V. I. Lenin<

V. I. Lenin



Návrh prohlášení
redakce listu Jiskra[115]
a časopisu Zarja[116]


Vzhledem k tomu, že se chystáme vydávat dva sociálně demokratické tiskové orgány — vědeckopolitický časopis a celoruský dělnický list — považujeme za nutné říci ně kolik slov o našem programu, o tom, jaký je náš cíl a jak chápeme naše úkoly.

Prožíváme nesmírně závažné chvíle v dějinách ruského dělnického hnutí a ruské sociální demokracie; všechno zřejmě nasvědčuje tomu, že naše hnutí prodělává krizi: rozlilo se do takové šíře a vyrazilo v nejrůznějších koutech Ruska tolika zdravými výhonky, že se teď o překot snaží upevnit, dosáhnout vyšší formy, vytvořit si určitou podobu a organizaci. Ano, v posledních letech se mezi naší inteligencí překvapivě rychle šíří sociálně demokratické myšlenky a tomuto proudu společenského myšlení jde vstříc zcela samostatné živelné hnutí průmyslového proletariátu, který se začíná sjednocovat a bojovat proti svým utlačovatelům, přičemž dychtivě tíhne k socialismu. Všude vznikají kroužky dělníků a sociálně demokratické inteligence, objevují se místní agitační letáky, roste poptávka po sociálně demokratické literatuře a neúměrně předstihuje její nabídku — a ani zesílené represálie vlády nejsou s to zadržet toto hnutí.

Vězení jsou přecpaná, vyhnanecké osady přeplněné, takřka každý měsíc je slyšet o „odhalení“ socialistů ve všech končinách Ruska, o zadržení zásilek, o zatčení agitátorů, o konfiskaci tiskovin a tiskáren, ale hnutí jde dál, stále roste a mohutní, proniká mezi dělnickou třídu stále hlouběji, stále více a více upoutává pozornost veřejnosti. Celý hospodářský vývoj Ruska, celé dějiny ruského společenského myšlení a ruského revolučního hnutí jsou zárukou, že přes všechny překážky sociálně demokratické dělnické hnutí poroste a překoná je.

Hlavním rysem našeho hnutí, který je v poslední době zvlášť nápadný, je jeho roztříštěnost, jeho příštipkářský charakter, můžeme-li to tak říci: místní kroužky vznikají a pracují téměř naprosto nezávisle na kroužcích jinde, a dokonce (což je zvlášť povážlivé) i na kroužcích, které pracovaly a pracují zároveň v týchž centrech; nevytváří se tu tradice a kontinuita a místní publicistika je jen dokonalým obrazem této roztříštěnosti, této diskontinuity s tím, co už ruská sociální demokracie vytvořila. Současné období nám připadá kritické právě proto, že hnutí přerůstá toto příštipkaření a roztříštěnost a naléhavě vyžaduje, aby se přešlo k vyšší, jednotnější, lépe a dokonaleji organizované formě, a pokládáme za svou povinnost o její vytvoření usilovat. Samozřejmě že v jistém období hnutí, v jeho začátcích, se této roztříštěnosti vůbec nelze vyhnout. Při tak překvapivě rychlém a všeobecném růstu hnutí po dlouhém období revolučního klidu je zcela přirozené, že se ani žádná kontinuita vytvořit nemůže. Je také nesporné, že odlišnost místních podmínek, rozdíly v postavení dělnické třídy v různých oblastech a konečně i specifické názory místních pracovníků tu budou vždycky a že právě tato rozmanitost svědčí o životnosti hnutí a jeho zdravém růstu. To všechno je pravda, jenže roztříštěnost a neorganizovanost přece nejsou nutným důsledkem této rozmanitosti. Zachovat kontinuitu hnutí a sjednotit je nijak nevylučuje rozmanitost, naopak vytváří pro ni širší prostor a volnější pole působnosti. V současném období hnutí pak začíná mít roztříštěnost přímo škodlivý vliv a hrozí nebezpečí, že hnutí svede na falešnou cestu: úzký prakticismus, odtržený od teoretického výkladu hnutí jako celku, by mohl zpřetrhat spojení mezi socialismem a revolučním hnutím v Rusku na straně jedné a mezi živelným dělnickým hnutím na straně druhé. Že toto nebezpečí není vymyšlené, to dokazují takové literární výplody, jako Credo, které už vyvolalo zcela oprávněný protest a odsouzení, a jako je dále Zvláštní příloha listu Rabočaja mysl (září 1899). Tato příloha velice názorně vyjádřila tendenci celého listu Rabočaja mysl. Začíná se v ní projevovat zvláštní směr v ruské sociální demokracii, který by mohl hnutí vysloveně uškodit a proti kterému musíme bojovat. A ruská legální publicistika s onou parodií marxismu, která dokáže společenské vědomí leda rozvracet, ještě zesiluje tento chaos a anarchii, jež způsobila, že proslulý (proslulý svým fiaskem) Bernstein si dovolil prohlásit v tisku před celým světem takovou lež, že prý většina sociálních demokratů působících v Rusku je na jeho straně.

Bylo by dosud předčasné soudit, jak hluboké jsou tyto názorové různice a jak pravděpodobné je vytvoření zvláštního směru (o těchto otázkách rozhodně nemíníme už teď prohlašovat nic definitivního, stále ještě neztrácíme naději, že můžeme pracovat společně), ale zavírat oči před tak vážnou situací by bylo ještě daleko škodlivější než tyto různice zveličovat. Proto upřímně vítáme obnovení publicistické činnosti skupiny Osvobození práce a boj, který zahájila proti pokusům vulgarizovat a zplošťovat sociální demokratismus[117].

Z toho všeho plyne praktický závěr: my, ruští sociální demokraté, se musíme sjednotit a zaměřit veškeré úsilí na vytvoření jednotné a silné strany, která povede boj ve jménu revolučního sociálně demokratického programu, bude střežit kontinuitu hnutí a soustavně přispívat k jeho organizovanosti. Tento závěr není nový. Dospěli k němu už ruští sociální demokraté před dvěma roky, když se představitelé největších sociálně demokratických organizací v Rusku sešli na sjezdu na jaře roku 1898 a založili Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska, uveřejnili její Manifest a prohlásili list Rabočaja gazeta za oficiální orgán strany. Jako členové Sociálně demokratické dělnické strany Ruska plně sdílíme základní myšlenky Manifestu a přikládáme mu velký význam jakožto otevřenému a veřejnému vyhlášení cílů, k nimž má směřovat naše stranaa A jako členové strany proto chápeme naše nejbližší a bezprostřední úkoly takto: jaký plán činnosti máme přijmout, abychom dosáhli co nejtrvalejšího obnovení strany? Někteří soudruzi (ba dokonce některé skupiny a organizace) se domnívají, že musíme provést nové volby do ústředního výboru strany a pověřit ho obnovením vydávání tiskového orgánu strany[118]. Pokládáme tento plán za nesprávný nebo přinejmenším za riskantní. Vybudovat a upevnit stranu znamená vytvořit a upevnit jednotu všech ruských sociálních demokratů, ale taková jednota se nedá prostě nadekretovat, nedá se zavést pouhým usnesením dejme tomu nějaké schůze zástupců, ta se musí vybudovat. Musí se za prvé vytvořit společná stranická publicistika, společná zejména v tom smyslu, že bude sloužit celému ruskému hnutí, a ne jednotlivým oblastem, že bude pomáhat boji uvědomělých proletářů a zabývat se hnutím vcelku, a nejen místními otázkami, ale společná také v tom smyslu; že bude sjednocovat všechny publicisty, které máme, že bude vyjadřovat celou škálu mínění a názorů ruských sociálních demokratů, a to ne jako izolovaných pracovníků, ale jako soudruhů spojených společným programem a společným bojem v jedné organizaci. Za druhé se musí vybudovat organizace, která bude mít speciálně na starosti styky mezi všemi centry hnutí, bude dodávat všestranné a včasné informace o hnutí a pravidelně zásobovat celé Rusko periodickým tiskem. Teprve až bude vybudována taková organizace, až bude vybudována ruská socialistická pošta, bude mít strana pevný základ; teprve potom se stane reálnou skutečností, a tudíž i mohutnou politickou silou. První polovině tohoto úkolu, tj. vybudování společné publicistiky, hodláme věnovat své síly, neboť v tom vidíme naléhavou potřebu současného hnutí a nezbytný přípravný krok k obnovení činnosti strany.

Z povahy tohoto našeho úkolu přirozeně vyplývá i program, jímž se musí řídit tiskové orgány, které vydáváme. Musí v nich dostat hodně místa také otázky teoretické, tj. obecná teorie sociálního demokratismu a její aplikace na ruskou skutečnost. Je nesporné, že důkladné posouzení těchto otázek právě v dnešní době nelze odkládat, a po tom, co už bylo řečeno, to není třeba dále vysvětlovat. Rozumí se samo sebou, že vedle obecně teoretických otázek musí být zveřejňovány informace o dělnickém hnutí na Západě, o jeho historii a současném stavu. Dále si klademe za cíl soustavně projednávat všechny otázky politické: sociálně demokratická dělnická strana musí reagovat na všechny problémy, které život přináší ve všech oblastech, na problémy vnitropolitické i mezinárodně politické, a my se musíme snažit, aby si každý sociální demokrat a každý uvědomělý dělník utvořil určitý názor na všechny základní otázky — bez toho není možná široká a plánovitá propaganda a agitace. Posuzování teoretických a politických otázek bude souviset s vypracováním programu strany, jehož nutnost uznal už sjezd v roce 1898; v brzké době hodláme uveřejnit návrh programu, jehož všestranné posouzení má poskytnout dostatečný materiál pro příští sjezd, který pak bude mít za úkol program schválit[119]. Dále pokládáme za obzvlášť naléhavý úkol projednání organizačních otázek a metod praktické činnosti. Nedostatek kontinuity a roztříštěnost, o nichž už byla řeč, zvlášť neblaze působí na současný stav stranické kázně, organizace a konspirativní techniky. Musíme si přímo a otevřeně přiznat, že v tomto směru my, sociální demokraté, pokulháváme za starými pracovníky ruského revolučního hnutí i za jinými organizacemi působícími v Rusku, a musíme se vynasnažit, abychom tento nedostatek napravili. Protože byla pro hnutí v širokém měřítku získána dělnická mládež a mladá inteligence, protože dochází častěji k prozrazení a zostřuje se vládní perzekuce, je naléhavě nutné propagovat zásady a metody stranické organizace, kázně a konspirativní techniky.

Budou-li tuto propagandu podporovat všechny skupiny a všichni zkušenější soudruzi, pak můžeme a musíme dosáhnout toho, že se z mladých socialistů a dělníků stanou schopní vedoucí pracovníci revolučního hnutí, kteří dokáží překonat všechny překážky, jež klade naší práci útlak absolutistického policejního státu, a dokáží reagovat na požadavky dělnictva živelně tíhnoucího k socialismu a k politickému boji. A konečně analýza tohoto živelného hnutí (jak mezi dělnictvem, tak mezi naší inteligencí) musí být vedle zmíněných témat jedním z našich hlavních úkolů: musíme se zorientovat v společenském hnutí inteligence, kterým se v Rusku vyznačuje druhá polovina 90. let a které v sobě zahrnuje různé, někdy i různorodé proudy; musíme pečlivě studovat postavení dělnické třídy ve všech oblastech národního hospodářství, zkoumat podmínky a formy jejího probouzení, jejího začínajícího boje, abychom pak mohli spojit v jeden pevný celek marxistický socialismus, který už začal v ruské půdě zapouštět kořeny, s ruským dělnickým hnutím, spojit ruské revoluční hnutí s živelným hnutím lidových mas. A teprve tehdy, až k takovému spojení dojde, může v Rusku vzniknout sociálně demokratická dělnická strana, protože sociální demokracie nemá jen sloužit živelnému dělnickému hnutí (jak si někdy myslí někteří naši současní „praktici“), sociální demokracie znamená spojení socialismu s dělnickým hnutím. A teprve takové spojení umožní ruskému proletariátu splnit jeho první politický úkol: zbavit Rusko útlaku samoděržaví.

Pokud jde o rozdělení uvedených témat a otázek mezi časopis a list, bude určováno výlučně jejich rozdílným rozsahem a také jejich rozdílnou povahou: časopis má sloužit převážně propagandě, list převážně agitaci. Ale časopis i list musí zachycovat všechny stránky hnutí a chtěli bychom zvlášť zdůraznit, že neschvalujeme takový plán, aby dělnický list uveřejňoval výhradně to, co se přímo a velmi úzce dotýká živelného dělnického hnutí, zatímco všechno, co se týká teorie socialismu, vědy, politiky, otázek stranické organizace atd., by ponechával časopisu „pro inteligenci“. Právě naopak je nutné spojovat všechna konkrétní fakta a projevy dělnického hnutí s uvedenými otázkami, je nutné teoreticky osvětlovat každý dílčí fakt, je nutné propagovat otázky politiky a stranické organizace mezi nejširšími vrstvami dělnictva, je nezbytně nutné zahrnout tyto otázky do agitační práce. Forma agitace, která se u nás až dosud skoro výhradně praktikovala — totiž agitace pomocí místních letáků — už dnes nestačí: je úzká, protože se dotýká jen místních a především hospodářských otázek. Musíme se pokusit o vyšší formu agitace — prostřednictvím listu, který by pravidelně registroval stížnosti dělníků, dělnické stávky a jiné formy proletářského boje i všechny projevy politického útlaku po celém Rusku a který by z každého faktu vyvozoval určité závěry vzhledem ke konečným cílům socialismu a k politickým úkolům ruského proletariátu. Slova P. B. Axelroda „rozšířit rámec a obohatit obsah naší propagandistické a agitační činnosti“ by se měla stát heslem, které by v nejbližší budoucnosti mělo určovat činnost ruských sociálních demokratů. My toto heslo přijímáme za program našich tiskových orgánů.

Přirozeně zde vzniká problém: mají-li zamýšlené tiskové orgány sloužit sjednocení všech ruských sociálních demokratů a mají-li z nich vytvořit jednu pevnou stranu, pak musí zachycovat všechny názorové odstíny, veškerou místní specifiku, celou škálu praktických způsobů práce. Jak sladit tento souhrn různorodých hledisek s celkovou redakční linií tiskových orgánů? Mají být tyto orgány jen souhrnem různorodých názorů nebo mají mít samostatnou, zcela vyhraněnou orientaci?

Na tyto otázky odpovídáme shodně s druhým názorem a věříme, že tiskový orgán určitého zaměření může zcela dobře (jak uvedeme dále) zachycovat jak různá hlediska, tak soudružskou polemiku mezi spolupracovníky. Pokud jde o naše názory, plně se stavíme za všechny základní ideje marxismu (jak jsou vyjádřeny v Komunistickém manifestu a v programech západoevropských sociálních demokratů), jsme pro důsledné rozvíjení těchto idejí v duchu Marxe a Engelse a zároveň rozhodně odmítáme ony polovičaté, oportunistické revize, které se teď Bernsteinovým přičiněním staly takovou módou. Sociální demokracie by měla podle nás organizovat třídní boj proletariátu, podporovat tento boj, poukazovat na konečný cíl, k němuž musí dospět, analyzovat podmínky, které určují způsob vedení tohoto boje. „Osvobození dělnické třídy musí být jen dílem dělnické třídy samé.“[120]. I když budeme oddělovat sociální demokracii od dělnického hnutí, nesmíme zapomínat, že jejím úkolem je zastupovat zájmy tohoto hnutí ve všech zemích v celém jejich souhrnu a že rozhodně nesmí upadat do slepého obdivu k té či oné jednotlivé fázi, jíž toto hnutí v určité době tam či onde prochází. Domníváme se, že povinností sociální demokracie je podporovat každé revoluční hnutí proti stávajícímu státnímu a společenskému zřízení, a spatřujeme její cíl ve vydobytí politické moci dělnickou třídou, ve vyvlastnění vyvlastňovatelů a nastolení socialistické společnosti. Rozhodně odmítáme jakýkoli pokus oslabit nebo zastřít revolučnost sociální demokracie, která je stranou sociální revoluce a stojí nemilosrdně proti všem třídám hájícím současný společenský řád. Za dějinný úkol ruské sociální demokracie pak zejména považujeme svržení samoděržaví: ruská sociální demokracie je povolána stát se předním bojovníkem ruské demokracie, je povolána dovést ji k cíli, který jí vytkl celý společenský vývoj Ruska a který jí odkázali významní činitelé ruského revolučního hnutí. Své poslání může sociální demokracie splnit jen tehdy, bude-li pevně spojovat hospodářský a politický boj a bude-li její politická propaganda a agitace zasahovat stále širší vrstvy dělnické třídy.

Z tohoto hlediska [které jsme tu naznačili jen v nejhrubších rysech, protože podrobný výklad a zdůvodnění už nejednou provedla skupina Osvobození práce, Manifest Sociálně demokratické dělnické strany Ruska i komentář k tomuto Manifestu — brožura Úkoly ruských sociálních demokratů[a], Dělnická otázka v Rusku (výklad programu ruské sociální demokracie)] budeme také objasňovat všechny teoretické i praktické otázky a budeme se snažit, abychom všechny projevy dělnického hnutí a demokratického protestu v Rusku uvedli do spojitosti s těmito idejemi.

Ačkoli tedy budeme muset svou publicistickou činnost podřídit určité linii, rozhodně nemíníme vydávat své názory beze zbytku za názory všech ruských sociálních demokratů, rozhodně nemíníme popírat existující názorové rozdíly, zastírat je nebo potlačovat. Naopak chceme z našich tiskových orgánů udělat tribunu, kde by všichni ruští sociální demokraté nejrůznějších názorových odstínů mohli projednávat všechny otázky. Polemiku mezi soudruhy na stránkách našich orgánů nejenže neodmítáme, ale naopak jsme ochotni poskytnout jí velmi mnoho místa. Otevřená polemika, kterou by mohli sledovat všichni ruští sociální demokraté a uvědomělí dělníci, je nutná a žádoucí, protože může vyjevit hloubku existujících názorových neshod, může všestranně posoudit sporné otázky, může se v ní bojovat proti krajnostem, do nichž nutně upadají představitelé různých názorů, představitelé různých krajů nebo různých „profesí“ revolučního hnutí. Pokládáme dokonce za jeden z nedostatků současného hnutí, že se nevede otevřená polemika mezi názory, které se vědomě rozcházejí, že je tu snaha držet pod pokličkou názorové neshody ve velmi podstatných otázkách.

A nejen to: jelikož uznáváme ruskou dělnickou třídu a ruskou sociální demokracii za přední bojovníky za demokracii a politické svobody, domníváme se, že je nezbytné usilovat o to, aby se z našich tiskových orgánů staly orgány všeobecně demokratické; ne v tom smyslu, že bychom třeba jen na minutu byli ochotni zapomenout na třídní antagonismus mezi proletariátem a ostatními třídami, ne v tom smyslu, že bychom připustili byť sebemenší zastírání třídního boje, to jistě ne, ale v tom smyslu, že bychom přicházeli se všemi demokratickými otázkami, posuzovali je a neomezovali se jen na otázky úzce proletářské, že bychom přicházeli se všemi případy a projevy politického útlaku a posuzovali je, že bychom ukazovali souvislost mezi dělnickým hnutím a politickým bojem ve všech jeho formách, že bychom získávali všechny poctivé bojovníky proti samoděržaví, ať už by zastávali jakýkoli názor a patřili ke kterékoli třídě, že bychom je získávali pro podporu dělnické třídy jako jediné revoluční a absolutismu hluboce nepřátelské třídy. I když se tedy obracíme především k ruským socialistům a uvědomělým dělníkům, nechceme se omezovat jenom na ně. Vyzýváme ke spolupráci každého, koho rdousí a deptá současné politické zřízení Ruska, každého, kdo chce vymanit ruský lid z politického otroctví, vyzýváme ho k podpoře těchto tiskových orgánů, které věnují své síly organizování dělnického hnutí v revoluční politickou stranu, a nabízíme mu stránky našich orgánů k odhalování všech hanebností a zločinů ruského samoděržaví. Vyzýváme k tomu všechny v přesvědčení, že prapor politického boje, který pozvedá ruská sociální demokracie, se může a musí stát praporem všeho lidu.

Úkoly, které si klademe, jsou neobyčejně široké a obsáhlé; a my bychom se neodvážili pustit se do nich, kdybychom ze všech svých zkušeností nebyli získali nezvratnou jistotu, že jsou to naléhavé úkoly celého hnutí, kdybychom si nebyli zajistili sympatie a příslib všestranné a trvalé podpory za prvé několika organizací Sociálně demokratické dělnické strany Ruska a jednotlivých skupin ruských sociálních demokratů, pracujících v různých městech; za druhé skupiny Osvobození práce, která ruskou sociální demokracii založila a vždy stála v čele jejích teoretiků a publicistů; za třetí celé řady osob, které nejsou členy žádné organizace, ale sympatizují se sociálně demokratickým dělnickým hnutím a prokázaly mu už mnoho služeb. Vynasnažíme se ze všech svých sil, abychom náležitě vykonali onu část celkové revoluční práce, kterou jsme si zvolili, a budeme usilovat o to, aby se všichni ruští soudruzi dívali na naše tiskové orgány jako na svůj orgán, jemuž by každá skupina zasílala veškeré informace o hnutí, kterému by sdělovala své názory, své požadavky na tisk, své zkušenosti, své hodnocení sociálně demokratických publikací, zkrátka informovala by ho o všem, čím ona přispívá k hnutí, a o všem, co hnutí přináší jí. Jen za těchto podmínek bude možné vybudovat opravdu celoruský sociálně demokratický orgán. Ruská sociální demokracie už začíná přerůstat ilegální podmínky, v nichž pracují jednotlivé skupiny a izolované kroužky; je na čase, aby už začala otevřeně hlásat socialismus a otevřeně vést politický boj. Vybudování celoruského sociálně demokratického tiskového orgánu musí být prvním krokem na této cestě.


Napsáno koncem března —
začátkem dubna 1900
Poprvé otištěno roku 1925
v publikaci Leninskij sbornik IV
  Podle rukopisu přepsaného
neznámou rukou

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz Sebrané spisy 2 zde. Red.

115 Jiskra — první celoruský ilegální marxistický list; založil jej v roce 1900 Lenin. Sehrál rozhodující úlohu při založení revoluční marxistické strany dělnické třídy v Rusku.

Protože kvůli policejnímu pronásledování nemohl revoluční list vycházet v Rusku, promyslel Lenin už v sibiřském vyhnanství do všech podrobností vydávání takového listu v zahraničí. Po návratu z vyhnanství v lednu 1900 přikročil okamžitě k realizaci svého plánu. V únoru 1900 jednal v Petrohradě s V. I. Zasuličovou, která se vrátila ilegálně ze zahraničí, o účasti skupiny Osvobození práce při vydávání celoruského marxistického listu. Koncem března—začátkem dubna 1900 proběhla takzvaná pskovská porada za účasti V. I. Lenina, L. Martova, A. N. Potresova, S. I. Radčenka a legálních marxistů (P. B. Struveho, M. I. Tugana-Baranovského), na níž účastníci projednali Leninův návrh prohlášení redakce o programu a úkolech listu Jiskra a časopisu pro vědu a politiku Zarja. V první polovině roku 1900 objel Lenin řadu ruských měst (Moskvu, Petrohrad, Rigu, Smolensk, Nižnij Novgorod, Ufu, Samaru, Syzraň), navázal spojení se sociálně demokratickými skupinami a jednotlivci a dohodl se s nimi o podpoře vznikající Jiskry. Ihned po Leninově příjezdu do Švýcarska v srpnu 1900 se Lenin a Potresov sešli s členy skupiny Osvobození práce a jednali o programu a úkolech listu i časopisu, o eventuálních spolupracovnících, o složení redakce a jejím sídle. Jednání málem skončilo rozchodem (viz tento svazek zde), avšak nakonec se podařilo dosáhnout dohody ve všech sporných otázkách. První číslo leninské Jiskry vyšlo v prosinci 1900 v Lipsku, další čísla vycházela v Mnichově, od dubna 1902 v Londýně a od jara 1903 v Ženevě. Při zakládání listu (zřízení tajné tiskárny, získání ruského písma atd.) významně pomáhali němečtí sociální demokraté K. Zetkinová, A. Braun aj., polský revolucionář J. Marchlewski, který tehdy žil v Mnichově, a H. Quelch, jeden z vedoucích pracovníků anglické sociálně demokratické federace.

Členy redakce Jiskry byli V. I. Lenin, G. V. Plechanov, L. Martov, P. B. Axelrod, A. N. Potresov a V. I. Zasuličová. Tajemnicí redakce byla zpočátku I. G. Smidovičová-Lemanová, od jara 1901 N. K. Krupská, která vyřizovala rovněž veškerou korespondenci Jiskry se sociálně demokratickými organizacemi v Rusku. Lenin byl fakticky šéfredaktorem Jiskry. Psal články o všech základních otázkách výstavby strany a třídního boje ruského proletariátu a reagoval na nejdůležitější mezinárodní události.

Jiskra se stala podle Leninova plánu centrem, kolem něhož se sjednocovaly všechny síly strany a kde se soustřeďovaly a vychovávaly stranické kádry. V mnoha ruských mčstech (v Petrohradě, Moskvě, Samaře a jinde) vznikly skupiny a výbory SDDSR orientované v duchu leninské Jiskry a v lednu 1902 byla na sjezdu jiskrovců v Samaře založena ruská organizace Jiskry. Jiskrovské organizace vznikaly a pracovaly pod přímým vedením Leninových žáků a spolupracovníků N. E. Baumana, I. V. Babuškina, S. T. Guseva, M. I. Kalinina, P. A. Krasikova, G. M. Kržižanovského, F. V. Lengnika, P. N. Lepešinského, I. I. Radčenka aj.

Z Leninova podnětu a za jeho přímé účasti vypracovala redakce Jiskry návrh programu strany (byl uveřejněn v 21. čísle Jiskry) a svolala II. sjezd SDDSR, který se konal v červenci—srpnu 1903. Ještč před svoláním sjezdu se většina místních sociálně demokratických organizací v Rusku připojila k Jiskře, schválila její taktiku, program a organizační plán a uznala ji za svůj řídící orgán. Sjezd ve zvláštním usnesení ocenil mimořádnou úlohu Jiskry v boji za stranu a prohlásil ji za ústřední orgán SDDSR. Na II. sjezdu byla schválena redakce ve složení Lenin, Plechanov a Martov. Martov proti usnesení sjezdu strany odmítl list redigovat a 46.—51. číslo Jiskry vyšlo za redakce Lenina a Plechanova. Plechanov zanedlouho přešel na pozice menševiků a žádal, aby do redakce Jiskry byli přijati všichni bývalí menševičtí redaktoři, které sjezd neschválil. Lenin s tím nemohl souhlasit a 19. října (1. listopadu) 1903 z redakce Jiskry vystoupil. Byl kooptován do ÚV a odtud pak bojoval proti menševickým oportunistům. 52. číslo redigoval Plechanov sám a 13. (26.) listopadu 1903 o své vůli kooptoval do redakce Jiskry její bývalé menševické redaktory, čímž porušil usnesení sjezdu. Od 52. čísla se Jiskra stala menševickým orgánem.

116 Zarja — marxistický časopis pro vědu a politiku; vydávala jej legálně v letech 1901-—l 902 ve Stuttgartu redakce Jiskry. Celkem vyšla čtyři čísla (tři sešity): číslo 1 v dubnu 1901 (de facto 23. března podle nového kalendáře), číslo 2—3 v prosinci 1901, číslo 4 v srpnu 1902.

Úkoly časopisu byly formulovány v návrhu prohlášení redakce Jiskry a Zarje, který napsal Lenin v Rusku. Při pozdějším jednání o vydávání těchto orgánů v zahraničí společně se skupinou Osvobození práce bylo rozhodnuto vydávat Zarju legálně a Jiskru ilegálně, a proto se už v prohlášení redakce Jiskry o Zarji nemluví. Pro první číslo Zarje dostal za úkol napsat redakční prohlášení P. B. Axelrod, Dietzovo nakladatelství je však nepřijalo, protože obsahovalo odkazy na ilegální Jiskru. První číslo Zarje bylo uvedeno stručnou výzvou Čtenářům; pro zachování legality bylo na obálce uvedeno, že časopis vychází za spolupráce Plechanova, Zasuličové a Axelroda. Leninovo jméno uvedeno nebylo, rovněž se neuvádělo, že Zarju rediguje redakce Jiskry. Když v roce 1902 došlo k neshodám a konfliktům v redakci Jiskry a Zarje, navrhl Plechanov oddělit časopis od listu (s tím, že by si ponechal redigování Zarje), avšak tento návrh byl zamítnut a redakce obou orgánů zůstala i nadále společná.

Zarja kritizovala mezinárodní a ruský revizionismus (legální marxismus a ekonomismus) a obhajovala teoretické základy marxismu. Této otázce byly věnovány Leninovy práce uveřejněné v časopise: Pronásledovatelé zemstva a Hannibalové liberalismu, Páni „kritikové“ v agrární otázce (první čtyři kapitoly práce Agrární otázka a „kritikové Marxe“), Agrární program ruské sociální demokracie, a rovněž Plechanovovy práce Kritika našich kritiků. Část 1. Pan P. Struve v úloze kritika Marxovy teorie společenského vývoje, Cant proti Kantovi aneb závěť pana Bernsteina aj.

117 Lenin má na mysli Oznámení o obnovení publikační činnosti skupiny Osvobození práce, uveřejněné začátkem roku 1900 v Ženevě v Plechanovově sborníku Vademecum pro redakci časopisu Rabočeje dělo. Napsal je Axelrod a zredigoval Plechanov poté, když kolem 20. října 1899 dostali Protest ruských sociálních demokratů napsaný Leninem.

V Oznámení prohlásila skupina Osvobození práce, že je naprosto solidární s výzvou Protestu k energickému boji proti oportunismu v ruské a mezinárodní sociální demokracii.

118 Lenin má na mysli sociální demokraty seskupené kolem listu Južnyj rabočij, Bund a Svaz ruských sociálních demokratů v zahraničí, jehož vedení v té době přešlo z rukou skupiny Osvobození práce na „mladé“ — stoupence ekonomismu. Tyto organizace měly v úmyslu svolat II. sjezd strany na jaře 1900 do Smolenska. O přípravách sjezdu píše Lenin v 5. kapitole knihy Co dělat? (viz Spisy 5, Praha 1953, s. 512).

119 Lenin má na mysli Návrh programu naší strany, který napsal koncem roku 1899 pro číslo listu Rabočaja gazeta, které pak nevyšlo (viz tento svazek zde). Návrh programu strany pro II. sjezd SDDSR vypracovaly Jiskra a Zarja; uveřejněn byl v 21. čísle Jiskry 1. června 1902 a poté schválen na II. sjezdu SDDSR v srpnu 1903.

120 Lenin cituje základní tezi Všeobecných stanov Mezinárodního dělnického sdružení (I. internacionály), které napsal Marx (viz K. Marx-B. Engels, Spisy 17, Praha 1965, s. 484).