Vladimír Iljič Lenin


GYMNAZIJNÍ HOSPODÁŘSTVÍ
A NÁPRAVNÁ GYMNÁZIA[27]


(RUSSKOJE BOGATSTVO[28])

Už dlouho známe řešení otázky kapitalismu v Rusku, které navrhují narodnici a které v poslední době velmi důrazně propaguje Russkoje bogatstvo. Narodnici byli konečně nuceni přiznat vývoj kapitalismu jako fakt. Nepopírají sice jeho existenci, nepovažují jej však za přirozený a nezbytný proces, který dovršuje staletý vývoj zbožního hospodářství v Rusku, nýbrž za náhodný jev bez pevných kořenů, který je jen odchýlením z cesty předurčené dosavadními dějinami národa. Narodnici tvrdí: „Musíme zvolit pro svou vlast jinou cestu“, opustit kapitalistický způsob výroby, „zespolečnit výrobu“ za účasti současných sil „celé společnosti“, která se už začíná přesvědčovat o neudržitelnosti kapitalismu.

Pokud je tedy možné zvolit pro vlast jinou cestu a pokud celá společnost začíná chápat nezbytnost tohoto kroku, pak dochází k „zespolečnění“ výroby bez potíží a bez jakéhokoli přípravného historického období. Je třeba jen připravit plán takového zespolečnění, přesvědčit všechny o jeho uskutečnitelnosti a „vlast“ nahradí rozporuplný kapitalistický způsob výroby jejím zespolečenštěním.

Každý pochopí, jak nesmírný význam musí mít podobný plán slibující tak zářné perspektivy, a proto musí být ruská veřejnost nesmírně vděčna panu Južakovovi, jednomu ze stálých spolupracovníků časopisu Russkoje bogatstvo, za to, že se rozhodl podobný plán vypracovat. V květnovém čísle tohoto časopisu je otištěn jeho článek Osvětová utopie s podtitulkem Plán všeobecného povinného středoškolského vzdělání.

Jakýpak to má vztah k „zespolečnění“ výroby? — zeptá se čtenář. Velmi úzký, protože plán pana Južakova je nesmírně obsáhlý. Autor navrhuje, aby byla ve všech volostech zřízena gymnázia pro všechny děti a mládež mužského i ženského pohlaví školního věku (8—20 let, maximálně i do 25 let). Tato gymnázia mají být výrobními sdruženími, mají se zabývat zemědělstvím a mravní výchovou a z výtěžku jejich práce by bylo vydržováno nejen osazenstvo gymnázií (podle pana Južakova to bude pětina všeho obyvatelstva), ale dokonce všechny děti. Podrobný rozpočet, který autor vypracoval pro jedno typické volostní gymnázium (jakési „gymnázium s farmou“, „gymnazijní hospodářství“ neboli „zemědělské gymnázium“) ukazuje, že gymnázium uživí všeho všudy něco přes polovinu místního obyvatelstva. Jestliže si uvědomíme, že každé takové gymnázium (celkem se v Rusku projektuje 40 000 gymnázií, 20 000 pro chlapce a 20 000 pro dívky) dostane půdu a výrobní prostředky (předpokládá se, že budou vydány dluhopisy zemstev s vládní zárukou na 41/2% úrok a 1/2% úmor), pak pochopíme, jak skutečně „grandiózní“ je „plán“ pana Južakova. Zespolečenšťuje se výroba pro celou polovinu obyvatelstva. Znamená to, že pro vlast je naráz nalezena nová cesta! A dosáhne se toho „bez jakýchkoli nákladů (sic!) ze strany vlády, zemstva a lidu“. Jako „utopie to vypadá jen na první pohled“, ale ve skutečnosti se to dá „lépe realizovat než všeobecné základní vzdělání“. Pan Južakov dokazuje, že nezbytná finanční operace „není chimérou a utopií“, je možné ji dosáhnout, jak jsme viděli, nejen bez nákladů, bez jakýchkoli nákladů, ale dokonce beze změny „předepsaných učebních osnov“!! Pan Južakov velmi správně poznamenává, že „to má nemalý význam při snaze neomezit se jen na pokus, ale dosáhnout skutečně všeobecného vzdělání“. Říká sice, že „si neklade za cíl vypracovat realizovatelný projekt“, ale ve svém výkladu uvádí nejen předpokládaný počet žáků a žákyň v gymnáziu, ale i odhad pracovních sil potřebných k obživě všech žáků a výčet pedagogických a administrativních sil i s určením jak naturálního zaopatření žáků gymnázia, tak peněžních odměn pro pedagogy, lékaře, techniky a mistry. Autor podrobně propočítává počet pracovních dnů věnovaných zemědělské práci a množství půdy i peněžních prostředků nezbytných pro chod každého gymnázia. Bere v úvahu jak osud neruských obyvatel a sektářů, kteří nemohou využít výhod všeobecného středoškolského vzdělání, tak i osob vyloučených z gymnázia pro špatné chování. Autor neomezuje své výpočty na jedno typické gymnázium. Nikoli. Zabývá se zřizováním všech 40 000 gymnázií a ukazuje, jak lze získat potřebné množství půdy a zajistit „vyhovující pedagogy, administrativní síly a hospodářské pracovníky“.

O podobný plán je pochopitelně obrovský zájem — nejen teoretický (tak konkrétně rozpracovaný plán zespolečnění výroby musí rozhodně nakonec přesvědčit všechny skeptiky a potřít ty, kteří popírají proveditelnost podobných plánů), ale i živý zájem praktický. Bylo by podivné, kdyby návrhu na organizaci povinného všeobecného středoškolského vzdělání nevěnovaly pozornost nejvyšší vládní úřady, zejména když autor návrhu přesvědčivě dokazuje, že se celá věc obejde „bez jakýchkoli nákladů“ a že „překážky, na které lze narazit, nejsou ani tak finančního a hospodářského rázu, jako spíše rázu kulturního“, ale ani ty nejsou „nepřekonatelné“. Takový projekt se bezprostředně týká nejen ministerstva lidové osvěty, ale i ministerstva vnitra, financí a zemědělství, a dokonce, jak hned uvidíme, i ministerstva vojenství. Navrhovaná „nápravná gymnázia“ budou muset pravděpodobně spadat pod ministerstvo spravedlnosti. Nelze pochybovat o tom, že i ostatní ministerstva budou zainteresována na tomto projektu, který podle slov pana Južakova „odpovídá všem výše uvedeným požadavkům (tj. vzdělání i materiálního zajištění), ale pravděpodobně i mnohým dalším“.

Jsme proto přesvědčeni, že nám čtenář nebude mít za zlé, když tento nesmírně zajímavý projekt podrobně rozebereme.

Základní myšlenka pana Južakova spočívá v tom, že v létě se vůbec nebude vyučovat a studenti se budou věnovat zemědělským pracím. Po ukončení studií zůstanou žáci nějakou dobu pracovat v gymnáziu jako dělníci: budou vykonávat zimní práce a práce řemeslnické, které svým způsobem práce zemědělské doplňují a umožňují každému gymnáziu uživit z vlastní práce všechny žáky i dělníky a pedagogické i administrativní síly a krýt výlohy na vzdělání. Taková gymnázia — jak správně podotýká pan Južakov — by byla velkými zemědělskými družstvy. Tento poslední výraz nás už ostatně nenechává na pochybách, že projekt pana Južakova považujeme právem za narodnické „zespolečnění“ výroby, za jeden z úseků nové cesty, kterou musí Rusko jít, aby se vyhnulo peripetiím kapitalismu.

Pan Južakov uvažuje takto: „Dnes končí studenti gymnázium v 18 až 20 letech, ale někdy i o jeden až dva roky později. Při povinném vyučování... se budou opožďovat ještě více. Budou končit později a do posledních tří tříd budou chodit žáci ve věku od 16 do 25 let, zvláště bude-li 25 let hranicí pro odchod z gymnázia bez dokončení studia. Vezmeme-li tedy v úvahu zvýšený počet starších žáků páté třídy, můžeme klidně počítat s tím, že asi třetina všech žáků gymnázia... bude pracovat jako dělníci.“ I když se sníží toto procento, jak dále vypočítává autor, na čtvrtinu tím, že se k osmi třídám gymnázia připojí dvě třídy přípravné národní školy (které by přijímaly osmileté negramotné děti) — přece jen zůstane značně vysoký počet dělníků, kteří za pomocí částečně pracujících letní práci zastanou. Ale „desetitřídní gymnázium s farmou“, jak správně podotýká pan Južakov, „nutně potřebuje určitý počet pracovníků i v zimě“. Kde je však vzít? Autor navrhuje dvě možnosti: 1) najmout dělníky („kteří by se mohli podle zásluh podílet na výnosu“). Aby bylo možné dělníky najímat, musí být gymnazijní hospodářství výnosné. Ale autor „považuje za lepší druhé východisko“: 2. absolventi gymnázia budou povinni odpracovat výlohy na vyučování a ostatní výdaje v nižších třídách. Je to jejich „povinnost“, dodává pan Južakov; rozumí se, že tato povinnost se týká jen těch, kteří nemohou výlohy na studium hradit. A ti tvoří nezbytný počet sezónních dělníků v zimě a zvýšený počet dělníků v létě.

To je první rys projektované organizace, která má zapojit do „zespolečněné výroby“ v zemědělských družstvech jednu pětinu obyvatelstva. Už na něm můžeme vidět, kam povede nová cesta vlasti. Námezdní práce, představující v dnešní době jediný zdroj obživy pro ty, kteří „nemohou zaplatit protihodnotu za studium“ a ostatní výdaje, je nahrazována povinnou a bezplatnou prací. Ale to nás nemusí rmoutit: nesmíme zapomínat, že za to bude obyvatelstvo využívat dobrodiní všeobecného středoškolského vzdělání.

Podívejme se dále. Autor projektuje zvláštní gymnázia pro chlapce a pro dívky a přiklání se tak k předsudkům proti společnému vyučování, rozšířeným na evropském kontinentě, ačkoli tento způsob výuky by byl vlastně racionálnější. „50 žáků ve třídě, neboli 500 žáků ve všech deseti třídách, tj. 1000 (500 chlapců a 500 děvčat) na gymnazijní hospodářství, což představuje zcela normální stav“ průměrného gymnázia. Bude v něm 125 „párů dělníků“ a příslušný počet částečně zaměstnaných žáků. „Připomenu-li,“ říká pan Južakov, „že tento počet dělníků je schopen obdělat např. v Malorusku 2500 děsjatin kvalitní zemědělské půdy, pak každý pochopí, jak mohutnou sílu představuje práce gymnázií!“...

Ale kromě těchto dělníků budou ještě „stálí dělníci“, kteří si budou „odpracovávat“ vzdělání a ostatní výdaje. Kolik jich bude? Každý rok vyjde 45 žáků a žákyň. Třetina žáků bude vykonávat tříletou povinnou vojenskou službu. (Nyní to je čtvrtina žáků. Autor zvyšuje tento počet na třetinu a zkracuje dobu služby na tři roky.) „Nebude nespravedlivé vytvořit stejné podmínky i pro zbývající dvě třetiny, tj. donutit je, aby odpracovali výlohy za své vzdělání a také za vzdělání svých spolužáků, kteří slouží v armádě. K téže práci mohou být po ukončení studia donuceny také dívky.“

Zavádění nových pořádků ve vlasti, která si zvolila novou cestu, nabývá stále jasnějších rysů. Nyní jsou všichni ruští občané povinni konat vojenskou službu, ale protože je počet mladých lidí v odvodních ročnících vyšší než počet požadovaných vojínů, jsou branci vybíráni losem. V zespolečněném hospodářství budou branci také vybíráni losem, ale předpokládá se, že ostatním „budou dány stejné podmínky“, tj. budou muset 3 roky sloužit, ne sice na vojně, ale v gymnáziu. Jsou povinni odpracovat výdaje spojené se studiem svých spolužáků, kteří narukovali. Musí je odpracovat všichni? Ne. Jenom ti, kteří nemohou zaplatit výlohy na studium. Autor už tuto výhradu uvedl, ale ještě uvidíme, že pro žáky, kteří mohou studium zaplatit, počítá se zcela zvláštními gymnázii, v podstatě starého typu. Ptáme se, proč výlohy za studium absolventů gymnázií, kteří slouží v armádě, musí odpracovat ti, kteří nemohou zaplatit své vlastní výdaje, a ne ti, kteří mohou? Je zcela pochopitelné, proč. Budou-li se gymnazisté dělit na platící a neplatící, nebude zřejmě dnešní složení společnosti reformou nijak dotčeno: to si velmi dobře uvědomuje i pan Južakov. A je-li tomu tak, pak je pochopitelné, že veškeré výlohy státu (na armádu) ponesou ti, kdo nemají existenční prostředky[a] — stejně jako je teď nesou např. ve formě nepřímých daní apod. Čím se tedy liší nové uspořádání od dřívějšího? Ti, kteří teď nemají prostředky, mohou prodat pracovní sílu, kdežto v nových gymnáziích budou povinni pracovat bezplatně (tj. jen za byt a stravu). Nemůže být nejmenší pochybnosti o tom, že se tak Rusko vyhne všem peripetiím kapitalistického zřízení. Svobodná námezdní práce, hrozící stát se „vředem proletariátu“, bude odstraněna a ustoupí... povinné bezplatné práci.

Není divu, že lidé, které jejich postavení nutí pracovat zdarma, se ocitají v podmínkách tomuto postavení odpovídajících. Poslyšte, co nám říká narodnik („přítel lidu“) bezprostředně po tom, co předcházelo:

„Jestliže budou současně povoleny sňatky mezi mladými lidmi, kteří dokončili studium a zůstávají 3 roky pracovat v gymnáziu, jestliže budou zřízeny zvláštní ubytovny pro ženaté dělníky a příjmy gymnázia dovolí vyplácet při odchodu alespoň skrovnou peněžní a naturální podporu, pak takový tříletý pobyt v gymnáziu bude daleko menším břemenem než vojenská povinnost“...

Takové výhodné podmínky určitě přimějí mladé lidi, aby se za každou cenu snažili dostat do gymnázia. Posuďte sami: Za prvé budou smět uzavírat sňatky. Je sice pravda, že nynější občanský zákon povolení (od představených) nevyžaduje. Ale uvědomte si, že to přece budou gymnazisté a gymnazistky — sice pětadvacetiletí, ale přece jen gymnazisté. Jestliže se sňatky nepovolují studentům na univerzitě, jak je lze povolit gymnazistům? A sňatky bude přece povolovat vedení gymnázia, tedy lidé s vyšším vzděláním: jistě se nemusíme obávat zneužití! A pak, ti, kdo ukončili gymnázium a zůstali v něm pracovat jako stálí dělníci, už nejsou gymnazisty. Nicméně se i u nich mluví o povolení sňatků — u osob 21—27 letých. Nelze nepřiznat, že nová cesta, kterou si vlast zvolila, je spojena s omezováním některých osobních svobod ruských občanů, ale musíme uznat, že získání všeobecného středoškolského vzdělání se nemůže obejít bez obětí. Za druhé se bude pro dělníky s rodinami zřizovat zvláštní ubytování, jistě ne horší, než jsou komůrky, v kterých nyní žijí tovární dělníci. A za třetí, stálí dělníci za to dostanou „skrovnou podporu“. Obyvatelstvo dá rozhodně přednost těmto výhodám klidného života pod křídly svých představených před trampotami kapitalismu do té míry, že někteří dělníci zůstanou v gymnáziu natrvalo (asi z vděčnosti za povolení k sňatku): „Malý počet stálých dělníků, kteří zůstanou v gymnáziích natrvalo a stanou se jejich zaměstnanci (sic!!)‚ doplní pracovní síly gymnazijního hospodářství. To jsou reálné a nikterak utopické pracovní síly našeho zemědělského gymnázia.“

Prosím vás! Co je na tom „utopického“? Stálí neplacení dělníci, kteří pracují pro pány povolující jim sňatek — jen se zeptejte nějakého starého dělníka. Bude vám vyprávět z vlastní zkušenosti o tom, že to všechno už kdysi existovalo.

(Pokračování příště)[b]




Napsáno na podzim 1895
Otištěno 25. listopadu 1895
v listu Samarskij věstnik č. 254
Podepsán K. T-in		   Podle listu
Samarskij věstnik
[a]

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Jinak by se neudržela moc jedněch nad druhými.

b Pokračování v listě Samarskij věstnik nevyšlo. Red.

27 Článek Gymnazijní hospodářství a nápravná gymnázia napsal V. I. Lenin na podzim 1895 jako odpověď na stať S. N. Južakova Osvětová utopie. Plán všeobecného povinného středoškolského vzdělání, která vyšla roku 1895 v květnovém čísle časopisu Russkoje bogatstvo.

Lenin ji velmi ostře zkritizoval a poukázal na reakční charakter Južakovova návrhu na realizaci povinného středoškolského vzdělání v zemědělských gymnáziích, ve kterých by nemajetní žáci výdaje na vzdělání odpracovali. Za pobytu v sibiřském vyhnanství koncem roku 1897 se k tomuto tématu znovu vrátil v stati Perly narodnické plánománie (viz tento svazek, s. 463—494. V české sekci MIA zde).

Stať Gymnazijní hospodářství a nápravná gymnázia vyšla 25. listopadu (7. prosince) 1895 v listě Samarskij věstník pod pseudonymem K. T—in.

Samarskij věstník — vycházel v Samaře (nyní Kujbyšev) v letech 1883—1904. Od konce roku 1896 do března 1897 byl orgánem legálních marxistů [P. P. Maslov, R. Gvozděv (R. E. Cimmerman), A. A. Sanin, V. V. Portgalov aj.]. V 90. letech minulého století v něm vycházely jednotlivé články ruských revolučních marxistů.

28 Russkoje bogatstvo — měsíčník, vycházel v Petrohradě od roku 1876 do poloviny roku 1918. Počátkem 90. let se stal orgánem liberálních narodniků a redigoval jej S. N. Krivenko a N. K. Michajlovskij. Časopis hlásal smír s carskou vládou a nenávistně útočil proti marxismu a ruským marxistům. Do literární rubriky přispívali pokrokoví spisovatelé V. M. Garšin, A. M. Gorkij, V. G. Korolenko, A. I. Kuprin, D. N. Mamin-Sibirjak, V. V Veresajev, G. I. Uspenskij aj.

Od roku 1906 byl časopis orgánem polokadetské strany „enesů“ (lidových socialistů).

Zpět na 2. díl Spisů │Zpět na Leninův archív