B. Engels
Pronikání Ruska do Střední Asie[434]
Před několika týdny jsme konstatovali,[a] že za posledních několik let dosáhlo Rusko ohromných úspěchů při svém pronikání ve východní Asii, na západním pobřeží Tichého oceánu. Nyní chceme své čtenáře upozornit na podobný úspěch, kterého táž mocnost dosáhla v jiné oblasti — ve Střední Asii.
O pravděpodobnosti střetnutí dvou asijských velmocí, Ruska a Anglie, někde na půl cestě mezi Sibiří a Indií a o možné srážce kozáků se sipáhíi na březích Amudarji se často diskutuje už od roku 1839, kdy Anglie a Rusko současně poslaly své armády do Střední Asie.[435] Po počátečním neúspěchu těchto armád — způsobeném v obou případech drsností země a podnebí — ztratily tyto úvahy dočasně na zajímavosti. Anglie odčinila svou porážku úspěšným, i když neplodným pochodem na Kábul. Rusko, jak se zdálo, spolklo svou pohanu, ale záhy uvidíme, jak málo ustoupilo od svých plánů a jak úspěšně realizovalo své cíle. Když vypukla nedávná válka, vyvstala znovu otázka, zda je prakticky možný ruský postup do Indie; jenže veřejnost tehdy nevěděla skoro nic o tom, kde vlastně stojí ruské přední stráže a kde provádějí průzkum jejich předsunuté hlídky. V indických novinách se sice tu a tam objevovaly kusé zprávy o ruských výbojích ve Střední Asii, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Konečně se zase začalo o celé otázce mluvit za anglo-perské války v roce 1856.
V poslední době se však situace ve Střední Asii náhle změnila a stále se ještě rychle mění.[b] Když roku 1812 označil Napoleon na své mapě Moskvu jako operační základnu pro tažení do Indie, následoval pouze příkladu Petra Velikého. Tento prozíravý panovník, který svým nástupcům ukázal všechny možné směry výbojů, vyslal už roku 1717 expedici proti Chivě, která samozřejmě nebyla úspěšná. Dlouhou dobu ponechávalo Rusko turkestánské stepi v klidu; jenže mezitím se země mezi Volhou a řekou Uralem zalidnila kozáky a podél řeky Uralu vznikla linie kozáckých vojenských osad. Za touto řekou zůstávala nicméně svrchovanost Ruska nad třemi hordami či plemeny Kirgizů čistě nominální a jak Kirgizové, tak Chivané olupovali ruské karavany až do roku 1833, kdy byl do Orenburgu poslán jako vrchní velitel generál Vasilij Perovskij. Zjistil, že tito loupežničtí kočovníci úplně přerušili obchodní styky Ruska s vnitřní a jižní Asií, neboť ani vojenské eskorty přidělované karavanám už po několik let nebyly s to je ochránit. Aby tomu učinil přítrž, zorganizoval Perovskij proti Kirgizům nejprve pohyblivé kolony a krátce nato začal zřizovat na jejich území kozácké vojenské stanice. Tak je během několika let dostal pod skutečnou kontrolu a moc Ruska, a pak začal realizovat staré plány Petra Velikého proti Chivě.
Jakmile dostal povoleni od imperátora, zorganizoval síly rovnající se asi jedné pěší divizi (8000 mužů) s mnoha oddíly polopravidelné kozácké a nepravidelné baškirské a kirgizské jízdy. K dopravě potravin přes pusté stepi shromáždil 15 000 velbloudů. Pro nedostatek vody bylo vyloučeno podniknout výpravu v létě. Proto se Perovskij rozhodl pro zimní tažení a vytáhl z Orenburgu v listopadu 1839. Jak to dopadlo, víme.[c] Sněhové vánice a neobvykle silné mrazy zničily jeho armádu, zahubily velbloudy a koně a přinutily ho, aby s velikými ztrátami ustoupil. Svého oficiálně uváděného cíle však tento pokus dosáhl; zatímco Anglie se až do té doby nedokázala pomstít za to, že byli v Buchaře zavražděni její vyslanci Stoddart a Conolly, propustil chivský chán na svobodu všechny ruské zajatce a vyslal do Petrobradu poselstvo s prosbou o mír.
Perovskij se potom pustil do příprav operační linie přes kirgizskou step. Neuplynulo ani půldruhého roku a výpravy vědců a inženýrů už měly plno práce, když pod vojenskou ochranou zkoumaly celou oblast na sever od Jaxartu (Syrdarji) a Aralského jezera. Prozkoumaly povahu půdy, zjistily, kterým směrem by bylo nejlepší vystavět cesty a kde by byla nejvhodnější místa pro vyhloubení velkých studní. Tyto studně byly vyvrtány nebo vykopány v nevelkých vzdálenostech a obklopeny opevněními tak silnými, aby vydržela jakýkoli útok kočovných hord, a tak velkými, aby se do nich vešlo hodně zásob. Karabutak a Irgiz na stejnojmenné řece byly centry obrany na severu kirgizské stepi; mezi nimi a městy na řece Uralu byly cesty vyznačeny menšími tvrzemi a studněmi vždycky deset nebo dvanáct[d] mil od sebe.
Další krok byl učiněn v roce 1847, když byla při řece Syrdarji, asi 45 mil od jejího ústí, vybudována tvrz nazvaná Aralsk. Mohla pojmout posádku o síle jednoho praporu i větší. Z Aralsku se velmi brzy stalo centrum rozsáhlé ruské zemědělské kolonie, která se rozkládala při dolním toku řeky a na přilehlých březích Aralského jezera; tehdy se Rusko stalo formálně vlastníkem celé oblasti na sever od tohoto jezera a od delty Syrdarji. V letech 1848 a 1849 bylo jezero poprvé pečlivě prozkoumáno, a přitom byla objevena nová skupina Ostrovů, které byly ihned vybrány za hlavní stan aralské parní flotily, jež se začala neprodleně vytvářet. Další tvrz byla vybudována na ostrově ovládajícím ústí Syrdarji a zároveň byla dále zesílena a doplněna komunikační linie mezi Orenburgem a Aralským jezerem.
Perovskij, který se roku 1842 vzdal velení v Orenburgu, se nyní vrátil na své místo a z jara roku 1853 vytáhl se značnými silami do Aralsku. Poušť přešel bez zvláštních obtíží a pak se armáda vydala na pochod proti toku Syrdarji, přičemž ji po řece doprovázel parník o malém ponoru. Když Rusové dospěli k Ak-Mečetu, pevnosti ležící asi 450 mil proti proudu řeky a patřící kokandskému chánovi, vzali ji ztečí a rázem ji přeměnili ve vlastni pevnost s takovým úspěchem, že když ji v prosinci téhož roku napadla kokandská armáda, byli útočníci na hlavu poraženi.
V roce 1854, když se pozornost Evropy upírala k bojům na Dunaji a na Krymu, vytáhl Perovskij se 17 000 muži ze své nově získané operační základny na Syrdarji proti Chivě; chán však nečekal, až dorazí k Amudarji. Poslal do ruského tábora vyslance, kteří tam uzavřeli smlouvu, podle níž chivskj chán uznal svrchovanost Ruska, postoupil mu právo vyhlašovat válku a uzavírat mír, přiznal mu neomezenou moc nad životem i smrtí svých poddaných a rovněž právo stanovit karavanní cesty, dané a celní poplatky a vydávat předpisy pro všechen obchod v celé Chivě na věčně časy. V Chivě se usadil ruský konzul, který jako představitel ruské vlády převzal také funkci nejvyššího rozhodčího ve všech politických záležitostech týkajících se Chivy.
Pokořením Chivy bylo v podstatě rozhodnuto o dobytí Turkestánu; od tě doby o něm bylo možná rozhodnuto i fakticky. Kokandský i bucharský chán rovněž vyslali poselstva do Petrohradu; smlouvy, uzavřeně s těmito poselstvy, nebyly zveřejněny, ale rnůžeme si snadno domyslet, co v nich je. I kdyby snad bylo Rusko ochotno ponechat nějakou nezávislost těmto malým státům, jejichž jedinou silou byla jejich nepřístupnost, která nyní — alespoň pro Rusko — už také neexistuje, bude to nezávislost pouze nominální, neboť nějakých 20 000 mužů, poslaných z Chivy nebo Ak-Mečetu do úrodnějších údolí horního Turkestánu, by docela stačilo k tomu, aby potlačili jakýkoli pokus o odpor a prošli celou zemi od jednoho konce na druhý. Že Rusko v těchto krajinách nezahálí ani po roce 1854, je takřka jisté, i když své počiny dost tají; a po rychlých, nehlučných a nepřetržitých úspěších, jichž dosáhlo za posledních dvacet pět let v Turkestánu, se dá s jistotou očekávat, že ruský prapor brzy zavlaje nad horskými průsmyky Hindúkušc a Bolortagu.
Z vojenského hlediska jsou tyto výboje neobyčejně cenné, neboť Rusko si jimi vytvořilo důležité jádro operační základny pro útok na Indii; a skutečně, když Rusové postoupili tak hluboko do středu Asie, plán napadení Indie ze severu přestává už patřit do říše mlhavých dohadů a začíná nabývat jasnějších obrysů. Tropické oblasti Asie jsou odděleny od částí náležejících k mírnému pásmu širokým pruhem pouště, který se táhne od břehů Perského zálivu a protíná celý kontinent až k pramenům Amuru. Tato poušť, ponecháme-li stranou krajinu kolem Amuru, byla až donedávna pro armády téměř neprůchodná; jediná myslitelná cesta přes ni byla cesta z Astarábádu u Kaspického moře přes Herát do Kábulu a k Indu. Ale nyní, kdy Rusově jsou na dolním toku Jaxartu (Syrdarji) a Oxu (Amudarji) a kdy byly vybudovány vojenské cesty a tvrze zásobující armádu na pochodu vodou a potravinami, není už středoasijská poušť z vojenského hlediska žádnou překážkou. Místo jedné nedobudované cesty z Astarábádu přes Herát k Indu má dnes Rusko k dispozici tři různé cesty, které mohou být v krátké době dokonale připraveny pro pochod armády. Je to především stará cesta přes Herát, která za nynější situace už nemůže zůstat Rusku uzavřena; za druhé je to údolí Amudarji od Chivy k Balchu; a za třetí je to údolí Syrdarji z Ak-Mečetu k Chodžentu, odkud zbývá vojsku přejít do Samarkandu a Balchu hustě obydlenou a na vodu bohatou krajinou. Z Herátu, Samarkandu a Balchu se může stát výtečná operační základna proti Indii. Balch leží pouze 500 mil od Péšávaru, severozápadní výspy angloindického impéria. Samarkand a Balch náležejí bucharskému chánovi, který je už dnes vydán na milost Rusku, a když Astarábád (který Rusové buď už obsadili nebo mohou obsadit, kdykoli si zamanou) a Balch budou v ruských rukou, nebude možné udržet ani Herát, jestliže se Rusko rozhodne jej uchvátit. A jakmile se tato operační základna fakticky octne v rukou Ruska, bude muset Anglie bojovat o své indické impérium. Z Balchu do Kábulu je sotva dál než z Kábulu do Péšávaru, a již z pouhé této skutečnosti je zřejmé, jak se teď zúžilo neutrální pásmo mezi Sibiří a Indií.
Je nabíledni, že budou-li Rusové postupovat stejně rychle a se stejnou energií a vytrvalostí jako v posledních pětadvaceti letech, pak za nějakých deset nebo patnáct let zjistíme, že Moskalové tlučou na brány Indie. Jakmile překročí kirgizskou step, octnou se v poměrně dobře obdělaných a úrodných krajích jihovýchodního Turkestánu, o jehož dobytí Rusy není pochyby a který může snadno a bez nějakého zvláštního úsilí vydržovat po mnoho let padesátitisícovou nebo šedesátitisícovou armádu,[e] dost silnou na to, aby mohla táhnout kamkoli, třeba až k Indu. Taková armáda si může během deseti let porobit celou zemi, zabezpečit stavbu silnic a kolonizaci rozsáhlých území ruskými státními rolníky[f] (jako je tomu teď na březích Aralského jezera), udržovat ve strachu všechny okolní státy a připravovat operační základnu a operační linii k tažení do Indie. Dojde-li někdy k takovému tažení, to závisí na politických eventualitách, které nyní mohou být jen předmětem vzdálených úvah.[g]
Napsal B. Engels kolem 8. října 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5471 z 3. listopadu 1858
a s Marxovými doplňky
v „The Free Press“,
sv. VI, čís. 23 z 24. listopadu 1858Podle textu
v „New-York Daily Tribune“,
srovnaného s textem
v „The Free Press“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b V listu „Free Press“ z 24. listopadu 1858 zní začátek článku až po slova „Když roku 1812“ takto: „Přikládám několik výňatků ze svých poznámek o nedávném pronikání Ruska do Střední Asie. Možná, že některá zjištění pro vás budou nová, neboť hlavní zdroj, z něhož jsem je čerpal, totiž oficiální ruské dokumenty uveřejněné rusky v Petrohradě, se pokud vím ještě do Anglie nedostaly.
Stačí povšimnout si časových údajů a hned zjistíme souvislost mezi jednáním lorda Palmerstona a ruskými výboji ve Střední Asii. Tak například roku 1839 pronikli Rusové do Chivy, přestože byli vojensky poraženi; roku l854 se Chivy definitivně zmocnili, ačkoli se přitom omezili na pouhou vojenskou demonstraci a nevypálili jedinou ránu; v roce 1856 se jejich rychlé pronikání přes kirgizskou step do jihovýchodního turkestánu časově shoduje se soustředným náporem indického povstání. V ruských oficiálních dokumentech se konstatují pouze hotová fakta (faits accomplis); pozadí událostí se ovšem pečlivé skrývá a ozbrojené sily, které v celém dramatu byly jen kulisou, se líčí, jako by hrály hlavní úlohu. Protože celá diplomatická historie kolem těchto událostí je vám velmi dobře známá, omezuji se v těchto svých výňatcích na fakta, tak jak je uvádí samo Rusko. Připojil jsem jen několik úvah o tom, jaký dosah má z vojenského hlediska pro Indii pronikání Ruska do Střední Asie.
Někdo by se mohl zeptat, proč Alexandr II. uveřejnil dokumenty o ruských výbojích v severní a střední Asii, dokumenty, které Mikuláš vždycky před zraky světové veřejnosti úzkostlivě tajil. Celkem lze říci, že se tak Alexandr octl v postaveni, kterého ještě nedosáhl jeho otec — zasvětil Evropu do tajů ‚asijskéhoʻ posláni Ruska, a tak z ní udělal zjevného spolupracovníka při uskutečňováni tohoto poslání. Za druhé jsou tyto dokumenty dostupné vlastně jen vzdělaným Němcům, kteří si u Alexandra cení toho, jak blahovolně přispívá k šíření zeměpisných vědomosti. A konečně po krymské válce začala staromoskalská strana tupohlavě reptat pro zdánlivou ztrátu ruského prestiže. Alexandr jim na to odpověděl uveřejněním dokumentů, z nichž nejen vysvitá, jakých obrovských materiálních úspěchu Rusko v posledním roce dosáhlo, ale i samo jejich zveřejnění je výzvou, potvrzením ‚prestiže‘, činem, jakého by se Mikuláš nebyl nikdy odvážil.“
Následující část článku je nadepsána „Přehled podle ruských dokumentů“. (Pozn. red.)
c Tato věta ve „Free Press“ chybí. (Pozn. čes. red.)
d Ve „Free Press“ je místo „dvanáct“ uvedeno „dvacet“. (Pozn. red.)
e Zbývající část věty ve „Free Press“ chybí. (Pozn. čes. red.)
f Viz poznámka [a] v článku „Otázka zrušení nevolnictví v Rusku“. (Pozn. čes. red.)
g Místo poslední věty je ve „Free Press“ tento text: „žádný voják, který studoval zeměpis této země, to určitě nepopře. A máme-li pravdu, pak ke střetnut ‚kozáků a sipáhíů‘ (budou-li potom ještě nějací sipáhíové chtít bojovat za Anglii) nedojde na březích Amudarji, jak se předpokládalo dříve, ale na březích Kábulu a Indu.“ (Pozn. red.)
434 Název článku je uveden podle Marxova zápisníku z roku 1858. Jak vysvítá z Marxova dopisu Engelsovi z 8. října 1858, uveřejnil Marx tento článek také v listu „Free Press“ z 24. listopadu, pozměnil však začátek a konec.
435 Jde o neúspěšnou expedici generála Vasilije Alexandroviče Perovského, která byla zorganizována v roce 1839 k dobytí Chivy (viz poznámku [123]), a o první anglo-afghánskou válku (viz poznámku [121]), v níž utrpěli Angličané v lednu 1842 těžkou porážku. Když Engels mluví o neúspěších anglické armády, má zřejmě na mysli těžkosti angloindické armády za pochodu na Kábul.