V. I. Lenin: Úkoly proletariátu v naší revoluci
září 1917

SITUACE V SOCIALISTICKÉ INTERNACIONÁLE

16. Mezinárodní povinnosti dělnické třídy Ruska nabývají právě nyní mimořádné důležitosti.

Internacionalismem se nyní ohání kdekdo. K internacionalistům se hlásí i šovinisté obranáři, i pánové Plechanov a Potresov, i Kerenský. Tím aktuálnější povinností proletářské strany je, aby proti internacionalismu slov zcela jasně, přesně a určitě postavila internacionalismus skutků.

Bezobsažné výzvy k dělnictvu všech zemí, plané ujišťování o věrnosti internacionalismu, pokusy přímo nebo nepřímo stanovit „pořadí“ akcí revolučního proletariátu v různých válčících zemích, křečovité snahy o dosažení „dohody“ mezi socialisty válčících zemí o revolučním boji, pachtění s pořádáním socialistických kongresů pro kampaň za mír atd. atd. — to všechno je svým objektivním významem, ať to autoři takových idejí, takových pokusů nebo takových plánů myslí sebeupřímněji, pouhým frázérstvím. V nejlepším případě jsou to naivní blahá přání, hodící se jedině k tomu, aby zastírala, jak šovinisté klamou masy. A nejobratnější, v tricích parlamentního šejdířství nejprohnanější francouzští sociálšovinisté dávno už dosáhli rekordu v neslýchaně nabubřelých a boucharonských pacifistických a internacionalistických frázích, spojených s neslýchaně nestoudnou zradou socialismu a Internacionály, se vstupem do vlád, vedoucích imperialistickou válku, s hlasováním pro úvěry nebo půjčky (jako Čcheidze, Skobělev, Ceretěli a Stěklov v posledních dnech v Rusku), s potlačováním revolučního boje ve vlastní zemi atd. atd.

Naivní lidé často zapomínají na krutou, drsnou skutečnost světové imperialistické války. Tato skutečnost nestrpí frází a vysmívá se naivním, blahým přáním.

Internacionalismus skutky je jeden a pouze jeden: obětavé organisování revolučního hnutí a revolučního boje ve vlastní zemi, podpora takového boje, takové linie a pouze ji jediné (propagandou, projevy sympatií, hmotně) ve všech zemích bez výjimky.
Všecko ostatní je klam a manilovština[1].

Mezinárodní socialistické a dělnické hnutí vytvořilo za více než dvě léta války tři směry ve všech zemích, a kdo opouští půdu reality a nevidí tyto tři směry, neanalysuje je a důsledně nebojuje za opravdu internacionalistický směr, ten se odsuzuje k bezmocnosti, bezradnosti a k chybám.

Jsou to tyto tři směry:
i. Socjálšovinisté, tj. socialisté slovy, šovinisté skutky — ti, kdož se vyslovují pro „obranu vlasti“ v imperialistické (a především v nynější imperialistické) válce.
Tito lidé jsou naši třídní nepřátelé. Přešli k buržoasii. Patří k nim většina oficiálních vůdců oficiální sociální demokracie ve všech zemích: pánové Plechanov a spol. v Rusku, Scheidemannové v Německu, Renaudel, Guesde, Sembat ve Francii, Bissolati a spol. v Itaii, Hyndman, fabiánci[2] a „labouristé“ (vůdcové „dělnické strany“) v Anglii, Branting a spol. ve Švédsku, Troelstra a jeho strana v Holandsku, Stauning a jeho strana v Dánsku, Viktor Berger a jiní „obránci vlasti“ v Americe atp.

ii. Druhým směrem je tzv. „centrum“ — ti, kdo kolísají mezi sociálšovinisty a skutečnými internacionalisty.
„Centrum“, se ustavičně zapřísahá a dušuje, že oni jsou marxisté a internacionalisté, že jsou pro mír, pro všemožný „nátlak“ na vlády, pro všemožné „požadavky“ k vlastní vládě, aby „tlumočil touhu lidu po míru“, pro všemožné kampaně za mír, že jsou pro mír bez anexí atd. atp. — a pro mír se sociálšovinisty. „Centrum“ je pro „jednotu“, „centrum“ je proti rozkolu.

„Centrum“, toť svět líbivých maloměšťáckých frází, internacionalismu slovy, zbabělého oportunismu a úslužnosti k sociálšovinistům v praxi.
To hlavní vězí v tom, že „centrum‘‘ není přesvědčeno o nutnosti revoluce proti vlastním vládám, nepropaguje ji, nevede nesmiřitelný revoluční boj, že vymýšlí nejbanálnější — a ultra - „marxisticky“ znějící — vytáčky.
Sociálšovinisté jsou naši třídní nepřátelé, měšťáci v řadách dělnického hnutí. Představují vrstvu, skupiny, složky dělníků, objektivně korumpovaných buržoasií (lepší mzdy, čestné funkce atd.) a pomáhajících své buržoasii olupovat a rdousit malé a slabé národy, rvát se o rozdělení kapitalistické kořisti.
„Centrum“ jsou lidé rutiny, prolezlí shnilou legalitou, pokažení atmosférou parlamentarismu a pod., byrokraté, kteří si zvykli na výnosné sinekury a na „klidnou“ práci. Vzato historicky a hospodářsky, nejsou představiteli zvláštní vrstvy, jsou jedině výrazem přechodu od překonaného období dělnického hnutí, od období let 1871—I914 — od období, které přineslo mnoho cenného, zejména naučilo proletariát věci pro něho naprosto nezbytné, totiž pozvolné, houževnaté, soustavné organisační práci v širokém a nejširším měřítku — k období novému, které se objektivně stalo nutným od první světové imperialistické války, která zahájila éru sociální revoluce.

Hlavním vůdcem a představitelem „centra“ je Karel Kautský, nejvýznačnější autorita II. Internacionály (1889—1914), vzor toho, jak může marxista úplně zkrachovat, vzor neslýchané bezcharakternosti, nejubožejšího kolísání a zrad od srpna 1914. Směr „centra“ představuje Kautský, Haase, Ledebour, tzv. „Pracovní společenství“ v říšském sněmu; ve Francii Longuet, Pressemane a tzv. „minoritáři“ (přívrženci menšiny) vůbec; v Anglii Philipp Snowden, Ramsay Macdonald a mnozí jiní vůdcové „nezávislé dělnické strany“ a zčásti britské socialistické strany; Maurice Hillquit a mnozí jiní v Americe; Turati, Treves, Modigliani atp. v Itaii; Robert Grimm atd. ve Švýcarsku; Viktor Adler a spol. v Rakousku; strana Organisačního výboru[3], Axelrod, Martov, Čcheidze, Ceretěli a jiní v Rusku atd.

Pochopitelně, že jednotlivci někdy přecházejí, aniž si to uvědomují, od stanoviska sociálšovinismu ke stanovisku „centra“ a naopak. Každý marxista ví, že se třídy navzájem liší, přestože jednotlivci volně přecházejí z jedné třídy do druhé; stejně se liší navzájem i směry v politickém životě, přestože jednotlivci volně přecházejí od jednoho směru k druhému, přes pokusy a úsilí o sloučení směrů.

iii. Třetím směrem jsou internacionalisté skutky, k jejichž snahám má nejblíže „zimmerwaldská levice“ [4](otiskujeme v příloze[5]její manifest ze září 1915, aby se čtenáři mohli seznámit se vznikem tohoto směru podle původních pramenů).
Vyznačují se hlavně tím, že se úplně rozešli jak se sociálšovinismem, tak i s „centrem“. Vedou bezohledný revoluční boj proti své imperialistické vládě a proti své imperialistické buržoasii. Charakterisuje je zásada: „Hlavní nepřítel je ve vlastní zemi“. Vedou nelítostný boj proti slaďoučkým sociálpacifistickým frázím (sociálpacifista je socialistou slovy, buržoasním pacifistou skutky; buržoasní pacifisté blouzní o věčném míru bez svržení jařma a panství kapitálu) a proti všelikým vytáčkám, které mají odůvodnit nemožnost, nevhodnost či nevčasnost revolučního boje proletariátu a proletářské, socialistické revoluce ve spojitosti s nynější válkou.
Nejvýznačnějšími představiteli tohoto směru jsou: v Německu „Spartakova skupina“ neboli skupina „Internacionála“ ‚ jejímž členem je Karel Liebknecht. Karel Liebknecht je nejproslulejším představitelem tohoto směru a nové, skutečné, proletářské Internacionály.
Karel Liebknecht vyzval německé dělníky a vojáky, aby obrátili zbraně proti své vládě. Učinil tak veřejně s tribuny parlamentu (říšského sněmu). A potom se odebral na Potsdamské náměstí, jedno z největších náměstí v Berlíně, a tam na demonstraci rozdával illegálně vytištěné proklamace s výzvou: „Pryč s vládou“. Byl zatčen a odsouzen do káznice. Sedí nyní v Německu v káznici, jako vůbec stovky, ne-li tisíce opravdových socialistů Německa sedí v žalářích za to, že bojovali proti válce.
Karel Liebknecht neúprosně bojoval v projevech i v tisku nejen proti svým Plechanovům, Potresovům (Scheidemannům, Legienům, Davidům a spol.), nýbrž i proti svým centristům, proti svým Čcheidzům, Ceretěliům (proti Kautským, Haasům, Ledebourům a spol.).
Karel Liebknecht se svým přítelem Otto Rühlem, sami dva ze sto deseti poslanců, porušili disciplinu, rozbili „jednotu“ s „centrem“ a šovinisty a šli proti všem. Liebknecht samojediný představuje socialismus, proletářskou věc, proletářskou revoluci. Celá ostatní německá sociální demokracie podle přiléhavého výrazu Rosy Luxemburgové (také členky a jedné z vůdkyň „Spartakovy skupiny“) je páchnoucí mrtvolou.
Jiná skupina skutečných internacionalistů v Německu je představována brémským listem „Arbeiterpolitik“.

Ve Francii stojí ke skutečným internacionalistům nejblíže Loriot a jeho přátelé (Bourderon a Merrheim propadli sociálpacifismu), jakož i Francouz Henri Guilbeaux, který vydává v Ženevě časopis „Demain“, v Anglii je to list „The Trade-Unionist“, část členů britské socialistické strany a nezávislé dělnické strany (na př. William Russel, který otevřeně žádal, aby byli vyloučeni vůdcové, kteří zradili socialismus) a skotský učitel obecné školy socialista Maclean, odsouzený anglickou buržoasní vládou do káznice za to, že vedl revoluční boj proti válce; stovky anglických socialistů jsou v žalářích pro tytéž delikty. Oni a jedině oni jsou internacionalisté skutky; v Americe je to „socialistická dělnická strana“ a ony živly v oportunistické „socialistické straně“, které začaly vydávat v lednu 1917 list „The Internationalist“; v Holandsku strana „tribunátů“ ‚ vydávající list „Tribune“ (Pannekoek, Herman Gorter, Wynkoop, Henrietta Roland-Holstová), strana, která se hlásila v Zimmerwaldu ke středu a nyní přešla k nám; v Švédsku strana mladých neboli levých, jejímiž vůdci jsou na př. Lindhagen, Ture Nerman, Karlson, Ström, Z. Höglund, který spolupracoval v Zimmerwaldu při založení „zimmerwatdské levice“ a nyní je odsouzen do žaláře pro revoluční boj proti válce; v Dánsku Trier a jeho přátelé, kteří vystoupili z úplně změšťáčtělé „sociálně demokratické“ strany Dánska, v jejímž čele je ministr Stauning; v Bulharsku „těsňaci“; v Itaii stojí opravdovým internacionalistům nejblíže sekretář strany Constantin Lazzari a redaktor ústředního listu „Avanti“ Serrati; v Polsku Radek, Hanecki a jiní vůdcové sociální demokracie, sjednocené „zemským vedením“, Rosa Luxemburgová, Tyszka a jiní vůdcové sociální demokracie, sjednocené „hlavním vedením“; ve Švýcarsku leví, kteří vypracovali odůvodnění „referenda“ (v lednu 1917) pro boj proti sociálšovinistům a „centru“ své země a kteří na socialistické konferenci curyšského kantonu v Tössu 11. února 1917 navrhli zásadní revoluční resoluci proti válce; v Rakousku mladí přátelé Bedřicha Adlera zleva, zčásti činní v klubu „Karel Marx“ ve Vídni, rozpuštěném nyní krajně reakční rakouskou vládou, která se snaží zničit Bedřicha Adlera pro jeho odvážný, byť málo promyšlený výstřel na ministra, atd. atp.

Nejde tu o odstíny, které jsou i mezi levými. Jde tu o směr. Podstata věci je v tom, že v době strašlivé imperialistické války není tak snadné být skutečným internacionalistou. Takových lidí je málo, avšak jedině oni představují celou budoucnost socialismu, jedině oni jsou vůdci mas a nikoli těmi, kdož masy demoralisují.

Rozdíl mezi reformisty a revolucionáři v řadách sociálních demokratů, v řadách socialistů vůbec, se musel s objektivní nutností za imperialistické války pozměnit. Kdo se omezuje na to, že vznáší k buržoasním vládám ‚ „požadavky‘‘ ‚ aby uzavřely mír nebo „tlumočily touhu národů po míru“ atp.‚ fakticky sklouzá k reformám. Neboť otázka války může být, objektivně vzato, vyřešena jedině revolučním způsobem.

Není možno vyprostit se z války a dosáhnout demokratického, nenásilného míru a osvobození národů z područí miliardových úroků, plynoucích do kapes pánů kapitalistů, kteří se obohatili „na válce‘‘ — není možno se z ní vyprostit jinak než revolucí proletariátu.

Od buržoasních vlád je možné a nutné se dožadovat nejrozmanitějších reforem, není však možné, nechceme-li propadat planému snění a reformismu, žádat od těchto lidí a tříd tisícerými svazky spjatých s imperialistickým kapitálem, aby zpretrhali tyto svazky, a nebudou-li tyto svazky zpřetrhány, jsou veškeré řeči o válce proti válce plané, klamné fráze.

„Kautskyánci“, „centrum“, jsou revolucionáři slovy a reformisty skutky — internacionalisty slovy a pomocníky sociálšovinismu skutky.

__________________________________

Poznámky:

[1] Manilov — jedna z postav literárního díla ruského spisovatele N. V. Gogola „Mrtvé duše“. — Manilovština prázdné snění. (Pozn. překl. čes. originálu)

[2] Fabiánci — členové reformistického „Fabiánského spolku“, který ustavila r. 1884 skupina anglické liberální inteligence (Webbovi, Shaw aj.), přiklánějící se tehdy k ideám socialismu. (Pozn. překl. čes. originálu)

[3] Menševici. (Pozn. překl. čes. originálu)

[4] Na první mezinárodní konferenci internacionalistů, svolané za první světové války (1914—1918) v září 1915 do Zimmerwaldu, Lenin ustavil levou skupinu, tak zvanou „zimmerwaldskou levici“, ve které se sdružily revoluční živly mezinárodního socialistického hnutí. (Pozn. překl. čes. originálu)

[5] Zde je míněna brožura z r. 1917. (Pozn. překl. čes. originálu)

 

Zpět na obsah