V. I. Lenin: Úkoly proletariátu v naší revoluci
září 1917
BANKROT ZIMMERWALDSKÉ INTERNACIONÁLY — JE NUTNO ZALOŽIT
III. INTERNACIONÁLU17. Zimmerwaldská Internacionála hned z počátku zaujala kolísavé, „kautskyánské“, „centristické“ stanovisko, což také přimělo zimmerwaldskou levici, aby se ihned ohradila, oddělila a vydala svůj manifest (otištěný ve Švýcarsku rusky, německy a francouzsky).
Hlavním nedostatkem zimmerwaldské Internacionály, příčinou jejího bankrotu (neboť ideologicky a politicky už zbankrotovala) je kolísáni, nerozhodnost ve velmi důležité, prakticky vše určující otázce úplného rozchodu se sociálšovinismem a se sociálšovinistickou starou Internacionálou vedenou Vanderveldem, Huysmansem v Haagu (Holandsko) aj.
U nás není ještě známo, že zimmerwajdskou většinu tvoří po výtce kautskyánci. Zatím však je to důležitá okolnost, kterou není možno pouštět se zřetele a která je nyní v západní Evropě všeobecně známa. Dokonce šovinista, krajní německý šovinista Heilmann, redaktor ultrašovinistického listu „Chemnitzer Volksstimme“ a spolupracovník ultrašovinistického parvusovského časopisu „Die Glocke“ (samozřejmě „sociální demokrat“ a horlivý zastánce „jednoty“ sociální demokracie), byl nucen v tisku přiznat, že centrum čili „kautskyánství“ a zimmerwaldskdá většina jsou jedno a totéž.
A události z konce roku 1916 a z počátku roku 1917 plně odhalily tuto skutečnost. Přestože sociálpacifismus byl kientalským manifestem[1] odsouzen, celá zimmerwaldská pravice, celá zimmerwaldská většina propadla sociálpacifismu; Kautský a spol. v řadě projevů v lednu a únoru roku 1917; Bourderon a Merrheim ve Francii, když společně se sociálšovinisty jednomyslně hlasovali pro pacifistické resoluce socialistické strany (v prosinci 1916) a „Generální konfederace práce“[2] (t. j. celostátní organisace francouzských odborových organisací, rovněž v prosinci 1916); Turati a spol. v Itaii, kde celá strana zaujala sociálpacifistické stanovisko a Turati pak sám v řeči 17. prosince 1916 se „dal strhnout“ (a ne ovšem náhodou) k nacionalistickým frázím, zkrašlujícím imperialistickou válku.
Předseda Zimmerwaldu a Kientalu Robert Grimm se v lednu 1917 spolčil se sociálšovinisty své strany (Greulich, Pflüger, Gustav Müller aj.) proti skutečným internacionalistům.
Na dvou poradách zimmerwaldovců různých zemí, v lednu a v únoru 1917, bylo toto obojetné a ramenářské počínání zimmerwaldské většiny formálně odsouzeno levými internacionalisty několika zemí: Münzenbergem, sekretářem mezinárodní organisace mladých a redaktorem výborného internacionalistického listu „Die Jugendinternationale“; Zinověvem, zástupcem Ústředního výboru naší strany; K. Radkem z polské sociálně demokratické strany (,‚zemské vedení“); Hartsteinem, německým sociálním demokratem, členem „ Spartakovy skupiny“.
Ruskému proletariátu je mnohé dáno; nikde na světě se ještě dělnické třídě nepodařilo rozvinout takovou revoluční energii jako v Rusku. Ale komu je mnohé dáno, od toho je mnohé požadováno.
Nelze dále trpět zimmerwaldské bahno. Nelze trpět, abychom kvůli zimmerwaldským „kautskyáncům“ byli dále napolo spjati se šovinistickou Internacionálou Plechanovů a Scheidemannů. Je třeba okamžitě se rozejít s touto Internacionálou. Je třeba zůstat v Zimmerwaldu jedině pro informaci.
Je třeba, abychom právě my, právě nyní, bez otálení založili novou revoluční, proletářskou Internacionálu, nebo lépe řečeno, nebáli se veřejně přiznat, že je už založena a rozvíjí činnost.
To je Internacionála „internacionalistů skutky“, které jsem už přesně vyjmenoval. Oni a jedině oni jsou představiteli revolučních internacionalistických mas, a nikoli těmi, kdož masy demoralisují.
Je-li málo takových socialistů, nechť se zeptá každý ruský dělník sám sebe, kolik bylo třídně uvědomělých revolucionářů v Rusku v předvečer únorové (březnové) revoluce roku 1917.
Nejde tu o počet, nýbrž o správné vyjádření myšlenek a politiky opravdu revolučního proletariátu. Podstata věci není v „proklamaci“ internacionalismu, nýbrž v tom, být i v nejtěžších dobách skutečným internacionalistou.
Neoddávejme se klamným nadějím v úmluvy a mezinárodní kongresy. Mezinárodní styky, pokud trvá imperialistická válka, jsou sevřeny železnými pařáty vojenské diktatury imperialistické buržoasie. Jestliže dokonce „republikán“ Miljukov, který je nucen nyní trpět pobočnou vládu Sovětu dělnických zástupců, nepustil v dubnu 1917 do Ruska švýcarského socialistu Bedřicha Plattena, sekretáře strany, internacionalistu, účastníka Zimmerwaldu i Kientalu, ačkoliv má za ženu Rusku a jel k jejím příbuzným, třebaže se v Rize zúčastnil roku 1905 revoluce, seděl za to v ruském žaláři, složil kauci carské vládě k svému propuštěni a chtěl si vymoci její vrácení, jestliže „republikán‘‘ Miljukov to mohl učinit v Rusku v dubnu 1917, pak je možno soudit, jakou cenu mají přípovědi a sliby, fráze a deklarace buržoasie o míru bez anexí atp.
A zatčení Trockého anglickou vládou? A to, že Martov nebyl propuštěn ze Švýcar, a snahy vylákat Martova do Anglie, kde ho čeká osud Trockého?
Nečiňme si ilusí. Nesmíme podléhat sebeklamu.
„Čekat“ na mezinárodní kongresy nebo porady, znamená být zrádcem internacionalismu, jakmile je dokázáno, že dokonce i ze Štokholmu k nám nepouštějí ani socialisty věrné internacionalismu, ba ani dopisy od nich, ačkoliv mohou být dokonale kontrolovány vojenskou censurou, vyznačující se krajní přísností.Naše strana nesmí „čekat“, nýbrž musí hned založit Třetí Internacionálu — a stovky socialistů v německých a anglických žalářích si ulehčeně oddechnou — tisíce a tisíce německých dělníků, kteří nyní organisují stávky a demonstrace, děsící ničemu a lupiče Viléma, se dočtou v nelegálních letácích o našem rozhodnutí, o tom, že chováme bratrskou důvěru v Karla Liebknechta a jedině v něj — o našem rozhodnutí bojovat i nyní proti „revolučnímu obranářství“ — přečtou si to a utvrdí se ve svém revolučním internacionalismu.
Komu je mnohé dáno, od toho je mnohé požadováno. Není na světě země, kde by byla nyní taková svoboda jako v Rusku. Využijme této svobody, nikoli abychom hlásali podporu buržoasie nebo buržoasního „revolučního obranářství“, nýbrž abychom nebojácně a poctivě, proletářsky a liebknechtovsky založili třetí Internacionálu, Internacionálu neúprosně potírající jak zrádce — sociálšovinisty, tak i kolísající „centristy“.
18. O tom, že o sjednoceni sociálních demokratů v Rusku nemůže být řeči, není po tom, co už jsem řekl, třeba se mnoho šířit.
Bude lépe, zůstaneme-li dva, jako Liebknecht — a to znamená zůstat s revolučním proletariátem — než abychom připustili, třeba na chvíli, myšlenku sjednocení se stranou Organisačního výboru, s Čcheidzem a Ceretělim, kteří trpí blok s Potresovem v listu „Rabočaj a Gazeta“[3], kteří hlasují ve Výkonném výboru sovětu dělnických zástupců pro půjčku[4] ‚ kteří sklouzli k „obranářství“.
Nechť mrtví sami pochovávají své zesnulé.
Kdo chce pomoci kolísavým, musí začít tím, že sám přestane kolísat.__________________________________
Poznámky:
[1] Kientalský manifest byl schválen na druhé mezinárodní konferenci internacionalistů, která se konala r. 1916 v Kientalu. (Pozn. překl. čes. originálu)
[2] O resolucích francouzské socialistické strany a Generální konfederace práce z prosince 1916 viz v článku „Pacifismus buržoasní a pacifismus socialistický“, XXIII. sv. Leninových spisů, 4. ruské vyd. (Pozn. překl. čes. originálu)
[3] „Rabočaja Gazeta“ — ústřední orgán menševické strany. Časopis vycházel v Petrohradě od března do listopadu 1917. — Pozn Leninova.
[4] „Půjčka svobody“, vypsaná Prozatímní vládou roku 1917 na potřeby dalšího vedení imperialistické války. (Pozn. překl. čes. originálu)