V. I. Lenin
Čínská válka
Rusko končí válku proti Číně: byla zmobilizována celá řada vojenských okruhů, vydány stamilióny rublů, do Číny byly poslány desetitisíce vojáků, byla svedena řada bitev a dobyta řada vítězství — většinou to ovšem nebyla vítězství nad pravidelnou nepřátelskou armádou, spíš nad čínskými povstalci nebo ještě lépe nad bezbrannými Číňany, které topili a pobíjeli, a nerozpakovali se ani zabíjet ženy a děti, nemluvě už o drancování paláců, domů a obchodů. A ruská vláda i s přisluhovačským tiskem oslavuje vítězství, jásá nad novými hrdinskými činy našich chrabrých vojsk, jásá nad tím, že evropská kultura porazila čínské barbary, jásá nad dalšími úspěchy ruského „civilizačního poslání“ na Dálném východě.
Ve všem tom jásotu není slyšet jen hlas uvědomělých dělníků, těchto čelných představitelů mnohamiliónových mas pracujícího lidu. Přitom veškerou tíhu nových vítězných tažení nese na svých bedrech právě dělný lid: z jeho řad se vybírají ti, kdo jsou posíláni za devatery hory, lid platí mimořádně zvýšené daně na úhradu miliónových vydání. Pokusme se však vyjasnit si otázku, jaké stanovisko mají k této válce zaujmout socialisté, kdo má na této válce zájem, jaký je skutečný smysl politiky, kterou sleduje ruská vláda.
Naše vláda především tvrdí, že vlastně ani nevede proti Číně válku, že jen potlačuje povstání, pacifikuje vzbouřence a pomáhá zákonné čínské vládě obnovit zákonný pořádek. Válka nebyla vypovězena, ale na podstatě věci to pranic nemění, neboť válka se stejně vede. Co vlastně vyvolalo útok Číňanů proti Evropanům, tuto vzpouru, kterou teď tak horlivě pacifikují Angličané, Francouzi, Němci, Rusové, Japonci atd.? „Nepřátelství žluté rasy k bílé rase,“ „nenávist Číňanů k evropské kultuře a civilizaci,“ tvrdí stoupenci války. Ano, Číňané opravdu nenávidí Evropany, jenže které Evropany a za co? Číňané necítí nenávist k evropským národům — s nimi konflikty neměli — ale k evropským kapitalistům a k evropským vládám, které tyto kapitalisty poslouchají. A mohli snad Číňané necítit nenávist k lidem, kteří přijížděli do Číny jen proto, aby se tu obohatili, kteří využívali své vychvalované civilizace jen k podvodům, k okrádání a násilí, kteří vedli s Čínou válku proto, aby získali právo obchodovat omamným opiem (válka Anglie a Francie proti Číně v roce 1856), kteří farizejsky maskovali loupeživou politiku šířením křesťanství? Tuto loupeživou politiku vůči Číně vedou evropské buržoazní vlády už dávno a teď se k nim připojila i ruská absolutistická vláda. Tato loupeživá politika se obvykle nazývá koloniální politikou. Každá země s rychle se rozvíjejícím kapitalistickým průmyslem začíná velmi brzy hledat kolonie, tj. takové země, v nichž je průmysl dosud málo vyvinut, které se vyznačují víceméně patriarchálním způsobem života, kde lze nacházet odbyt pro průmyslové výrobky a vydělávat na tom pěkné peníze. A pro obohacení hrstky kapitalistů vedly buržoazní vlády nekonečné války, týraly pluky vojáků v nezdravých tropických zemích, vyhazovaly milióny vyždímané z lidu, doháněly obyvatelstvo ze zoufalství k povstání a k smrti hladem. Vzpomeňte si na povstání indických domorodců proti Anglii[135] a na hlad v Indii nebo na nynější válku Angličanů proti Búrům[136].
A teď se tedy dravé pařáty evropských kapitalistů natáhly po Číně. A div ne první se na ni sápala i ruská vláda, která teď tak horlivě vykládá o své „nezištnosti“. Sebrala Číně „nezištně“ Port Arthur a začala stavět železnici do Mandžuska pod ochranou ruských vojsk. Evropské vlády začaly jedna po druhé tak pilně loupit, totiž „pronajímat“ si čínské území, že se plným právem začalo mluvit o dělení Číny. A máme-li věci nazývat pravým jménem, pak musíme říci, že evropské vlády (a ruská vláda div ne první) už dělení Číny zahájily. Nezahájily je však veřejně, ale potichoučku jako zloději. Začaly Čínu okrádat, jako se okrádá mrtvola, a když se tato domnělá mrtvola pokusila bránit, vrhly se na ni jako divá zvěř, vypalovaly celé vesnice, topily v Amuru bezbranné obyvatele, ženy a děti, střílely je a probodávaly bodáky. A všechny tyto křesťanské hrdinské činy jsou provázeny pokřikem proti čínským barbarům, kteří se opovažují pozvednout ruku proti civilizovaným Evropanům. Obsazení Niou-čuangu a vstup ruských vojsk na území Mandžuska jsou prý dočasná opatření, prohlašuje ruská absolutistická vláda ve své nótě z 12. srpna 1900 rozeslané mocnostem; tato opatření „byla vyvolána výhradně nutností odrážet útočné akce čínských vzbouřenců“; „rozhodně nemohou být svědectvím nějakých zištných plánů, které jsou politice imperátorské vlády naprosto cizí“.
Chudák imperátorská vláda! Je tak křesťansky nezištná a oni jí tak nespravedlivě ubližují! Před několika lety nezištně obsadila Port Arthur a teď nezištně obsazuje Mandžusko, nezištně zaplavila čínské oblasti hraničící s Ruskem bandou podnikatelů, inženýrů a důstojníků, kteří svým chováním vyprovokovali ke vzpouře i Číňany pověstné svou poslušností. Na stavbě čínské dráhy platili čínským dělníkům 10 kopejek denně bez zaopatření — není snad tohle od Ruska nezištnost?
Čím si však vysvětlit, že naše vláda provádí v Číně tak nesmyslnou politiku? Komu tato politika vyhovuje? Vyhovuje hrstce kapitalistických bonzů, kteří s Čínou obchodují, hrstce fabrikantů, kteří vyrábějí zboží pro asijský trh, hrstce podnikatelů, kteří dnes vydělávají nepředstavitelné sumy na spěšných válečných zakázkách (některé závody vyrábějící výzbroj, zásobující armádu atd. pracují teď na plné obrátky a přijímají stovky nových příležitostných dělníků). Taková politika vyhovuje hrstce šlechticů na vysokých místech v civilní i vojenské státní. službě. Ti potřebují dobrodružnou politiku, protože při ní mohou postoupit ve službě, udělat kariéru, proslavit se „hrdinskými činy“. Zájmům této hrstky kapitalistů a vychytralých úředníků obětuje naše vláda bez váhání zájmy všeho lidu. Absolutistická carská vláda je i v tomto případě jako vždy vládou neodpovědných úředníků, kteří otrocky hrbí hřbet před kapitalistickými magnáty a aristokracií.
Jaký užitek má z výbojů v Číně ruská dělnická třída a všechen pracující lid? Tisíce zchudlých rodin, kterým odvedli živitele do války, obrovský růst státních dluhů a výdajů, zvýšení daní, posílení moci kapitalistů vykořisťujících dělníky, zhoršená situace dělnictva, ještě větší vymírání rolnictva, hlad na Sibiři — to vše nám přinese a už přináší čínská válka. Všechen ruský tisk, všechny noviny a časopisy musejí otrocky poslouchat, nesmějí otisknout nic bez povolení vládních úředníků, a proto nemáme přesné informace, jak asi draho přijde prosté lidi čínská válka. Je však nesporné, že na penězích si vyžádá mnoho set miliónů rublů. Máme informace, že vláda vydala na válku podle neuveřejněného výnosu ihned 150 miliónů rublů a další běžná vydání na válku pohltí každé tři čtyři dny jeden milión rublů. A tyto šílené peníze vyhazuje vláda, která donekonečna snižovala podpory hladovějícím rolníkům, handrkovala se o každou kopějku, vláda, která nemá dost peněz na vzdělávání lidu, která jako každý vydřiduch ždímá dělníky ve státních závodech, drobné zaměstnance na poštách apod.!
Ministr financí Vitte prohlásil, že k 1. lednu 1900 byla ve státní pokladně volná hotovost 250 miliónů rublů; teď už tam ty peníze nejsou, padly na válku. Vláda shání půjčky, zvyšuje daně, odmítá povolit nutná vydání, protože prý nemá peníze, a přechodně zastavuje stavbu železnic. Carské vládě hrozí bankrot, ale vrhá se do výbojné politiky, do politiky, která nejenže vyžaduje obrovské finanční prostředky, ale hrozí, že vládu zavleče do ještě nebezpečnějších válek. Evropské mocnosti, které se vrhly na Čínu, se už začínají hádat o rozdělení kořisti a nikdo není s to říci, jak hádka skončí.
Politika carské vlády v Číně je však nejen výsměchem zájmům lidu, ale snaží se také demoralizovat politické vědomí lidových mas. Vlády, které se drží jen na bodácích, které musí neustále krotit a potlačovat pobouření svého lidu, si už dávno uvědomily, že nespokojenost lidu se nedá ničím odstranit, že se vláda musí pokusit svalit tuto nespokojenost na někoho jiného. A tak se například podněcuje nenávist k židům: bulvární listy proti nim štvou, jako by židovský dělník netrpěl útlakem kapitálu a policejní vlády stejně jako dělník ruský. Nyní se v tisku rozběhla kampaň proti Číňanům, křičí se o barbarské žluté rase, o její zášti k civilizaci, o osvětových úkolech Ruska, o tom, s jakým nadšením jdou ruští vojáci do boje atd. atd. Novináři, kteří ohýbají hřbet před vládou a před žokem peněz, se mohou strhat, aby v lidech roznítili nenávist k Číně. Ale čínský lid nikdy ruskému lidu nijak neubližoval: čínský lid sám trpí stejnými zlořády, pod nimiž úpí i ruský lid — pod barbarskou vládou, ždímající daně z hladových rolníků a potlačující vojenskou mocí každou snahu o svobodu, pod útlakem kapitálu, který už pronikl i do Říše středu.
Ruská dělnická třída si začíná razit cestu ven z této politické otupělosti a nevědomosti, v níž dosud žijí široké vrstvy lidu. Povinností všech uvědomělých dělníků je proto postavit se ze všech sil proti těm, kdo rozněcují národnostní nenávist a odvracejí pozornost pracujícího lidu od jeho pravých nepřátel. Politika carské vlády v Číně je zločinná politika, která lid ještě více ožebračuje, ještě více demoralizuje a utlačuje. Carská vláda nejenže udržuje náš lid v porobě, ale posílá jej pokořovat jiné národy, které povstávají proti svému zotročení (jak tomu bylo v roce 1849, kdy ruská vojska potlačovala revoluci v Uhrách). Carská vláda nejenže pomáhá ruským kapitalistům vykořisťovat ruské dělníky, kterým svazuje ruce, aby se neodvážili bránit spojenými silami, ale posílá vojáky v zájmu hrstky boháčů a urozeného panstva okrádat jiné národy. Existuje jen jeden prostředek, jak se zbavit dalšího jařma, které válka uvaluje na dělný lid: svolat zástupce lidu, kteří by skoncovali s neomezenou mocí vlády a donutili ji, aby se nestarala jen o zájmy bandy lidí u carského dvora.
Napsáno v září až říjnu 1900
Otištěno v prosinci 1900
v listu Jiskra, č. 1Podle textu Jiskry __________________________________
Poznámky:
135 Jde o národně osvobozenecké povstání v Indii, které vypuklo v roce 1857 a v roce 1859 bylo potlačeno anglickým vojskem.
136 Anglo-búrská válka (říjen 1899—květen 1902) — koloniální, dobyvačná válka Anglie proti dvěma jihoafrickým búrským republikám, Transvaalu a Oranžskému svobodnému státu, jejímž výsledkem bylo, že obě republiky ztratily samostatnost a staly se britskými koloniemi.