."

Bereme na vědomí, že podle názoru našeho ministra jsou Rusko a Německo "spřátelené státy". Rusko dozajista nesoustřeďuje na Bugu a Němenu tolik vojska pro nic jiného než proto, aby zbavilo "spřátelené" Německo co nejdřív hrůz revoluce.

"O vydání zločinců rozhodují ostatně soudy, takže je tu veškerá záruka, že obžalovaní nebudou vydáni před ukončením trestního vyšetřování."

Pan Arnim se pokouší namluvit shromáždění, že prý pruské soudy vyšetřují skutkovou podstatu činů, z nichž jsou zločinci obviněni. Právě naopak! Ruské nebo rusko-polské justiční úřady zašlou pruským úřadům rozhodnutí, že uprchlík se má odpovídat před soudem. Pruský soud má pouze zjistit, zda je zaslaný dokument autentický, a vyřeší-li se tato otázka kladně, musí se usnést na jeho vydání. "Takže je tu veškerá záruka", že ruská vláda může jen dát pokyn svým soudcům, a každý uprchlík jí bude dodán do rukou v pruských okovech, pokud ještě nebyl žalován pro politické záležitosti.

"Je samozřejmé, že vlastní poddaní se nevydávají."

"Vlastní poddaní", pane feudální barone von Arnim, nemohou být vydáváni už proto, že v Německu od té doby, kdy si lid troufal vybojovat na barikádách svobodu, už žádní "poddaní" nejsou.

"Vlastní poddaní"! To jsme snad my, my, kdo volíme shromáždění, kdo předpisujeme králům a císařům suverénní zákony, "poddaní" Jeho Veličenstva pruského krále?

"Vlastní poddaní"! Kdyby celé shromáždění mělo jen za mák revoluční hrdosti, jíž děkuje za svou existenci, smetlo by servilního ministra jediným výkřikem odporu z tribuny i z ministerské lavice. Shromáždění však klidně dopustilo, aby ve sněmovně padl tento hanebný výrok. Neozval se proti němu sebenesmělejší protest.

Pan Rehfeld interpeloval pana Hansemanna o nových nákupech vlny, které provádí společnost Seehandlung[34], a o výhodách, které se poskytují diskontováním směnek anglickým kupcům proti německým. Vlnařský průmysl, který vlivem všeobecné krize upadá, měl vyhlídky dosáhnout při nákupu vlny za letošní velmi nízké ceny aspoň malých výhod. A tu si přijde Seehandlung a vyhání obrovskými nákupy ceny do výše. Zároveň se nabízí, že podstatně usnadní anglickým kupcům nákup diskontováním spolehlivých směnek na Londýn - což je opatření, které je rovněž velmi vhodné k tomu, aby se získáním nových kupců vyhnaly ceny vlny do výše, a které dává zahraničním kupcům podstatné výhody proti domácím.

Seehandlung je dědictvím absolutní monarchie, společnost, která jí sloužila k rozmanitým účelům. Po dvacet let činila ilusorním zákon o státním dluhu z roku 1820 a velmi nepříjemně zasahovala do obchodu a průmyslu.

Otázka, kterou pan Rehfeld nadhodil, je pro demokracii v podstatě nepříliš významná. Jde tu o to, zda budou mít o několik tisíc tolarů větší či menší zisk producenti vlny, nebo továrníci ve vlnařském průmyslu.

Producenti vlny jsou téměř výhradně velkostatkáři, braniborští, pruští, slezští a poznaňští feudálové.

Továrníci zpracovávající vlnu jsou většinou velcí kapitalisté, představitelé velké buržoasie.

U cen vlny nejde tedy o všeobecné zájmy, nýbrž o třídní zájmy, o to, kdo koho napálí - statkářská šlechta velkou buržoasii, nebo velká buržoasie statkářskou šlechtu.

Pan Hansemann, poslaný do Berlína jako zástupce velké buržoasie, nyní vládnoucí strany, zrazuje ji statkářské šlechtě, poražené straně.

Pro nás demokraty je na tom zajímavé jen to, že se pan Hansemann staví za poraženou stranu, že nepodporuje jenom konservativní třídu, nýbrž třídu reakční. Přiznáváme, že tohle jsme od buržoy Hansemanna neočekávali.

Pan Hansemann zpočátku ujišťoval, že není přítelem společnosti Seehandlung, potom však k tomu dodal: Nákupy společnosti ani její továrny nelze naráz zastavit. Co se týče nákupu vlny, existují smlouvy, podle nichž má společnost závazek zakoupit v tomto roce určité množství vlny… Myslím si, že když takovéto nákupy nepoškodily v jiných letech soukromý obrat, proč by jej měly poškodit právě letos?... Neboť jinak by došlo k příliš velkému snížení cen.

Z celé této řeči je patrno, že pan Hansemann byl nějak nesvůj, když mluvil. Dal se svést k tomu, aby vyhověl Arnimům, Schaffgotschům a Itzenplitzům na úkor vlnařských továrníků, a teď má svůj neprozřetelný krok obhajovat argumenty moderní, vůči šlechtě tak nemilosrdné politické ekonomie. Ví sám nejlépe, že si z celého shromáždění dělá dobrý den.

"Nákupy společnosti ani její továrny nelze naráz zastavit." Seehandlung tedy nakupuje vlnu a pracuje ve svých továrnách plnou parou. Jestliže nelze naráz "zastavit" továrny společnosti, nelze samozřejmě naráz zastavit ani prodej. Seehandlung tedy bude dodávat na trh své vlněné výrobky, bude ještě víc přeplňovat už beztak přeplněný trh a ještě víc snižovat už beztak nízké ceny. Zkrátka, aby braniborští aj. junkeři dostali peníze za svou vlnu, bude Seehandlung ještě víc stupňovat nynější hospodářskou krizi a přebírat vlnařským továrníkům těch pár kupců, kteří jim ještě zůstali.

Pokud jde o historii s anglickými směnkami, pouští se pan Hansemann do skvělé tirády o obrovských výhodách, které má celá země z toho, že anglické guineje putují do kapes braniborských junkerů. My se ovšem nehodláme touto otázkou vážně zabývat. Nechápeme jen, jak přitom pan Hansemann mohl zachovat vážnou tvář. - Na témž zasedání se ještě jednalo o jmenování komise pro poznaňskou otázku. O tom zítra.




Napsal B. Engels 6. června 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 7 z 7. června 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:

33 "Dohodovacími debatami" ("Vereinbarungsdebatten") nazývali Marx a Engels debaty pruského Národního shromáždění, svolaného do Berlína v květnu 1848, aby "v dohodě s korunou" vypracovalo ústavu. Marx a Engels nazývali berlínské shromáždění, které přijalo tuto zásadu a tím se zřeklo zásady svrchovanosti lidu, "dohodovacím shromážděním" ("Vereinbarungsversammlung") a poslance, kteří byli stoupenci této dohody, "dohodovači" ("Vereinbarer").

34 Společnost pro námořní obchod („Preussische Seehandlungsgesellschaft“) — obchodní a úvěrová společnost, založená roku 1772 v Prusku; obdržela od státu řadu důležitých státních privilegií; poskytovala vládě velké půjčky a ve skutečnosti plnila úlohu jejího bankéře a finančního makléře. Roku 1904 byla tato společnost oficiálně přeměněna v Pruskou státní banku.