Karel Marx



Krize ve Francii[293]


To, že Francouzská banka postupně snižovala diskontní sazbu, kterou po 12. listopadu stanovila na 10%, 26. listopadu na 9%, 5. prosince na 8% a 17. prosince na 6%, vydávaly ovšem císařské tiskové orgány za nezvratný důkaz, že obchodní otřes se začíná zmírňovat a že „Francie projde touto těžkou zkouškou bez nějaké katastrofy“. „Tuto zřejmou obchodní převahu Francie nad všemi ostatními státy“ prý vytvořil finanční systém Napoleona III., který zajistil, že Francie je a vždy „bude v době krize méně strádat než země, jež s ní konkurují“. Avšak 6%, to je bankovní diskontní sazba, jaká se ve Francii neobjevila od počátku tohoto století — s výjimkou února roku 1800, několik dní poté, kdy strýc[a] založil Francouzskou banku — až do kritického období roku 1855 a 1856 za jeho synovce[b]. Co však, sníží-li Francouzská banka úrokovou sazbu ještě víc, řekněme na 4%, co potom? Diskontní sazba byla snížena na 4% 27. prosince 1847, kdy všeobecná krize ještě trvala a krize ve Francii ještě nedosáhla svého vrcholu. Tehdy, stejně jako nyní, vláda blahopřála Francii, že se jí podařilo vyváznout z všeobecné krize jen se šrámy, a to ještě jen nehlubokými. Dva měsíce nato svrhlo finanční zemětřesení trůn a s ním i mudrce, který na něm seděl[c].

Nepopíráme ovšem skutečnost, že krize dosud měla na francouzský obchod menší vliv, než se očekávalo. Je to prostě proto, že u obchodu se Spojenými státy, s Velkou Británií a s hanzovními městy má Francie, a to už dlouho, příznivou obchodní bilanci. Aby se katastrofy, k nimž v těchto zemích došlo, přímo odrazily ve Francii, byla by jim musela Francie poskytnout velké úvěry, nebo by byla musela spekulativně hromadit zboží pro vývoz do těchto zemí. Nic takového se nestalo. Události v Americe, v Anglii a v hanzovních městech nemohly tudíž vyvolat odliv drahých kovů z Francie, a jestliže Francouzská banka na několik týdnů zvýšila úrokovou sazbu na úroveň úrokové sazby Anglické banky, učinila to jen ze strachu, aby francouzský kapitál nehledal výnosnější umístění v zahraničí.

Nelze však popřít, že všeobecná krize se i ve své nynější fázi odrazila ve Francii formou, která odpovídá jejím obchodním stykům se Spojenými státy, Anglií a hanzovními městy, tj. chronickou tísní. Donutila Bonaparta, který ve svém dopise z 11. listopadu prohlásil, že „toto zlo existuje jen v představách“, vystoupit s dalším oficiálním poselstvím, podle něhož „obchodní krize přes obezřelost francouzského obchodu a bdělost vlády donutila mnoho průmyslových odvětví buď vůbec zastavit práci, nebo alespoň zkrátit pracovní dobu nebo snížit mzdy“, takže „mnoho dělníků trpí nucenou nečinností“. Bonaparte proto otevřel úvěr milión franků, aby se pomohlo strádajícím a aby se pro ně našlo zaměstnání; nařídil provést vojenská opatření v Lyonu a ve svých listech apeloval na dobročinnost veřejnosti. Ze spořitelen se začalo vybírat daleko víc, než se do nich vkládalo. Mnoho továrníků utrpělo těžké ztráty následkem bankrotů v Americe a v Anglii. Výroba v Paříži, Lyonu, Mulhouse, Roubaix, Rouenu, Lille, Nantes, Saint Étienne a v dalších průmyslových centrech se katastrofálně omezuje, v Marseille, Havru a Bordeaux se pak vyskytují vážné potíže.

Že je v celé zemi všeobecná obchodní stagnace, vysvítá nejzřetelněji z poslední měsíční zprávy Francouzské banky, podle níž se oběh peněz v prosinci snížil proti říjnu o 73 040 000 franků a proti listopadu o 48 955 900 franků, přičemž celková částka eskontovaných směnek klesla ve srovnání s říjnem asi o 100 000 000 franků a ve srovnání s listopadem o 77 067 059 franků. Za nynějšího stavu francouzského tisku nelze ovšem zjistit přesný počet bankrotů, k nimž došlo v provinčních městech, ale v Paříži mají bankroty, i když nejsou ještě nijak vážné, vzestupnou tendenci nejen co do kvantity, ale i co do kvality postižených podniků. Za čtrnáct dní, od 17. listopadu do 1. prosince, došlo v Paříži jen ke čtyřiatřiceti bankrotům, z nichž alespoň čtyřiadvacet případů byly bankroty vetešníků, obchodníků s mlékem, krejčích, výrobců umělých květin, truhlářů, brašnářů, zlatníků, sedlářů, klenotníků, prýmkařů, octářů, kloboučníků, obchodníků s ovocem atd. Od 1. do 8. prosince došlo nejméně k jedenatřiceti bankrotům a od 9. do 15. prosince dosáhl jejich počet čtyřiatřiceti, v čemž bylo i několik významnějších firem, jako je například bankovní dům Bourdon, Dubuch a spol., Všeobecná společnost voitures de remise[d], jedna společnost pro výrobu žakárových tkalcovských stavů, jedna společnost pro výrobu oleje aj. Naproti tomu Bonapartův pokus zastavit zhoubný pokles cen pšenice a mouky zrušením dekretů zakazujících vývoz obilí ztroskotal, neboť ceny od 26. listopadu do 21. prosince neustále klesaly, a přestože z prodeje tohoto zboží v Londýně kynul značný zisk, nebylo tam do 22. prosince dovezeno víc než 3000 pytlů (po 110 kilogramech).

I když má Francie příznivou obchodní bilanci se Spojenými státy, s Anglií a s hanzovními městy, její obchodní bilance s jižním Ruskem, Celním spolkem, Holandskem, Belgií, Levantou a Itálií je nepříznivá. Pokud jde o Švýcarsko, jeho obchodní bilance je nyní neustále pasívní, ale Francie je u něho tak zadlužena — většinu alsaských továren totiž udržuje v provozu švýcarský kapitál — že v dobách peněžní tísně může na francouzský peněžní trh vždy vyvinout silný tlak. V tomto období, stejně jako v kterémkoli dřívějším, nenastane ve Francii prudká obchodní krize dříve, dokud obchodní nesnáze ve zmíněných zemích nedosáhnou určitého stupně. Že Holandsko nemůže proplout nynější bouří, nám bude jasné, jakmile si uvědomíme, že jeho stále ještě rozsáhlý obchod se téměř úplně omezuje na ty druhy zboží, jejichž ceny strašně klesly a stále ještě klesají. V průmyslových centrech Celního spolku jsou výstražně příznaky krize už patrné. Terstské listy vyslovují obavy z krachu černomořského a levantského obchodu. Stačily první předběžné náznaky tohoto krachu, a několik velkých firem v Marseille se zhroutilo. Konečně, právě v okamžiku, kdy se zdálo, že peněžní panika v severní Evropě opadá, vypukla plnou silou v Itálii, jak nás přesvědčí následující výňatek z milánského listu „Opinione“[294] z 18. prosince:

„Nynější potíže jsou velmi, velmi vážné; bankroty dosáhly hrozivého měřítka; po bankrotech firem Palleari, Ballabio a spol., Cighera, Redaelli, Wechlcr a Mazzola, po bankrotech v zahraničí, které se odrazily i u nás, poté, když nejlepší veronské, benátské, udinské a bergamské firmy zastavily platby, začínají kolísat a dělat bilance také naše nejsilnější obchodní domy. A jsou to velmi smutné bilance. Stačí poznamenat, že mezi našimi velkými hedvábnickými firmami není ani jedna, která by měla na skladě méně než 50 000 liber hedvábí, z čehož si lze snadno vypočítat, že při nynějších cenách musí každá z nich ztratit půl miliónu až dva mflióny franků, neboť některé z nich mají zásoby přes 150 000 liber. Firma bratří Brambillů dostala půjčku půldruhého miliónu franků; firma Battista Gavazzi likviduje a jiné jsou na tom stejně. Každý se ptá, co bude dál? Tolik jmění zmizelo, tolik se ho scvrklo na polovinu, tolik rodin, které ještě nedávno žily v dobrých poměrech, nyní mele z posledního, tolik dělníků je bez práce, bez chleba, bez jakýchkoli existenčních prostředků.“

Až krize ve Francii pod rostoucím tlakem z těchto zemí uzraje, bude mít co dělat s národem spekulantů, ne-li přímo obchodních dobrodruhů, a s vládou, která ve Francii sehrála stejnou roli, jakou v této zemi[e], v Anglii a v Hamburku sehrál soukromý obchod. Krize tvrdě dolehne na trh cenných papírů a ohrozí nejvyšší záštitu tohoto trhu — sám stát. Přirozeným výsledkem omezení francouzského obchodu a průmyslu bude, že peníze bude mít k dispozici burza, zejména když Francouzská banka je nucena poskytovat zápůjčky na státní cenné papíry a železniční akcie. Nynější stagnace francouzského obchodu a průmyslu nezastavila spekulace na burze, naopak ještě je podnítila. Tak z poslední měsíční zprávy Francouzské banky vidíme, že její půjčky na železniční akcie vzrostly, zatímco eskont směnek a oběh peněz poklesly. Proto se přes silný pokles příjmů většiny francouzských železnic kurs jejich akcií zvyšuje. Příjmy Orleánské dráhy například klesly koncem listopadu ve srovnání s příslušným obdobím minulého roku o 221/2 %, ale kurs jejích akcií činil 22. prosince 1355 franků, kdežto 23. října jen 1310 franků.

Když ve Francii začala obchodní deprese, byly některé železniční společnosti nuceny ihned přerušit svou činnost a podobný osud hrozil téměř všem ostatním. Aby to napravil, donutil císař Francouzskou banku uzavřít s železničními společnostmi smlouvu, již se banka stala ve skutečnosti železničním podnikatelem. Musí půjčovat peníze na nové obligace, které jsou společnosti podle dohody z 30. listopadu 1856 oprávněny vydat v roce 1858, a na tu část obligací, která měla být vydána už v roce 1857, přičemž v roce 1858 je povoleno vydat za čtyřicet dva a půl miliónu obligací. Crédit mobilier bylo zřejmě také souzeno podlehnout pod prvním nárazem, a 3. prosince byla nucena prodat s velkou ztrátou část cenných papírů, kterých má obrovské množství. V současné době existuje plán sloučit tuto společnost s Crédit foncier a Comptoir dʼEscompte[295], aby se mohla podílet na výhodách, které tyto dvě instituce mají v tom, že Francouzská banka eskontuje jejich směnky a přijímá jejich cenné papíry. Podle tohoto plánu se tedy zřejmě má čelit bouři tím, že se odpovědnost za všechny tyto podniky přenese na Francouzskou banku; tento manévr ovšem vystavuje nebezpečí krachu samu banku. Ale ani sám Napoleon III. si nemůže namlouvat, že by se mu podařilo přimět banku, aby platila splátky na akcie, které mají platit soukromí akcionáři různých akciových spo-. lečností. Vyloučíme-li drobné částky, byly koncem prosince splatné tyto splátky: Madridská obchodní a průmyslová společnost (firma Rothschildové) — 30 dolarů na akcii; Francouzsko-americká plavební společnost — 10 dolarů na akcii; Železniční společnost Viktora Emanuela — 10 dolarů na akcii; Herserangeská železárenská společnost — 20 dolarů na akcii; Středomořská železniční společnost — 30 dolarů na akcii; Rakouská železniční společnost — 15 dolarů, Zaragoská železniční společnost — 10 dolarů, Francouzsko-švýcarská železniční společnost — 10 dolarů, Société générale de tanneries[f] — 10 dolarů, Compagnie de la carbonisation de houilles[g] — 10 dolarů atd. Počátkem roku je třeba zaplatit 20 dolarů na akcii Železniční společnosti Chimay-Mariembourg, 121/2 dolaru na akcii Lombardsko-benátskč železniční společnosti a 20 dolarů na akcii Belgické a také Jihoamerické paroplavební společnosti. Podle dohody z 30. listopadu 1856 budou splátky jen na akcie francouzských železničních společností činit v roce 1858 na 50 miliónů dolarů. Je jistě velké nebezpečí, že tyto velké závazky mohou Francii v roce 1858 přivést ke krachu tak, jako se to stalo Anglii v letech 1846—1847. Dále, kapitalisté v Německu, Švýcarsku a Holandsku mají v rukou velké množství francouzských cenných papírů, a jak bude v těchto zemích narůstat krize, vrhnou převážnou část těchto cenných papírů na pařížskou burzu, aby je stůj co stůj vyměnili za peníze.



Napsal K. Marx 25. prosince 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5219 z 12. ledna 1858
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Napoleon I. (Pozn. red.)

b — tj. Napoleona III. (Pozn. red.)

c — tj. Ludvíka Filipa. (Pozn. red.)

d — pro pronájem kočárů. (Pozn. red.)

e — tj. ve Spojených státech. (Pozn. red.)

f — Všeobecná společnost koželužen. (Pozn. red.)

g — Koksárenská společnost. (Pozn. red.)


293 Název článku je uveden podle Marxova zápisníku z roku 1857.

294Opinione“ [„Mínění“) — italský deník; byl založen v roce 1848 v Turíně jako orgán Cavourovy liberálně demokratické strany.

295 Crédit foncier (Pozemkový úvěr) — francouzská akciová banka. Byla vytvořena v roce 1852 z bývalé pařížské pozemkové banky. Crédit foncier poskytovala krátkodobé i dlouhodobé půjčky (na 50 let) na nemovitý majetek a na určitý úrok. Dostávala od vlády značné subvence.

Comptoir National dʼEscompte de Paris (Pařížská národní eskomptní účtárna) — byla založena roku 1848; zpočátku eskontovala směnky s dvěma podpisy a poskytovala úvěr na zboží uložené ve veřejných skladech. Za Napoleona III. se z ní stala akciová společnost (od roku 1853) a dostala právo poskytovat půjčky na francouzské státní papíry, akcie nebo obligace průmyslových nebo úvěrových akciových společnosti.